o zaplacení 200 998 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. srpna 2024, č. j. 19 C 153/2023-88,

1. V záhlaví označeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 200 998 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 12. 10. 2023 a spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % z částky 31 486 Kč od 12. 10. 2023 do 14. 10. 2023 (výrok I.), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 31 486 Kč od 15. 10. 2023 do 15. 12. 2023 (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 624 Kč (výrok III.).

2. Takto rozhodl o nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která žalobkyni vznikla v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce trestního řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“) ve výši 150 998 Kč a v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí (nezákonným trestním stíháním) v posuzovaném řízení ve výši 50 000 Kč. Dále žádala náhradu škody spočívající v nákladech obhajoby ve výši 31 486 Kč.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že konstatovala, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a za toto se žalobkyni ve svém stanovisku omluvila. Délku posuzovaného řízení vyhodnotila jako přiměřenou. Po podání žaloby zaplatila žalobkyni vydané náklady obhajoby. V rozsahu nároku na zaplacení částky 31 486 Kč proto soud I. stupně k návrhu žalobkyně řízení zastavil.

4. Na základě provedeného dokazování obsahem spisu Okresního soudu ve [adresa] sp. zn. [spisová značka] učinil soud I. stupně zjištění podrobně popsaná v odstavcích 6. až 10. odůvodnění napadeného rozsudku. Vzal zejména za prokázané obranné tvrzení žalované, že žalobkyně v rámci přípravného řízení před zahájením trestního stíhání využila svého práva nevypovídat a neuvedla významné skutečnosti, které pak v rámci svého výslechu u hlavního líčení uvedla, přičemž tyto skutečnosti vedly k jejímu zproštění obžaloby. Trestní stíhání žalobkyně trvalo 4 roky a 3 měsíce.

5. Po právním zhodnocení skutkových zjištění podle § 1 odst. 1, § 2, § 5 písm. a), b), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 12 odst. 1 písm. a), § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 26, § 31a OdpŠk dospěl soud I. stupně ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním k závěru, že žalobkyně tím, že v rámci přípravného řízení před zahájením trestního stíhání využila svého práva nevypovídat a neuvedla významné skutečnosti, které pak v rámci svého výslechu v rámci hlavního líčení uvedla, přičemž právě tyto skutečnosti vedly k jejímu zproštění bez následného podání opravného prostředku ze strany státního zástupce, způsobila zahájení trestního stíhání. Tímto postupem žalobkyně byly ve smyslu konstantní judikatury Nejvyššího soudu naplněny podmínky § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk pro vyloučení práva žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, resp. byly splněny podmínky pro to, aby ve světle konstantní judikatury Nejvyššího soudu bylo za dostatečné zadostiučinění považováno již samotné konstatování porušení práva a omluva, které žalovaná žalobkyni poskytla.

6. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení dospěl soud I. stupně k závěru, že s ohledem na rozsah prokazované trestné činnosti, počet spoluobžalovaných, množství procesních úkonů, které bylo v dané věci třeba vykonat, a částečně i s ohledem na chování samotné žalobkyně, není možné hodnotit délku řízení jako nepřiměřenou.

7. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalované, jež byla v řízení převážné úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 624 Kč, přičemž tato částka představuje 52 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 76 % a úspěchu žalobkyně v rozsahu 24 %).

8. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, ve kterém podrobně vyvrací závěr soudu I. stupně, že byly naplněny podmínky § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk pro vyloučení nároku. Zdůraznila, že subjektivní stránku trestného činu mohly orgány činné v trestním řízení posuzovat kdykoli v průběhu celého řízení a nebylo k tomu nutně třeba jakékoli její vyjádření. Tvrdila, že z obsahu trestního spisu vyplývá, že v každé fázi řízení uplatňovala svá práva a vyjadřovala své stanovisko. Popsala své psychické útrapy spojené s trestním stíháním, které zahrnovaly strach z trestu, náhrady škody, morální a společenské diskreditace. Jako cizinka měla obavy i o povolení pobytu, což bylo zvlášť stresující vzhledem k jejímu nezletilému dítěti. Trestní stíhání mělo dlouhodobý i intenzivní dopad na její osobní a soukromý život, zejména během výslechů, hlavního líčení a omezení osobní svobody. Vyslovila nesouhlas se závěrem soudu I. stupně ve vztahu k délce trestního řízení. Opakovala důvody, pro které se domnívá, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, čímž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. v napadeném výroku I. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 200 998 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 15. 10. 2023 do zaplacení a aby rovněž znovu rozhodnul o nákladech řízení před soudem I. stupně a dále o nákladech odvolacího řízení.

9. Žalovaná navrhla potvrzení odvoláním napadeného výroku rozsudku coby věcně správného. Připomněla důvody, pro které došlo k trestnímu stíhání žalobkyně, že trestně stíhán byl současně i její manžel, který vymyslel systém, jak dostávat od státu nezákonně finanční prostředky. Pro tuto činnost využil mimo dalších osob i svou manželku (žalobkyni), se kterou sepsal různé smlouvy, na základě kterých jí byly státem vyplaceny různé dávky. Žalobkyně odmítla vypovídat, a tudíž až při hlavním líčení vyšel najevo nedostatek subjektivní stránky trestného činu (zda mohla žalobkyně chápat, co její manžel jejím prostřednictvím páchá). Žalobkyně se nedostavovala k soudu, nedařilo se jí obeslat.

10. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, dokazování doplnil a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně opodstatněné pouze ve vztahu k nákladovému výroku.

11. Podle § 31a odst. 2 OdpŠk se poskytne zadostiučinění v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

12. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k (a) celkové délce řízení, (b) složitosti řízení, (c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, (d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a (e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení)

13. Stát nelze činit odpovědným za délku řízení zaviněnou tím, že žalobkyně využila svého práva nevypovídat, a také tím, že označila adresu, na kterou jí nebylo možno doručit předvolání k hlavnímu líčení, čímž se značně prodloužilo celé trestní řízení. Soud I. stupně tak i s přihlédnutím k dalším specifikům daného řízení (rozsah prokazované trestné činnosti, počet spoluobžalovaných, množství procesních úkonů, které bylo v dané věci třeba vykonat) správně dovodil, že v posuzovaném řízení nedošlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, pročež se stát nedopustil nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk.

14. Tento závěr nemůže zvrátit ani odvolací námitka žalobkyně, že zahájení trestního stíhání, resp. jeho délku nezavinila tím, že odmítla vypovídat, neboť v každé fázi řízení uplatňovala svá práva a vyjadřovala své stanovisko, neboť tato námitka je vyvrácena obsahem trestního spisu, z něhož vyplývá, že žalobkyně činila prostřednictvím své právní zástupkyně pouze zcela nekonkrétní obranná tvrzení. V odůvodnění stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 10. 1. 2019 obsaženého na č. l. 198 spisu se obhájkyně žalobkyně omezuje pouze na tvrzení, že dosud nebyly zjištěny skutečnosti, které by dostatečně odůvodňovaly závěr, že byl spáchán trestný čin podvodu a že jej spáchala žalobkyně. Tvrzení, která žalobkyně uplatnila u hlavního líčení, zde obsažena nejsou. Z protokolu o výslechu obviněné (žalobkyně) ze dne 26. 3. 2019 obsaženého na č. l. 211 spisu je zřejmé, že žalobkyně uvedla pouze to, že využívá svého práva nevypovídat, a do spisu založila své čestné prohlášení ze dne 26. 3. 2019 ve kterém prohlašuje, že byla řádně zaměstnána u společnosti [právnická osoba]. Žalobkyně odmítla vypovídat i dne 24. 4. 2019, což vyplývá z protokolu o výslechu obviněné (žalobkyně) ze dne 24. 4. 2019 obsaženého na č. l. 237, kdy žalobkyně dále uvedla, že si bude přebírat korespondenci na adrese [adresa]. Ze záznamu o prostudování spisu obhájkyní žalobkyně ze dne 19. 2. 2020 obsaženého na č. l. 277 vyplývá pouze to, že si obhájkyně žalobkyně spis prostudovala a na základě toho požádala o překlad listin.

Nezákonné rozhodnutí

15. Odvolací soud se neshoduje s názorem soudu I. stupně, že jsou splněny zákonné podmínky § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk pro vyloučení nároku na náhradu nemajetkové újmy. Ztotožňuje se však s dalším argumentem soudu I. stupně, kterým odůvodnil svůj závěr o neoprávněnosti nároku, a to že zjištění, že žalobkyně v rámci přípravného řízení využila svého práva nevypovídat a neuvedla významné skutečnosti, jež pak uvedla až v rámci hlavního líčení, přičemž tyto skutečnosti vedly k jejímu zproštění bez následného podání opravného prostředku ze strany státního zástupce, odůvodňuje závěr, že vzhledem k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, je již poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a omluva dostačujícím zadostiučiněním ve smyslu shora citovaného § 31a odst. 2 OdpŠk, a současně že by jiná forma odškodnění než konstatování porušení práva a omluva byla ve světle konstantní judikatury Nejvyššího soudu v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

16. Podle odůvodnění zprošťujícího rozsudku „v případě obžalované (pozn. odvolacího soudu – žalobkyně) nebylo prokázáno, že by její jednání bylo kryto zaviněním ve formě úmyslu, kdy obžalovaná předkládané dokumenty podepisovala vedena důvěrou ve svého manžela a podle názoru soudu nelze za této situace dospět k závěru o vině obžalované přečinem podvodu podle § 209 trestního zákoníku, a to z důvodu absence subjektivní stránky trestného činu. V řízení tedy nebylo prokázáno, že obžalovaná naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, který jí byl obžalobou kladen za vinu, konktrétně dvou přečinů podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem dospěl soud k závěru, že je nutno ve věci rozhodnout zprošťujícím výrokem. Soud proto podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžalovanou obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.“

17. Z odůvodnění rozsudku je tak zcela zřejmé, že jediným důvodem zproštění žalobkyně byla absence subjektivní stránky trestného činu. Obligatorní složka subjektivní stránky trestného činu, tedy zavinění, vyjadřuje vnitřní psychický stav a motivaci pachatele při spáchání trestného činu. Soud tak musí pochopit, jakým způsobem pachatel vnímal a hodnotil své jednání v okamžiku činu. Z uvedeného je zřejmé, že k závěru o tom, zda bylo jednání žalobkyně kryto zaviněním ve formě úmyslu, nelze dojít, jak se žalobkyně mylně domnívá, bez vyjádření, resp. výpovědi žalobkyně. O tom také svědčí výslech žalobkyně u hlavního líčení dne 12. 5. 2022, při němž byla žalobkyně podrobena řadě dotazů jak ze strany státní zástupkyně, tak i předsedkyně senátu i svého obhájce. Dlužno dodat, že po tomto hlavním líčení byl obratem vydán zprošťující rozsudek, proti kterému státní zástupce odvolání nepodal.

18. Soudu I. stupně lze vytknou pouze nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení.

19. Při výpočtu nákladů řízení před soudem I. stupně je nutno vyjít ze zásady úspěchu ve věci dle § 142 o. s. ř. a zásady zavinění dle § 146 odst. 2 o. s. ř. V daném případě byla žaloba vzata částečně zpět pro chování žalované, když po podání žaloby bylo částečně plněno.

20. Pro přiznání nákladů řízení u nároku z titulu nemajetkové újmy, která žalobkyni vznikla v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí, je třeba aplikovat § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť základ nároku je po právu, přičemž rozhodnutí o formě a výši plnění záviselo na úvaze soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2448/2014). Soud I. stupně dospěl k závěru, že po podání žaloby poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a poskytnutí omluvy je dostačující. Žalobkyni tak přísluší náhrada nákladů řízení za uplatnění tohoto nároku v plné výši. Ve vztahu k nároku na náhradu nemajetkové újmy, která žalobkyni vznikla z titulu nepřiměřené délky trestního řízení, je pak nutno aplikovat § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť základ nároku není po právu. Ve vztahu k nároku na náhradu (majetkové) škody je nutno aplikovat § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř., kdy žalobkyně vzala žalobu zpět pro chování žalované, a žalobkyni tak náleží nárok na náhradu nákladů řízení.

21. U nároků na náhradu nemajetkové újmy je třeba vycházet z tarifní hodnoty 50 000 Kč[Anonymizováno]dle § 9 odst. 4 AT v souladu se závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. [spisová značka], a u majetkové škody z uplatněných nároků, tedy z částky 31 486 Kč. Ke kumulaci nároků se Nejvyšší soud vyjádřil například v usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, v němž se stanoví, že „v případě objektivní kumulace nároků se o náhradě nákladů řízení účastníků rozhoduje jediným výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4702/2015). I zde pak podle § 142 odst. 2 o. s. ř. platí, že měl-li účastník v projednávané věci úspěch pouze částečný, je třeba náhradu nákladů poměrně rozdělit. Při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění (objektivní kumulace), je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. AT. Činí-li tarifní hodnota nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 9 odst. 4 písm. a) AT 50 000 Kč, pak tarifní hodnota nároku na peněžité plnění vychází zásadně z výše tohoto plnění bez uplatněného příslušenství (§ 8 odst. 1 AT).“ Žalobkyně byla úspěšná do 81 486 Kč (50 000 Kč + 31 486 Kč) z celkové částky 131 486 Kč (50 000 Kč + 50 000 Kč + 31 486 Kč), tedy co do 62 %, žalovaná pak do 38 %. Po odečtení úspěchu žalobkyně od neúspěchu má žalobkyně právo na náhradu 24 % vynaložených nákladů řízení.

22. Dále pak je třeba zohlednit, že tento poměr procesního úspěchu a neúspěchu platí pouze pro tu dobu řízení, v níž byl jeho předmětem nárok žalobkyně na náhradu (majetkové) škody. Po částečném plnění ze strany žalované, resp. po částečném zpětvzetí žaloby v tomto rozsahu již zůstaly předmětem řízení toliko dva dílčí nároky na náhradu nemajetkové újmy, každý se shodnou tarifní hodnotou 50 000 Kč. V této další fázi řízení pak tedy nelze než dospět k závěru, že úspěch obou stran byl srovnatelný, a tedy za tuto fázi pokračujícího řízení již žalobkyni (a ovšem ani žalované) žádná náhrada nepřísluší.

23. Žalobkyni tak přísluší poměrná část náhrady nákladů řízení za dobu jeho trvání do částečného zpětvzetí žaloby (srov. výše). Náklady žalobkyně v této fázi pak tvoří náklady zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby – převzetí zastoupení, sepis žaloby a částečné zpětvzetí žaloby po 6 380 Kč + 3x režijní paušál po 300 Kč (§ 9 odst. 4 písm. a/, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a/, d/, § 13 odst. 1, 2 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění do 31. 12. 2024) a 21% DPH ve výši 4 208,40 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 24 248,40 Kč. Z této částky činí 24 % částku 5 819,60 Kč.

24. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v části výroku I., kterým byl zamítnut nárok na zaplacení částky 200 998 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 12. 10. 2023, postupem dle § 219 o. s. ř. coby věcně správný potvrdil a v nákladovém výroku III. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně částku 5 819,60 Kč do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta [Jméno advokáta].

25. Právní moc druhé části výroku I. a výroku II. rozsudku soudu I. stupně nabyla odvoláním dotčena (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. l o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. l o. s. ř. a procesně plně úspěšné žalované přiznána na podkladě § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), b) a c) ve spojení s § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. paušální náhrada výdajů za dva úkony po 300 Kč (příprava účasti na odvolacím jednání a účast na jednání před odvolacím soudem).