o odškodnění, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 15 C 94/2020-164

1. V záhlaví označeným rozsudkem zastavil soud I. stupně řízení co do částky [částka] /výrok I./; žalobu o zaplacení částek [částka], [částka], [částka] a částky rovnající se zákonnému úroku z prodlení ve výši 9 % ročně z částky [částka] jdoucím od [datum] do zaplacení, zamítl /výrok II./; žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku /výrok III./.

2. Soud I. stupně rozhodoval o žalobě doručené soudu dne [datum], jíž se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení v zákonné výši od [datum], sestávající se z částky [částka] z titulu náhrady škody za vynaložené náklady za právní zastoupení v řízeních vedených převážně u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a pod sp. zn. [spisová značka], která skončila zproštěním obžaloby /dále jen„ trestní řízení“ /; z částky [částka] za vzniklou majetkovou újmu spočívající v nákladech na vyhotovení znaleckého posudku v trestním řízení a částky [částka] za majetkovou újmu způsobenou„ neuzavřením pracovních poměrů s třetími osobami“ /dále jen„ ušlý zisk“ / dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen„ OdpŠk“ /. K nároku na ušlý zisk žalobce tvrdil, že mu německá [právnická osoba] [příjmení] na podzim roku [rok] nabízela pozici zástupce ředitele společnosti s datem nástupu od [datum]. Základní mzda žalobce měla činit [částka] měsíčně a další odměny na bonusech. Pro společnost měl pracovat jako externista, resp. držitel živnostenského oprávnění. Obdobně ho měla v úmyslu zaměstnat od [datum] společnost [právnická osoba] na pozici obchodního a výkonného ředitele pro SRN s platem [částka] v prvních 6 měsících a [částka] od 7. měsíce. V důsledku zjištění o trestním stíhání žalobce, společnosti od svého záměru ustoupily. Od [datum] do ukončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. [spisová značka], dne [datum rozhodnutí], ušel žalobci na neobdržené základní mzdě za období 49 měsíců zisk ve výši [částka]. K tvrzení označil důkazy potvrzeními společností, výpisem z databáze ARES a výslechem svědka [příjmení] [příjmení].

3. Žalovaná učinila nesporným, že v trestních řízeních došlo ve vztahu k žalobci k vydání nezákonného rozhodnutí a žalobce uplatnil nárok ke dni [datum]. Nároky uznala oprávněnými pouze částečně, a to nárok na obhajné ve výši [částka] a nárok na náklady na vypracování znaleckého posudku ve výši [částka] Tyto částky žalobci přiznala a vyplatila v rámci mimosoudního projednání nároku. Nárok na ušlý zisk neuznala. Žalobce vzal žalobu v rozsahu částky [částka] zpět.

4. Soud I. stupně učinil na základě provedeného dokazování skutková zjištění podrobně popsaná v bodech 4. až 9. napadeného rozsudku a tato právně zhodnotil podle § 1, § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 OdpŠk. S ohledem na zprošťující rozhodnutí soudu v trestním řízení označil usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] a usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], za nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk.

5. Nárok na náhradu ušlého zisku zamítl soud I. stupně s odůvodněním, že žalobce v situaci, kdy zde nebyl uzavřený ani koncept jakéhokoliv smluvního vztahu mezi žalobcem a [právnická osoba] [příjmení], neuvedl ani na výzvu soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. žádná konkrétní tvrzení o tom, jakým způsobem by fakticky spolupráce měla fungovat, jakým konkrétním právem a zákonem se tato spolupráce měla řídit, co přesně by bylo náplní práce žalobce a za jakých podmínek s jakým rozsahem danění nebo jiných odvodů, neunesl břemeno tvrzení, že by fakticky uvedenou konkrétní práci za konkrétních podmínek vykonávat začal. Z důvodu nedostatku tvrzení neprovedl důkaz výslechem svědka [příjmení] [příjmení]. Nadto soud I. stupně s odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 4879/2015-339, dovodil, že stát nelze činit odpovědným za to, že se [právnická osoba] [příjmení], coby osoba s vlastní volní úvahou, rozhodla nenavázat s žalobcem v situaci, kdy žalobci svědčila presumpce neviny, pracovně právní vztah.

6. Nákladový výrok odůvodnil soud I. stupně § 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žalovaná byla plně úspěšná, resp. částečné zastavení řízení zavinil žalobce. Žalované tak přiznal náhradu nákladů řízení za 3 úkony po [částka] podle § 151 odst. 3 o. s. ř.

7. Zamítavý výrok o věci samé II. rozsudku soudu I. stupně napadl odvoláním žalobce co do částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky [částka] jdoucím od [datum] do zaplacení /tedy pouze ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku s příslušenstvím/. Namítal, že doložil soudu 2 různá potvrzení o tom, že měl zajištěné pracovní místo na pozici zástupce ředitele, resp. na pozici obchodního a výkonného ředitele. Není tak jasné, jak konkrétně by si soud představoval, že bude žalobce blíže specifikovat náplň své práce. Soudu I. stupně vysvětlil, že by jako držitel živnostenského oprávnění fakturoval [právnická osoba] [příjmení] měsíčně sjednanou odměnu ve výši [částka] a k prokázání tvrzení navrhl důkaz výpovědí svědka [příjmení] [příjmení], ředitele společnosti. Poukaz soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 4879/2015-339, označil za nepřiléhavý, neboť se v něm primárně řešila otázka posouzení příčinné souvislosti mezi odvoláním nezákonně stíhané fyzické osoby z představenstva obchodní společnosti a samotným nezákonným trestním stíháním, a to zejména s ohledem na zákonný požadavek bezúhonnosti člena statutárního orgánu. Názor dovolacího soudu navíc označil za překonaný judikaturou Ústavního soudu, podle které pakliže soud zasáhne do života člověka nedůvodným trestním stíháním, poškodí či dokonce zničí jeho postavení ve společnosti a mnohdy i v rodině, musí výše odškodnění odpovídat takovému zásahu (např. nález I. ÚS 4293/18 ze dne [datum]). Vyslovil názor, že přestože Ústavní soud řešil náhradu nemateriální újmy, jsou v odůvodnění jeho nálezu zakotveny principy a argumenty použitelné i pro toto řízení. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a rozhodl tak, že se žalobě v celém rozsahu vyhovuje, popř. jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně coby věcně správného. Opakovala argumenty vznesené před soudem I. stupně.

9. Odvolací soud přezkoumal postupem dle § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně v rozsahu odvoláním napadeném, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a odvolání žalobce důvodným neshledal.

10. Soud I. stupně dospěl při rozhodování věci samé na základě dostatečně a správně zjištěného skutkového stavu ke správným právním závěrům. Odvolací soud pro stručnost odkazuje na argumentaci obsaženou v bodech 17. – 19. odůvodnění napadeného rozsudku, se kterou se plně ztotožňuje. Závěry soudu I. stupně jsou v souladu s judikaturou vyšších soudů a jejich správnost podporují i odborné komentáře k OdpŠk. Na jejich správnosti nemohou z dále uvedených důvodů nic změnit ani odvolací námitky.

11. Ušlým ziskem se rozumí újma spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, tedy že škodná událost zasáhla do průběhu děje, vedoucího k určitému zisku (srov. např. usnesení NS ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2973/2005).

12. Ušlý zisk představuje zmařenou výdělečnou příležitost, která by při pravidelném běhu událostí nastala, tedy že očekávaný zisk, k jehož dosažení byly vytvořeny reálné podmínky, by se skutečně dostavil, jestliže by tomu nezabránila škodná událost, tj. nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup. Oproti tomu pouhé nepříznivé ovlivnění vztahů s obchodními partnery samy o sobě ušlý zisk nepředstavují. V příčinné souvislosti s výkonem veřejné moci musí být majetková újma způsobená zásahem do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, nikoli jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru (srov. Vojtech/Bičák, Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, komentář, 4. vydání, C.H.BECK, str. 229 odst. 1).

13. Odvolací soud považuje za případný odkaz soudu I. stupně na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 30 Cdo 4879/2015-334. V odst. 29 odůvodnění rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že„ zahájení trestního stíhání vrhá na obviněného negativní světlo, poškozuje jeho pověst (mnohdy na významně dlouhou dobu) a zasahuje do jeho osobního a profesního života. Za uvedené důsledky stát odpovídá jakožto za nemajetkovou újmu. Je to právě negativně ovlivněná pověst obviněného, co motivuje jiné osoby k tomu, že mění svůj postoj vůči osobě obviněné, a odpovědnost za takové zásahy do pověsti, neskončilo-li trestní stíhání odsuzujícím rozsudkem, na sebe převzal stát“. Současně vyslovil názor, že„ nelze dovodit přímou odpovědnost státu za jednání svobodně uvažujících osob, které věděly či vědět měly (dle zásady ignoratia juris non excusat), že ze samotného zahájení trestního stíhání nelze dovozovat, že se osoba stíhaná dopustila trestného činu či jiného právně či morálně závadného jednání, ale přesto se řídily předsudkem, jež hovoří protichůdně. Opačný přístup by takové jednání, motivované předsudkem, legitimizoval“. Odvolací soud nemá shodně se soudem I. stupně důvod se od těchto závěrů odchýlit. Nejvyšší soud se sice zabýval otázkou posouzením příčinné souvislosti mezi odvoláním nezákonně stíhané fyzické osoby z představenstva obchodní společnosti a samotným nezákonným trestním stíháním, nicméně jeho závěry jsou aplikovatelné i na daný případ. Lze shrnout, že i pro případ, že by žalobce řádně tvrdil a potažmo prokázal, že nebýt nezákonného rozhodnutí, práci by pro označené společnosti za konkrétních podmínek vykonávat začal, nebyl by stát optikou citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu za vzniklou majetkovou újmu odpovědný, neboť rozhodující příčinou jejího vzniku není nezákonné rozhodnutí, ale rozhodnutí oněch společností (třetí osoby) žalobce nezaměstnat.

14. Naopak za nepřípadný považuje odvolací soud odkaz odvolatele na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 4293/18, který řešil zcela specifickou situaci příčinné souvislosti mezi zahájením trestního stíhání starosty městské části a jeho rezignací z funkce, když dovodil, že„ výkon politické funkce úzce souvisí s dodržováním určitých morálních a mravních pravidel, s důvěryhodností politika, čímž stát zahájením trestního stíhání zasáhl stěžovatele na místě pro něj nanejvýš citlivém, zpochybnil jeho důvěryhodnost, která je rozhodná pro další působení ve veřejné funkci či obecně v politice. V takovém případě se stát nemůže zprostit odpovědnosti za vzniklou škodu, neboť zpětné nabytí důvěry bývá, když ne nemožné, tak přinejmenším velmi obtížné. Jak je z odůvodnění ústavního nálezu dále zřejmé, závěr je založen na úvaze, že„ Vztah politika s občanem/voličem je do značné míry založen na důvěře, která jde ruku v ruce s morálními hodnotami, uplatňovanými v té které společnosti. Pokud dojde k zahájení trestního stíhání, je zpravidla morální apel na politika natolik intenzivní, že mu nezbývá, než se výkonu veřejné funkce vzdát, a to aniž by musel být odvolán. Ve své podstatě se jedná o akt vyvození osobní odpovědnosti, který plyne z obecného požadavku na to, aby veřejné funkce vykonávaly osoby s určitým morálním kreditem a nadanými důvěrou občanů. A důvěra v demokratické instituce je vytvářena (mimo jiné) prostřednictvím osob, jež stojí v jejich čele. [jméno] naopak.... Z tohoto důvodu je více než žádoucí, aby v obdobných situací, kdy dojde k trestnímu stíhání osoby zastávající veřejnou funkci, tato zvážila, už jen z respektu k dané instituci, své další setrvání ve funkci“. O takovou či obdobnou situaci se však v daném případě nejedná. Navíc v případě řešeném Ústavním soudem poškozený o svou funkci v důsledku zahájení trestního stíhání přišel. V posuzovaném případě žalobce dosud žádnou smlouvu uzavřenu neměl a ani po poučení daném soudem I. stupně dostatečně netvrdil rozhodné skutečnosti vedoucí k závěru, že v jeho případě nedošlo v důsledku zahájení trestního stíhání k rozmnožení majetkových hodnot o žalovanou částku, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat.

15. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé II. ve vztahu k částce [částka] s příslušenstvím a v akcesorickém nákladovém výroku III. podle § 219 o. s. ř coby věcně správný potvrdil.

16. Právní moc výroku I. a výroku II. rozsudku soudu I. stupně ve vztahu k částkám [částka] [anonymizováno] s přísl., [částka] s přísl. a ve vztahu k příslušenství z částky [částka] nebyla odvoláním dotčena (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. l o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. l o. s. ř. a procesně úspěšné žalované přiznána na podkladě § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. b), c), § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. paušální náhrada výdajů 2 x [částka] za přípravu na jednání a účast na jednání odvolacího soudu.