o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 C 68/2019-69,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se smluvním úrokem ve výši 23,99 % ročně a úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně, obojí z celé žalované částky za dobu od [datum] do zaplacení (výrok I.), a na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně coby postupník domáhala vůči žalovanému zaplacení shora uvedené částky jakožto nesplaceného úvěru, který byl žalovanému poskytnut původní věřitelkou [právnická osoba] na základě smlouvy o úvěru ke kreditní kartě ze dne [datum]. Žalovaný tento úvěr prostřednictvím poskytnuté karty v uvedené výši čerpal, řádně jej však nesplácel, původní věřitelka proto ke dni [datum] prohlásila nesplacený zůstatek úvěru za splatný. Tato pohledávka byla následně opakovaně postoupena, konečným postupníkem je žalobkyně.

3. Žalovaný se podané žalobě bránil s tím, že je subjektem insolvenčního řízení ve Spojených státech amerických, přičemž předmětnou pohledávku v tomto řízení řádně oznámil v návrhu na konkurz, věřitelé o tom byli informováni a dne [datum] byl potvrzen plán reorganizace. Z něj pak plyne, že částka příslušející věřiteli bude stanovena až po naplnění kapitoly 13 tohoto plánu.

4. Soud prvního stupně vyšel na základě provedeného dokazování ze zjištění, že žalobce dne [datum] uzavřel s původní věřitelkou [právnická osoba] smlouvu, na jejímž základě mu byla vydána kreditní karta, prostřednictvím které žalovaný čerpal poskytnutý úvěr; úrok byl sjednán v sazbě 23,99 % ročně. Nástupcem původní věřitelky se v průběhu smluvního vztahu stala [právnická osoba] Konečný zůstatek vyčerpaného úvěru činil [částka], nebyl však řádně splácen, v tomto rozsahu byl proto závazek žalovaného prohlášen bankou za splatný, a to dopisem ze dne [datum]. Předmětná pohledávka byla dále postoupena společnosti [právnická osoba], následně [právnická osoba] a. s. a konečně pak touto společností žalobkyni.

5. Po právní stránce soud prvního stupně vyšel z toho, že je namístě aplikovat české právo, přičemž skutečnost, že žalovaný je subjektem insolvenčního řízení (reorganizace) ve Spojených státech amerických, nemá na uplatnění pohledávky žalobkyně v tomto řízení vliv; projevit by se tato skutečnost mohla případně až ve fázi výkonu rozhodnutí. Nárok žalobkyně pak byl posouzen jako nárok z úvěrové smlouvy podle ustanovení § 497 obch. zák. (nyní aplikováno podle ustanovení § 3028 odst. 3 o. z.). Tento nárok byl s ohledem na zjištěné (mezi stranami nesporné) čerpání úvěru a jeho řádné nesplacení shledán důvodným, stejně jako akcesorický nárok na zaplacení sjednaného úroku a též úroku z prodlení (v zákonné výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb.). Aktivní legitimace žalobkyně byla konstatována na základě zjištěného postoupení pohledávky ve smyslu ustanovení § 1879 o. z.

6. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na ni přiznal procesně úspěšné žalobkyni. Výše přiznané náhrady byla určena součtem zaplaceného soudního poplatku [částka], odměny zástupkyně žalobkyně (advokátky) a náhrady jejích hotových výdajů podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“) v souvislosti s celkem 4 úkony právní služby (jeden za poloviční odměnu) a 21% DPH, celkem tedy ve výši [částka].

7. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalovaný, který namítal, že s ohledem na jeho současné bydliště i sídlo původní věřitelky podléhá předmětná pohledávka právu Spojených států amerických. V České republice již žalovaný nebydlí 9 let, požadovaná změna v základních registrech však nebyla (přes žádost žalovaného) provedena. V září 2003 byl žalovaný postižen povodní a po vyčerpání rezerv byl nucen požádat o restrukturalizaci. Do příslušného návrhu byla zahrnuta i nyní projednávaná pohledávka, konkurzní soud návrh takto přijal, není proto přípustné, aby byla tatáž pohledávka vymáhána dvakrát. Žalovaný je nyní pod ochranou konkurzního soudu, prostředky nad vyměřené životní minimum odvádí konkurznímu správci; pokud by mělo být vymáháno cokoli nad tento rámec, jednalo by se o trestný čin. Soud prvního stupně se však těmito okolnostmi nezabýval, nezjistil obsah příslušného práva Spojených států amerických a ani neprovedl důkaz listinami týkajícími se uvedeného řízení. Učinil-li by tak, musel by postupovat podle ustanovení § 140c (případně § 140a či § 263) ins. zák., a to bez ohledu na to, že předmětná pohledávka existuje, což žalovaný nečiní sporným. Za rozporné považuje žalovaný konstatování soudu prvního stupně, že konkurzní řízení se neprojeví v nynějším řízení nalézacím, mohlo by se však projevit při výkonu rozhodnutí. S ohledem na tyto vady považuje žalovaný napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné, navrhl proto jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně žádal též náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Žalobkyně ve svém vyjádření k podanému odvolání souhlasila s napadeným rozhodnutím, v němž se soud prvního stupně s veškerými námitkami žalovaného vypořádal. Ustanovení českého insolvenčního zákona, na která žalovaný odkazuje, nelze aplikovat v situaci, kdy jde o insolvenční řízení vedené v jiném státě podle cizího práva. Nadto ani sám žalovaný neuvádí konkrétní právní normy odkazovaného cizího práva, s nimiž by mohlo být zdejší nalézací řízení v rozporu. Neexistuje přitom žádná dvoustranná či mnohostranná mezinárodní smlouva, která by obdobné účinky insolvenčního řízení vedeného ve Spojených státech amerických pro nalézací řízení vedené před českými soudy upravovala. Existence takového insolvenčního řízení je proto z hlediska přezkoumávaného rozhodnutí bezpředmětná. Žalobkyně pak v návaznosti na tuto svou argumentaci navrhla, aby odvolací soud odvolání žalovaného„ zamítl“.

9. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není opodstatněné.

10. K procesní stránce věci odvolací soud nejprve uvádí, že soud prvního stupně správně (byť mlčky) dovodil svou pravomoc. Touto otázkou bylo třeba se zabývat s ohledem na bydliště žalovaného mimo Českou republiku. Vzhledem ke skutečnosti, že jeho bydliště není v žádném členském státě Evropské unie, nepoužije se úprava mezinárodní příslušnosti obsažená v nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), nýbrž je třeba v souladu s ustanovením Čl. 6 odst. 1 cit. nařízení aplikovat vnitrostátní právní úpravu. Rozhodující proto je ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZMPS“), podle kterého je pravomoc českých soudů dána tehdy, je-li dána jejich místní příslušnost. Tak je tomu i v tomto případě, neboť žalovaný je občanem České republiky a místně příslušným zdejším soudem je proto podle ustanovení § 86 odst. 1 o. s. ř. ten soud, v jehož obvodu bylo jeho poslední známé bydliště v České republice.

11. Dále je třeba k odvolací námitce žalovaného uvést, že projednání věci nebrání ani ustanovení § 140c ins. zák., neboť tam upravená překážka řízení může být založena toliko rozhodnutím o úpadku podle tohoto zákona. Obdobné rozhodnutí vydané cizím soudem (a obecně insolvenční řízení vedené v cizině) takové účinky bez dalšího nemá, pokud mu je nepřiznává zákon či mezinárodní smlouva. K tomu pak lze ve stručnosti uvést, že žádná dvoustranná ani mnohostranná mezinárodní smlouva tyto otázky ve vztahu mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými neupravuje. Podle ustanovení § 111 odst. 5 ZMPS by konkrétní rozhodnutí ve věci úpadkového řízení mohlo sice být uznáno (za podmínky vzájemnosti), avšak žalovaný v řízení ani netvrdil, že by tu nějaké takové konkrétní uznané rozhodnutí bylo. Vyžadováno by přitom v takovém případě bylo formální uznání samostatným rozhodnutím podle ustanovení § 16 odst. 2 ZMPS, neboť rozhodnutí o úpadku není rozhodnutím v (konkrétní) majetkové věci ve smyslu odst. 1 cit. ust.

12. V tomto ohledu je pak nepřípadnou i námitka žalovaného v tom směru, že soud prvního stupně měl zjišťovat, zda není překážka vedení řízení založena přímo relevantní právní úpravou platnou ve Spojených státech amerických, neboť tam platná a účinná právní úprava je s ohledem na princip teritoriality závazná výhradně pro soudy (případně další orgány) Spojených států amerických, zásadně však nikoli pro soudy jiných států.

13. Soud prvního stupně proto správně přistoupil k věcnému projednání sporu.

14. Ke skutkové stránce věci lze pouze ve stručnosti uvést, že podaným odvoláním nebyla co do vlastní podstaty uplatněného nároku nijak zpochybněna. [příjmení] není o tom, že žalovaný předmětný úvěr čerpal, avšak řádně nesplatil, a sporu není ani o postoupení pohledávky, z nějž nyní dovozuje svou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně. V tomto směru soud prvního stupně svá zjištění založil na řádně provedeném dokazování a v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. přihlédl i k tomu, co v řízení uváděli oba účastníci. Ani odvolací soud nemá důvodu se od těchto závěrů soudu prvního stupně odchylovat, a na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku tedy pro stručnost odkazuje.

15. Žalovaný po skutkové stránce uplatňoval námitky toliko proti tomu, že se soud prvního stupně podrobně nezabýval jeho argumentací týkající se insolvenčního řízení v USA. I v tomto ohledu však soud prvního stupně postupoval správně, neboť jakákoli zjištění týkající se insolvence žalovaného by nemohla, jak dále rozvedeno, vést k jinému konečnému rozhodnutí (k překážce řízení srov. výše).

16. Rovněž po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil správně, pokud aplikoval právní úpravu platnou a účinnou v České republice, resp. její konkrétní zákonná ustanovení, která v odůvodnění svého rozhodnutí citoval. Co do meritorního hmotněprávního posouzení věci ostatně neuplatnil žádné námitky ani odvolatel. I v tomto směru proto odvolací soud pro stručnost na odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje.

17. Vyhovujícímu rozhodnutí pak nebrání ani případné insolvenční řízení vedené ve vztahu k žalovanému ve Spojených státech amerických, stejně jako není překážkou ani samotnému vedení tohoto zdejšího řízení (srov. výše pod body 11 a 12). Jak již bylo vyloženo, vedení insolvenčního či obdobného řízení ve Spojených státech amerických nemá při absenci relevantní úpravy v mezinárodní smlouvě či zákoně bez dalšího účinky mimo toto území, tedy ani na území České republiky. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že tvrzená insolvence žalovaného a vedení souvisejícího řízení ve Spojených státech amerických nebrání tomu, aby zde uplatněnému nároku bylo vyhověno. Právě proto bylo také nadbytečné, aby se soud prvního stupně podrobně zabýval tím, zda takové řízení ve Spojených státech amerických skutečně je vedeno a s jakými výsledky, jakož i tím, jaké účinky má takové řízení a v něm vydaná rozhodnutí ve Spojených státech amerických podle tamní právní úpravy.

18. S tím není v jakémkoli rozporu konstatování soudu prvního stupně, že případná insolvence žalovaného (a v té souvislosti vedené insolvenční řízení) se může projevit v situaci výkonu rozhodnutí. Jakkoli jde o úvahu v tuto chvíli nadbytečnou, resp. předčasnou, je přesto bez dalšího zřejmé, že eventuální výkon rozhodnutí na majetek žalovaného ve Spojených státech amerických by byl podřízen tamní právní úpravě, a právě proto by se v plné míře projevily i účinky tam vedeného insolvenčního řízení. Pro případ exekuce (výkonu rozhodnutí) vedené zde v České republice, kde však žalovaný s největší pravděpodobností žádný postižitelný majetek nemá, by v tomto ohledu mohlo mít význam ustanovení § 111 odst. 5 ZMPS, resp. žádost cizího soudu o vydání movitého majetku žalovaného, neboť vyhovění této žádosti by mělo přednost před případnou exekucí vedenou nezajištěným věřitelem.

19. Závěrem zbývá dodat, že soud prvního stupně správně rozhodl též o náhradě nákladů řízení, pokud právo na ni přiznal podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. procesně úspěšné žalobkyni; správně pak určil i jejich výši.

20. Odvolací soud tedy shrnuje, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně je v celém rozsahu věcně správné, proto je podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na ni přiznal žalobkyni, která byla i v odvolacím řízení plně úspěšná. Její náklady jsou tvořeny odměnou advokátky ve výši [částka] podle ustanovení § 7 AT za úkon právní služby spočívající v sepisu písemného vyjádření (jiný úkon žalobkyně v odvolacím řízení zjištěn nebyl), náhradou jejích hotových výdajů v paušální výši [částka] podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 AT a 21% DPH, neboť advokátka vykonává advokacii jako společník [právnická osoba], jež je registrována coby plátce této daně. Celkem tak náklady žalobkyně v odvolacím řízení dosahují [částka], tuto částku je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokátky (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).