o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. května 2024, č. j. 24 C 188/2023-92, ve znění opravného usnesení ze dne 25. června 2024, č. j. 24 C 188/2023-98,

1. V záhlaví označeným rozsudkem ve znění opravného usnesení soud I. stupně určil, že výpověď z nájmu bytu č. [číslo], nacházejícího se v 5. podlaží domu č. p. [číslo] v [adresa], k. ú. [adresa] (dále jen „byt“), daná žalovanou žalobci dopisem ze dne 20. 6. 2023, je neoprávněná (výrok I.), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 19 424 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta (výrok II.).

2. Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění podrobně popsaných v odstavcích 5 – 15 odůvodnění rozsudku. Vzal zejména za prokázané, že žalovaná dala žalobci výpověď z nájmu bytu datovanou dne 20. 6. 2023 s uplatněným výpovědním důvodem podle § 2288 odst. 1 o. z., a to pro hrubé porušení povinností nájemce. Žalovaná ve výpovědi uvedla, že žalobce dal do užívání byt třetí osobě bez jejího souhlasu, čímž porušil § 2275 o. z. a čl. 6.2.4 a čl. 7 nájemní smlouvy a současně porušil i § 2269 o. z. tím, že neoznámil, že v bytě bude dlouhodobě nepřítomen. Dne 2. 11. 2022 byla provedena v bytě kontrola, kdy na zazvonění otevřel pan [FO2], který uvedl, že žalobce je jeho kamarád, že je v [místo], ale neví, kdy se do bytu vrátí. Dále uvedl, že je v bytě jen na nějakou chvíli. Na dotaz, zda mu žalobce byt půjčil, odpověděl ano, a na dotaz, zda pronajmul, odpověděl: „Nepronajímal jakoby na nějakou…“

3. Soud I. stupně dovodil, že videozáznam pořízený během výše zmíněné kontroly v bytě, na kterém je pan [FO2] přítomen, neprokazuje, že by pan [FO2] v bytě bydlel. Z výpovědí přítelkyně žalobce, svědkyně [jméno FO3], výpovědi žalobce a výpovědi svědka [FO2], která koresponduje též se zjištěním z nájemní smlouvy k bytu v [adresa], a výpovědi jeho tehdejší přítelkyně svědkyně [jméno FO4], vzal soud za prokázané, že v bytě v rozhodném období bydlel žalobce a nikoliv pan [FO2], který v bytě pouze občas pobýval, a to pouze jako návštěva nebo kvůli hlídání kocoura.

4. Po právní stránce soud I. stupně uzavřel, že v případě pouhých návštěv či občasného přenocování svědka [FO2] v bytě nelze hovořit o podnájmu ve smyslu § 2215 o. z. a § 2275 odst. 1 o. z. Poukázal přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 11. 2001, č. j. [spisová značka]. Žalovaná tak neunesla důkazní břemeno k tvrzení, že byl naplněn výpovědní důvod tak, jak byl ve výpovědi specifikován, a výpověď je proto neoprávněná. „Pro úplnost“ soud I. stupně dodal, že i v případě, kdy by žalobce naplnil výpovědní důvod podle § 2269 o. z. neoznámením své nepřítomnosti v bytě po dobu delší dvou měsíců a žalobce by prokázal, že z tohoto důvodu nastala vážná újma, jednalo by se o porušení povinností nájemce nedosahující intenzity požadované ust. § 2288 odst. 1 písm. a) o. z. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalovaná odvolání. Soudu I. stupně vytkla, že ignoroval její tvrzení, nedostatečně zjistil skutkový stav věci a důkazy nehodnotil podle zásad § 132 o. s. ř. Navíc soud v odůvodnění rozsudku nedostatečně vysvětlil, jaké důkazy použil k prokázání skutkového stavu a jak dospěl k právnímu posouzení věci, čímž nevyhověl požadavkům § 157 odst. 2 o. s. ř. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že hrubým porušením povinností nájemce je nejen podnájem, ale i přenechání bytu bezúplatně třetí osobě. Závěr soudu I. stupně, že svědku [FO2] žalobce byt půjčil, z videozáznamu nevyplývá. Při hodnocení důkazů soud přehlédl značné rozpory ve svědecké výpovědi svědka [FO2] na straně jedné a účastnické výpovědi žalobce na straně druhé. Žalobce uvedl, že zapůjčení bytu panu [FO2] došlo pouze jednou, svědek [FO2] uváděl, že si takto od žalobce byt půjčil dvakrát až třikrát. Navíc tento svědek vypověděl, že klíče od bytu mu byly půjčeny i z důvodu hlídání kocoura žalobce. Oproti tomu žalobce jednoznačně při své účastnické výpovědi tvrdil, že svědek jindy než v případě dne 2. 11. 2022 klíče od předmětného bytu neměl. Účastnická výpověď žalobce ani svědecká výpověď svědka tak nepůsobí věrohodně. Rozpory svědčí o dlouhodobějším užívání bytu třetí osobou bez souhlasu žalované a účelovosti žalobcem zvolené obrany v soudním řízení. Zamítnutí návrhu na dokazování svědeckou výpovědí [jméno FO3], která se mohla k danému užívání blíže vyjádřit, když měla být údajně dané kontrole bytu prováděné dne 2. 11. 2022 osobně přítomna (uvnitř bytu), se pak v tomto kontextu jeví v rozporu s povinnostmi soudu zjistit skutkový stav věci v dostatečném rozsahu. Na závěr poukázala na odbornou literaturu, podle které jde o hrubé porušení povinností nájemce jak v případě poskytnutí bytu k bezúplatnému užívání, tak v případě porušení smluvní výhrady souhlasu pronajímatele k přijetí nového člena domácnosti. Výpověď tak byla žalobci dána důvodně. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá a žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů k rukám jejího právního zástupce, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku ve výši specifikované podle provedených úkonů, eventuálně, aby odvolací soud z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení § 219a odst. 1 písm. b) ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

6. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku coby věcně správného. K žalovanou tvrzeným rozporům ve výpovědích žalobce a svědka [FO2] žalobce uvedl, že se v žádném případě nejedná o podstatné či zásadní rozpory, které by jakkoliv snižovaly jejich věrohodnost; zjevně z tohoto důvodu tyto marginální rozpory ve výpovědích soud I. stupně v odůvodnění rozsudku nereflektoval. Z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že svědek [FO2] byl v bytě žalobce vždy pouze na návštěvě (a nikoliv že by byt užíval dlouhodobě či byl dokonce v bytě v podnájmu). Provedení důkazu svědeckou výpovědí paní [jméno FO3] považuje žalobce (stejně jako soud I. stupně) za nadbytečné, a to s ohledem na již značný rozsah provedeného dokazování, kdy důkazy hodnocené soudem I. stupně jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti jednoznačně potvrzují správnost zjištěného skutkového stavu, a tím i důvodnost žaloby.

7. V replice na vyjádření žalobce označila žalovaná rozpory ve výpovědích žalobce a svědka [FO2] za zcela zásadní pro posouzení rozsahu užívání bytu svědkem [FO2]. Poukázala na to, že věrohodnost svědka [FO2] je nutno hodnotit i se zohledněním domácího oděvu, který má na sobě v dané videonahrávce a který neodpovídá oděvu muže na schůzce s milenkou. Při zvážení celého kontextu nepůsobí výpovědi věrohodně, pročež bylo nezákonné zamítnout důkazní návrh výpovědí svědkyně [jméno FO3].

8. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není opodstatněné.

9. Soud I. stupně postupoval v řízení procesně správně, na základě řádně provedeného dokazování si opatřil skutková zjištění v rozsahu dostačujícím pro rozhodnutí a zjištěné skutečnosti pak správně hodnotil i po právní stránce. Odůvodnění napadeného rozhodnutí naplňuje veškeré požadavky plynoucí z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a odvolací soud na něj bez výhrad pro stručnost odkazuje. Správnost skutkových i právních závěrů pak nejsou způsobilé zpochybnit ani odvolací námitky žalované.

10. Občanský soudní řád ukládá účastníkům povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (§ 101 odst. 1 písm. a/ část věty před středníkem o. s. ř.) a k prokázání svých tvrzení označit důkazy (§ 120 odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Dle současné právní úpravy je zjištěný skutkový stav věci v systému neúplné apelace především výsledkem aktivity účastníků; tím, do jaké míry účastník splní svou povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a označit důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, zásadně předurčuje skutkový závěr soudu jako základ pro právní posouzení uplatněného nároku. Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky a který existenci těchto skutečností také tvrdí. Z uvedeného je zřejmé, že důkazní břemeno k tvrzení, že žalobce naplnil výpovědní důvody, které žalovaná uplatnila ve výpovědi z nájmu bytu dané žalobci dne 20. 6. 2023, nese žalovaná.

11. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování správně uzavřel, že žalovaná důkazní břemeno neunesla. Důkazy, které žalovaná ke svému tvrzení označila (nájemní smlouva, videozáznam, závěrečná zpráva [jméno FO5], svědecké výpovědi svědků [jméno FO5], [jméno FO3] a [jméno FO4]) oprávněnost výpovědi dané žalobci z nájmu bytu dne 20. 6. 2023 neprokazují, resp. obsah výpovědi svědkyně [jméno FO3] (s žalobcem má vztah od roku 2022; žalobce v bytě bydlí po celou dobu, [FO2] je kamarád žalobce), jakož i obsah nájemní smlouvy uzavřené dne 22. 3. 2022 s nájemci [jméno FO4] a svědkem [FO2] na dobu od 20. 9. 2022 do 20. 8. 2024 k bytu v [adresa], oprávněnost výpovědi vyvracejí. Tvrzení žalované vyvrací rovněž důkazy navržené žalobcem (svědecká výpověď svědka [FO2], účastnická výpověď žalobce). Odvolací soud žádné podstatné rozpory ve výpovědích žalobce a svědka [FO2] neshledal. Je zcela pochopitelné, že tyto osoby vypovídaly o skutečnostech, které se udály před téměř před dvěma lety, s menšími odlišnostmi. Navíc, i pokud by hodnotil odvolací soud rozpory ve výpovědích jako podstatné, a tyto důkazy tedy jako nevěrohodné, stále by tato skutečnost v kontextu s ostatními důkazy nevedla k závěru o prokázání „dlouhodobějšího užívání bytu třetí osobou“ bez souhlasu žalované, tedy nevedla ani k závěru o oprávněnosti výpovědi dané žalovanou žalobci výpovědí z nájmu bytu ze dne 20. 6. 2023.

12. Soud I. stupně postupoval v souladu se zásadou procesní ekonomie (§ 6 o. s. ř.) a rovněž v souladu s ust. § 120 odst. 1 věta druhá o. s. ř., pokud neprovedl důkaz svědeckou výpovědí [jméno FO3], která je hůře dosažitelná, neboť je v současné době na [místo], a která měla vypovídat pouze ke zcela okrajové záležitosti, a to jen k jediné konkrétní přítomnosti pana [FO2] v bytě. Její výpověď by tak nemohla zvrátit skutkový stav zjištěný ze všech výše uvedených důkazů. Lze shrnout, že prokázáno zůstalo pouze to, že žalobce v rozhodném období přijímal ve své domácnosti pana [FO2] coby občasnou návštěvu krátkodobého charakteru (§ 2272 odst. 1 věta prvá o. z.), nikoli jako člena domácnosti, či podnájemce, resp. bezplatného uživatele, jak tvrdí žalovaná.

13. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), a to včetně správného nákladového výroku.

14. Onákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady plně úspěšného žalobce tvoří náklady zastoupení advokátem, tj. odměna za 2 úkony právní služby – vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu – po 1 500 Kč + 2x náhrada hotových výdajů (režijní paušál) po 300 Kč (§ 9 odst. 1, § 7 bod 4., § 11 odst. 1 písm. d), g), § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21% DPH z odměny a náhrady hotových výdajů ve výši 756 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 4 356 Kč. O lhůtě k plnění rozhodl odvolací soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.