o zaplacení [částka], k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 13. července 2021, č.j. 55 C 169/2020 - 264

1. Soud I. stupně rozhodoval o návrhu žalobce na zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu vrácení poskytnutého plnění, na základě smlouvy, na jejímž základě se žalovaný zavázal za úplatu zajistit žalobci na Ukrajině řidičské oprávnění.

2. Žalovanému byl ustanoven opatrovník s ohledem na nemožnost doručovat mu na známou adresu v cizině. Žalovaný prostřednictvím opatrovníka nárok neuznal s odkazem na § 2998 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“).

3. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky [částka] (I.), uložil žalobci zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši [částka] k rukám státu (II.) a přiznal opatrovníkovi odměnu ve výši [částka] (III.).

4. Vyšel ze skutkového zjištění, že se účastníci v roce 2017 dohodli, že žalovaný zajistí za úplatu žalobci na Ukrajině řidičské oprávnění, aniž by žalobce musel absolvovat autoškolu. Za to žalobce zaplatil žalovanému zálohu [částka] Ani po opakovaných výzvách žalovaný žalobci řidičský průkaz nedodal. Žalobce od smlouvy odstoupil a vyzval žalovaného k vrácení zálohy. Žalovaný uvedené odmítl a naopak požadoval zaplatit dalších [částka].

5. Soud I. stupně se nejprve zabýval mezinárodní příslušností soudu, když žalobce je státním občanem Slovenské republiky a žalovaný [příjmení] s bydlištěm na Ukrajině. S ohledem na bydliště žalovaného mimo Evropskou unii nepostupoval dle článku 6 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1215/2012 ze dne [datum], o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen„ nařízení Brusel I bis“) a s ohledem na jeho občanství ani dle smlouvy uzavřené mezi Českou republiku a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech, podepsané dne [datum] v Kyjevě, vyhlášenou pod [číslo] Sb. m. s. (dále jen„ Smlouva mezi ČR a UA“). Dovodil ji, i s ohledem na závěry učiněné Krajským soudem v Ostravě v usnesení ze dne 28. 11. 2019, č.j. 11 Co 361/2019-107, dle § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen„ ZMPS“) ve spojení s § 86 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) dle posledního známého bydliště žalovaného v České republice, které bylo v [obec a číslo].

6. Rozhodným právem s ohledem na bydliště žalovaného a místo plnění závazku určil dle článku 4 odst. 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 593/2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (dále jen„ nařízení Řím I“) právo ukrajinské. Dle článku 12 odst. 1 písm. e) nařízení Řím I se tímto právem řídí i důsledky neplatnosti. Dále se zabýval použitím imperativních ustanovení dle článku 9 a 21 nařízení Řím I. Za takové ustanovení shledal § 2998 o. z., kdy strana, která vědomě plnila z důvodu, aby druhá strana vykonala něco za účelem zakázaným, nemá právo na to, aby jí její plnění bylo vráceno, a § 588 větě první o. z. o neplatnosti právního jednání.

7. V daném věci měl žalovaný zajistit žalobci řidičské oprávnění v rozporu s právními předpisy na Ukrajině. Pro jeho získání je i na Ukrajině třeba absolvovat cvičné jízdy, složit teoretickou a praktickou zkoušku, předložit lékařské osvědčení. Smlouvu tak posoudil jako neplatné právní jednání dle § 588 o. z. Uzavřel, že za situace, kdy žalobce vědomě poskytl žalovanému plnění na plnění zjevně zakázané, které může mít i veřejnoprávní důsledky (v rovině trestního práva), se nemůže ve smyslu § 2998 o. z. domáhat jeho vrácení.

8. Námitku žalobce, že uvedené je v rozporu s dobrými mravy, shledal až absurdní. Nemožnost požadovat nazpět plnění shledal jednou ze sankcí za protiprávní jednání. Poznamenal, že se žalobce sám nemůže dovolávat vlastní nepoctivosti.

9. Dále nevyhověl jeho návrhu na položení nijak nespecifikované předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie (dále jen SD EU“) ohledně rozporu § 2998 o. z. s evropským právem dle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské Unie. Uzavřel, že otázka by nesměřovala k vyjasnění výkladu unijního práva.

10. Nevyhověl ani návrhu na předložení návrhu na zrušení § 2998 o. z. Ústavnímu soudu pro rozpor s Ústavou České republiky dle článku 95 odst. 2 Ústavy, když dotčené ustanovení je projevem základních zásad právního státu obsažených v ústavním pořádku České republiky.

11. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu za tři úkony opatrovníka stanovené dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif, dále jen„ AT“). [obec] plnění stanovil dle judikatury Nejvyššího soudu například rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1997/2008.

12. O přiznání odměny opatrovníkovi rozhodl dle § 140 odst. 2 o. s. ř.

13. Rozhodnutí napadl včasným odvoláním žalobce. Namítal, že nebylo provedeno dokazování ukrajinským právem. Namísto toho bylo uplatněno imperativní ustanovení. Došlo tak k nesprávné aplikaci nařízení Řím I a nevyřešení prejudiciálních otázek. Dle bodu 37 nařízení Řím I lze v případě veřejného zájmu, avšak za výjimečných okolností, použít výhradu veřejného pořádku a imperativních ustanovení. Jen veřejný zájem umožňuje odchýlit se od rozhodovací praxe. V této věci žalovaný využil jeho tíseň, stres, frustraci, a vylákal z něho [částka], což je přibližně dvojnásobek průměrné mzdy na Slovensku. Považuje za odsouzení hodné, aby se žalovaný dle §2998 o. z. mohl bezdůvodně obohacovat. Má za bezpředmětné, zda žalovanému hrozí následky v trestně právní rovině. Pro něj je podstatné, aby mu byly vráceny peníze. § 2998 o. z. je tak v přímém rozporu se zásadou soukromého práva a Ústavou. Trvá tak na předložení prejudiciální otázky SD EU a návrhu na zrušení § 2998 o. z. Ústavním soudem. Dále namítal, že nelze vycházet z neaktuálních informací o získání řidičského průkazu na Ukrajině na internetu. Zopakoval, že například v Mexiku si lze koupit řidičské oprávnění a následně požádat o jeho uznání v kterémkoli státě, a že na Ukrajině to funguje stejně s tím, že to není zakotvené v zákoně. Dále nesouhlasil s ustanovením opatrovníka žalovanému, když v případě jeho neúspěchu se mu navyšují náklady řízení. Navrhl změnu napadeného rozsudku, vyhovět jeho návrhu a přiznat mu náklady řízení.

14. Žalovaný prostřednictvím opatrovníka shledal napadený rozsudek správný. Připomněl, že žalobce výslovně u jednání potvrdil, že poskytl žalovanému [částka] jako zálohu na zajištění řidičského oprávnění na Ukrajině bez nutnosti absolvování předepsaných jízd. Má tak za nerozhodné, že nebylo prokázáno, jaké bylo skutečné jednání žalovaného. Za správné považuje i právní posouzení pravomoci, rozhodného práva a aplikaci imperativního ustanovení § 2998 o. z. Námitky o rozporu s dobrými mravy, položení předběžné otázky SD EU nebo návrh na zrušení § 2998 o. z., považuje za absurdní. Má za to, že osoba znalá obecného principu„ Vigilantibus iura scripta sunt“ musí rozpoznat, že poptávání a následné držení, řidičského oprávnění bez absolvování autoškoly je v rozporu s právními předpisy a veřejným pořádkem. V zájmu společnosti není ochrana takové osoby, ale naopak snaha, aby k podobnému zakázanému jednání nedocházelo. K námitce ustanovení opatrovníka uvedl, že důvodem není pouze pobyt žalovaného v cizině, ale že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině. Jeho neustanovení by bylo v rozporu s právem žalovaného na spravedlivý proces. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů řízení.

15. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, postupem dle § 212 a § 212a o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

16. Odvolací soud konstatuje, že napadenému rozhodnutí předcházel korektně provedený proces dokazování v souladu s § 132 o. s. ř., tedy vycházel ze skutkového stavu i právního posouzení učiněného soudem I. stupně. Dále poznamenává, že žalobce ve svém odvolání nesouhlasil pouze s právním posouzením, především použitím imperativních norem.

17. Soud I. stupně se správně nejprve zabýval mezinárodní příslušností a rozhodným právem. Mezinárodní příslušností se již zabýval Krajský soud v Ostravě v usnesení ze dne 28. 11. 2019, č.j. 11 Co 361/2019 – 107. Mezi Českou republikou, Slovenskou republikou a Ukrajinou neexistuje smlouva, která by upravovala vzájemné právní vztahy. Nelze aplikovat ani dvoustrannou Smlouva mezi ČR a UA, která má aplikační přednost nejen před pravidly mezinárodního práva procesního, obsaženými v ZMPS, ale dle čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie i před pravidly mezinárodní příslušnosti obsaženými v právu unijním, když žalovaný má české státní občanství. S ohledem na jeho bydliště mimo EU nelze postupovat ani dle článku 6 odst. 1 nařízení Brusel I bis. Správný tak byl závěr, že mezinárodně příslušným je dle § 6 odst. 1 ZMPS ve spojení s § 86 odst. 1 o. s. ř. Obvodní soud pro Prahu 4 dle posledního známého bydliště žalovaného v České republice. Správný byl i závěr o rozhodném právu Ukrajiny dle článku 4 odst. 1 písm. b) nařízení Řím I s ohledem na bydliště žalovaného a místo plnění závazku. Ani proti tomuto právnímu posouzení žalobce nebrojil.

18. Odvolání žalobce směřuje především k aplikaci imperativních ustanovení, § 2998 o. z. a § 588 o. z. Jejich aplikaci umožňuje článek 9 a 21 nařízení Řím I. Dle článku 9 odst. 1 imperativní ustanovení jsou ustanovení, jejichž dodržování je pro stát při ochraně jeho veřejných zájmů, jako např. jeho politického, společenského a hospodářského uspořádání zásadní do té míry, že se vyžaduje jejich použití na jakoukoli situaci, která spadá do jejich oblasti působnosti, bez ohledu na právo, které by se jinak na smlouvu podle tohoto nařízení použilo. Dle odst. 2 není dotčeno použití imperativních ustanovení práva země soudu. Dle odst. 3 rovněž lze použít imperativní ustanovení práva země, v níž mají být nebo byly povinnosti vyplývající ze smlouvy splněny, pokud tato imperativní ustanovení činí plnění smlouvy protiprávním. Při rozhodování, zda mají být taková ustanovení použita, je třeba vzít v úvahu jejich povahu a účel, jakož i důsledky, které by mohly z jejich použití nebo nepoužití vyplynout. Dle článku 12 odst. 1 písm. e) nařízení Řím I se tímto právem řídí i důsledky neplatnosti.

19. K použití imperativních norem odvolací soud poznamenává, že v přeshraniční úrovni je potřebné rozlišovat obvyklé kogentní normy na straně jedné a imperativní normy na straně druhé, které mají, na rozdíl od norem prvně uvedených, absolutně kogentní či přísně donucující povahu. Obvyklé kogentní normy se aplikují pouze tehdy, pokud jsou součástí rozhodného právního řádu – tedy buď práva, které si strany zvolily, nebo práva, které se použije podle kolizních norem v případech, kdy strany právo nezvolí. Naproti tomu imperativní normy budou vynucovat svoji aplikaci vždy, bez ohledu na to, který právní řád je pro daný poměr rozhodný. V jakékoli demokratické zemi je tak zásadní nejen svoboda občana a úcta k jeho právům, ale také dodržování zákonů. Dle článku 4 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Tomu koresponduje článek 4 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod (dále jen„ LZPS“), v němž se stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Ze stejných zásad vychází i zákon č. 460/1992 Sb., Ústava Slovenské republiky, kde se v článku 1 odst. 2 Slovenská republika zavazuje dodržovat mimo jiné mezinárodní smlouvy a v článku 2 odst. 3 je zakotveno, že„ každý môže konať, čo nie je zákonom zakázané, a nikoho nemožno nútiť, aby konal niečo, čo zákon neukladá.“ Jednoznačným výkladem tak dospíváme k závěru, že není dovoleno jednat v rozporu se zákonem. I v dalších zemích EU občanské zákoníky spojují výkon práv a plnění právních povinností s kritériem čestnosti a absence zlé vůle i podvodného úmyslu.

20. Získání řidičského oprávnění je upraveno právními předpisy, jak v [obec] a Slovenské republice, tak v Ukrajině. Teprve za splnění podmínek stanovených konkrétními právními předpisy lze získat v rámci administrativního rozhodnutí platné oprávnění pro řízení motorového vozidla. Dodržení podmínek pro získání řidičského oprávnění je přiznáván vysoký význam. Proto byla uzavřena Úmluva o silničním provozu ([obec a číslo]), kdy smluvní strany uznaly, že je nutné zvýšit bezpečnost na silnicích přijetím jednotných pravidel silničního provozu. Tuto smlouvu ratifikovala Česká republika, Slovenská republika i Ukrajina. V článku 41 je stanoveno, že (a) Každý řidič motorového vozidla musí být držitelem řidičského průkazu; (b) Smluvní strany zajistí, aby řidičské průkazy byly vydávány pouze poté, co příslušné orgány potvrdí, že řidič má požadované znalosti a dovednosti; (c) Národní zákonodárství musí stanovit požadavky pro získání řidičského průkazu; (d) Nic v této Úmluvě nesmí být ustanoveno tak, aby bránilo smluvním stranám nebo částem jejich území vyžadovat řidičské průkazy pro ostatní vozidla poháněná motorickou silou a pro mopedy. Cílem je tak veřejný zájem na ochraně života, zdraví a majetku. Žalobce nesporuje, že pro získání řidičského oprávnění na Ukrajině je třeba absolvovat kurz autoškoly (uvedené bylo i prokázáno), a že chtěl získat řidičské oprávnění v rozporu s právními předpisy na Ukrajině.

21. Pokud tedy žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o zprostředkování za účelem vydání rozhodnutí o řidičském oprávnění v rozporu s právními předpisy, je třeba posoudit smlouvu jako neplatnou ve smyslu § 588 věta první o. z. Smlouva, která je porušuje zákony dané země, zde dokonce mezinárodní úmluvu, nemůže požívat ochrany v České republice, Slovenské republice ani na Ukrajině, neboť by se tak stalo v rozporu s mezinárodním právem.

22. Odvolací soud se ztotožňuje s aplikací § 2998 věta prvá o. z., dle kterého plnila-li strana vědomě proto, aby druhá strana něco vykonala za účelem zakázaným nebo zcela nemožným, nemá právo požadovat, aby jí to bylo vráceno. Shodně má za to, že nelze poskytnout ochranu jednání, které mělo vyústit v administrativní akt – vydání řidičského oprávnění v rozporu s právními předpisy. Tím by došlo k zásadnímu ohrožení veřejného zájmu na ochraně života, zdraví a majetku občanů. Je tak splněna podmínka pro aplikaci tohoto ustanovení, neboť je s ním v daném případě spojena ochrana„ výrazného veřejného zájmu“, tedy nejen zájmu individuálního (komentář k článku 9 nařízení Řím I: [obec] in [obec], [příjmení], [příjmení], a kol., 2014, s. 20). V řízení bylo prokázáno, nadto žalobce u jednání dne [datum] sám potvrdil, jeho vědomé plnění za účelem dosažení protiprávního výsledku, když konstatoval, že„ Je sice pravda, že chtěl za peníze získat řidičské oprávnění v rozporu s právními předpisy…“ Dále již není důležité, zda žalovaný jako příjemce požadované protiprávní jednání uskutečnil. Citované ustanovení je sankcí a výstrahou pro ty, kteří se snaží dosáhnout nezákonného plnění. Odvolací soud poznamenává, že dle důvodové zprávy žalovanému jako obohacenému bude, v závislosti na okolnostech případu, možné odčerpat nabytý prospěch pomocí veřejnoprávních nástrojů (např. peněžitého trestu). Odvolací soud tak považuje právní posouzení soudu I. stupně, při aplikaci imperativních ustanovení, za zcela správné, včetně závěru o zamítnutí žalobního návrhu.

23. Odvolací soud se ztotožňuje i s nepředložením předběžné otázky SD EU ve znění:„ Zda § 2998 o. z. je v souladu s ústavou, respektive s evropským právem.“ SD EU může rozhodovat o předběžné otázce pouze tehdy, pokud na věc v původním řízení dopadá právo EU. Žádost se tak musí týkat výkladu nebo platnosti unijního práva, nikoliv vnitrostátního práva, což § 2998 o. z. je.

24. Shodně se ztotožňuje se závěry o nepředložení návrhu na zrušení § 2998 o. z. Ústavnímu soudu pro rozpor s Ústavou České republiky dle článku 95 odst. 2 Ústavy. Nejenže není zřejmé s jakou základní zásadou stanovenou Ústavou či LZPS by mělo být dotčené ustanovení v rozporu, ale naopak vychází ze zásady základní úcty k právnímu státu, tedy dodržování zákonů.

25. Za správné shledal i ustanovení opatrovníka žalovanému dle § 29 odst. 3 o. s. ř. usnesením ze dne 26. 4. 2021, č.j. 55 C 169/2020 – 233 z důvodu, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině a jeho pobyt není znám. Rozhodnutí nebylo napadeno odvoláním, tedy nabylo právní moci. Soud I. stupně žalovanému doručoval nejprve neúspěšně na adresu uvedenou v žalobním návrhu: B3 Užhorod, AC 48C, [PSČ] Ukrajina prostřednictvím zastupitelského úřadu. Tato adresa byla uvedena i u vyjádření žalovaného na obálce od zásilky. Sám žalovaný v emailu ze dne [datum] uvedl, že žije od roku 2008 na Ukrajině, citovanou adresu potvrdil. V podání ze dne [datum] sdělil adresu [adresa], Ukrajina, s korespondenční adresou viz výše. Ani na adresu uvedenou jako jeho bydliště se mu nepodařilo doručit. Zásilka se vrátila s tím, že se žalovaný na této adrese již nezdržuje a že se vrátil do České republiky. Uvedené bylo dále dokládáno protokolem o soudním jednání ze dne [datum] Okresního soudu Velikobereznyansky rajon. Neúspěšné bylo i doručování na adresu evidovanou v centrální evidenci obyvatel od roku 2005, a to [ulice a číslo], [obec]. Za tohoto stavu není najisto postaveno, kde se žalovaný nachází, zda se fakticky vrátil do České republiky nebo stále pobývá na Ukrajině. Nadto se mu nepodařilo doručit na žádnou ze známých adres, a to ani v cizině. Důvody pro opatrovnictví nepominuly.

26. Soud I. stupně správně rozhodl o nákladech řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když jejich náhradu přiznal úspěšnému žalovanému. Jejich výše představuje odměna opatrovníka. Platební místo bylo správně stanoveno v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu například usnesením ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008. V něm se stanoví, že„ osobou oprávněnou k přisouzení náhrady nákladů řízení je podle hledisek uvedených v ustanovení § 142 o.s.ř. účastník řízení i tehdy, byl-li v řízení zastupován advokátem, kterého mu ustanovil soud ve smyslu ustanovení § 30 o.s.ř. Požadavek ustanovení § 149 odst. 2 o.s.ř. o tom, že ten, jemuž byla uložena náhrada těchto nákladů, je povinen zaplatit státu náhradu hotových výdajů advokáta a odměnu za zastupování, se při rozhodování o náhradě nákladů řízení mezi účastníky projeví v tom, že soud sice náhradu nákladů řízení (včetně náhrady hotových výdajů advokáta a odměny za zastupování) přizná zastupovanému účastníku, avšak povinnost k jejich zaplacení stanoví ve prospěch ("k rukám") státu; …“

27. Za správný shledal odvolací soud i výpočet odměny opatrovníka za jeden úkon dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 5 AT snížené dle § 12a odst. 1, 2 AT, včetně náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 AT a 21% DPH v celkové výši [částka].

28. Odvolací soud tak napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil dle § 219 o. s. ř.

29. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když i v této fázi byl žalovaný úspěšný. Náklady opět představují odměnu opatrovníka za úkony v odvolacím řízení, o jejichž výši a splatnosti rozhodne soud I. stupně.