o vyklizení a určení vlastnického práva k nemovitostem a zaplacení [částka], k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 28 C 417/2018-1009,

7. Proti tomuto rozsudku brojí včasným odvoláním oba žalobci, kteří především namítají, že se soud prvního stupně zcela opomněl zabývat předestřenými otázkami mezinárodního práva veřejného, nehodnotil individuální okolnosti posuzovaného případu a pouze vyšel z obecné argumentace obsažené ve Stanovisku ÚS, což v konečném důsledku vede až k odepření spravedlnosti. Za podstatné žalobci považují, že pokračující užívání předmětných nemovitostí ze strany žalovaného státu je nezákonné bez ohledu na skutečnost, zda bylo rozhodnutí o konfiskaci přijato či nikoli, zda lze takové rozhodnutí přezkoumávat a zda mají soudy v občanském řízení pravomoc projednávat žaloby k majetku, u něhož údajně došlo k přechodu vlastnických práv na stát před [datum]. Žalobci totiž svou žalobu zakládají i na imunitě státu a imunitě hlavy státu, přičemž jde o imunitu jurisdikční i exekuční a z absolutního pojetí této imunity ratione personae neexistuje výjimka ani pro soukromý majetek hlavy státu. Případné rozhodnutí o konfiskaci (jež se navíc podle svého obsahu vztahuje pouze na nemovitosti v jiných politických okresech, než kde se nacházely nyní řešené nemovité věci) proto nemohlo být v žádném případě vykonáno. Soud prvního stupně se nicméně způsobem, jakým stát nemovitosti zabral, a zda je užívá po právu či nikoli, a to právě i v kontextu imunity právního předchůdce žalobců coby hlavy státu ratione personae, vůbec nezabýval, čímž své rozhodnutí zatížil nepřezkoumatelností, resp. nesprávným právním posouzením věci. Závěr o tom, že právní předchůdce žalobců pozbyl své vlastnické právo k předmětným nemovitostem je tak zcela nepodložený, a tedy nesprávný, neboť s ohledem na neexistenci, ale zejména i nevykonatelnost případného rozhodnutí o konfiskaci trvá toto vlastnické právo (které po původním vlastníkovi nabyla žalobkyně A/) doposud. Rozhodnutím o konfiskaci nadto není obecný soud v tomto řízení vázán, nýbrž z něj podle ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. pouze„ vychází“, tj. je povinen se zabývat rovněž všemi námitkami významnými pro posouzení správnosti rozhodnutí, tím spíše, pokud jde – jako zde – o rozhodnutí zjevně nicotné (nejen z důvodů výše uvedených, ale i pro neexistenci orgánu označeného jako„ Okresní národní výbor v [obec]“, jakož i pro nedostatek pravomoci kteréhokoli okresního národního výboru pro obdobné rozhodnutí). Ostatně i v době vydání rozhodnutí měly civilní soudy pravomoc posoudit správní rozhodnutí a dokonce ani nebyly vázány otázkami, které správní orgán předběžně posoudil. Pokud soud prvního stupně přesto bez dalšího vycházel z onoho rozhodnutí, propůjčil tak v roce 2021 účinky právním závěrům poválečných orgánů rozhodujících v řízeních, která zjevně postrádala základní záruky spravedlivého procesu. Soud prvního stupně se nadto odmítl zabývat předloženými důkazy (aniž jejich neprovedení řádně odůvodnil, přičemž jiné soudy v obdobných věcech žalobců takové důkazy provedly), ačkoli tyto listiny vyvracejí jeden z nosných závěrů napadeného rozsudku (tj. že předmětné nemovitosti přešly na stát ex lege), neboť nebyla naplněna žádná z podmínek konfiskace podle Dekretu (německá národnost právního předchůdce žalobců, zemědělský charakter nemovitostí, provedení konfiskace postupem, který Dekret předpokládal), který proto ve věci rovněž není aplikovatelný. Na základě předložených důkazů by pak soud mohl učinit závěr o vlastnickém právu žalobkyně A/, namísto toho však bez jakéhokoli podkladu dovodil existenci vlastnického práva žalovaného státu, ačkoli ten je s ohledem na vše shora uvedené nenabyl. Nadto nelze v této věci argumentovat ani Stanoviskem ÚS, neboť nosným důvodem tam přijatých závěrů byla ochrana práv třetích osob, které v mezidobí nabyly předmětný majetek od státu. Zde ovšem o takovou situaci nejde, neboť v případě sporných nemovitostí je jako jejich vlastník stále zapsán pouze samotný žalovaný stát, tj. tentýž subjekt, který jejich nezákonné zabrání v minulosti provedl. Nakolik pak z tohoto stanoviska plyne aplikační přednost restitučních předpisů coby legum specialium, připomněli žalobci, že restituční předpisy se na ně vůbec nevztahují, neboť nejsou oprávněnými osobami, nikdy jimi nebyli a ani se jimi stát nemohli; aplikace obecné právní úpravy proto nemůže být v jejich případě vyloučena. Navíc z argumentace obsažené ve stanovisku nelze dovozovat, že by žalobcům měl být odepřen přístup k soudům s plnou pravomocí věc projednat (z restitučních předpisů, které měly za cíl nápravu některých křivd spáchaných v minulosti, by se tak paradoxně staly předpisy, zakotvující nemožnost domáhat se ochrany vlastnického práva pro vlastníky, do jejichž práv stát v minulosti zasáhl), a to ani s ohledem na plynutí času (dobu, která od sporné konfiskace uplynula). Takové závěry by nadto byly i diskriminační, neboť by vedly k odlišnému zacházení se žalobci jen z toho důvodu, že jejich žaloba byla podána až po vydání citovaného stanoviska (dříve byly obdobné žaloby projednávány), navíc by byly nepřípustně rozlišovány nároky různých žalobců podle toho, kdo do jejich vlastnického práva zasáhl (stát má z tohoto pohledu privilegované postavení). Samotné restituční předpisy, stanovící pro oprávněné osoby podmínku státního občanství, jsou pak rovněž diskriminační (srov. rozhodnutí výboru OSN pro lidská práva v Ženevě z [datum], [číslo] z [datum], [číslo]), a to tím spíše za situace, kdy žalobci ani jejich právní předchůdce české (československé) státní občanství nikdy neměli a ani je nemohli nabýt. Následkem těchto závěrů je pak vytváření nové křivdy vůči žalobcům, kteří s ohledem na právní argumentaci soudu nemají žádnou možnost nápravy (restituční předpisy se na ně nevztahují, přesto však by měly vylučovat použití obecné úpravy). Odsud dovozovaný nedostatek naléhavého právního zájmu (na určovací žalobě, kterou žalobci uplatnili pouze subsidiárně, a to s ohledem na možnost mimořádného vydržení plynoucí z aktuálně platné právní úpravy) pak soud prvního stupně z neznámého důvodu považuje za překážku kladného rozhodnutí i ve vztahu k nároku na vyklizení předmětných nemovitostí, ačkoli ze zákona taková podmínka neplyne. Na tom, aby předmětné nemovitosti i nadále užíval stát, přitom není žádný veřejný zájem, není třeba chránit (neexistující) dobrou víru žalovaných (stát sám předmětnou nezákonnou konfiskaci provedl), bez významu je i plynutí času (vydržení ze strany státu není za dané situace možné, vlastnické právo se nepromlčuje a jeho zánik neplyne ani z citovaného stanoviska). Naopak žalobci opakovaně projevují zájem pečovat o předmětné nemovitosti s péčí řádného hospodáře. Zcela nedostatečná je argumentace soudu prvního stupně i ve vztahu k požadavku žalobců na náhradu za zabrané nemovitosti. Soud prvního stupně zcela pominul, že žalobci tento svůj nárok odvíjejí z mezinárodního obyčejového práva zakazujícího odejmutí majetku cizinci bez náhrady. Pro výjimečné odepření náhrady se přitom z mezinárodního práva nepodává žádný relevantní důvod. To ostatně vedlo žalovaný stát k uzavření řady mezinárodních smluv o poskytnutí náhrad za vyvlastněný majetek občanů jednotlivých spojeneckých a neutrálních států; s Lichtenštejnským knížectvím však žádná obdobná smlouva uzavřena nebyla. I v tomto ohledu pak jde o diskriminaci žalobců, resp. všech lichtenštejnských občanů. Závěrem žalobci ve vztahu k náhradě nákladů řízení namítali, že náklady vynaložené žalovaným 2) nelze považovat za účelné, neboť jde o stát, jehož příslušná organizační složka je k hájení jeho zájmů dostatečně personálně vybavena. Nadto žalovaní 2) a 3) zaujímají v řízení stejné stanovisko se žalovaným 1) a přejímají jeho argumentaci. Není tu proto věcný důvod, pro který by bylo zastoupení těchto žalovaných advokátem potřebné; související náklady pak ovšem nelze považovat za účelně vynaložené. Žalobci proto navrhli zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně změnu napadeného rozsudku tak, že podané žalobě bude zcela vyhověno.

8. Žalovaná 1) ve svém vyjádření považuje podané odvolání za nedůvodné. Podstatná část argumentace žalobců byla vypořádána již v rámci dřívějšího řízení vedeného u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 20 C 70/2014, kde byl uplatněn rovněž nárok na určení vlastnického práva k (jiným) nemovitostem; v tomto řízení rozhodovaly obecné soudy všech stupňů včetně soudu dovolacího, jakož i Ústavní soud. Vyřešeny tak byly otázky naléhavého právního zájmu, rozsahu restitucí, účinků konfiskace, rozsahu soudního přezkumu konfiskačního řízení a v něm vydaných aktů, kompetence či existence orgánů, které je vydaly, a další. Správné stanovisko soud prvního stupně zaujal i k argumentaci žalobců postavením původního vlastníka sporných nemovitostí coby hlavy státu. Odkazy žalobců na mezinárodní smlouvy nejsou relevantní již jen proto, že jde o dokumenty vzniklé až po okamžiku konfiskace. Dané závěry potvrdil jako správné i Mezinárodní soudní dvůr v [příjmení] ve věci sporu Lichtenštejnského knížectví proti Německu ve věci vydání obrazu [příjmení] vápenky; zapůjčeného Českou republikou do Německa. K postavení právního předchůdce žalobců se vyjadřoval rovněž Nejvyšší soud Československé republiky v rozsudku sp. zn. R II. [číslo], podle kterého nenáleželo původnímu vlastníkovi nic než prosté soukromé vlastnictví pozemkové, podrobené obecnému zákonodárství, a to bez ohledu na to, že šlo o suveréna (osobu mezinárodního postavení). Navrhla proto potvrzení napadeného rozhodnutí jako věcně správného.

9. Rovněž žalovaná 2) s odvoláním žalobců nesouhlasí a závěry soudu prvního stupně považuje za správné jak co do nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vlastnického práva, tak i co do navazujících závěrů o nedůvodnosti ostatních žalobci uplatněných nároků. V daných souvislostech jsou plně aplikovatelné závěry Stanoviska ÚS. Žalobci se totiž výslovně nedomáhají vydání věci podle restitučních předpisů, jejich žaloba však směřuje ke zpochybnění právního a faktického stavu trvale existujícího již od roku 1945; základem jejich argumentace je zpochybnění konfiskace majetku právního předchůdce žalobců podle Dekretu. Z Ústavy ani běžných zákonů však neplyne právo kohokoli (ať už občana České republiky či cizince) na vrácení vlastnického práva odňatého v minulosti v rámci výkonu státní moci podle tehdy platných právních předpisů či individuálních správních aktů; to bylo možno pouze na základě zvláštního (restitučního) zákona, v němž zákonodárce vymezil z věcného a časového hlediska majetkové křivdy, jež mají být odčiněny. Jiné než takto vymezené křivdy (a sami žalobci obsáhle argumentují, že porevoluční restituční zákony se na ně nevztahují) se proto neodčiňují. Na straně žalobců nemohlo být s ohledem na neúspěšné využití dostupných opravných prostředků již v době samotné konfiskace, jakož i na čas, který od té doby uplynul, ani legitimní očekávání, že by jejich vlastnické právo mohlo být obnoveno. Předmětné závěry se uplatní bez zřetele k tomu, jde-li v současnosti (stále) o majetek státu či o majetek třetích (od něj odlišných) osob. Ke konfiskaci přitom docházelo ex lege účinností Dekretu a vztahovala se na veškerý majetek konfiskační vyhláškou označeného vlastníka. Ze Stanoviska ÚS pak plyne, že skutečnosti nastalé před [datum] a jejich právní následky, nelze-li na ně v taxativně stanovených případech aplikovat příslušná ustanovení restitučních zákonů, jsou dokonanými skutečnostmi jak z pohledu práva mezinárodního, tak i z pohledu práva vnitrostátního; výjimečně je lze posuzovat pouze z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů. Z uvedeného plyne, že i konfiskace byla zákonným aktem, jejž nelze posuzovat z hlediska vad, nicotnosti či věcné nesprávnosti na něj navazujících správních (deklaratorních) rozhodnutí, není-li to výslovně připuštěno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 1012/2020). Nadto ani argumentace žalobců nicotností konfiskační vyhlášky neobstojí, neboť okresní národní výbory měly k jejímu vydání pravomoc. Pravomoc a působnost Okresního národního výboru v [obec] již byla historicky podrobena patřičnému přezkumu, a to jak ze strany [příjmení] národního výboru v [obec], tak i ze strany Správního soudu v Bratislavě; neexistenci daného národního výboru nelze dovozovat z toho, že byl označen místem jeho sídla („ v [obec]“) a nikoli označením spravovaného politického okresu („ [obec]“). Tytéž orgány se již zabývaly rovněž otázkou postavení právního předchůdce žalobců coby suveréna (hlavy státu). Žalobci se nyní ve své podstatě domáhají mimo rámec zákonem předpokládaného přezkumu ve správní linii po uplynutí značné doby opětovného přezkoumání podmínek konfiskace, což však nyní obecným soudům nepřísluší (srov. Stanovisko ÚS). Obdobně byly otázky konfiskace majetku právního předchůdce zdejších žalobců řešeny již i dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016). O diskriminaci žalobců tu jít nemůže, protože veškeré uvedené principy a aplikované předpisy se vztahují na všechny osoby bez ohledu na jejich státní občanství. S ohledem na správný závěr soudu prvního stupně o konfiskaci předmětných nemovitých věci pak nemůže být důvodným ani žalobci uplatněný nárok na peněžitou náhradu za tyto věci, včetně jejich plodů a užitků, neboť tyto nároky předpokládají, že žalobcům svědčí k předmětným věcem vlastnické právo. Taktomu ovšem není, žalobcům proto schází aktivní věcná legitimace. K mezinárodním aspektům, zmiňovaným žalobci, žalovaná 2) zdůraznila, že s ohledem na pozdější účinnost jednotlivých mezinárodních smluv lze vycházet toliko z obyčejového mezinárodního práva. Z něj se nicméně překážka konfiskací v poválečné době nepodává, neboť šlo o výjimečné opatření směřující k obnovení a zachování státní suverenity. Upozornila rovněž na jiná rozhodnutí vydaná v dalších věcech týchž žalobců, zejména usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2130/2017, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost žalobců ve věci určení vlastnického práva vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 20 C 70/2014. V citovaném usnesení se Ústavní soud vypořádal s aplikovatelností závěrů Stanoviska ÚS a vyjádřil se rovněž k argumentaci týkající se (ne) přezkoumatelnosti konfiskačních aktů, okamžiku přechodu vlastnického práva či nulity konfiskačních vyhlášek. V prakticky shodné věci (týkající se pouze jiných nemovitostí) řešené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 19 C 318/2018 bylo již rozhodováno i dovolacím soudem, který ve svém usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22 Cdo 815/2021, rovněž dospěl k závěru o nedůvodnosti podané žaloby zejména právě s odkazem na Stanovisko ÚS. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, nelze náklady žalované 2) na zastoupení advokátem považovat za neúčelně vynaložené, neboť tato žalovaná v současné době čelí enormnímu množství žalob restituentů (více než tisíc sporů), přičemž jen žalobci vedou vůči žalované více než 20 sporů. Nadto zde jde o značně komplikovaný, nikoli běžný spor, zahrnující mezinárodní prvek. Účelnost takto vynaložených nákladů žalované 2) byla shledána i v jiných obdobných sporech vedených proti ní ze strany žalobců. Žalovaná 2) proto navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného a žádala o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

10. Žalovaný 3) se k podanému odvolání vyjádřil rovněž nesouhlasně s tím, že soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozsudku řádně vypořádal se všemi žalobními nároky, a to v souladu s příslušnou právní úpravou i judikaturou. Správný je jeho závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném určení, který správně vychází z argumentace obsažené v Stanovisku ÚS. K podstatným otázkám této věci se vyjádřil rovněž dovolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22 Cdo 4705/2016), který se zabýval i otázkou nemožnosti přezkumu konfiskačních aktů mimo rámec správního soudnictví. Na konfiskaci je pak třeba nahlížet z pohledu práva platného a účinného v době, kdy k této konfiskaci došlo (tj. k [datum]); k tomuto datu nebyl platný (účinný) žádný z mezinárodních dokumentů (smluv) zmiňovaných žalobci. Na věci nic nemění ani fakt, že právní předchůdce žalobců byl hlavou (jiného) státu. Také žalovaný 3) proto navrhl potvrzení napadeného rozsudku a žádal náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobami k tomu oprávněnými (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobců ve věci samé není opodstatněné.

12. Odvolací soud nejprve na tomto místě konstatuje, že soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel z řádně provedeného dokazování, na jehož základě zjistil skutkový stav věci v rozsahu umožňujícím o ní rozhodnout. Na správná a úplná zjištění soudu prvního stupně proto i odvolací soud pro stručnost odkazuje a sám z nich dále vychází. Takto zjištěný skutkový stav pak soud prvního stupně správně hodnotil i po právní stránce. Jeho závěru, že žalobci uplatňované nároky nejsou důvodné, proto rovněž není čeho vytknout. I v tomto směru proto odvolací soud na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí bez výhrad odkazuje.

13. Námitky žalobců pak lze v obecné rovině shrnout tak, že tito brojí proti poválečné konfiskaci majetku jejich právního předchůdce s tím, že k ní vůbec nedošlo a dojít (z celé řady důvodů včetně těch, které plynou z práva mezinárodního) ani nemohlo, následkem čehož právní předchůdce žalobců své vlastnické právo k předmětným nemovitým věcem nikdy neztratil, a toto následně přešlo na žalobkyni [příjmení]); požívací právo pak svědčí žalobci [příjmení]). Žalobci současně tvrdí, že se na ně nevztahují restituční předpisy, a tedy nelze uvažovat o jejich přednostní aplikaci coby legum specialium, tj. závěry plynoucí ze Stanoviska ÚS nejsou na tuto věc aplikovatelné. Tyto námitky však nejsou důvodné.

14. Podstatné v této věci je, že na jaře 1945 se Československý stát chopil držby předmětných nemovitostí (jak uvádí i sami žalobci) a že následně bylo vedeno řízení navazující na konfiskační vyhlášku podle Dekretu, v jehož rámci byla vydána nejen předmětná vyhláška Okresního národního výboru v [obec], nýbrž i navazující rozhodnutí [příjmení] národního výboru v [obec] a Správního soudu v Bratislavě; předmětného řízení se právní předchůdce žalobců aktivně účastnil, nebyl v něm však úspěšný.

15. Z tohoto pohledu je potom zřejmé, že žalobci se nyní domáhají ve své podstatě nápravy majetkové křivdy (zabrání majetku jejich právního předchůdce), k níž došlo v poválečném období s odkazem na Dekret, a to formou konfiskace, tj. bez náhrady. Z hlediska dalšího právního posouzení pak již nemá podstatný význam, zda příslušné konfiskační rozhodnutí bylo vydáno, případně kdy, resp. zda trpí vadami, které mu žalobci vytýkají. Je tomu tak proto, že takovouto majetkovou křivdu lze v každém případě odčinit výhradně podle restitučních předpisů, a to v rámci jejich věcné, osobní i časové působnosti postupem, který je v nich stanoven, což plyne ze speciální povahy restitučního zákonodárství. Podrobná argumentace v tomto směru je obsažená ve Stanovisku ÚS, z nějž je namístě i v této věci vycházet, a nebylo by účelné ji zde znovu opakovat. Na zvláštní povaze restitučních předpisů pak ničeho nemění ani skutečnost, že žalobci nikdy nebyli (resp. ani nemohli být) oprávněnými osobami; znamená to pouze to, že beneficia restituce nemohou využít. Ani v této situaci však nelze dovozovat, že by se mimo rámec časové, věcné a osobní působnosti restitučních předpisů bylo možno úspěšně domáhat nápravy majetkových křivd, ať už k němu došlo v rámci rozhodného období podle restitučních předpisů ([datum] – [datum]) či dříve, podle obecné právní úpravy. Pouze v rámci restitučních předpisů bylo také možno v omezeném rozsahu přezkoumat dřívější tituly, na jejichž základě měl stát své vlastnické právo nabýt, a to výhradně z toho hlediska, je-li tu dán restituční titul. Tím přitom mohla být jak nezákonná konfiskace (§ 6 odst. 1 písm. n/, o/, odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tak i převzetí nemovitostí zcela bez právního důvodu (§ 6 odst. 1 písm. p/ cit. zák.). Argumentace nicotností konfiskační vyhlášky či jejími vadami proto nemůže na věci ničeho změnit za situace, kdy se stát předmětných nemovitých věcí fakticky chopil a dále s nimi jakožto s konfiskátem z pozice vlastníka nakládal, neboť tento postup lze v současné době hodnotit již toliko z pohledu naplnění relevantního restitučního titulu.

16. Z právě uvedeného pak plyne, že soud prvního stupně postupoval zcela správně, pokud neprováděl důkazy k tvrzením žalobců směřujícím ke zpochybnění konfiskace samotné, resp. jejích důvodů; jakékoli dokazování v tomto směru by totiž bylo zjevně nadbytečné.

17. Je tomu tak proto, že námitky, které žalobci uplatňují vůči předmětné konfiskaci, ať už plynou z práva vnitrostátního (kupř. tvrzení, že právní předchůdce žalobců nebyl osobou německé národnosti, že nebyl dodržen právem předvídaný postup apod.) či mezinárodního (že právní předchůdce žalobců byl cizincem a navíc hlavou státu nadanou jurisdikční, resp. i exekuční imunitou), nemohou mít podstatný význam. Z hlediska restitučních předpisů totiž nejsou (s ohledem na jejich časovou i osobní působnost) relevantní a obecnou úpravu s ohledem na speciální povahu restitučního zákonodárství aplikovat nelze (srov. též výše; podrobněji pak ve Stanovisku ÚS). Na tom ničeho nemění, že zde projednávané předmětné nemovitosti jsou stále ve vlastnictví žalovaného státu, neboť zákon je třeba ve všech případech aplikovat stejně.

18. Popsané závěry se pak uplatní jak ve vztahu k nároku na určení vlastnického práva, tak i ve vztahu k nároku na vyklizení nemovitostí, jakož i ve vztahu k nároku žalobců na peněžitou náhradu, neboť všechny tyto nároky mají veskrze směřovat k nápravě či alespoň zmírnění majetkové křivdy, která byla právnímu předchůdci žalobců způsobena státem v souvislosti s aplikací (ať už de iure řádnou či vadnou nebo dokonce zdánlivou, v každém případě však de facto realizovanou) konfiskačních poválečných předpisů v roce 1945. Žádný z takto uplatňovaných nároků neplyne ze zvláštního restitučního předpisu (žádný takový se ostatně na žalobce i dle jejich vlastní argumentace nevztahuje), jenž by specifický přezkum napadaných konfiskačních aktů umožňoval, nýbrž všechny jsou odvozovány právě jen z obecné (a tedy v daném případě neaplikovatelné) právní úpravy. Popsaná zvláštní povaha restitučního zákonodárství totiž vylučuje nikoli pouze úspěšné uplatnění určovací žaloby, nýbrž také jiné (obecné) prostředky nápravy či zmírnění předmětných křivd.

19. Nic na tom nemění ani mezinárodněprávní argumentace žalobců. Jakkoli není pochyb o tom, že konfiskace předmětných nemovitých věcí právnímu předchůdci žalobců nebyla provázena poskytnutím náhrady (to je ostatně pojmovým znakem konfiskace), nelze právo na náhradu dovozovat z jakéhokoli později přijatého instrumentu mezinárodního práva. Předmětného konfiskačního řízení se přitom právní předchůdce žalobců účastnil, uplatnil v jeho rámci veškeré tehdy dostupné argumenty (včetně mezinárodně-právních), a přesto v něm nebyl úspěšný. Výsledky tohoto konfiskačního řízení pak nelze bez dalšího, navíc se značným časovým odstupem, přezkoumávat v rámci běžného občanského soudního řízení (a dokonce z pohledu nyní platného a účinného práva), není-li pro to zvláštní podklad právě ve formě restitučního předpisu (srov. konstantní judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou jeho rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22 Cdo 683/2002, usnesením ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 349/2009 či z poslední doby usnesením ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 28 Cdo 731/2019).

20. Nejde tu přitom o situaci, kdy by snad soud prohlásil, že nemá k rozhodnutí v dané věci dostatek pravomoci, naopak. Soud prvního stupně (stejně jako nyní i odvolací soud) podanou žalobu (včetně všech žalobci uplatněných argumentů) v plném rozsahu věcně přezkoumal a rozhodl o ní. Že jde o rozhodnutí pro žalobce nepříznivé, pak není důsledkem nedostatku pravomoci rozhodujících soudů, nýbrž jde o výsledek aplikace relevantní platné a účinné právní úpravy v souladu s rozhodovací praxí dovolacího a zejména i Ústavního soudu. Nynější rozhodnutí pak nemůže být považováno ani za akt vyvlastnění, neboť tím byla již samotná konfiskace (opět: bez ohledu na její případné právní nedostatky, neboť podstatná je její faktická realizace) v roce 1945, kterou nyní nelze mimo rámec zvláštního restitučního zákonodárství revidovat.

21. Závěrem lze připomenout, že obdobnými nároky se ve vztahu přímo vůči zdejším žalobcům zabývaly i soudy vyšších stupňů, včetně Nejvyššího soudu (zejména usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22 Cdo 815/2021) a Ústavního soudu (srov. usnesení ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2130/17), od jejichž závěrů nemá odvolací soud ani nyní důvod se jakkoli odchýlit. Na tom ničeho nemění ani argumentace žalobců o tom, že proti posledně citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu byla podána (dosud nevyřízená) ústavní stížnost, že před jeho vydáním došlo ke změně v senátu a že odkazuje na nepřiléhavá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Jde totiž stále o rozhodnutí pravomocné, které nebylo zrušeno a které – zejména – je v souladu jak s relevantní právní úpravou tak i dostupnou dlouhodobě konstantní judikaturou nejen samotného Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu.

22. Lze tedy shrnout, že co do meritorního rozhodnutí nemá odvolací soud ani ve světle rozsáhle uplatněných odvolacích námitek soudu prvního stupně čeho vytknout.

23. Ve vztahu k náhradě nákladů řízení pak lze konstatovat, že soud prvního stupně zcela správně postupoval podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a právo na náhradu přiznal žalovaným. Výši náhrady pak správně určil u žalovaných 1) a 3), odvolací soud se však neztotožňuje s výší náhrady nákladů řízení přiznanou žalované 2).

24. Je tomu tak proto, že náklady vynaložené žalovanou 2) na právní zastoupení advokátem vskutku nelze považovat za účelně vynaložené. V případě této žalované jde o organizační složku státu (Státní pozemkový úřad), do jejíž působnosti spadá mimo jiné i restituční agenda podle zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jakož i posuzování podmínek převodu pozemků na jiné osoby podle jiných právních předpisů (zejména srov. zák. č. 503/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů). V daném případě pak nejde o nic jiného, než ve své podstatě o restituční (ovšem nedůvodný) nárok žalobců, tj. o věc spadající zcela zjevně do kompetence Státního pozemkového úřadu. Za tím účelem by proto měl být úřad dostatečně personálně i materiálně zabezpečen (srov. bohatou judikaturu Ústavního soudu, ve vztahu přímo ke Státnímu pozemkovému úřadu kupř. nález ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 3790/19). Za účelné proto lze považovat náklady žalované 2) pouze v tom rozsahu, v jakém by jí byly vznikly nebýt zastoupení advokátem, tj. ve výši náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. Jde tak o paušální částku po [částka] podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. za každý z celkem 7 úkonů (sepis odvolání ze dne [datum], vyjádření k žalobě z [datum], sepis vyjádření k věcné příslušnosti z [datum], sepis odvolání ze dne [datum], sepis dalšího písemného vyjádření z [datum], příprava k jednání a účast při jednání soudu prvního stupně dne [datum]), celkem tedy [částka].

25. Ve vztahu k žalovanému 3) se obdobný přístup neuplatní, neboť jde o státní statek, který v rámci své činnosti běžně soudní spory (nadto restitučního charakteru) nevede a není proto namístě u něj vyžadovat odpovídající personální či materiální vybavení. Zastoupení advokátem je proto u tohoto žalovaného zcela namístě, přičemž správně byla určena i výše přiznané náhrady (v tomto ohledu odvolací soud na podrobnější odůvodnění napadeného rozhodnutí pod bodem 89 bez výhrad odkazuje).

26. Odvolací soud proto podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích o věci samé I., II., III., IV. a V., jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů VI: a VIII. jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.); ve výroku o náhradě nákladů řízení žalované 2) jej změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) pouze tak, že výše náhrady přiznané této žalované činí pouze [částka], jinak jej i v tomto výroku potvrdil.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že i zde náleží právo na náhradu procesně úspěšným žalovaným.

28. Náklady odvolacího řízení na straně žalované 1), která nebyla zastoupena advokátem, jsou tvořeny paušální částkou po [částka] podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 3 úkony spočívající v sepisu písemného vyjádření k odvolání, přípravě k jednání odvolacího soudu a účasti při tomto jednání, celkem tedy [částka].

29. U žalované 2) se i v odvolacím řízení uplatní argumentace stran účelnosti jejího zastoupení advokátem (srov. výše pod bodem 24). Jí vynaložené náklady lze proto považovat za účelné pouze do výše nákladů, které by jí byly vznikly, kdyby bývala advokátem zastoupena nebyla. Jde tak shodně jako v případě žalované 1) o paušální náhradu hotových výdajů po [částka] podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 3 úkony spočívající v sepisu písemného vyjádření k odvolání, přípravě k jednání odvolacího soudu a účasti při tomto jednání, celkem tedy i zde o částku [částka].

30. Konečně ve vztahu k žalovanému 3) je také v odvolacím řízení namístě závěr o účelnosti jeho zastoupení advokátem, jehož odměna a náhrada hotových výdajů proto náleží k účelně vynaloženým nákladům odvolacího řízení. Odměna advokáta činí [částka] podle ustanovení § 7 AT (tarifní hodnotou je částka [částka] odpovídající podle ustanovení § 12 odst. 3 AT součtu dvou požadovaných peněžitých náhrad po [částka] a částky [částka] podle ustanovení § 9 odst. 4 písm. b/ AT) za každý z úkonů spočívajících v sepisu písemného vyjádření a účasti při jednání odvolacího soudu. Mimoto náleží advokátovi paušální náhrada hotových výdajů po [částka] podle ustanovení § 13 odst. 4 AT ke každému z obou těchto úkonů. Souhrn těchto částek je pak třeba dále navýšit o 21% DPH, neboť advokát je registrován coby plátce této daně. Celkem tedy náklady žalovaného 3) v odvolacím řízení činí [částka].

31. Takto určené částky jsou oba žalobci s ohledem na své procesní společenství povinni zaplatit společně a nerozdílně ve lhůtě stanovené podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř., přičemž náhrada nákladů řízení žalovaných 2) a 3) je splatná k rukám jejich zástupců (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. dovolání ve lhůtě dvou měsíců od jeho doručení. Dovolání se podává k Nejvyššímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání zkoumá dovolací soud (§ 239 o. s. ř.).