o zaplacení 67 300 Kč, k odvolání žalované do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. srpna 2025, č. j. 11 C 42/2025-34

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení v části, ve které žalobkyně žádala zaplacení úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 67 300 Kč za dobu od 14. 3. 2025 do 6. 6. 2025 (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 42 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 42 250 Kč od 7. 6. 2025 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu na zaplacení částky 25 050 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 25 050 Kč od 7. 6. 2025 do zaplacení (výrok III.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 19 885,79 Kč (výrok IV.).

2. Rozhodoval tak k návrhu žalobkyně na zaplacení shora uvedené částky z titulu náhrady nemajetkové újmy vzniklé jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále i „posuzované řízení“) dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“.

3. Žalovaná na výzvu, doručenou jí dne 6. 12. 2024, jíž žalobkyně žádala zaplacení částky 132 300 Kč, přiznala žalobkyni stanoviskem ze dne 31. 1. 2025 částku 65 000 Kč (vypočteno z délky trvání posuzovaného řízení 5 let 4 měsíce v sazbě 15 000 Kč/rok s krácením za prvé dva roky, částka byla dále modifikována o: - 5 % pro složitost, - 5 % pro jednání účastníků, + 10 % pro postup soudu).

4. Výrok I. soud prvního stupně odůvodnil částečným zpětvzetím nároku na zaplacení úroku z prodlení dle § 96 odst. 1, 2, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

5. Ve věci samé pak vyšel z obsahu spisu vedeného o posuzovaném řízení, jež bylo zahájeno dne 28. 5. 2018 bývalým manželem žalobkyně (jež byla v posuzovaném řízení v postavení žalované), který se domáhal určení, že smlouva o rozšíření společného jmění manželů (dále jen „SJM“) je neplatná. Podáním došlým dne 9. 10. 2018 byla žaloba rozšířena o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem podílu na specifikované bytové jednotce. Podání žaloby v květnu 2018 předcházela jednání mezi účastníky. Dne 10. 6. 2019 založila žalobkyně do spisu plnou moc pro právní zástupkyni, požádala o zaslání žaloby, o níž se dozvěděla v souvislosti s usnesením ze dne 24. 5. 2019, č. j. [spisová značka] (řízení o vypořádání SJM). Ta jí byla doručena dne 11. 10. 2019. Opatřením předsedy prvostupňového soudu ze dne 1. 7. 2019 byla věc přidělena jinému soudci. Žalobkyně se k návrhu vyjádřila týž měsíc, dne 7. 10. 2019 pak urgovala nařízení jednání. Usnesením ze dne 9. 10. 2019 byla připuštěna změna žaloby. Dne 6. 1. 2020 žalobkyně opět žádala o nařízení jednání. Jednání nařízené na den 20. 3. 2020 bylo k žádosti protistrany odročeno na 13. 5. 2020, při něm pak bylo provedeno množství listinných důkazů. Podáním ze dne 30. 6. 2020 byla žaloba částečně vzata zpět (v rozsahu určení neplatnosti smlouvy). U jednání dne 1. 7. 2020 bylo pokračováno v dokazování, žalobkyně požadovala z důvodu péče o dítě a těhotenství provedení výslechu videokonferenčně. U jednání dne 9. 9. 2020 byl vyslechnut navrhovatel. Jednání nařízené na den 11. 11. 2020 bylo k žádosti strany žalované odročeno na den 5. 2. 2021. Při jednání dne 5. 2. 2021 byly vyslechnuty dvě svědkyně. Jednání nařízené na den 14. 4. 2021 bylo opětovně k žádosti žalobkyně odročeno na 16. 6. 2021. Pro změnu obsazení senátu došlo k odročení na den 22. 9. 2021, při tomto jednání bylo provedeno mnoho listinných důkazů. Jednání bylo poté odročeno na neurčito za účelem zajištění videokonference s [stát] stranou, což se do 8. 8. 2023 nepodařilo, neboť tento orgán sdělil, že není z organizačních důvodů schopen uvedené zajistit, ani sdělit případně kdy. U jednání dne 8. 11. 2023 byla žalobkyně vyslechnuta. Při jednání dne 26. 1. 2024 byl vyhlášen zamítavý rozsudek. Lhůta pro vyhotovení rozsudku byla prodloužena do 27. 3. 2024. V dubnu 2024 se navrhovatele odvolal. Po zaplacení soudního poplatku a vyjádření žalobkyně byl spis předložen dne 2. 7. 2024 Městskému soudu v [adresa], který potvrdil napadený rozsudek dne 3. 9. 2024. Právní moc nastala dne 16. 9. 2024.

6. Dále soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že kumulovaná průměrná roční míra inflace vyjádřená přírůstkem průměrného indexu spotřebitelských cen činila v České republice za roky 2011 až 2024 celkem 62,75 %.

7. Uplatněný nárok pak soud prvního stupně posoudil dle § 5, § 14, § 15, § 13 a § 31a OdpŠk. Vyšel z toho, že posuzované řízení trvalo ode dne 28. 5. 2018 do právní moci rozsudku dne 16. 9. 2024, tj. 6 let a 3,5 měsíce, avšak ve vztahu k žalobkyni až od doručení usnesení ze dne 24. 5. 2019, č. j. [spisová značka], tj. 5 let a 4 měsíce. Poté dospěl k závěru o nesprávném úředním postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk, za které je třeba žalobkyni přiznat zadostiučinění v peněžní formě. Ve smyslu stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko Cpjn 206/2010“) vycházel z částky 15 000 Kč/rok, navýšené o 50 % s ohledem na změnu ekonomické situace a inflaci, tj. z částky 22 500 Kč/rok, snížené za první dva roky na polovinu.

8. Ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk shledal posuzované řízení po skutkové i procesní stránce složitějším (obsáhlé dokazování, snaha o videokonferenci, odročování, rozhodování na dvou stupních soudní soustavy), pročež základní částku snížil o 10 %. Pro postup soudů základní částku navýšil o 10 %, neboť řízení bylo zatíženo několika průtahy či nekoncentrovanými postupy, a to v období: 1/ od 2. 7. 2018 do 24. 7. 2019, kdy došlo k zaplacení soudního poplatku, rozšíření žaloby, vyjádření k žalobě (cca 9 měsíců, z velké části před vědomostí žalobkyně o řízení); 2/ od 24. 7. 2019 do 20. 3. 2020, kdy byla připuštěna změna žaloby, nařízeno jednání (cca 3 až 4 měsíce); 3/ od 16. 6. 2021 do 22. 9. 2021, kdy došlo k odročení jednání z důvodu změny obsazení senátu (cca 3 měsíce); 4/ od 22. 9. 2021 do 10. 12. 2021, kdy byl učiněn jen dotaz na bydliště žalobkyně (cca 2,5 měsíce); 5/ od 4. 1. 2022 do 8. 8. 2023, kdy byla neúspěšně zařizována videokonference s [stát] (cca 1 až 2 měsíce). Pro jednání žalobkyně základní částku nemodifikoval, když ta na jedné straně iniciovala jednání, na druhé přispěla k prodloužení délky řízení žádostmi o odročení jednání (ze dne 11. 11. 2020 na 5. 2. 2021, ze dne 14. 4. 2021 na 16. 6. 2021). Pro význam řízení základní částku navýšil o 10 % s ohledem na předmět sporu (byt v centru [adresa], milionová majetková hodnota), pro blokování řízení o vypořádání SJM a pro rétoriku žalobce, který žalobkyni označoval za sňatkovou podvodnici.

9. Zadostiučinění soud prvního stupně stanovil částkou 107 250 Kč. S ohledem na to, že žalobkyni bylo žalovanou již přiznáno 65 000 Kč, vyhověl žalobě co do částky 42 250 Kč a co do částky 25 050 Kč ji zamítl. Příslušenství pak přiznal s ohledem na prodlení dle § 15 odst. 1 OdpŠk ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.

10. Poznamenal, že za relevantní nepovažuje, že bývalému manželovi žalobkyně byla přiznána za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou stejného řízení vyšší částka. Žalobkyně netvrdila, jak byla konkrétně stanovena, nadto řízení vůči němu trvalo déle.

11. O nákladech řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve výši dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále jen „AT“).

12. Včasným odvoláním napadla rozsudek žalovaná do výroku II. a IV. z důvodů dle § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Konstatovala, že žalobkyni byla žaloba ohledně posuzovaného řízení doručena dne 11. 10. 2019, přesto bylo vycházeno z data 24. 5. 2019. Dále namítala, že byť soud vycházel ze Stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010, pominul další judikaturu Nejvyššího soudu, například rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3616/2023, sp. zn. 30 Cdo 1744/2025, nebo rozhodnutí Ústavního soudu, například sp. zn. III. ÚS 21/2024, sp. zn. II. ÚS 252/2024, sp. zn. IV. ÚS 1761/24, sp. zn II. ÚS 2139/24, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, z níž vyplývá, že inflace by neměla být promítána do finančního zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a základní sazbu 15 000 Kč/rok v rozporu s tím navýšil. Současně nesouhlasila s odůvodněním významu řízení a navýšení základní částky, když to byla hlavně žalobkyně, která svým chováním průběh posuzovaného řízení komplikovala. Navrhla, aby odvolací soud výrok II. změnil tak, že žalobu i co do částky 42 250 Kč s příslušenstvím zamítne a přizná jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

13. Žalobkyně shledala napadené rozhodnutí věcně správným, v souladu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Nesouhlasila tak s výkladem žalované týkající se nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/25, z něhož nevyplývá nemožnost navýšení, když je zadostiučinění nepřiměřeně nízké, neplní satisfakční funkci, pro takový postup svědčí individuální okolnosti případu. Má za to, že právě tyto konkrétní okolnosti případu soud prvního stupně správně zhodnotil. Poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 a odlišné stanovisko [tituly před jménem] [jméno FO], dle něhož nelze dlouhodobě ignorovat inflaci a pokles kupní síly peněz ve vztahu k základním částkám vyplývajícím ze Stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010. Závěry ohledně délky řízení a modifikace dle § 31a odst. 3 OdpŠk shledala správnými. Připomněla, že byla po celou dobu řízení stigmatizována a morálně dehonestována, přičemž výsledné rozhodnutí její integritu potvrdilo, což představuje typově závažnější zásah do osobnostní sféry, než je „běžný“ majetkový spor. Navrhla potvrzení napadeného výroku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

14. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání do výroků ve věci samé je důvodné.

15. Odvolací soud nejprve konstatuje, že soud prvního stupně svá skutková zjištění řádně čerpal z obsahu posuzovaného spisu. Správně pak posuzoval nárok na zadostiučinění nemajetkové újmy za dlouhotrvající řízení dle OdpŠk, článku 6 a 13 Úmluvy a judikatury Nejvyššího soudu. Jeho závěry ohledně nepřiměřené délky řízení vycházejí ze základních kritérií pro posouzení nesprávného úředního postupu, odkud plyne, že délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu v projednávané věci, nikoliv stěžovatele, případně od něj odlišných účastníků řízení.

16. Soud prvního stupně správně vázal vznik nemajetkové újmy k okamžiku, kdy se žalobkyně o vedení posuzovaného řízení dozvěděla, tedy ke dni 24. 5. 2019, nikoli až od doručení žaloby. Délku řízení posuzoval správně dle § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk do právní moci konečného rozhodnutí ve věci samé, tedy do 16. 9. 2024, což je 5 let a 4 měsíce. Současně správně vycházel z judikatury Nejvyššího soudu, například Stanoviska sp. zn. Cpjn 206/2010. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěry o složitosti posuzovaného řízení, o tom, že žalobkyně zásadně nepřispěla k délce řízení, že postup orgánů činných v řízení byl zatížen průtahy či nekoncentrovaností, a že řízení nemá pro žalobkyni marginální význam. Správný tak byl závěr, že délka řízení byla nepřiměřená, tedy že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věta prvá, třetí OdpŠk, neboť žádné z učiněných zjištění neodůvodňuje, aby řízení nebylo skončeno v kratší (přiměřené) době.

17. Správně pak soud prvního stupně rozhodl o podobě zadostiučinění, tj. o jeho poskytnutí v peněžní formě dle § 31a odst. 2 o. s. ř., když k zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva lze přistupovat jen za zcela výjimečných okolností. K tomu lze odkázat například na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 763/2009. Nadto žalovaná proti formě zadostiučinění nebrojila, když sama částečně plnila.

18. Soud prvního stupně s ohledem na délku posuzovaného řízení správně vycházel ze základní sazby 15 000 Kč za rok řízení s polovičním krácením za první dva roky, avšak tuto navýšil o 50 % z důvodu inflace a změny ekonomické situace v České republice s odůvodněním, že od vydání Stanoviska Cpjn 206/2010 uplynulo prakticky 15 let. Odvolací soud shledává toto právní posouzení za rozporné s judikaturou Nejvyššího soudu a rozhodovací činností Ústavního soudu, která se nadto touto problematikou aktuálně zabývala. Odkazuje tak na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2181/2021, v němž je konstatováno, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny, ani změna životní úrovně. Dále se v něm uvádí, že: „Kromě toho z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odst. 72). Shodně jako Nejvyšší soud přitom na řešení předmětné otázky nahlíží i Ústavní soud, jak patrno například z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21.“ V dalším rozhodnutí ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2082/2023, je odkazováno na výše uvedené rozhodnutí s tím, že Nejvyšší soud „…nenalézá důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku (případné valorizace peněžitého zadostiučinění) posuzovat nyní jinak…“ Na těchto závěr ničeho nezměnil ani nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, který se zabýval valorizací odškodnění. Ten analyzoval praxi odškodňování nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení ve vybraných členských státech Rady Evropy se srovnatelnou či vyšší životní úrovní a učinil závěr, že: „Částky přiznávané českými civilními soudy tedy nejsou ve srovnání s částkami přiznávanými vnitrostátními orgány ve státech se srovnatelnou či vyšší životní úrovní nepřiměřené nízké. Z komparativního hlediska není v současnosti nevalorizování přiznávaných částek ničím výjimečným.“ Dále uvedl, že pro případné navýšení částek zadostiučinění nad rámec daný stanoviskem by bylo nutné prokázání konkrétních okolností případu, kdy by se tyto zjevně vymykaly obvykle posuzovaným skutečnostem při dodržení zásady spravedlivého rozhodnutí. V dalším nálezu ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. Pl ÚS 3/25, se uvádí, že: „…civilní soudy nebyly povinny promítnout do svých úvah též inflaci či změnu životní úrovně. Přiznaná částka byla stanovena na základě stanoviska Cpjn 206/2010. Stanovisko a na něm založená rozhodovací praxe civilních soudů vychází z judikatury ESLP, která od doby přijetí stanoviska nedoznala změn. Civilní soudy často přiznávají částky, které by přiznal sám ESLP; dle judikatury ESLP přitom postačí přiznání "jen" přibližně 45 % toho, co by přiznal ESLP sám. Částky, které se na základě stanoviska přiznávají, nejsou nepřiměřeně nízké ani z komparativního hlediska. Neudržitelný je i stěžovatelův argument týkající se diskriminace (více nedávný nález ze dne 24. 9. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 26/25, body 46 násl. a 65 až 68).“ Odvolací soud tak nepřisvědčil závěrům soudu prvního stupně o nutnosti navýšení základní částky z důvodu změny ekonomické situace nebo inflace, když jinými okolnostmi své navýšení neodůvodnil.

19. Dále pak odvolací soud konstatuje, že žalobkyně netvrdila, žádné konkrétní okolnosti, které by se zjevně vymykaly obvykle posuzovaným jiným skutečnostem, na jejichž základě by mohlo dojít k navýšení základní částky. Za takové okolnosti nelze považovat délku řízení, jež nebyla nijak extrémní, předmět sporu ani osobní poměry žalobkyně. K předmětu sporu poznamenává, že se jedná o běžný majetkoprávní spor mezi bývalými manžely. Za „vymykající se okolnost“ nelze označit skutečnost, že předmětem sporu byla žaloba na určení vlastnictví, ani, že se jednalo o nemovitost vyšší hodnoty v [adresa], neboť pak by se za takové „mimořádné okolnosti“ musely považovat prakticky všechny spory týkající se nemovitostí, neboť milionových hodnot dosahují i nemovitosti mimo [adresa]. Stejně tak za ni nelze považovat skutečnost, že mělo dojít k dehonestaci žalobkyně protistranou, neboť k vyhroceným postojům účastníků řízení dochází často právě ve sporech mezi bývalými manžely, což nelze přičítat k tíži státu.

20. S ohledem na výše uvedené činí základní částka pouze 65 000 Kč (2x 7 500 Kč + 3x 15 000 Kč + 4x 1 250 Kč). K výši základní částky pak lze poukázat například na rozhodnutí ze dne 15. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, dle něhož bylo dovolání odmítnuto ve statusové věci, tedy věci zcela zásadního významu, kdy bylo vycházeno při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou cca 11 let dlouhotrvajícím řízením ze sazby 15 000 Kč/rok. Případně lze odkázat i na rozhodnutí ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 347/2013, jímž bylo dovolání odmítnuto, kde bylo vycházeno ze stejné sazby v řízení trvajícím přes 16 let, avšak dokonce tehdy dosud neskončeném.

21. Základní částku pak soud prvního stupně správně podrobil kritériím dle § 31a odst. 3 OdpŠk. Tuto snížil o 10 % za složitost věci dle § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Správně uzavřel, že věc nebyla složitá po právní stránce, po skutkové ale naopak ano, neboť k zjištění skutkového stavu bylo třeba provést rozsáhlé dokazování, a obtížnější byla rovněž po stránce procesní, když se jednalo o spor s cizím prvkem, bylo jednáno s příslušnými orgány cizí země, což prodloužilo spor prakticky o rok a půl, bylo opakovaně procesně rozhodováno, nařízená jednání byla opakovaně odročována, a to především k žádostem obou účastníků (z důvodu na straně soudu pouze jednou). Odvolací soud shodně shledal složitost i v tom, že řízení probíhalo před soudy více stupňů (dvěma), což znamená další důvod pro snížení základní částky. K počtu instancí lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, z něhož vyplývá, že počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc vyřizována, svědčí pro složitost věci, neboť je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá délka řízení. Žalovaná proti modifikaci základní částky pro uvedené kritérium ničeho nenamítala, byť skutečnost, že řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, je samo o sobě důvodem pro snížení základní částky o 10 %.

22. Odvolací soud se zcela ztotožnil s tím, že soud prvního stupně nemodifikoval základní částku pro jednání poškozené dle § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, když žalobkyně ovlivnila délku řízení nejen negativně (opakovaně bylo vyhověno jejím žádostem o odročení jednání, a to ze dne 11. 11. 2020 na[Anonymizováno]5. 2. 2021, ze dne 14. 4. 2021 na 16. 6. 2021, nadto se odmítala dostavit k jednání a požadovala výslech prostřednictvím videokonference), ale i pozitivně, když v době nečinnosti soudu urgovala nařízení jednání podáním ze dne 6. 1. 2020, dále opět dne 3. 3. 2023.

23. Odvolací soud se ztotožnil i s moderací základní částky pro postup orgánů veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) Odpšk. Nejprve předesílá, že nikoli každé pochybení orgánu veřejné moci představované průtahem musí nutně vést k navýšení přiznaného odškodnění. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž plyne, že důvod pro navýšení základního odškodnění nemajetkové újmy zakládají pouze taková procesní pochybení orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako závažná, neboť ostatní nedostatky v postupu tohoto orgánu se již projevily v závěru o porušení práva žalobce na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě (viz rozsudky ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020, usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011). Ztotožňuje se však s posouzením soudu prvního stupně, že v průběhu řízení docházelo opakovaně k obdobím nečinnosti, jež ve svém součtu způsobily zásadní prodloužení sporu (viz bod 8. tohoto rozsudku), ve vztahu k žalobkyni prakticky o pětinu celkové délky (64 měsíců řízení: cca 12 měsíců nečinnosti od 24. 5. 2019). Navýšení základní částky o 10 % tak shledal správným.

24. Odvolací soud se naopak neztotožnil se závěrem o zvýšeném významu řízení pro žalobkyni dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk. V daném případě se nejedná dle Stanoviska Cpjn 206/2010 nebo například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4450/2016, o spor s presumovaným zvýšeným významem, který se obecně týká řízení „jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovně-právní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně.“ Zvýšený význam neshledal ani s ohledem na tvrzení žalobkyně. Předně jej nelze vázat na hodnotu nemovitosti, jež byla předmětem posuzovaného řízení, ani na chování bývalého manžela žalobkyně, k čemuž se odvolací soud vyjádřil již výše. Stejně tak jej neshledává v tom, že posuzované řízení bylo překážkou pro skončení řízení o vypořádání SJM. Otázka, zda nemovitost spadá do SJM mohla být řešena v rámci řízení o vypořádání SJM, což by však představovalo stejné dokazování, jako v posuzovaném řízení, čímž by se řízení o vypořádání SJM prodloužilo také. Tvrzená nejistota finanční situace žalobkyně pak souvisela právě s řízením o vypořádání SJM.

25. Odvolací soud tak uzavírá, že žalobkyni vznikl nárok na zadostiučinění ve výši 65 000 Kč (2 x 7 500 Kč + 4x 15 000 Kč + 4x 1 250 Kč – 10 % + 0 % + 10 % + 0 %). Pokud žalovaná plnila částkou 65 000 Kč již před podáním žalobního návrhu, je žaloba zcela nedůvodná.

26. Odvolací soud tak dle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil napadený výrok II. a žalobu v dotčeném rozsahu zamítl. Současně poznamenává, že výroky I. a III. zůstaly stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu dle § 206 odst. 2 o. s. ř., neboť nebyly odvoláním dotčeny.

27. S ohledem na změnu ve věci samé rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudy obou stupňů dle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch žalované. Odměnu ve výši 450 Kč za každý úkon stanovil v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, v němž se stanoví, že: „Jestliže § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 stanoví, že náhrada za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné přísluší ve výši 450 Kč, představovalo by přiznávání náhrady týchž výdajů nezastoupenému účastníku toliko ve výši 300 Kč návrat k bezdůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou, či nejsou zastoupeny zástupcem ve smyslu § 137 odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud, jenž se v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy cítí nadále vázán nosnými důvody plenárního nálezu Pl. ÚS 39/13, proto pokládá § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. jakožto podzákonného předpisu za neaplikovatelný pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (k postupu obecného soudu při zjištění nesouladu podzákonného právního předpisu s ústavním pořádkem srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20, bod 55). Takto vzniklou mezeru v právu je pak zapotřebí vyplnit analogickou aplikací předpisu svou povahou a účelem nejbližšího, tj. § 13 odst. 4 advokátního tarifu, a nezastoupenému účastníku přiznat v situacích, na něž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., srovnatelnou náhradu, jaká by za shodných okolností náležela straně zastoupené advokátem.“ Žalované tak přísluší 6x 450 Kč za úkony dle § 2 odst. 2 písm. a), b), c), f) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a § 89a exekučního řádu, a to za vyjádření ze dne 10. 4. 2025, přípravu a účast u jednání dne 15. 8. 2025, odvolání, přípravu a účast u jednání dne 11. 2. 2026, tj. celkem 2 700 Kč. Lhůta pro plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.