o zaplacení 195 000 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem uznal soud I. stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni 18 625 Kč s příslušenstvím, žalobu ohledně 176 375 Kč s příslušenstvím zamítl a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 8 800 Kč. Žalobkyně se domáhala zaplacení 195 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Městského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] (posuzované řízení). Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že význam posuzovaného kompenzačního řízení by pro žalobkyni nízký a v jeho rámci jí již bylo za délku řízení přiznáno odpovídající zadostiučinění.

2. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, popsaných v odstavcích 6. až 8. odůvodnění napadeného rozsudku, a skutkový stav posoudil podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva) a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (náhradový zákon) za použití judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) a Nejvyššího soudu ČR. Konstatoval, že posuzované řízení trvalo od 8. 5. 2018 (návrh na odškodnění u žalované) do 13. 12. 2023 (právní moc rozhodnutí odvolacího soudu) a jeho celková délka činila 5 let a 7 měsíců. Řízení probíhalo ve třech stupních soudní soustavy, což mělo nutně za následek prodloužení jeho délky a k tíži státu nelze přičítat prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy či podání účastníků řízení (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (Stanovisko), rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 1112/2011, sp.zn. 30 Cdo 1680/2023). Posuzované řízení bylo po skutkové a hmotněprávní stránce standardně složité, o čemž svědčí bohatá soudní judikatura, a jeho procesní stránka byla složitější s ohledem na opakované změny žaloby a žádosti o odročení jednání, celkově proto soud I. stupně řízení zhodnotil jako mírně složitější. Žalobkyně se na délce řízení nepodílela ani se nesnažila o urychlení řízení zákonem předvídanými prostředky a řízení pro ni nemělo zvýšený význam (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). Význam předmětu řízení naopak shledal soud I. stupně podstatně sníženým s poukazem na to, že žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy za průtahy kompenzačního řízení, které se rovněž týkalo kompenzace za nepřiměřenou délku ( rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 432/2023 a Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2577/14) a po částečném zastavení bylo vedeno jen o částku 38 875 Kč. Žalobkyně netvrdila žádnou konkrétní újmu, která jí v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením vznikla a umocňovala zásah do jejího života. V postupu soudu zjistil soud I. stupně období nečinnosti od[Anonymizováno]11. 2. 2020 (předložení věci odvolacímu soudu) do 15. 7. 2021 (nařízení jednání), dále poukázal na to, že dovolací soud jedno rozhodnutí zrušil pro nerespektování ustálené judikatury a další pro nerespektování závazného právního názoru. Zmínil, že kompenzační řízení by zpravidla nemělo trvat déle jak 2 roky (viz. rozhodnutí ESLP Žirovnický proti České republice ze dne 8. 2. 2018, č. 10092/13) a posuzované řízení, zatížené průtahem v délce cca 17 měsíců, tak lze stěží považovat za souladné s judikaturou ESLP. Důsledkem nepřiměřené délky posuzovaného řízení je nemajetková újma žalobkyně, jejíž vznik se předpokládá, a požadavek na peněžní zadostiučinění je opodstatněný, jelikož samotné konstatování porušení práva se nejeví dostatečným.

3. Na základě popsaných kritérií soud I. stupně dovodil peněžní zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobkyně v konečné výši 27 500 Kč. Vyšel z částky 15 000 Kč za první dva roky řízení a za každý další rok řízení (za 5 let řízení 60 000 Kč) a 1 250 Kč za každý další měsíc řízení (8 750 Kč za dalších 7 měsíců řízení), neboť posuzované řízení nebylo extrémně dlouhé (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Uvedenou základní částku snížil o 10 % pro na vyšší procesní složitost řízení, o 15 % za instančnost řízení (bylo vedeno i u soudu odvolacího a před podáním žaloby věc vyřizovalo Ministerstvo spravedlnosti) a o 50 % pro podstatně snížený význam jeho předmětu pro žalobkyni a navýšil ji 15 % naopak průtahy a nekoncentrovaný postup soudů. Zopakoval, že posuzované řízení bylo kompenzačním řízením ohledně kompenzačního řízení a doplnil, že není obecně důvodné, aby zadostiučinění přiznanou částku v penězích svou výší několikanásobně přesahovalo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4219/2015, usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1393/16). Vzal v úvahu, že v samotném posuzovaném řízení byla zohledněna jeho nepřiměřená délka částkou 8 875 Kč a proto žalobě vyhověl co do 18 625 Kč (27 500 – 8875) s úrokem z prodlení od 17. 7. 2024 podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.). Procesně úspěšné žalobkyni soud I. stupně podle přiznal § 142 odst. 1zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 38. rozsudku.

4. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, směřující proti jeho zamítavému výroku a výroku o náhradě nákladů řízení. Dovozovala, že rozhodnutí je částečně nepřezkoumatelné, protože soud I. stupně pominul některá její tvrzení. Oponovala jeho závěru, že posuzované řízení bylo složitější s poukazem na to, že změny žaloby nepředstavovaly složité úkony a neměly, stejně jako její žádosti o odročení, negativní vliv na jeho celkovou délku. Uplatnění nároku na zvýšení odškodnění z důvodu délky řízení jí nemůže být k újmě a je třeba považovat je za aktivitu, způsobilou zabránit průtahům v řízení, shodně jako podání ze dne 8. 1. 2020, jímž žalobkyně požadovala, aby soud neprodleně pokračoval v řízení. Ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2921/2013 nelze závěr o složitosti věci automaticky dovozovat z odvolacího řízení, které je běžnou součástí většiny soudních řízení, a předsoudní uplatnění nároku je zákonem stanovenou povinností poškozeného. Snížení základní částky o 15 % z důvodu projednání věci na více stupních soustavy je proto v rozporu s ustálenou judikaturou a žalobkyně považuje naopak složitost řízení za sníženou. Skutečnost, že po částečném zastavení byla předmětem řízení částka 38 875 Kč, nemůže vést k závěru o podstatně sníženém významu předmětu řízení. Délka posuzovaného řízení byla extrémní, násobně větší, než bylo lze s ohledem na okolnosti případu očekávat a soud I. stupně měl proto vycházet minimálně z horní hranice intervalu 15 000-20 000 Kč. Ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu a ESLP (sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020, sp. zn. III. ÚS 1565/23, ESLP ve věci Žirovnický proti České republice, ESLP ve věci Golha proti České republice) žalobkyni z titulu nepřiměřené délky kompenzačního řízení náleží zvláště vysoké odškodnění, čemuž aplikace minimální sazby 15 000 Kč za rok řízení odporuje. Navýšení základní částky o 15 % z důvodu průtahů a nekoncentrovaného postupu soudů je neadekvátně nízké a neodpovídající závažnosti zjištěných vad, neboť žalobkyně je odškodňována za celé řízení, nikoliv jen za průtahy a nekoncentrovaný postup soudu. Žalobkyně brojila i proti výroku o náhradě nákladů řízení s námitkou, že soud I. stupně nezohlednil jako účelné úkony právní služby výzvu k plnění [ústřední orgán] ze dne 16. 1. 2024 a podání ve věci samé ze dne 30. 11. 2024. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení nebo, aby je změnil a její žalobě v plném rozsahu vyhověl.

5. Žalovaná navrhla potvrzení napadených výroků rozsudku jako věcně správných. Ve vyjádření k odvolání se ztotožnila se závěrem soudu I. stupně, že posuzované řízení coby řízení kompenzační mělo pro žalobkyni spíše nižší význam a aplikace částky 15 000 Kč za rok trvání řízení je přiměřená. Soudem I. stupně stanovené zadostiučinění považuje žalovaná za přiměřené a příslušnou částku již žalobkyni vyplatila.

6. Podle obsahu odvolání uplatnila žalobkyně odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v intencích § 212 a § 212a o. s. ř., včetně předcházejícího řízení, a odvolání shledal opodstatněným zčásti. Soud I. stupně provedl ve věci dostatečné dokazování, učinil odpovídající skutková zjištění a k jeho právním závěrům má odvolací soud jen dílčí výhrady. Napadený rozsudek není nepřezkoumatelný, když soud I. stupně v postupoval při jeho odůvodnění v souladu s § 132 a § 157 odst. 2 o. s. ř. Nepřezkoumatelnost odůvodnění rozsudku nezakládají žalovanou namítané formulace, mající charakter dílčích písařských chyb, neboť je i přes ně zřejmé, na jakých skutkových a právních závěrechje napadené rozhodnutí založeno. Pro závěr o přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu není podstatné vypořádání se se všemi tvrzeními účastníků ani naplnění veškerých náležitostí odůvodnění rozhodnutí, ale především naplnění zájmu účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít odvolací důvody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 2543/2011), což zjevně žalobkyně žádné obtíže nečinilo.

7. Předmětem řízení je zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve smyslu nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí náhradového zákona. K tomu nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Při posouzení vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení ve smyslu § 13 odst. 1 ve spojení s § 31a odst. 3 náhradového zákona, je na základě ustálené judikatury nutné vycházet z celkové doby řízení a zjistit, zda tato délka byla s ohledem na postup orgánů veřejné moci s přihlédnutím k demonstrativně jmenovaným kritériím v § 31a odst. 3 náhradového zákona v konkrétním případě nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, usnesení sp. zn. 30 Cdo 2098/2012, sp. zn. 28 Cdo 3727/2011). Soud I. stupně se těmito zásadami řídil a na základě provedeného dokazování správně zhodnotil délku posuzovaného řízení, které trvalo 5 let a 7 měsíců, jako nepřiměřenou, nikoli však z pohledu běžných civilních sporů, které se nevyznačují obecně vysokým významem pro účastníky (např. řízení opatrovnické), jako extrémní. Z pohledu hodnocení všech kritérií § 31a odst. 3 náhradového zákona nebyla délka posuzovaného řízení násobně delší, než by bylo možné očekávat. Jednalo se o kompenzační řízení, jehož předmětem bylo zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklou nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Městského soudu v [místo] sp. zn. [spisová značka], které bylo opět kompenzačním řízením ve vztahu k délce řízení sp. zn. [spisová značka].

8. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že posuzované řízení bylo mírně složitější, nikoli však z důvodu procesního. Žalobkyně je třeba přisvědčit v námitce, že její žádosti o odročení a změny žaloby k celkové délce řízení zásadně nepřispěly. Ze skutkových zjištění soudu I. stupně vyplývá, že odročení jednání k jejím dvěma žádostem se týkalo období v řádu dnů a změny žaloby k odročení jednání samy o sobě nevedly. Předmětem posouzení soudu v kompenzačním řízení obecně je však množství skutkových zjištění o průběhu řízení a jejich posouzení na základě nebývale obsáhlé judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Tak tomu bylo i v tomto případě, po skutkové i právní stránce šlo tak o řízení nikoliv zcela jednoduché. Ke složitosti řízení přispěl i počet instancí, které věc projednávali, neboť když nárok žalobkyně musel být v souladu se zákonem nejprve předběžně projednán a v rámci soudního řízení o věci rozhodovaly soudy tří stupňů. Počet instancí, v nichž byl posuzovaný případ projednáván, je relevantním kritériem pro posouzení přiměřenosti celkové doby řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3628/2010). Z důvodu významné vady, spočívající v nerespektování závazného právního názoru (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1328/2009) byl rozsudek zrušen dovolacím soudem pouze v jednom případě, zrušení rozhodnutí soudu vyšším soudem pro odlišný právní názor není okolností přičitatelnou státu při posuzování přiměřenosti délky řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1776/2011, sp.zn. 30 Cdo 1916/2010). Celkové snížení základní částky zadostiučinění o 25 % z důvodu složitosti věci (rovným dílem o 5 % pro skutkovou a 5 % pro právní složitost, 15 % pro počet instancí) shledává odvolací soud opodstatněným a přiměřeným okolnostem věci. Žalobkyně svým postupem celkovou délku výrazně neovlivnila, nepřispěla k jejímu prodloužení ani ke zkrácení, neboť jediným způsobilým prostředkem k odstranění průtahů je návrh na určení lhůty k procesnímu úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Ten žalobkyně nepodala ani v době zjevného prodlení odvolacího soudu od 11. 2. 2020 do 15. 7. 2021. Na základě kritéria jednání žalobkyně tak není důvod k žádné modifikaci základní částky zadostiučinění. Přiměřeným okolnostem[Anonymizováno]případů odvolací soud shledal i navýšení zadostiučinění o 15% z důvodu postupu orgánu státní moci (soudu). Je třeba mít na paměti, že nesprávný úřední postup, spočívající zejména v určitém období nečinnosti soudu coby orgánu státní moci (jak bylo v daném případě zjištěno při projednávání věci u odvolacího soudu), je sám o sobě důvodem vzniku nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1240/2013). Obecně proto není na místě jen z tohoto důvodu zadostiučinění navyšovat, v daném případě však soud I. stupně správně reflektoval i okolnost, že dovolací soud vytkl odvolacímu soudu ve svém posledním rozhodnutí nerespektování jeho závazného právního názoru.

9. Odvolací soud však nemohl akceptovat snížení základní částky odškodnění žalobkyně pro nižší význam předmětu řízení. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu má kompenzační řízení pro účastníky zásadně běžný význam (srov. usnesení sp. zn. 30 Cdo 3290/2024, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014), nejde tedy o případ, kdy by v obecné rovině mělo být poskytováno „zvláště vysoké odškodnění“ (ve smyslu z kontextu vytržené věty z žalobkyní zmíněného rozhodnutí ESLP). Ústavní soud v rozhodnutí sp.zn. II.ÚS 2577/14 naopak uvedl, že u kompenzačního řízení "na druhou" (kdy stěžovatel požaduje zadostiučinění za průtahy způsobené v předchozím kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli průtahům) je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení. Jeho závěry však nelze interpretovat tak, že význam každého takového kompenzačního řízení je podstatně snížený, nenasvědčují-li tomu jiné konkrétní okolnosti. Sníženému významu předmětu řízení pro žalobkyni neodpovídá ani výše požadovaného plnění, neboť žalobkyně nejprve požadovala náhradu nemajetkové újmy ve výši 112 000 Kč, žalobu poté vzala zpět o 73 125 Kč, kterou jí žalovaná vyplatila, následně ji však rozšířila postupně o 87 000 Kč, 30 000 Kč a 25 000 Kč, včetně příslušenství z těchto částek. Na základě kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni tak není důvod pro modifikaci základní částky odškodnění.

10. S ohledem na uvedené hodnocení kritérií § 31a odst. 3 náhradového zákona je na místě snížit soudem I. stupně správně vyčíslenou základní částku zadostiučinění ve výši 68 750 Kč o 10 % (6 875 Kč) na částku 61 875 Kč. Z té již žalobkyně obdržela v rámci posuzovaného řízení, v němž byla jeho nepřiměřená délka zohledněna, 8 875 Kč. Soud I. stupně žalobkyni přiznal dalších 18 625 Kč a odvolací soud s ohledem na shora učiněné závěry zamítavý výrok rozsudku podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. částečně změnil tak, že žalobě dále vyhověl ohledně částky 34 375 Kč s úrokem z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši, dané § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., běžícím od 17. 7. 2024 (§ 15 odst. 2 náhradového zákona). Ve zbývajícím rozsahu ohledně částky 142 000 Kč odvolací soud zamítavý výrok rozsudku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

11. Podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, neboť výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci (popř. dosáhne konstatování porušení práva), lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť žalobci výrokově nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 40/2014). Náhrada nákladů řízení žalobkyně před soudem I. stupně ve výši 12 200 Kč sestává ze soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, z odměny advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, vyjádření ze dne 30. 11. 2024) po 3 100 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a ze tří režijních náhrad jeho výdajů po 300 Kč podle advokátního tarifu ve znění, účinném do 31. 12. 2024. Odměna za uplatnění nároku u příslušného orgánu žalobkyni nepřísluší, neboť její přiznání vylučuje § 31 odst. 4 náhradového zákona (srov. usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 2384/2020). Náhradu nákladů řízení odvolacího ve výši 11 299 Kč představuje odměna advokáta za dva úkony právní služby (odvolání, účast na jednání) po 2 500 Kč podle § 7 bodu 5. ve spojení s § 9a odst. 2 písm. a) advokátního tarifu ve znění, účinném od 1. 1. 2025, se dvěma paušálními náhradami jeho výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu v témže znění, cestovné ve výši 3 599 Kč za cestu k jednání dne [datum] na trase [místo] – [místo] a zpět v délce 450 km osobním automobilem [název], reg. zn. [SPZ] při základní sazbě 4,80 Kč/km, průměrné spotřebě 6,33 l/100 km a ceně nafty 34,70 Kč/l a náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 1a 2 advokátního tarifu za 12 půlhodin po 150 Kč.