pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. 16 C 199/2020 – 86

1. Napadaným rozsudkem soud I. stupně uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10,5 % ročně od [datum] do zaplacení, zamítl žalobu na zaplacení [částka] s příslušenstvím a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení [částka]. Žalobce se na žalované domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce kompenzačního řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 384/2014 (posuzované řízení). Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že žalobci v rámci předběžného projednání nároku poskytla [částka] a tato částka představuje dostatečnou kompenzaci újmy žalobce z nepřiměřené délky posuzovaného řízení.

2. Soud I. stupně zjistil z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp.zn. 11 C 394/2014 průběh posuzovaného řízení, podrobně popsaný v odstavci 3 odůvodnění napadeného rozsudku. Řízení bylo zahájeno žalobou ze dne [datum] o zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky řízení, rozsudek soudu I. stupně vyhlášen dne [datum], rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne [datum], dovolání žalobce ze dne [datum] bylo odmítnuto rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] a jeho ústavní stížnost, podaná dne [datum] a doplněná dne [datum], byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR ze dne [datum]. Soud I. stupně s odkazem na ustanovení § 1, §13 odst. 1, § 22 odst. 1, § 31a a 32 odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) uzavřel, že celková délka posuzovaného řízení ve vztahu k žalobci činila od podání žaloby dne [datum] do odmítnutí ústavní stížnosti dne [datum] přes pět let a byla ovlivněna delší nečinností Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu při rozhodování o mimořádných opravných prostředcích. Dovodil, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí náhradového zákona a k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě, proto mu náleží zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 1 náhradového zákona v penězích. Výši tohoto zadostiučinění stanovil soud I. stupně ve smyslu Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2012 za použití částky [částka] za první dva roky řízení a za každý další rok řízení na [částka] a neshledal důvody pro navýšení nebo snížení této částky. K tomu uvedl, že nešlo o složitý spor, jeho předmět neměl pro žalobce důležitý význam a žalobce ke vzniku průtahů žádným způsobem nepřispěl. Žalobci bylo již vyplaceno [částka], proto je oprávněný žalobní nárok v rozsahu částky [částka] s příslušenstvím, ohledně níž soud I. stupně žalobě vyhověl a ve zbytku ji zamítl. Žalobci přiznal soud I. stupně podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) plnou náhradu nákladů řízení.

3. Žalobce podal včasné odvolání proti zamítavému výroku ve věci samé a proti výroku o náhradě nákladů řízení. Namítl s odkazem na judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2921/2013), že soud I. stupně nezahrnul do celkové délky řízení dobu od uplatnění nároku u žalované po podání žaloby, ačkoliv se jednalo o kompenzační řízení a předběžné uplatnění nároku bylo zákonnou podmínkou pro uplatnění práva u soudu. Dovozoval dále s odkazem na judikaturu ESLP, že pro kompenzační řízení se nepoužijí kritéria podle ustanovení § 31a odst. 3 náhradového zákona a řízení na dvou stupních soudní soustavy by mělo trvat do dvou let, za první dva roky by tedy neměla být základní částka náhrady snižována. Zdůraznil, že v řízení před soudem dovolacím a v řízení o ústavní stížnosti byly v posuzovaném řízení zjištěny průtahy a Nejvyšší soud ČR nedodržel šestiměsíční lhůtu, stanovenou pro rozhodnutí o odmítnutí dovolání § 243c odst. 1 o.s.ř. ve znění, účinném v rozhodné době. Vyjádřil přesvědčení, že při poměru mezi složitostí posuzovaného řízení a průtahy v jeho rámci by měla být základní částka snížena pro složitost věci o 10% a zvýšena pro postup orgánů veřejné moci o 40%. V doplnění odvolání žalobce poukázal na to, že judikaturou Nejvyššího soudu ČR stanovené rozpětí základní částky finanční náhrady (15 – [částka]) je aktuálně s ohledem na běh času a vývoj ekonomiky nedostatečné a mělo by být provedena jeho valorizace, běžně užívána jako prostředek k dorovnání životní úrovně (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 2608/2004, 25 Cdo 279/2004). Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadené výroky rozsudku soudu I. stupně změnil a přiznal mu„ přiměřené zadostiučinění“ a náhradu nákladů řízení.

4. Žalovaná podala včasné odvolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku a výroku o náhradě nákladů řízení. Soudu I. stupně vytkla, že nezohlednil participaci všech stupňů soudní soustavy na posuzovaném řízení a zdůraznila, že účastník řízení musí počítat s prodloužením řízení o dobu nezbytnou k vydání rozhodnutí o jím podaných opravných prostředcích. Poukázala na to, že Nejvyšší soud ČR a Ústavní soud ČR rozhodují ve lhůtách delších, než je obvyklé u obecných soudů, vzhledem ke své celostátní působnosti a specifické pravomoci. Dovozovala, že snížení základní částky o 30% je adekvátní a částka [částka], vyplacená žalobci, přiměřená vzniklé nemajetkové újmě. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud vyhovující výrok rozsudku změnil, žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované uvedl, že žalovaná ignoruje judikaturu ESLP a pomíjí dlouhodobou nečinnost Nejvyšší soudu ČR a Ústavního soudu ČR v posuzovaném řízení, její pohled je jednostranný a není komplexní. Složitost, spočívající v instančnosti řízení, by řízení zatížila určitým časovým úsekem i v případě ideálního postupu orgánů veřejné moci, ale podstatně menším způsobem, než byly průtahy, způsobené v řízení dovolacím a Ústavním soudem.

5. Podle obsahu odvolání uplatnili účastníci odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z podnětu jejich odvolání přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení, jež jeho rozhodnutí předcházelo, ve smyslu § 212 a § 212a o.s.ř., a rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č.j. 20 Co 127/2021-138 shledal částečně důvodným odvolání žalované. Závěr soudu I. stupně, že délka posuzovaného řízení byla v důsledku prodlevy v rozhodování o dovolání a ústavní stížnosti nepřiměřená, odvolací soud korigoval tak, že obecně nelze na rychlost rozhodování Nejvyššího soudu ČR a Ústavního soudu ČR klást takové nároky jako na nižší soudy, neboť se jedná o jediné soudy v republice, u nichž se soustředí rozhodování o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředka a o ústavní stížnosti. Délku řízení u Ústavního soudu v rámci posuzovaného řízení je prizmatem této skutečnosti na místě s přihlédnutím k času, potřebnému na přípravu jeho rozhodnutí, který ovlivnila i skutečnost, že ústavní stížnost byla ještě dne [datum] doplňována (jak plyne z textu rozhodnutí Ústavního soudu) zhodnotit jako nezatíženou neodůvodněnou nečinností. Nejvyšší soud ČR však v rozhodné době, jak žalobce případně zdůraznil, druhá věta ustanovení § 243c/1 o.s.ř. (účinná od [datum] do [datum]) zavazovala rozhodnout o odmítnutí dovolání do 6 měsíců od předložení spisu. Tuto lhůtu v posuzovaném řízení Nejvyšší soud ČR zjevně nedodržel, což je nutno hodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 náhradového zákona, který měl za následek nepřiměřenou délku řízení a vznik nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a náhradového zákona.

6. Odvolací soud dále konstatoval, že soud I. stanovil zásadně správně výši základní částky peněžního zadostiučinění v intencích konstantních judikatorních závěrů. Úvahám žalobce o valorizaci této částky v důsledku vývoje reální mzdy, opřeným o nepřiléhavou judikaturu ve věci náhrady mzdy či náhrady ztráty na výdělku, odvolací soud nepřisvědčil. Poukázal na to, že peněžní zadostiučinění za nemajetkovou újmu není náhradou faktické škody ale svého druhu fikcí, která má sloužit ke kompenzaci nehmotné újmy, spočívající v nejistotě ohledně výsledku nepřiměřeně dlouhého řízení. Základní částka této finanční kompenzace byla judikaturou Nejvyššího soudu ČR s přihlédnutím k judikatuře ESLP nastavena poměrně velkoryse a není proto dán žádný důvod k jejímu navyšování. Možnost překonání závěrů, učiněných ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s ohledem na ekonomický růst Nejvyšší soud ČR odmítl například v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, v němž zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění, přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud ČR vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení sp. zn. 30 Cdo 1153/2019).

7. Soudem I. stupně stanovenou základní výši zadostiučinění odvolací soud korigoval s ohledem na to, že podle konstantních judikatorních závěrů počíná rozhodné období v kompenzačním řízení běžet již uplatněním předběžného nároku, které je podmínkou zahájení soudního řízení o náhradě škody (viz Mocie proti Francii, [číslo] rozsudek ze dne [datum], § 21; X proti Francii, [číslo] rozsudek ze dne [datum], § 31; mutatis mutandis, [příjmení] proti České republice, [číslo] rozsudek ze dne [datum], § 54 55, Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku první sekce ze dne [datum], [příjmení] proti České republice, [číslo] rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1084/2017). Délka posuzovaného řízení tak od doručení uplatnění předběžného nároku žalované dne [datum] do doručení rozhodnutí o odmítnutí ústavní stížnosti [datum] přesáhla 5 let a při aplikaci částky [částka] za první dva roky řízení a za každý další rok řízení činí výsledná základní částka [částka] Odvolací soud doplnil, že na základě žalobcem jmenované judikatury ESLP, zmiňující ideální dobu trvání kompenzačního řízení, nelze dovodit, že se v případě nepřiměřené délky takového řízení snížení základní částky za první dva roky trvání řízení na polovinu nepoužije. Ze žalobcem zmíněného judikátu rovněž nevyplývá obecný závěr o nepoužitelnosti kritérií podle § 31a odst. 3 náhradového zákona pro posuzování nepřiměřené délky kompenzačního řízení, žalobce sám takovému názoru konečně v další odvolací argumentaci o snižování a navyšování základní částky protiřečí.

8. Odvolací soud shledal oproti závěru soudu I. stupně ve shodě se žalovanou přiléhavým snížení této základní částky o 30% z důvodu složitosti věci ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) náhradového zákona, která se projevila v tom, že byla projednávána na všech stupních obecné soudní soustavy a u Ústavního soudu (srov. část IV. výše uvedeného stanoviska Nejvyššího soudu ČR nebo jeho rozhodnutí 30 Cdo 738/2013). Důvody pro jinou úpravu základní částky podle § 31a odst. 3 náhradového zákona odvolací soud v uvedeném rozhodnutí neshledal. Konstatoval, že žalobce se na délce řízení mimo podávání mimořádných opravných prostředků, jež vedlo k projednání věci u Nejvyšší a Ústavního soudu ČR, nepodílel, jeho předmět měl pro něj standardní význam a celková délka řízení nebyla nijak extrémní. Okolnost, že Nejvyšší soud ČR nedodržel zákonem stanovenou lhůtu pro své rozhodnutí, je sama o sobě důvodem vznik nároku žalobce, neboť nepřiměřeně dlouhým řízením je jen takové řízení, k jehož nepřijatelné délce přispělo nezanedbatelným způsobem nedodržování procesních pravidel ze strany orgánů veřejné moci (např. neodůvodněnou nečinnosti) ve smyslu nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 náhradového zákona (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 1328/2009, sp.zn. 30 Cdo 2098/2012, sp.zn. 28 Cdo 3727/2011). Postup orgánu veřejné moci proto nemůže zároveň bez dalšího představovat okolnost, pro kterou by mělo být poskytované zadostiučinění zvyšováno (srov. rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 1240/2013). Navýšení základní částky z důvodu postupu orgánů veřejné moci tak přichází v úvahu jen v případech, kdy je postup tohoto orgánu zatížen více vadami závažného charakteru. Základní částka zadostiučinění snížená o 30% činí [částka], žalovaná žalobci již poskytla na zadostiučinění [částka] a z částky [částka] tak zbývá na oprávněný nárok žalobce k úhradě [částka] s příslušenstvím, ohledně níž odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, jakož i v zamítavém výroku o věci samé, podle § 219 o.s.ř. potvrdil a ohledně částky [částka] s příslušenstvím jej podle § 220 odst. l písm. a) o.s.ř. změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl.

9. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací k dovolání žalobce rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č.j. 30 Cdo 2163/2021-195 uvedený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ohledně [částka] s příslušenstvím a v měnící části výroku ohledně částky [částka] a s příslušenstvím a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl nesprávnost závěru ohledně nezohlednění průtahu při rozhodování o dovolání v posuzovaném řízení v rámci hodnocení jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 náhradového zákonu ve vztahu k navýšení odškodnění a zavázal jej právním názorem, že dotyčný průtah představuje závažné pochybení s podstatným vlivem na celkovou délku řízení, jenž je nutno zhodnotit v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci v poměru k již přiléhavě zhodnocenému kritériu složitosti věci.

10. Odvolací soud se poté věcí v uvedeném rozsahu znovu zabýval a jsa podle § 243g odst. l o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. l o.s.ř. vázán shora uvedeným právním názorem soudu dovolacího zhodnotil překročení lhůty, stanovené § 243c odst. l o.s.ř. ve znění, účinném v rozhodné době, dovolacím soudem jako závažné pochybení mající vliv na celkovou délku posuzovaného řízení ve stejném rozsahu, jako složitost věci. S ohledem na uvedené navýšil za použití kritéria podle § 31a odst. 3 písm. d) náhradového zákona o stejných 30% dříve podle kritéria §31a odst. 3 písm. b) náhradového zákona sníženou základní částku zadostiučinění a dospěl k závěru, že žalobci naleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nepřiměřené délky posuzovaného řízení ve shora uvedené základní výši [částka]. Z této částky již žalovaná žalobci poskytla [částka], [částka] s příslušenstvím bylo žalobci přiznáno rozsudkem soudu I. stupně ve spojení s dovoláním nedotčenou částí shora uvedeného rozsudku odvolacího soudu a k úhradě tak zbývá částka [částka] Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně ve zbytku vyhovujícího výroku ohledně [částka] se správnou výší úroku z prodlení (viz níže) a v zamítavém výroku ohledně [částka] s příslušenstvím podle § 219 o.s.ř. potvrdil a změnou posledně uvedeného výroku co do částky [částka] s příslušenstvím podle § 220 odst. l písm. a) žalobci tuto částku přiznal. Úrok z prodlení náleží žalobci podle § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ve spojení s § 15 odst. l náhradového zákona a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. od [datum] (viz odstavec 9 rozsudku soudu I. stupně) pouze ve výši 8,25 %, neboť výše repo sazby, stanovené ČNB, činila k prvnímu dni prodlení 0,25 %, ve zbytku proto bylo nutno jeho nárok na úrok z prodlení zamítnout. K dalším odvolacím námitkám odvolací soud odkazuje na výše popsané důvody předchozího rozhodnutí, na nichž neshledává důvod nic měnit. Neshledal důvod ke změně svého právního názoru ani ohledně znovu opakované námitky žalobce strana přiměřenosti délky řízení u Ústavního soudu, který akceptoval ve zmíněném rozhodnutí i soud dovolací (odst. 23 rozsudku sp.zn. 30 Cdo 2163/2021).

11. Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal odvolací soud shodně se soudem I. stupně žalobci, byť pouze částečně procesně úspěšnému, plnou náhradu nákladů řízení za řízení před soudem I. stupně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 2707/2013, sp.zn. 30 Cdo 3223/2013). Náhrada v celkové výši [částka] sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka], odměny advokáta za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby, účast na jednání dne [datum], [datum]) po [částka] podle § 7 odst. 1 bodu 4 ve spojení s 9 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 3378/2013), čtyř paušálních náhrad hotových výdajů po [částka] podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši [částka]. Náhradu odměny advokáta za uplatnění nároku u žalované nelze žalobci přiznat, neboť to vylučuje ustanovení § 31 odst. 4 náhradového zákona. Podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 224 odst. 1 o.s.ř. má procesně úspěšná žalovaná právo na poměrnou náhradu nákladů odvolacího řízení, kterou představuje 60% paušální náhrady nákladů řízení podle ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. a §§ 1 a 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši [částka] za podané odvolání.