pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]

1. Napadeným rozsudkem uznal soud I. stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni [částka] s příslušenstvím a na náhradu nákladů [částka], zamítl vzájemný návrh žalované na zaplacení [částka] s příslušenstvím a žalované uložil povinnost zaplatit [země] na náhradu nákladů řízení [anonymizována dvě slova], další náhradu, vyhrazenou samostatnému rozhodnutí, a doplatek soudního poplatku ve výši [částka]. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení [částka] s příslušenstvím z titulu dlužné úhrady za účetní a daňové poradenství, které na základě smlouvy účastnic poskytla žalované v období [datum] do [datum]. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a sporovala rozsah poskytnutých služeb i výši požadované odměny. Vzájemným návrhem uplatnila nárok na zaplacení [částka] z titulu náhrady škody, kterou jí měla žalobkyně způsobit vadným plněním daňového poradenství v souvislosti se zrušením registrace žalované k dani z přidané hodnoty (DPH) v celkové výši [částka] (sestávající z úroků z prodlení ve výši [částka] z nedoplatku daně, z nákladů exekuce ve výši [částka] a z bankovních výloh ve výši [částka]), z níž [částka] započetla proti žalovaným pohledávkám. Žalobkyně v obraně proti vzájemnému návrhu uvedla, že žalovaná si byl a své daňové povinnosti vědoma a byla upozorněna na následky jejího nesplnění, o němž sama rozhodla.

2. Soud I. stupně učinil skutková zjištění, podrobně popsaná v odstavcích 4. – 16. napadeného rozsudku, a na jejich základě dovodil, že účastnice uzavřely podle § 269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (obch. zák.) ústní smlouvu typově nejbližší smlouvě mandátní podle § 566 a násl. obch. zák., kterou se žalobkyně zavázala poskytovat žalované služby účetního a daňového poradenství, včetně vedení účetnictví a zastupování žalované před finančním úřadem za přiměřenou cenu. Existence smluvního vztahu nebyla mezi účastnicemi sporná, žalovaná si byla vědoma úplatnosti činnosti žalobkyně, některé faktury však neproplatila a rozporovala rozsah prací i účtovanou cenu. Podle závěru znaleckého posudku soudní znalkyně z oboru ekonomiky, odvětví účetnictví se specializací daně Ing. [jméno] [příjmení], potvrzených její výpovědí, lze rozsah vykonané práce dovodit z účetních deníků (účetní deník roku [rok] obsahuje [anonymizováno] záznamů, roku [rok] obsahuje [číslo] záznamů a roku [rok] 517 záznamů). Žalobkyně vykonávala svou činnost pro žalovanou od [datum] do [datum], účetnictví nebylo možno (s ohledem na neexistenci oběhu dokladů u žalované) zpracovat strojově a požadované částky odpovídají složitosti a náročnosti odvedené činnosti. Odpracované hodiny, nutné ke zpracování účetnictví a k poskytovanému poradenství, jsou dodatečně neověřitelné, obecně jsou však přiměřené jak z pohledu rozsahu účetního deníku, tak z pohledu náročnosti zpracovávaných účetních případů, totéž platí o požadovaných hodinových sazbách. Na podkladě popsaných závěrů znaleckého posudku soud I. stupně žalobě vyhověl.

3. Ve věci vzájemného návrhu soud I. stupně s odkazem na § 373, § 374 odst. 1 obch. zák. ve spojení s § 20, § 25 odst. 1 písm. c), § 27, § 28 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád konstatoval, že žalobkyni byla udělena plná moc dne [datum] a správci daně jí předložila se svým prvním úkonem dne [datum], aniž by byl prokázán její závazek předložit ji finančnímu úřadu bezprostředně po jejím udělení. Za stěžejní soud I. stupně označil e-maily ze dne [datum] a [datum], v nichž žalovaná žalobkyni udělila přesný pokyn ohledně úhrady DPH a dovodil, že její nezaplacení nepředstavuje pochybení žalobkyně, jelikož žalovaná tento postup výslovně odsouhlasila. Skutečnost, že byl následně vydán exekuční příkaz a na jeho základě obstaven účet žalované, nebyla způsobena porušením povinnosti žalobkyně, která byla připravena podat dodatečné daňové přiznání a nemohla tak učinit proto, že jí partnerská společnost žalované ([anonymizováno] [právnická osoba]) nedodala nezbytné podklady. Žalobkyně uvedenou společnost opakovaně urgovala i za součinnosti žalované, totéž činil i správce daně. Soud I. stupně neshledal příčinnou souvislost mezi jednáním žalobkyně a vznikem škody na straně žalované, proto vzájemný návrh žalované zamítl a úspěšné žalobkyni přiznal podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř. náhradu nákladů řízení ve výši [částka] za řízení o podané žalobě a ve výši [částka] za řízení o vzájemném návrhu ve specifikaci, uvedené v odstavcích [číslo]. rozsudku. Žalované uložil povinnost k náhradě nákladů řízení státu § 148 odst. 1 o. s. ř. a poplatkovou povinnost podle § 7 odst. 2, zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.

4. Proti rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Poukázala na to, že smlouva účastníků měla ve značné části svého předmětu (vyhotovení účetní evidence a jejích výstupů, ekonomické poradenství) charakter smlouvy o dílo podle § 536 odst. 2 obch. zák. a podle § 551 obch. zák. měla žalobkyně povinnost upozornit žalovanou na nevhodnost jí udělených pokynů. Žalobkyně žalovanou neupozornila na nevhodnost pokynu nezaplatit DPH, naopak jí takový postup sama doporučila a označila ho za„ půjčku“ s tím, že za maximálně 84 dnů uvede věc do pořádku, v čemž žalovanou k jejímu dotazu utvrzovala. Zůstala však nečinná až do doby bezprostředně před zahájením daňové exekuce, zjevně tak nepostupovala s odbornou péčí a žalované neoznámila všechny významné okolnosti ve smyslu § 567 odst. 1 a 2 obch. zák. Způsobila proto žalované zanedbáním svých smluvních povinností majetkovou újmu, spočívající v majetkových sankcích, uložených jí správcem daně. Žalovaná dále i přes provedený znalecký posudek pochybuje o tom, že všechny žalobkyní účtované úkony byly provedeny, případně, že byly provedeny v jejím zájmu, a setrvává proto na názoru, že žalobkyně neprokázala svůj žalobní nárok. V rámci ústního jednání odvolacího soudu žalovaná doplnila, že soud I. stupně se nijak nezabýval příslušenstvím žalované pohledávky, nezkoumal, kdy se ocitla v prodlení a při posouzení vzájemného návrhu pominul některé důkazy, například komunikaci ze dne [datum]. Zdůraznila nedostatečné informace ze strany žalobkyně, která ji zejména neobeznámila s možností posečkání platby DPH, a o skutečném rozsahu problému s platbou DPH se žalovaná dozvěděla až v době, kdy zjistila exekuční obstavení bankovního účtu. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a vzájemnému návrhu vyhověl.

5. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Ve vyjádření k odvolání uvedla, že její plnou moc měla podle daňového řádu žalovaná sama zaslat prostřednictvím své datové schránky finančnímu úřadu, sama žalobkyně ji předložila s prvním učiněným úkonem, čímž nezpůsobila žádný negativní důsledek ani škodu žalované. Problémem žalované byla skutečnost, že její smluvní partner [příjmení] [právnická osoba] jí nevystavil a nedoručil daňové doklady za poskytnutá plnění žalované a proto nemohly být zaúčtovány, v důsledku čehož žalované vznikla povinnost k odvodu DPH, kterou splnila opožděně. Důvodem neodvedení DPH byl nedostatek finančních prostředků žalované. Žalobkyně jí pouze jí vysvětlila, co bude následovat, pokud DPH nebude včas odvedena, užití příměru půjčka bylo zjevnou nadsázkou a jestliže kalkulovala s určitým počtem dnů prodlení při odvodu DPH, vycházela z předpokládaného splnění povinnosti ze strany [právnická osoba] [právnická osoba] ohledně [anonymizováno] dokladů. Skutečnost, že tuto povinnost smluvní partner žalované nesplnil, nemůže jít žalobkyni k tíži. Žalovaná je řadu let podnikající obchodní korporací a její jednatelka proto musí být sama alespoň minimálně obeznámena s právními normami stran [anonymizováno] povinností.

6. Z obsahu odvolání žalobkyně se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. d), e), g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek, včetně předcházejícího řízení, v intencích § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a odvolání shledal částečně důvodným. Ve vztahu k žalobnímu nároku provedl soud I. stupně dostatečné dokazování a věc správně posoudil po stránce skutkové a s dílčí výhradou i po stránce právní. Mezi účastnicemi bylo nesporné, že dne [datum] ústně sjednaly dohodu o poskytování služeb účetního a daňového poradenství žalobkyní žalované, včetně vedení účetnictví, kterou soud I. stupně s ohledem na právní povahu účastníků daného závazkového vztahu a datum uzavření smlouvy správně posuzoval podle zák.č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. Žalované lze přisvědčit v tom, že smlouva účastnic zahrnuje mimo prvky smlouvy mandátní dle § 566 a násl. obch. zák. také prvky smlouvy o dílo ve smyslu § 536 a násl. obch. zák. Nebyla-li prokázána dohoda účastnic o ceně za poskytované služby má žalobkyně podle § 546 odst. 1 a § 571 odst. 1 obch. zák. právo na odměnu ve výši ceny obvyklé. Výhrady žalované proti jistině žalobního nároku jsou ve světle závěrů znaleckého posudku neopodstatněné. Znalkyně uzavřela, že vyúčtované hodiny práce i použité sazby jsou přiměřené, mimo jiné i z hlediska rozsahu provedené práce, jež je zřejmá z účetního deníku. Znalkyně vzala v úvahu náročnost zpracování účetních případů za situace, kdy žalovanou nebyl stanoven oběh účetních dokladů a mezi účastníky neexistovala písemná smlouva, která by podmínky činnosti žalobkyně a její odměny přesně specifikovala. Na základě závěrů znaleckého posudku lze uzavřít, že všechny vyúčtované úkony žalobkyně provedla a že za ně požaduje na žalované přiměřenou cenu. Je přitom nepochybné, že v žalovaném období žalobkyně pro žalovanou úkony vedení účetnictví účetního a daňového poradenství na základě sjednané smlouvy a udělené plné moci vykonávala, aniž jí ze strany žalované byly vytčeny nějaké konkrétní nedostatky a charakter poskytovaných služeb nepředpokládal existenci pokynu žalované na provedení konkrétních dílčích úkonů. Obecně formulované pochybnosti žalované o tom, zda všechny úkony byly nutné v její prospěch, jsou proto irelevantní a soud I. stupně správně shledal žalobní nárok v rozsahu jistiny opodstatněným, jakkoliv mu lze vytknout, že se nijak nezabýval vznesenou námitkou započtení v rozsahu [částka] v podání žalované ze dne [datum], jež však na správnosti jeho konečného závěru nic nemění.

7. Pro způsobilost pohledávek k započtení je vždy rozhodná právní úprava týkající se dané pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo]). V daném případě je rozhodující právní úprava, účinná do [datum], neboť pohledávky účastnic vznikly ze smlouvy, uzavřené v roce [rok]. Započtení pohledávek bylo jako jeden ze způsobů zániku závazku upraveno v § 580 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (obč. zák.), pro obchodní závazkové vztahy byla jeho modifikace obsažena v § 358 a násl. obch. zák. Jeho podstata spočívá v tom, že mají-li strany vůči sobě vzájemné pohledávky s plněním stejného druhu, může každá z nich učinit vůči té druhé projev vůle směřující k započtení, započítávané pohledávky pak zaniknou v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí. K vyvolání následků započtení je vždy třeba kompenzačního úkonu, jímž může být buď dohoda účastníků či jednostranné právní jednání, které má charakter hmotněprávní skutečnosti a nejde tedy jen o procesní úkon účastníka řízení. Tento úkon žalovaná učinila právě v podání ze dne [datum], v němž však vůči žalované částce, která se sestává z mnoha jednotlivých pohledávek žalované, vyúčtovaných jednotlivými fakturami, započetla své tři pohledávky z titulu náhrady škody ve výši [částka], [částka] a [částka], aniž by současně určila, kterou ze svých pohledávek započítává vůči konkrétní pohledávce žalobkyně a v jaké výši. Takový úkon je absolutně neplatný pro svoji neurčitost ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., neboť judikatura Nejvyššího soudu ČR (srov. rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]) dovodila, že„ případě započtení více vzájemných pohledávek musí ten, kdo činí kompenzační úkon, určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Projev vůle směřující k započtení musí být tedy určitý do té míry, aby z něj bylo možné jednoznačně určit, které pohledávky a do jaké jejich výše započtením zanikají“. Odvolací soud proto z výše uvedených důvodů napadený rozsudek ohledně žalované jistiny ve výši [částka] podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Ohledně přiznaného příslušenství (úroku z prodlení) z této částky však nezbylo, než rozsudek podle § 219 odst. 1 písm. b) o. s. ř. zrušit a podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř věc v tomto rozsahu vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení pro absolutní nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí v této části v důsledku absence odůvodnění přiznaného úroku z prodlení. V dalším řízení ohledně této části nároku soud I. stupně především posoudí úplnost žalobních tvrzení v tomto směru, případně podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. vyzve žalobkyni k jejich doplnění a prokázání doby vzniku prodlení žalované s plněním přiznané jistiny.

8. Posouzení vzájemného nároku žalované soudem I. stupně je neúplné a proto nesprávné. Žalovaná tvrzenou škodu, spočívající v sankčních úrocích z prodlení za neodvedení DPH, nákladech daňové exekuce a s ní spojených bankovních výlohách, dovozuje z porušení povinnosti žalobkyni v rámci poskytovaného daňového poradenství. Odpovědnost žalobkyně se v tomto případě řídí § 6 odst. 8 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a [anonymizována čtyři slova] (zákon o daňovém poradenství), podle něhož daňový poradce odpovídá klientovi za škodu, která mu v souvislosti s výkonem daňového poradenství vznikla, pokud ji způsobil daňový poradce, jeho zástupce nebo pracovník. Daňový poradce se odpovědnosti zprostí, prokáže-li, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na něm požadovat. Z uvedeného vyplývá, že se jedná o odpovědnost objektivní bez ohledu na zavinění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]), která je založena na příčinné souvislosti mezi výkonem daňového poradenství a vznikem škody a otázku, zda výkon daňového poradenství (ne) byl řádný, je třeba posuzovat z hlediska § 6 odst. 1 zákona o daňovém poradenství. Jedná se obdobnou konstrukci odpovědnosti jako v případě právní služby advokáta a závěr o příčinné souvislosti mezi výkonem činnosti daňového poradce a vznikem škody lze učinit jen v situaci, že nebýt pochybení daňového poradce, mohla osoba, které byly služby daňovým poradcem poskytnuty, právo úspěšně uplatnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]).

9. V poměrech dané věci je na žalované, aby tvrdila a prokázala, že výkon daňového poradenství ze strany žalobkyně nebyl z pohledu § 6 odst. 1 zákona o daňovém poradenství řádný a že jí v důsledku toho vznikla tvrzená škoda. Významné v tomto směru může být zejména tvrzení žalované, že jí žalobkyně neposkytla v souvislosti s povinností odvodu DPH dostatečné informace, zejména o možnosti žádat správce daně o posečkání s platbou DPH, a zjištění v tomto směru je nutno zhodnotit z pohledu příčinné souvislosti takové skutečností s tvrzenou majetkovou újmou žalované co do jejích dílčích částí i jejího rozsahu (neboť je zjevné, že žalovanou tvrzená škoda narůstala v průběhu delšího časového období). V závislosti na učiněných zjištěních stran správnosti jejího postupu pak leží na žalobkyni důkazní břemeno ohledně případného liberačního důvodu (tedy podání důkazu o tom, že škodě v celém jejím rozsahu nemohla zabránit ani vynaložením veškerého úsilí, které na ní bylo možné požadovat, tj. provedením všech úkonů, které za dané situace mohla učinit). Soud I. stupně se vzájemným nárokem žalované ve smyslu výše uvedeného dostatečně nezabýval, neprovedl důkaz ani všemi relevantními ve spise založenými listinami a účastnice nepoučil o jejich povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Řízení je tak stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku o vzájemném návrhu a v závislých nákladových výrocích podle § 219a odst. 1 písm. a) a § 219a odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc podle § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. V dalším řízení je soud I. stupně podle § 226 odst. 1 o. s. ř. vázán právním názorem odvolacího soudu a podle § 224 odst. 3 o. s. ř. v novém rozhodnutí rozhodne i o nákladech tohoto odvolacího řízení.