o zaplacení 810 105 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zastavil řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby ze dne [datum], zamítl žalobu o zaplacení 810 105 Kč (121 890 Kč, 124 686 Kč, 220 692 Kč, 18 388 Kč, 23 171 Kč, 17 376 Kč, 176 136 a 107 766 Kč) s příslušenstvím a žalované spolu s vedlejší účastnicí uložil povinnost nahradit žalobkyni na nákladech řízení 130 833 Kč. Žalobkyně se na žalované domáhala náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od července 2012 do prosince 2022 z důvodu trvalého zdravotního poškození v důsledku operace, provedené jí žalovanou [datum]. Žalovaná prvotně nárok žalobkyně odmítla, v průběhu řízení jí však poskytla prostřednictvím vedlejší účastnice na uplatněný nárok z celkové požadované částky 4 233 624 Kč plnění ve výši 3 423 519 Kč.

2. Soud I. stupně učinil na podkladě skutkových zjištění, popsaných v odstavcích 12. až 14. napadeného rozsudku, skutkový závěr, že žalobkyně podstoupila dne [datum] u žalované operační zákrok, při kterém jí byla [podezřelý výraz]. V důsledku komplikací výkonu došlo k [podezřelý výraz], které vedlo [podezřelý výraz] a k částečnému omezení funkce levé horní končetiny. Žalobkyni byl rozhodnutím [Orgán veřejné moci] ([Orgán veřejné moci]) ze dne [datum] na podkladě závěru o poklesu její pracovní schopnosti o 50 % přiznán částečný invalidní důchod, vyplácený od [datum], a rozhodnutím téhož orgánu ze dne [datum] jí byl na základě závěru o poklesu pracovní schopnosti o 70 % přiznán zpětně od [datum] III. stupeň invalidity. Žalobkyně byla vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání od [datum] do [datum] a od [datum] do [datum]. Před poškozením byla žalobkyně zaměstnána na plný úvazek jako sestra na kardiologii ve [právnická osoba] ([právnická osoba]) a na poloviční pracovní úvazek ve společnosti [právnická osoba]. V prvním kalendářním čtvrtletí roku 2008 by žalobkyně dosáhla hrubého měsíčního příjmu ve [právnická osoba] 29 359 Kč a ve společnosti [právnická osoba]. 6 957 Kč. Výše pravděpodobného měsíčního výdělku, který by při váženém průměru týdenních pracovních dob 60 hodin týdně, odpovídajícího žalobkyní před poškozením zdraví zastávané práci v rozsahu 1,5 pracovního úvazku, činila v souhrnu 36 316 Kč. V prvním kalendářním čtvrtletí roku 2008 by žalobkyně pravděpodobně dosáhla výdělku 108 948 Kč a její pravděpodobný hodinový výdělek před poškozením odpovídal částce 139,70 Kč. Žalobkyně trpí [diagnóza], chronickými bolestmi, omezením hybnosti a [diagnóza], byly jí přiznány mimořádné výhody druhého stupně pro závažné omezení pohyblivosti a (postupně navyšovaný) příspěvek na péči. Podle zdravotnické dokumentace byla žalobkyně v trvalé péči neurologů, rehabilitačních specialistů a algeziologů pro chronické bolesti nereagující dostatečně na léčbu. Zdravotní nálezy z let 2008–2024 potvrzují trvalý charakter postižení a nepříznivý vývoj, prognóza návratu do původního pracovního zařazení byla odbornými lékaři označena za nereálnou. Žalobkyně se v důsledku zhoršení funkční kapacity nemohla rekvalifikovat na jiný typ práce, protože i lehčí práce by pro ni byla obtížně zvládnutelná, zprávy odborných pracovišť potvrdily, že její zdravotní stav je stabilizován na nízké funkční úrovni.

3. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle § 420 odst. 1, 3, § 421a odst. 1, 2, § 444 odst. 1, § 445 § 447 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do [datum] (obč. zák.), ve spojení s § 2 a § 4 písm. c) nařízení vlády č. 567/2006 Sb. a judikatorních závěrů [Orgán veřejné moci] (rozhodnutí sp.zn. [spisová značka], sp.zn. [spisová značka]). Předmětem řízení po jeho částečném zastavení pro zpětvzetí žaloby zůstal nárok žalobkyně na zaplacení části minimální mzdy, který vedlejší účastnice za dobu pobírání částečného invalidního důchodu (pro invaliditu II. stupně) žalobkyní do [datum] při výpočtu poskytnutého plnění odečetla. Soud I. stupně tento nárok shledal nedůvodným s poukazem na to, že žalobkyně měla podle rozhodnutí [Orgán veřejné moci] částečně zachovaný pracovní potenciál a proti rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu II. stupně nebrojila, k výzvě soudu v tomto ohledu ani nic netvrdila. Poukázal na to, že totožný nárok žalobkyně za jiné období byl předmětem řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. [spisová značka]. [Orgán veřejné moci] jako soud odvolací v tomto řízení v rozsudku ze dne [datum], č.j. [spisová značka] dovodil částečně zachovanou pracovní schopnost žalobkyně a akceptoval postup soudu I. stupně, který při určení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti považoval za potencionální výdělek žalobkyně po poškození výdělek ve výši minimální mzdy. Dovodil, že tento závěr je použitelný i v projednávané věci, neboť žalobkyně k výzvě soudu ohledně zachování pracovních schopností uplatnila shodná tvrzení a označila důkazy, obsažené ve spise pod sp. zn. [spisová značka]. Pokud žalobkyně neprokázala, že nebyla schopná do [datum] ani částečně vykonávat výdělečnou činnost, byla minimální mzda od náhrady za ztrátu na výdělku odečtena v souladu se zákonnou úpravou.

4. Žalobkyně se dále domáhala toho, aby jí byla náhrada za ztrátu na výdělku od [datum] vypočtena podle očekávatelného průměrného výdělku v profesi zdravotní sestry ve výši 50 000 Kč z hlavního poměru u [právnická osoba] (cca 45 000 Kč měsíčně čistého) a z vedlejšího pracovního poměru v [právnická osoba] ve výši cca 46,8 % očekávatelné hrubé mzdy 50 000 Kč podle míry pracovního úvazku (19 600 Kč měsíčně), celkem ve výši 48 565 Kč měsíčně pro rok 2021 a ve výši 45 529 Kč měsíčně pro rok 2022. Soud I. stupně konstatoval, že takový způsob výpočtu ztráty na výdělku nemá oporu v zákonné úpravě, vycházející z rozhodného měsíčního hrubého výdělku k datu vzniku nároku [datum] (v případě žalobkyně za 1,5 úvazku), který byl valorizován podle aktuálních nařízení vlády. Tvrzení, že průměrná měsíční mzda praktické sestry činila 50 000 Kč, ani nebylo prokázáno, naopak bylo na základě statistik [podezřelý výraz] zjištěno, že průměrná měsíční mzda v roce 2021 a následujících letech byla nižší než valorizace rozhodného výdělku podle nařízení vlády, provedená vedlejší účastnicí. S tímto odůvodněním soud I. stupně ve zbytku nároku po částečném zpětvzetí žaloby v důsledku plnění žalované žalobu zamítl a žalobkyni přiznal podle § 142 odst. 2 ve spojení s 146 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.). částečnou náhradu nákladů řízení v rozsahu 62 % při 81% úspěchu ve věci.

5. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Soudu I. stupně vytkla, že převzal názor odvolacího soudu, vyjádřený v předchozím řízení, pročež dostatečně nezjistil skutkový stav a neprovedl důkazy k prokázání reálných mezd v letech 2017 až 2021. Dovozovala, že samotný stupeň invalidity má jen omezenou vypovídací schopnost o skutečných možnostech a pracovním potenciálu a soud I. stupně nevzal v úvahu její náročnou průběžnou léčbu za pomoci opiátů, včetně udržovací rehabilitace, která jí bránila v pracovní činnosti, přičemž její zdravotní stav se průběžně zhoršoval, což vyústilo ve formální přiznání invalidity III. stupně v roce 2018. Rozhodnutími [Orgán veřejné moci] pro veřejnoprávní potřeby byla její pracovní způsobilost hodnocena skokově, avšak fakticky se zhoršovala průběžně a soud I. stupně měl posoudit, zda tuto způsobilost neztratila již dříve zejména s ohledem na léčbu za pomoci omamných látek a omezenou schopnost sebeobsluhy, když byla poživatelkou příspěvku na péči a průkazu ZTP a byly jí přiznány mimořádné výhody a příspěvek na mobilitu. Sama žalovaná nikdy žalobkyni žádnou vhodnou práci nenabídla a ani úřad práce jí nebyl od roku 2008 schopen nalézt žádné pracovní místo, odpovídající jejím možnostem. Žalobkyně dovozovala nesmyslnost krácení náhrady za ztrátu na výdělku o minimální mzdy na základě aktuální judikatorní praxe s argumentací, že tento institut je primárně konstruován pro řešení jiných záležitostí a že v jejím případě nebylo prokázáno, že by byla schopna si vydělat alespoň 75 % minimální mzdy. Dále dovozovala, že valorizace průměrného výdělku nebyly pro obor zdravotnictví dostatečné a nereflektovaly reálnou situaci na pracovním trhu. Soud I. stupně měl proto aplikaci valorizačních nařízení vlády coby podzákonných předpisů vyloučit a rozhodnout o výši její náhrady ztráty na výdělku na základě své úvahy, k čemuž navrhovala provedení důkazů konkrétním potvrzením zdravotnických zařízení v místě svého bydliště. Odvolatelka uzavřela, že soud I. stupně posoudil věc mechanicky jen v souladu s neudržitelnými právními přístupy, postavenými na zjednodušování, statistickém průměrování a paušalizacích namísto důsledného řešení individuální situace a možností konkrétní osoby. Navrhla, aby odvolací soud napadený výrok rozsudku zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení nebo, aby ho změnil a žalobě v celém rozsahu vyhověl.

6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku a ve vyjádření k odvolání se ztotožnila se závěry napadeného rozsudku, včetně odkazu na rozhodnutí odvolacího soudu v předchozím obdobném sporu žalobkyně a judikaturu [Orgán veřejné moci]. Závěr o částečně zachované schopnosti žalobkyně vykonávat soustavnou výdělečnou činnost má oporu v provedeném dokazování a pokud se žalobkyně domáhala přiznání náhrady za ztrátu na výdělku, vyčíslené na základě očekávaného průměrného výdělku v profesi zdravotní sestry ve výši 50 000 Kč, nemá takový způsob výpočtu ztráty na výdělku zákonnou oporu. Toto tvrzení žalobkyně ani není prokázané a podle poznatků žalované je naopak průměrná mzda praktické sestry podstatně nižší. Žalovaná uzavřela, že žalobkyni prostřednictvím vedlejší účastnice uhradila všechny oprávněné nároky. Vedlejší účastnice shodně navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

7. Podle obsahu odvolání uplatnila žalobkyně odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek, včetně předcházejícího řízení, v intencích § 212 a § 212a o. s. ř. v rámci ústního jednání bez přítomnosti omluvené vedlejší účastnice v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. a odvolání neshledal opodstatněným. Soud I. stupně zjistil dostatečně a správně skutkový stav, který též správně právně posoudil, a na jeho závěry, s nimi se ztotožnil, může odvolací soud pro stručnost převážně odkázat, neboť odvolací námitky nejsou způsobilé jimi významně otřást.

8. Výše náhrady za ztrátu na výdělku se v daném případě ve smyslu § 446 a 447 obč. zák. odvíjí od průměrného výdělku žalobkyně před poškozením zdraví s příslušnými valorizacemi, prováděnými nařízením vlády na základě zákonného zmocnění § 447 odst. 3 obč. zák. Požadavek žalobkyně, aby výše její náhrady za ztrátu na výdělku byla od [datum] stanovena na základě obecného průměrného výdělku v její profesi zdravotní sestry nemá zákonnou oporu v uvedených rozhodných ustanoveních, které je soud povinen respektovat. Způsob stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku je dán přímo zákonem a vyloučení aplikace valorizačních vládních nařízení by žalobkyni nijak neprospělo, neboť tím by se pouze základ jejího nároku dostal na původní úroveň před poškozením. Smyslem valorizace je právě to, aby byl v zájmu zachování reálné hodnoty náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zohledněn obecný vývoj mezd v národním hospodářství (nominální růst mezd), k němuž po vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku došlo ve srovnání s úrovní mezd, která tu byla v době vzniku tohoto nároku. Každý takový postup pak nutně vychází z jisté, v zájmu reálné kompenzace škody nepochybně akceptovatelné, míry zobecnění.

9. Opodstatněná není ani výhrada žalobkyně k tomu, že po dobu, kdy pobírala částečný invalidní důchod, jí byla náhrada krácena o minimální mzdu ve smyslu nařízení vlády č. 567/2006 Sb. Požadavek na odečet minimální mzdy vychází z konstantní judikatury [Orgán veřejné moci], která dovodila, že pokud poškozený, který pro následky úrazu není schopen konat dosavadní práci, nemůže z důvodu nedostatku pracovních příležitostí nastoupit do jiného zaměstnání, které je odpovídající jeho úrazem snížené pracovní způsobilosti, je tato situace způsobena situací na trhu práce a není v příčinné souvislosti s poškozením zdraví, za které škůdce odpovídá (srov. rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], sp.zn. [spisová značka], sp.zn. [spisová značka] sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]). Na tom základě tato judikatura uzavřela, že škoda, spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti při uznání plné nebo částečné invalidity, se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem dosahovaným zaměstnancem po zjištění nemoci z povolání, popřípadě, je-li zaměstnanec po zjištění nemoci z povolání veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, výdělkem odpovídajícím výši minimální mzdy, s připočtením případného plného nebo částečného invalidního důchodu pobíraného z téhož důvodu (srov. např. rozhodnutí sp.zn. [spisová značka]). Skutková situace v daném případě odpovídá uvedené judikatuře, neboť podle rozhodnutí [Orgán veřejné moci] měla žalobkyně až do [datum], kdy jí byl zpět přiznán III. stupeň invalidity, částečně zachovaný pracovní potenciál (v rozsahu 50%) a byla také až do [datum] vedena v evidenci úřadu práce jako uchazečka o zaměstnání. Soudu I. stupně tak žalobkyně bezdůvodně vytýká, že se přidržel konstantních judikatorních závěrů, včetně závěrů odvolacího soudu ve věci stejných účastníků ve skutkově obdobné a právně shodné věci (srov. § 13 zák.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od [datum] (o.z.) ve spojení s § 3030 o.z. – zakotvující legitimní očekávání shodného posouzení typově shodných právních případů).

10. Argumentaci žalobkyně o tom, že fakticky nebyla schopna pracovat, protože následky jejího zranění progradovaly ve fyzické i psychické oblasti, nelze pro účely náhrady za ztrátu na výdělku přiznat relevanci. Není totiž na soudu, aby hodnotil, jaký byl zdravotní stav žalobkyně v průběhu plynutí času po předmětném zdravotním poškození, neboť to přísluší k tomu povolanému správnímu orgánu – [Orgán veřejné moci]. Tento orgán na základě komplexního posouzení zdravotního stavu žalobkyně vyhodnotil rozhodnutím ze dne [datum], že je nejméně částečně pracovně způsobilá a plnou invaliditu jí přiznal až rozhodnutím ze dne [datum] zpětně k [datum], z čehož se podává, že zhodnotil i v mezidobí nastalé změny. Rozhodnutí o invaliditě ve smyslu § 447 odst. 1 obč. zák. určuje, zda má poškozený zachovanou pracovní schopnost a v jakém rozsahu a zda tedy může dosahovat výdělku vlastní prací. Soud závěry příslušného orgánu o míře pracovní schopnosti žalobkyně v rozhodné době nijak korigoval nemůže, naopak z nich musí vycházet (§ 135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.). Výhrady žalobkyně, že soud I. stupně neprováděl k jejímu zdravotnímu stavu před přiznáním plného invalidního důchodu dostatečné dokazování, potažmo, že učiněná zjištění nedostatečně zhodnotil, jsou proto bezvýznamné. Žalobkyně konečně svá tvrzení o postupně se zhoršujícím zdravotním stavu prokazovala zásadně důkazy, posouzenými již v řízení, vedeném u téhož soudu I. stupně pod sp. zn. [spisová značka], se závěrem o částečně zachovalé pracovní schopnosti žalobkyně, a ani po poučení soudu I. stupně ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. nenavrhla žádné důkazy o svém zdravotním stavu od června 2015, kdy jí byl stanoven II. stupeň invalidity, až do [datum], kdy byla uznána invalidní ve III. stupni.

11. Odvolací soud uzavírá, že žalovaná, potažmo vedlejší účastnice, postupovala při kalkulaci náhrady za ztrátu na výdělku žalobkyně v rozhodném období podle zákona a konstantní judikatury. Mimo tento výše popsaný rámec není žalobní nárok důvodný, soud I. stupně jej proto ve zbytku správně zamítl a odvolací soud podle § 219 o.s.ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil. Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. má procesně úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tato náhrada sestává z odměny advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání dne [datum]) po 11 580 Kč podle § 7 bodu6. vyhl.č. 177/1996 Sb., advokátní tarif s paušální náhradou výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % náhradou daně z přidané hodnoty ve výši 5 053 Kč. O náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí navzájem bylo rozhodnuto v intencích § 142 odst. 1 o.s.ř. výkladem a contrario ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., neboť vedlejší účastnici v odvolací řízení náklady nevznikly.