o zaplacení 161 750 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. listopadu 2024, č. j. 19 C 102/2024-47,

1. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl tak, že žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku ve výši 161 750 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z této částky od 24. 7. 2024 do zaplacení, zamítl (I), zamítl též požadavek, aby se žalovaná byla povinna žalobci omluvit na stránkách žalované [www] po dobu minimálně 2 měsíců zveřejněním blíže konkretizované omluvy (II) a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 600 Kč (III.).

2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal relutárního odčinění nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Vyšel ze zjištění a mezi účastníky nesporných skutečností, že řízení u Obvodního soudu pro [adresa] 1vedené pod sp. zn. [spisová značka], trvalo od 11. 12. 2020 do 5. 4. 2024, tedy 3 roky a 8 měsíců, a to včetně doby, po kterou byl předběžně projednáván nárok žalobce v předmětném řízení žalovanou. Řízení sp. zn. [spisová značka] totiž bylo řízením odškodňovacím podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Řízení probíhalo celkem ve třech stupních soudní soustavy, neboť soudy prvního a druhého stupně zprvu žalobu zamítli a až po zrušení rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem bylo žalobě vyhověno ohledně částky 15 500 Kč s příslušenstvím. V období od 20. 8. 2021 do 1. 7. 2022 byl soud v předmětném řízení nečinný. Dne 28. 2. 2024 pak žalobce uplatnil u žalované nárok na poskytnutí omluvy a zadostiučinění ve výši 200 000 Kč, k jehož projednání došlo dne 22. 7. 2024 s tím výsledkem, že žalovaná za nesprávný úřední postup poskytla žalobci částku 38 250 Kč a omluvila se mu na samostatné listině za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

3. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil podle § 1 odst. 1, § 2, § 5, § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 OdpŠk a dospěl k závěru, že řízení sp. zn. [spisová značka] bylo co do své délky zjevně nepřiměřeným, a to zejména pro průtah, trvající od 20. 8. 2021 do 1. 7. 2022, po který soud nečinil žádné procesní úkony (po zbytek řízení činily soudy úkony plynule). S ohledem na judikaturu proto dospěl k závěru, že adekvátní výše relutárního odčinění nemajetkové újmy činí 15 000 Kč za rok trvání předmětného řízení a za první dva roky částku poloviční. Zároveň neshledal žádné okolnosti, pro které by měla být tato částka modifikována. Základní výše zadostiučinění tedy činila 40 000 Kč. Tuto částku ponížil o 10 % z důvodu, že v meritu věci a o procesních otázkách bylo rozhodováno třemi stupni soudní soustavy. Žádný ze soudů vyšších stupňů pak neshledal procesní pochybení v řízení. Naopak Nejvyšší soud částečně rušil rozhodnutí pro nesprávné právní posouzení věci. Přiměřené zadostiučinění, které by žalobci mělo po právu náležet, činilo 36 000 Kč. Jelikož však žalovaná dobrovolně poskytla žalobci již 38 250 Kč, žalobu zamítl.

4. Soud prvního stupně také neshledal důvodný požadavek žalobce na uveřejnění omluvy na webových stránkách [www] po dobu minimálně dvou měsíců. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, konstatoval, že nedošlo k takovému zásahu do osobnostních práv žalobce, pro které by bylo třeba veřejné omluvy. Újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení má primárně charakter nemajetkové újmy, která je adekvátně kompenzovatelná peněžitým zadostiučiněním. Požadavek na zveřejnění omluvy po dobu minimálně dvou měsíců se soudu prvního stupně jevil jako nepřiměřeně dlouhý a potenciálně zatěžující pro správné fungování státních webových stránek. Žalovaná přitom již poskytla žalobci omluvu, a to písemnou formou v rámci mimosoudního vypořádání věci. Takovou satisfakci měl soud prvního stupně za dostatečnou. Žalobu proto i v této části zamítl.

5. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb, občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.), tj. dle úspěchu ve věci a úspěšné žalované přiznal náklady řízení.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání, ve kterém namítal, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil. Nezohlednil totiž průtah v řízení v rozsahu cca 10 měsíců, a to při svém hodnocení kritéria uvedeného v § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk. Protože se jedná o průtah, který zapříčinil téměř jednu čtvrtinu celého řízení, nelze mít takový průtah pouze za „zanedbatelný“, ale je třeba jej podle platné judikatury promítnout též do kritéria postupu orgánu veřejné moci. Jak vyplývá z judikatury, kompenzační řízení jsou řízení jednoduchá, stát při jejich vyřizování proto musí dbát vyšší pozornosti a tato řízení by neměla trvat na prvním stupni déle než 1 rok a 6 měsíců a jako dvouinstanční ne déle než 2 roky. Ze skutkových zjištění v posuzovaném řízení vyvstává, že první jednání bylo nařízeno až po 1 roce a 11 měsících a k vydání meritorního rozhodnutí došlo až po dalších 5 měsících. Soud v předmětném řízení tedy případu nevěnoval dostatečnou pozornost. Za nesprávný pak žalobce má názor soudu prvního stupně, podle něhož zadostiučinění ponížil o 10% částky z důvodu instančnosti řízení, neboť ta byla způsobena výlučně rozhodujícím orgánem veřejné moci. Nadto soudy v předmětném řízení porušily zásadu iura novit curia, čemuž se žalobce nemohl bránit jinak než využitím opravných prostředků. Uvedené procesní chování nelze žalobci, který nakonec byl se svým nárokem zcela úspěšný, přičítat k tíži. Stejně tak nepřiměřenou je i samotná základní částka ve výši 15 000 Kč. Soudy při určování základní výše kompenzační částky za rok postupují čistě formalisticky podle mechanismu stanoveného před 15 lety, aniž by vzhledem k nárůstu platů soudců, průměrné mzdy či s přihlédnutím k devalvaci reálné hodnoty peněz (za posledních 15 let až o 50 %) přistoupili k valorizaci této částky. Takový postup nepochybně odporuje platné judikatuře, zejména Ústavního soudu, který se rozhodl tuto otázku projednat a rozhodnout v plénu. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a přiznal žalobci finanční zadostiučinění a zavázal žalovanou k náhradě nákladů řízení.

7. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila tak, že s podaným odvoláním nesouhlasí a navrhla rozsudek soudního prvního stupně potvrdit.

8. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. v záhlaví označený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je z části opodstatněné.

9. Odvolací soud zprvu konstatuje, že se plně ztotožnil se skutkovým stavem tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně.

10. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena za a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, za b) nesprávným úředním postupem.

11. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

12. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí, nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména za a) k celkové délce řízení, za b) složitosti řízení, za c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, za d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a za e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

13. Odvolací soud vycházeje ze shodně zjištěného skutkového stavu jako soud prvního stupně v souladu s platnou judikaturou přezkoumal úvahy prvostupňového soudu při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Dbal přitom názoru Ústavního soudu vyřčeného v usnesení ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, v němž na téma dalšího odškodňování kompenzačních řízení tento soud uvedl, že v případě tzv. „kompenzačních řízení na druhou“, v nichž poškozený požaduje zadostiučinění za průtahy způsobené v předchozím kompenzačním řízení vedeném rovněž kvůli průtahům, je třeba stavět se k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně, zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu, a to právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení. Odvolací soud tedy dospěl k následujícím závěrům.

14. Základní částka ve výši 15 000 až 20 000 Kč, kterou se odčiňuje nemajetková újma v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, vyplývá z bodu VI. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně neshledal žádné mimořádné okolnosti či jiný důvod, který by činil základní částku 15 000 Kč za jeden rok délky řízení (první dva roky za polovic) nepřiměřenou. K námitce žalobce, že je namístě tuto částku s ohledem na stáří stanoviska valorizovat, odvolací soud poukazuje na právnímu zástupci žalobce známý, recentní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. [spisová značka], ve kterém NS vyřkl, že „pokud tedy odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neshledal důvod pro navyšování základní částky zadostiučinění pouze z důvodu růstu životní úrovně ve společnosti, je jeho právní posouzení věci správné.“ Pro stručnost odůvodnění odkazuje odvolací soud na odstavec 65 a násl. citovaného rozhodnutí.

15. Soud prvního stupně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, či rozsudek ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019) zahrnul při posuzování celkové délky řízení, jehož předmětem byl nárok, který bylo třeba předběžně uplatnit podle § 14 a 15 OdpŠk, i dobu předběžného projednání nároku (maximálně však dobu 6 měsíců). Kompenzační řízení (sp. zn. [spisová značka]) tedy trvalo celkem 3 roky a 8 měsíců. Shodně se soudem prvního stupně má pak odvolací soud za to, že nepřiměřené délka řízení byla způsobena průtahem v řízení v období od 20. 8. 2021 do 1. 7. 2022, po které byl soud pasivní. Naopak po zbylé řízení soudy všech stupňů postupovaly plynule. Byť se jedná o dobu nepřiměřenou běžné délce řízení o takovém nároku, nedosahovala nepřiměřenost takové intenzity, že by významnějším způsobem zasahovala do práv žalobce. Namítá-li žalobce, že je celková doba řízení oproti obdobným případům více nepřiměřená, a že soudy případu nevěnovaly dostatečnou pozornost, odvolací soud neshledal tento argument přiléhavým. Při hodnocení délky řízení je totiž třeba vždy vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020, ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, nebo ze dne 5. 7. 2021, 30 Cdo 622/2021). Nadto lze poukázat na možnost žádat z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení navýšení částky již v daném řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022), které však žalobce nevyužil. Způsob (ne)koncentrovaného uplatňování nároku na zadostiučinění (jeho navýšení) bude zpravidla svědčit o sníženém významu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk), zejména pokud o své vůli zvolil časově náročnější způsob prosazování svých nároků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 97/2023). Nevyužití této možnosti však nemůže být poškozenému přičítáno k tíži.

16. Při hodnocení kritérií jednání poškozeného a významu pro něj podle § 31a odst. 3 písm. c) a e) OdpŠk dospěl odvolací soud k názoru, že není namístě základní částku zvyšovat či snižovat. Důvody, pro které by tomu tak mělo být netvrdila ani neprokazovala žádná ze stran sporu. Obě tato kritéria tedy hodnotil jako standardní, neboť jej žádné skutečnosti nevedly k posílení, ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2281/2024).

17. Nejvyšší soud ve své judikatuře mj. dovodil, že ne každé pochybení orgánu veřejné moci představované (ojedinělým) průtahem či jinou vadou řízení, jehož se v posuzovaném řízení dopustil, musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění. Důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, a ze dne 14. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3404/2024, nebo usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Jak vyplynulo z dokazování, průtah v období od 20. 8. 2021 do 1. 7. 2022 byl průtahem ojedinělým a současně jím nebylo významněji zasaženo do práv žalobce (k tomu srovnej výše odkazovanou judikaturu, týkající se žádosti o navýšení odčinění nemajetkové újmy již v „prvním“ kompenzačním řízení). Nelze proto souhlasit s žalobcem tvrzenou závažností tohoto pochybení orgánu veřejné moci při jeho postupu v řízení, pro kterou by bylo vhodné navýšit základní částku při hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci v řízení, byť se jednalo o průtah v délce trvání přes 10 měsíců.

18. Nedůvodné shledal též odvolací soud odvolání žalobce v části zamítnuté žaloby, ve které se domáhal po žalované omluvy zveřejněné prostřednictvím webových stránek [www] minimálně po dobu 2 měsíců. Zprvu je nutné konstatovat, že se žalovaná již písemně, na samostatné listině žalobci omluvila. Podstatu žalobního petitu proto odvolací soud shledával zejména v jejím zveřejnění na webových stránkách žalované. Žalobce není osobou veřejně známou, resp. činnou, a kompenzační řízení sp. zn. [spisová značka] nebylo medializováno. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně neseznal požadavek veřejné omluvy žalované jako přiměřený (v tomto též odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožňuje), ba naopak má povinnost žalované se za nesprávný úřední postup omluvit za splněnou.

19. V čem však odvolací soud shledal opodstatněnost podaného odvolání, bylo kritérium složitosti řízení, pod které spadá soudem prvního stupně uváděná „instančnost“. Jak správně žalobce poukázal na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, instančnost nemůže být vykládána v neprospěch poškozeného, byla-li nepřiměřená délka řízení způsobena opakovaným posuzováním věci na jednotlivých stupních soudní soustavy, jež lze v konkrétní věci přičíst k tíži soudům. Přitom je nerozhodné, zda zásadní právní vada, jež měla za důsledek zrušení rozhodnutí, spočívala v právu hmotném nebo procesním (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010). Na základě zjištěného skutkového stavu lze konstatovat, že v přezkoumávaném řízení sp. zn. [spisová značka] nebyla řešena podstatně složitá otázka hmotného či procesního práva. Nelze proto klást k tíži žalobce, že ve věci rozhodovaly tři stupně soudní soustavy, než se domohl alespoň části požadované částky (natož když všechny opravné prostředky podal důvodně). Odvolací soud proto neshledal důvod pro snížení základní částky o 10 %.

20. Řízení trvalo celkem 3 roky a 8 měsíců. Za tuto dobu proto náleží žalobci částka ve výši 40 000 Kč (2x 7 500 Kč + 15 000 Kč + 10 000 Kč). Protože žalovaná po projednání nároku žalobci poskytla plnění ve výši 38 250 Kč, je žaloba co do částky 1 750 Kč opodstatněná. Žalobce u žalované svůj nárok uplatnil dne 28. 2. 2024, a proto mu náleží úrok z prodlení od prvního dne prodlení žalované podle § 1968 a § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), tedy od 28. 8. 2024.

21. Na základně výše uvedeného proto odvolací soud postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, jak je uvedeno výše a ve zbytku jej podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, přičemž dle stejného ustanovení potvrdil též výrok II. v záhlaví označeného rozsudku.

22. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. a pro změnu výroku I. v záhlaví označeného rozsudku rozhodl o právu náhrady i před soudem prvního stupně. Žalobce byl (v souladu s judikaturou) se svým nárokem na odčinění nemajetkové újmy zcela úspěšný, pročež mu podle § 142 odst. 1 o. s. ř. náleží plná náhrada nákladů řízení. Ta se skládá ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a dále z odměny a nákladů právního zastoupení. Do 31. 12. 2024 činila tarifní hodnota sporu podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1991 Sb., advokátního tarifu, částku 50 000 Kč. Pro úkony právní služby od 1. 1. 2025 činí tarifní hodnota sporu podle § 9a odst. 2 písm. a) novelizovaného advokátního tarifu částku 1 750 Kč. Do 31. 12. 2024 učinil právní zástupce žalobce celkem 4 úkony právní služby podle § 11 odst. 1 advokátního tarifu (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby dne 26. 7. 2024, účast při jednání dne 21. 11. 2024 v trvání do 2 hodin a podání odvolání dne 21. 11. 2024), za které mu náleží odměna vypočtená podle § 6 a § 7 advokátního tarifu ve výši 12 400 Kč (3 100 Kč á úkon), dále paušální náhrada vynaložených nákladů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (ve znění účinném do 31. 12. 2024) ve výši 1 200 Kč (300 Kč á úkon) a náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 2 856 Kč. Od 1. 1. 2025 učinil právní zástupce žalobce 1 úkon ve věci podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu (účast při jednání dne 3. 4. 2025 v trvání do 2 hodin), za které mu náleží odměna vypočtená podle § 6 a § 7 advokátního tarifu ve výši 1 000 Kč, paušální náhrada vynaložených nákladů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (ve znění účinném od 1. 1. 2025) ve výši 450 Kč a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 304,50 Kč. Celkem tedy žalobci náleží náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 20 210,50 Kč. Závěrem odvolací soud konstatuje, že žalobci nepřiznal náhradu za repliku k vyjádření žalované ze dne 26. 9. 2024, neboť tento úkon nebyl účelný. Žalovaná neuvedla žádné nové skutečnosti, jež by již nekonstatovala ve svém stanovisku, a proto se k nim mohl žalobce vyjádřit již v žalobním tvrzení.