o zaplacení 420 000 Kč

1. Napadeným rozsudkem uznal soud I. stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni 41 750 Kč a na náhradu nákladů řízení 19 652,62 Kč a žalobu ohledně 378 250 Kč zamítl. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 420 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřeně délce insolvenčního řízení, vedeného Městským soudem v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (posuzované řízení), kterého se účastnila v postavení věřitelky. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že v rámci předběžného projednání nároku konstatovala porušení práva žalobkyně na projednání věci v přiměřené době jako dostatečnou satisfakci za vzniklou újmu s ohledem na povahu posuzovaného řízení a nízký význam jeho předmětu pro žalobkyni.

2. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, popsaných v odstavcích 4. až 6. napadeného rozsudku, zejména z podrobně popsaného průběhu posuzovaného řízení, a zjištěný skutkový stav zhodnotil podle § 1, § 2, § 5, § 13 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (náhradový zákon), za použití judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) a Nejvyššího soudu. Konstatoval, že řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od podání návrhu 6. 2. 2009 do 12. 1. 2024, kdy jí byla vyplacena z rozvrhu částka 410 889,07 Kč, 14 let a 11 měsíců. Dovodil, že se jednalo o dobu nepřiměřeně dlouhou, neboť řízení jako celek neodpovídalo době, v níž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí náhradového zákona, k porušení práva žalobkyně na projednání věci přiměřené lhůtě a k její nemajetkové újmě, za kterou jí náleží přiměřené zadostiučinění. Konstatoval, že posuzované řízení se vyznačovalo vyšší složitostí, spočívající ve vyšším počtu incidenčních sporů (7) a ve větším počtu přihlášených věřitelů (163) a tím spojených procesních úkonů (odmítání přihlášek (21), zpětvzetí (3), změny v osobě věřitele (25), rozhodování o odvoláních (11). Řízení proběhlo ve třech stupních soudní soustavy a krom jednoho řízení netrvaly incidenční spory nepřiměřeně dlouho. V řízení se nevyskytla období nečinnosti insolvenčního soudu, který postupoval v přiměřených lhůtách a řádně dohlížel na činnost správce konkurzní podstaty, jenž podával pravidelné (minimálně 4x ročně) zprávy. Žalobkyně se na délce řízení nijak nepodílela. Soud I. stupně dále zdůraznil zvláštní povahu insolvenčního řízení, spočívající v tom, že věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku dlužníka s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně, když si svými nároky též vzájemně konkurují, což rozhodujícím způsobem snižuje význam řízení pro účely posouzení přiměřenosti jeho délky a výši případného zadostiučinění. Z hlediska významu předmětu řízení je podstatná výše částky, jaké se věřiteli dostalo na uspokojení pohledávky, ledaže by vyšly najevo skutečnosti, z nichž by žalobkyně v průběhu insolvenčního řízení mohla důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky. Žádné takové skutečnosti však v řízení nevyplynuly, žalobkyně je ani netvrdila a musela si být vědoma toho, že v rámci konkursu bude uspokojena mezi vyšším počet věřitelů pouze malá část její celkové pohledávky. Soud I. stupně proto zhodnotil význam posuzovaného řízení pro žalobkyni s ohledem na částku 410 889,07 Kč, které se jí insolvenčním řízení dostalo, jako podstatně snížený, nikoli však zcela nepatrný, a (mimo jiné) s odkazem na závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] uzavřel, že jí náleží peněžní zadostiučinění. Skutečnost, že žalobkyně odborovou organizací, jednající za tisíce členů, na to nemá vliv, neboť v kompenzačním řízení nemá horší postavení z důvodu, že je právnickou osobou, že byla jedním z navrhovatelů a že jí byla známa finanční situace úpadce. Není ani podstatné, o jakou pohledávku žalobkyně v řízení šlo a že se jednalo o pohledávku spojenou s investičním rizikem. Žalobkyně požaduje po státu odškodnění z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení, za kterou stát odpovídá, a nikoliv poskytnutí náhradního plnění za neuspokojení své pohledávky vůči úpadci.

3. Při stanovení výše peněžité satisfakce soud I. stupně vycházel v souladu se Stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2010, sp. zn. Cpjn 206/2010 (Stanovisko), ze sazby 15 000 Kč za první dva roky řízení a za každý další rok řízení a za dobu 14 let a 11 měsíců vyčíslil základní částku odškodnění ve výši 208 750 Kč. Vzal přitom v úvahu ustálenou judikaturu, podle níž na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny. Uvedenou základní částku snížil o 50 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení a o dalších 30 % z důvodu jeho sníženého významu pro žalobkyni na konečných 41 750 Kč, ohledně níž žalobě vyhověl a ve zbytku nároku ji zamítl. Podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) přiznal procesně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 38. rozsudku.

4. Žalovaná podala proti vyhovujícímu výroku a výroku o náhradě nákladů řízení včasné odvolání. Namítla, že soud I. stupně nevzal plně v potaz specifika posuzovaného řízení coby řízení insolvenčního, které představuje kolektivní uspokojování přihlášených věřitelů, založené na poměrném principu a je vedeno „on line“ tak, že každý může prostřednictvím insolvenčního rejstříku kdykoliv zjistit jeho stav. Žalobkyně tak mohla jednoduchým způsobem sledovat průběh řízení, muselo jí být zřejmé, v jakém rozmezí se uspokojení její pohledávky bude pohybovat a fakticky tak v nejistotě ohledně výsledku řízení nebyla. Žalovaná na podporu svého tvrzení o minimální významu řízení pro žalobkyni navrhovala provést důkaz listinami ze sbírky listin obchodního rejstříku stran úpadce, z nichž vyplývá, že řádně neplnil své povinnosti vůči obchodnímu rejstříku. Žalovaná zdůraznila, že žalobkyně se rozhodla podstoupit investiční riziko spojené s nákupem dluhopisů úpadce a dovozovala, že nemůže nést veškeré následky soukromých investic. Poukázala na to, že v průběhu insolvenčního řízení probíhalo 9 incidenčních sporů, které délku řízení fakticky prodloužily a nebylo ohledně nich prokázáno ani tvrzeno, že by trvaly nepřiměřeně dlouhou dobu. Žalovaná dále polemizovala se závěry soudem I. stupně zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], které označila s oporou závěrů rozsudku Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] za excesivní a rozporné s konstantní judikaturou (rozhodnutí sp.zn. 29 Cdo 2012/2010). Uzavřela, že vzhledem ke specifikům insolvenčního řízení není finanční zadostiučinění žalobkyně na místě a dostatečnou satisfakcí je pro ni konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, kterého se jí dostalo. Doplnila, že žalobkyně velkou odborovou organizací s mnoha tisíci členy, což má zásadní vliv na vnímání délky řízení a částky, která byla z rozvrhu vyplacena. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud vyhovující výrok rozsudku změnil, žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

5. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Ve vyjádření k odvolání uvedla, že riziko svého rozhodnutí investovat finanční prostředky na žalovanou nepřenáší, žalovaná je však povinna zajistit, aby v insolvenčním řízení, jež je výkonem státní moci, nedocházelo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Tuto povinnost žalovaná zjevně nesplnila. Žalobkyně nepodala žalobu za účelem náhrady rozdílu mezi její investicí a vymoženým plněním v rámci insolvenčního řízení, ale výlučně z důvodu nepřiměřené délky insolvenčního řízení a zadostiučinění požaduje v odpovídající výši. Fakt, že je velkou odborovou organizací, nehraje žádnou roli, ze své podstaty zastupuje své členy, kteří mají právo na to, aby veškerá státem garantovaná řízení proběhla v přiměřené lhůtě.

6. Žalovaná uplatnila odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. de), e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto z podnětu jejího odvolání přezkoumal zamítavý výrok rozsudku a související výrok o nákladech řízení v intencích § 212 a § 212a o. s. ř., včetně předcházejícího řízení, odvolání však neshledal důvodným. Soud I. stupně provedl ve věci dostatečné dokazování, věc posoudil správně po stránce skutkové i právní a své rozhodnutí za použití přiléhavé judikatury velmi přesvědčivě odůvodnil. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožňuje a pro stručnost na ně proto převážně odkazuje. Žalovaná nesporuje nepřiměřenou délku posuzovaného řízení coby nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. l náhradového zákona s nárokem žalobkyně na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a náhradového zákona. Soud I. stupně vzal specifika posuzovaného řízení coby řízení insolvenčního řízení v úvahu zcela v intencích konstantní judikatury, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 29 Cdo 2012/2010 (publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 132/2012), jehož zásadním závěrem je, že z hlediska významu předmětu řízení pro věřitele co do výše peněžitého nároku je určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky. Soudem I. stupně zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. [spisová značka], s nímž žalovaná polemizuje, není v žádné kontradikci s uvedeným rozhodnutím, činí-li (v kontextu konkrétního případu) ten podstatný závěr, že jen na základě nízké míry uspokojení konkursního věřitele (v řádu jednotek procent), není možné dovodit pro něj nepatrný význam řízení. K tomuto rozhodnutí se Nejvyšší soud přihlásil i ve své další judikatuře (například rozhodnutí sp.zn. 29 Cdo 3570/2023), tedy je zjevně za excesivní nepovažuje a žalovanou citované závěry rozhodnutí Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] nelze v tomto směru akceptovat. Pro daný případ ostatně není uvedený závěr rozhodnutí sp.zn. [spisová značka] zásadně významný, neboť žalobkyně nezískala v rámci rozvrhu konkursní podstaty nijak zanedbatelnou částku (410 889,07 Kč) a již z toho se podává, že význam předmětu řízení pro ni nemohl být nepatrný. Konstantní judikatura Nejvyššího soudu pak dovodila (srov. např. rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 3315/2017, sp.zn. 30 Cdo 2518/2017), že konstatování porušení práva v případě porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje jen v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného toliko nepatrný a že i výrazně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Soud I. stupně v intencích této judikatury postupoval a konečnou výši peněžního zadostiučinění žalobkyně výrazně korigoval právě s ohledem na zvláštní charakter insolvenčního řízení i jeho konkrétního okolnosti. Okolnost, že žalobkyně je osobou právnickou, nemá v tomto případě žádný zásadní význam tím spíše, že se jedná o odborovou organizaci, kterou tvoří její jednotliví členové – zaměstnanci. Ve zmíněném Stanovisku Nejvyšší soud zdůraznil, že výše zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku řízení nemusí být u právnických osob nižší než u osob fyzických a ustálená soudní judikatura mezi osobami fyzickými a právnickými při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění zásadně rozdíl nečiní. Soud I. stupně proto správně přiznal žalobkyni přiznal za vzniklou nemajetkovou újmu satisfakci v peněžní formě v odpovídající výši a odvolací soud vyhovující výrok rozsudku podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

7. Procesně úspěšná žalobkyně má podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení, kterou představuje odměna advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu) po 2 780 Kč podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9a odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění, účinném od 1. 1. 2025, se dvěma paušálními náhradami jeho výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 1 356,60 Kč, celkem 7 816,60 Kč.