o zaplacení 358 549,16 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. srpna 2024, č. j. 24 C 93/2022-125,

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem ve výši 23,9 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a kapitalizovaným úrokem ve výši [částka] (výrok I.); žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka], s tím, že její splatnost se stanoví 15. den od právní moci rozsudku (výrok II.); žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhá na žalovaném zaplacení částky [částka] spolu s úrokem ve výši 6,49 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, kapitalizovaným úrokem ve výši [částka] a kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši [částka], zamítl (výrok III.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta (výrok IV.).

2. Takto rozhodl o nárocích plynoucích žalobkyni ze smluv uzavřených právní předchůdkyní žalobkyně, [právnická osoba]. (dále jen „banka“), se žalovaným dne [datum] o vydání kreditní karty s názvem FÉR kreditní karta (STANDARD), na jejímž základě poskytla banka žalovanému úvěr čerpaný prostřednictvím kreditní karty ve výši [částka] (dále jen „úvěr 1“), a dne [datum] o úvěru s názvem FÉR konsolidace, na jejímž základě poskytla banka žalovanému úvěr ve výši [částka] (dále jen „úvěr 2“).

3. Skutkový stav podrobně popsaný v odstavcích 7. až 23. odůvodnění rozsudku soud I. stupně pak tento soud právně posoudil s ohledem na datum uzavření smluv o úvěru podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen jako „o. z.“), a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum], neboť v daném případě se jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem ve smyslu § 420, § 419 a § 1810 a násl. o. z.

4. Ve vztahu k nárokům týkajícím se úvěru 1 soud I. stupně výrokem I. rozsudku plně vyhověl. Ve vztahu k nárokům ze smlouvy o úvěru 2 soud I. stupně dovodil, že žalobkyně před uzavřením smlouvy dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, čímž porušila § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, což má ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 588 o. z., za následek absolutní neplatnost smlouvy. Pokud je smlouva neplatná, je žalovaný povinen žalobkyni ve smyslu § 2991 o. z. a § 2993 o. z. vrátit bezdůvodné obohacení, které je tvořeno rozdílem mezi částkou, kterou právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla ([částka]), a částkou, kterou žalovaný právní předchůdkyni na poskytnutý úvěr uhradil ([částka]). Výše bezdůvodného obohacení, které je žalovaný povinen žalobkyni vydat, činí [částka]. Dále dovodil, že podle § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Citovanou část ustanovení lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení (shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). [adresa] 034,80 Kč proto soud uložil soud I. stupně výrokem II. rozsudku žalovanému zaplatit se splatností k 15. dni od právní moci rozsudku, a to vzhledem ke skutečnosti, že tato doba pro úhradu dlužné částky soudu se jeví jako doba přiměřená možnostem žalovaného. Zbývající část nároků týkajících se úvěru 2 soud I. stupně výrokem III. zamítl s tím, že na ně žalobkyně nemá právo. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle poměru úspěšnosti ve sporu (§ 142 odst. 2 o. s. ř.).

5. Proti části výroku III., jíž byl zamítnut zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, a akcesorickému nákladovému výroku IV. rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně odvolání. Namítala, že nárok na úrok z prodlení vyplývá přímo z § 1970 o. z. a jeho výši stanoví vláda nařízením. V prodlení je podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní. Protože pak s odkazem na § 1958 odst. 2 o. z. může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen plnit bez zbytečného odkladu, považuje žalobce za první den prodlení právě [datum]. Žalovaný byl vyzván k plnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], které mu bylo odesláno dne [datum]. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí desetidenní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne [datum] žalovaný dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobkyni nárok na zaplacení úroků z prodlení dle § 1970 o. z. minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Poté žalobkyně upomínala žalovaného o zaplacení dluhu ještě předžalobní upomínkou, pročež měl dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu, což však neučinil, ačkoli v řízení netvrdil a neprokázal, že tak učinit nemohl, když v tomto směru ho tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Poukázala na soudní rozhodnutí, která při pasivitě žalovaného dovozují, že se dostává do prodlení již po marném uplynutí žalobkyní stanovené lhůty. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, jakož i povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

7. K jednání odvolacího soudu dne [datum] se účastníci (právní zástupci) bez omluvy nedostavili. Odvolací soud proto věc projednal a rozhodl v souladu s ust. § 101 odst. 3 o. s. ř. v jejich nepřítomnosti.

8. Po zjištění, že odvolání je přípustné (a contrario § 202 o. s. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek v části výroku III. ohledně zákonného úroku z prodlení a v závislém nákladovém výroku IV., jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.

9. Odvolací soud úvodem konstatuje, že závěry soudu prvního stupně považuje za správné a zcela se s nimi ztotožnil. S ohledem na rozsah odvolacího přezkumu je možné dále uvést, že soud I. stupně vyložil § 87 zákona o spotřebitelském úvěru konformně s recentní judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], jenž je žalobkyni, jakožto jedné ze stran tamního sporu nepochybně znám). Nejvyšší soud v této souvislosti dovodil, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení s tím, že upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti – buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené – která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.

10. Vzhledem k tomu, že splatnost zbývající části jistiny na základě dohody stran ani na základě pravomocného rozhodnutí soudu (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru) v předmětné věci k datu vydání přezkoumávaného rozhodnutí dosud nenastala, nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Lze doplnit, že stejný závěr plyne také z důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, jež mimo jiné zdůrazňuje, že pokud by z neplatnosti smlouvy vyplynula povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, není zákonem chráněný spotřebitel povinen poskytnutou jistinu vrátit ihned, ale v době odpovídající jeho možnostem – tj. v nově vzniklém období určeném právě samotnými smluvními stranami anebo soudem (viz shora) – a pokud tak činí, nemůže se do prodlení vůbec dostat (dále srov. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], či ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ze dne [datum], č. j. [spisová značka]). Lze tak uzavřít, že zákon o spotřebitelském úvěru možnost, aby věřitel dostal dlužníka do prodlení na základě výzvy k plnění, vůbec neumožňuje. Z tohoto důvodu také soud I. stupně stanovil výrokem II. odvoláním napadeného rozsudku lhůtu k plnění. Proti tomuto výroku II. žalobkyně odvoláním nebrojila, pročež nabyl právní moci, a již z tohoto důvodu je tedy vyloučeno, aby se žalobkyně s úspěchem domáhala rozhodnutí v tom smyslu, že splatnost nastala dříve, tj. již na základě její výzvy k plnění.

11. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadeném rozsahu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně správného akcesorického nákladového výroku IV. Právním moc odvoláním nenapadených výroků (I., II. a částečně III.) zůstala odvoláním nedotčena (§ 206 odst. 2, 3 o. s. ř.).

12. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario, když procesně zcela úspěšnému žalovanému žádné náklady v souvislosti s odvolacím řízením nevznikly.