o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, k odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně určil, že výpověď z nájmu bytu [číslo] nacházejícího se v 5. nadzemním podlaží domu [adresa] v ulici [ulice a číslo], [obec a číslo] - [část obce], ze dne [datum], je neoprávněná (výrok I.). Žalovanému dále byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně tak rozhodl v řízení, v němž se žalobkyně žalobou doručenou soudu dne [datum] domáhala proti žalovanému určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu. Žalobkyně uvedla, že na základě smlouvy o nájmu bytu ze dne [datum], která byla uzavřena na dobu neurčitou, je nájemkyní bytu [číslo] o velikosti [anonymizováno], nacházejícího se v 5. nadzemním podlaží domu [adresa], v ulici [ulice], č. o. 9, [obec a číslo] - [část obce]. Dne [datum] jí byla od žalovaného, pronajímatele, doručena výpověď z nájmu uvedeného bytu datovaná ke dni [datum] s odůvodněním, že hrubě porušila povinnost vyplývající z nájmu, když neoznámila svou delší nepřítomnost v bytě a neoznámila zvýšení počtu osob v pronajatém bytě, přičemž v pronajatém bytě žije po dobu několika měsíců více osob, než odpovídá velikosti bytu. Tuto výpověď žalobkyně považovala za neoprávněnou, a proto proti ní podala dne [datum] písemně námitky, na které však žalovaný nereagoval. Žalovaný ve výpovědi konkrétně nespecifikoval, ve kterém období neoznámila žalobkyně zvýšení počtu osob hlášených v předmětném bytu nebo jakých konkrétních osob se to mělo týkat, případně jaký počet osob by byl přiměřený k velikosti bytu. Žalobkyně dále uvedla, že v bytě žilo a bylo hlášeno ke službám před podáním výpovědi celkem pět osob z její rodiny, od [datum] pak došlo k snížení počtu těchto osob, neboť od uvedené doby užívá byt sama se svým druhem F. R. Chaparro. Změnu počtu osob bydlících a hlášených v bytě nahlásila žalovanému jednak prostřednictvím správkyně domu [datum] a poté i dopisem ze dne [datum]. Pokud jde o neoznámení nepřítomnosti žalobkyně v bytě, jednalo by se o závažné porušení povinností žalobkyně pouze tehdy, vznikla-li by z tohoto jednání žalovanému vážná újma, o tom však ve výpovědi není zmínka. Po celou dobu, kdy byla žalobkyně v zahraničí, zmocnila k jednání ve věci bydlení a ve věcech s ním spojených svoji matku, [jméno] [příjmení], která rovněž byt až do [datum] užívala. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že výpověď z nájmu oprávněná byla. Žalobkyně po dobu několika let v bytě nebydlela, neboť se odstěhovala do Španělska, aniž by o tom žalovaného informovala. V bytě se dále za poslední tři roky vyskytovaly různé počty osob, ale o změně počtu těchto osob nebyl žalovaný nikdy informován, a to až do počátku [anonymizováno] [rok], kdy žalobkyně oznámila snížení počtu osob v pronajatém bytě na dvě. Žalobkyně tak porušila ohlašovací povinnost vůči žalovanému, když byla v bytě nepřítomna po dobu delší než dva měsíce, a byt byl pro žalovaného v uvedené době obtížně přístupný. Že by k jednání v souvislosti s bytem zmocnila svou matku [jméno] [příjmení], žalobkyně žalovanému nesdělila, ani mu nepředala na jmenovanou žádný kontakt. Žalovaný má dále za to, že je z pozice pronajímatele oprávněn požadovat, aby v bytě žil přiměřený počet osob odpovídající velikosti tohoto bytu, přičemž byt je o dispozici [anonymizováno], což zcela jistě nepostačuje k pohodlnému užívání pěti osobami. V předmětném bytě pak průběžně bydlela matka žalobkyně [jméno] [příjmení], dále sestra žalobkyně [jméno] [příjmení] společně s přítelem a nezletilým dítětem. Zároveň zde byly hrazeny zálohy na služby za pět osob a do [anonymizováno] [rok] pak bylo nájemné hrazeno matkou žalobkyně.

3. Soud prvního stupně po skutkové stránce vyšel z toho, že žalobkyně má od [datum] v nájmu předmětný byt, a to na základě smlouvy o nájmu bytu podepsané žalobkyni jako nájemcem a právními předchůdci žalovaného [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] jako pronajímateli. Dne [datum] žalobkyně obdržela dopis žalovaného ze dne [datum], jehož obsahem je výpověď z nájmu předmětného bytu. Žalovaný v tomto dopise uvedl, že jelikož ze strany žalobkyně dochází k opakovanému hrubému porušení povinností vyplývajících z nájmu tím, že opakovaně neoznámila svou delší nepřítomnost v bytě a opakovaně neoznámila zvýšení počtu osob v pronajatém bytě, neboť v něm po dobu několika měsíců žije více osob, než čemuž odpovídá velikost předmětného bytu, je jednání žalobkyně hrubým porušením povinností vyplývajících z nájmu, pročež žalovaný nájemní smlouvu ze dne [datum] vypovídá. Dopisem ze dne [datum], který odeslala dne [datum] na adresu zástupce žalovaného, vznesla žalobkyně proti výpovědi námitky, jejichž obsah je totožný s důvody uváděnými v žalobě. Z evidenčního listu platného od [datum] soud prvního stupně dále zjistil, že v předmětném bytě bylo hlášeno celkem 5 osob a jako nájemce bytu je uvedena [jméno] [příjmení].

4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále také jen„ o. z“), a to s odkazem na § 3074 citovaného zákona, kdy uzavřel, že byť byla předmětná nájemní smlouva uzavřena dne [datum], rozhodným je v tomto ohledu okamžik, kdy žalovaný dal žalobkyni výpověď z nájmu bytu, tj. den [datum]. Soud prvního stupně následně při přezkumu výpovědi podle § 2290 o. z. vyšel z ustanovení § [číslo], § [číslo], § 2286 a § 2288 o. z. upravujících práva a povinnosti nájemce a pronajímatele, stejně jako z § 553 o. z. stanovujícího případy nicotnosti právního jednání, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Žaloba byla podána v zákonné dvouměsíční prekluzivní lhůtě, neboť soudu byla doručena dne [datum], přičemž žalobkyně obdržela od žalovaného výpověď z nájmu předmětného bytu dne [datum]. Žalovaný uplatněné výpovědní důvody skutkově řádně nevymezil, tedy neuvedl skutečnosti, které je zakládají (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. [číslo], sp. zn. [spisová značka] nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. [spisová značka]), neboť neupřesnil, kdy žalobkyně nebyla opakovaně přítomna v bytě, ani kdy došlo ke zvýšení počtu osob zde žijících. Soud prvního stupně proto shledal výpověď z nájmu neurčitou, a tedy nicotnou. Pokud žalovaný tvrdí, že žalobkyně opakovaně neoznámila zvýšení počtu osob v bytě, musel z logiky věci přinejmenším vědět, kdy a kolik osob v bytě žije, a mohl a měl tak tento údaj ve výpovědi uvést. Takto nedostatečně určitě formulovaný výpovědní důvod znemožňuje žalobkyni se proti výpovědi kvalifikovaně bránit, tedy uvést, zda a kdy splnila své povinnosti nájemce vyplývající z § [číslo] odst. 1 a § 2272 odst. 1 o. z., včetně dodržení tam uvedených lhůt pro oznámení předmětných skutečností žalovanému. Zjistí-li soud v řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 2290 o. z., že výpověď je neplatná či zdánlivá, rovněž žalobě vyhoví, neboť ani taková výpověď nebyla dána po právu, tedy v souladu se zákonem (viz rozsudek Nejvyššího soudu CR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Soud prvního stupně podpůrně uvedl, že již ze samotného tvrzení žalovaného je navíc zřejmé, že podmínka existence hrubého porušení povinností žalobkyně vyplývajících z nájmu by stejně nebyla naplněna. I pokud by žalobkyně porušila povinnost podle § 2269 odst. 1 o. z., nešlo by o hrubé porušení povinností nájemce, neboť žalovaný ve smyslu § 2269 odst. 2 o. z. ani netvrdil (ve výpovědi a ani v průběhu řízení), že by mu takovým porušením povinnosti ze strany žalobkyně vznikla jakákoliv, natož vážná újma. Navíc účelem uvedené povinnosti dané nájemci je zajištění vstupu do bytu po dobu nepřítomnosti nájemce, žalovaný však netvrdil, že by do bytu neměl přístup, naopak podle vlastních tvrzení ohledně bytu komunikoval s matkou žalobkyně, která v bytě žila a kterou žalobkyně zmocnila k veškerým právním jednáním v souvislosti s bytem. Také v případě neoznámení zvýšení počtu osob v bytě podle § 2272 odst. 1 o. z. se nemůže jednat o hrubé porušení povinnosti nájemce. Žalovaný sice tvrdí, že mu žalobkyně zvýšení počtu osob v bytě neoznámila, to však bylo vyvráceno provedeným dokazováním, když z evidenčního listu platného od [datum] nejen vyplývá, že je v bytě hlášeno pět osob, ale za nájemce bytu je dokonce označena [jméno] [příjmení]. Byť je třeba přisvědčit žalovanému, že pronajímatel má podle § 2272 odst. 3 o. z. právo požadovat, aby v nájemcově domácnosti žil jen takový počet osob, který je přiměřený velikosti bytu a nebrání tomu, aby všechny mohly v bytě žít v obvyklých pohodlných a hygienicky vyhovujících podmínkách, je ve vztahu k posouzení oprávněnosti výpovědi uvedená skutečnost irelevantní. Soud prvního stupně má navíc za to, že i v bytě o velikosti [anonymizováno] může žít v pohodlných a hygienicky vyhovujících podmínkách i pět osob.

5. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů („ o. s. ř.“), tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení plně úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení ve výši [částka] Tyto náklady tvoří podle § 137 o. s. ř., § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., o stanovení paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř., zaplacený soudní poplatek ve výši [částka] a paušální náhrada hotových výdajů ve výši [částka], tvořená částkou [částka] za každý ze dvou následujících úkonů (písemné podání – žaloba podle § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky a účast u jednání soudu dne [datum] podle § 1 odst. 3 písm. c) citované vyhlášky).

6. Proti rozsudku v celém jeho rozsahu podal žalovaný odvolání, v němž namítá, že všem zákonným požadavkům kladeným na výpověď z nájmu bytu řádně dostál. Žalovaný nemohl uvést, kdy žalobkyně nebyla opakovaně přítomna v bytě, ani kdy došlo ke zvýšení počtu osob žijících v bytě, neboť žalovaný uvedenými informacemi nedisponoval. Žalovaný poukázal na skutečnost, že do práv a povinností pronajímatele vstoupil po svých právních předchůdcích až v době, kdy předmětný byt žalobkyně užívala společně s dalšími osobami. Žalobkyně po dobu několika let v předmětném bytě nebydlela, aniž by žalovaného o této skutečnosti informovala. Žalovaný se pak tuto informaci dozvěděl až následně po návratu žalobkyně. Žalovaný je názoru, že je nespravedlivé po něm žádat, aby byl povinen uvádět konkrétní data, kdy došlo k porušení povinností žalobkyně, neboť tyto skutečnosti nejsou známy jemu, ale pouze žalobkyni. Žalobkyně si musí být dobře vědoma toho, kdy předmětný byt opustila a po jakou dobu pobývala v zahraničí. Žalovaný má proto za to, že okolnosti případu umožňují přenesení důkazního břemene na žalobkyni a odkázal v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Žalovaný se pak neztotožnil ani se závěry soudu prvního stupně ohledně neoznámení zvýšení počtu osob v bytě. První zmínku o změnách počtu osob dostal žalovaný od žalobkyně až počátkem [anonymizováno] [rok], když žalobkyně oznámila snížení počtu osob na dvě. Jakkoliv tedy žalobkyně oznámila žalovanému snížení počtu osob v bytě, absentovalo z její strany již předcházející informování o zvýšení tohoto počtu. Jelikož pak žalobkyně v zásadě nesporovala své časté dlouhodobé zahraniční výjezdy, lze se oprávněně domnívat, že k porušování informační povinnosti ze strany žalobkyně docházelo opakovaně. Žalovaný pak zastává opětovně názor, že po něm nelze spravedlivě žádat, aby přesně konkretizoval časové období, kdy k porušení povinností žalobkyně došlo, když o porušení se dozvěděl až následně při informování o snížení počtu osob v nájemcově domácnosti. S názorem prvostupňového soudu, že i pokud by došlo k porušení povinností žalobkyně, nejednalo by se o porušení mající intenzitu hrubého porušení povinností žalované, žalovaný rovněž nesouhlasil a uvedl, že předmětnou výpověď nedal žalobkyni z důvodu ojedinělého porušení jejích povinností, nýbrž pro opakovaná porušování, jež ve výsledku konstituují hrubé porušení povinností nájemce. S tímto tvrzením uvedeným žalovaným se pak soud prvého stupně v žádném ohledu nevypořádal. Závěrem žalovaný soudu prvého stupně rovněž vytkl, že nepřihlédl a neprovedl žalovaným navržené důkazy svědeckých výpovědí sousedů žalobkyně. Pronajatý byt je o dispozici [anonymizováno], což zcela jistě nepostačuje k pohodlnému užívání 5 osob. Toto tvrzení žalovaného by pak bylo kvalifikovaně podloženo svědeckými výpověďmi sousedů žalobkyně. Žalovaný proto odvolacímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.

7. Žalobkyně se k odvolání žalovaného nevyjádřila.

8. Po zjištění, že odvolání je přípustné (a contrario § 202 o. s. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není opodstatněné.

9. Soud prvního stupně po řádně provedeném řízení zjistil skutkový stav věci v rozsahu zcela dostatečném pro rozhodnutí ve věci. Odvolací soud zdůrazňuje, že soud prvního stupně vyhověl žalobě zejména proto, že dovodil nicotnost předmětné výpovědi. Navrhuje-li tak žalovaný přenesení důkazního břemena na žalobkyni, de facto po ní požaduje, aby sama abstraktně formulované výpovědní důvody zpětně upřesnila a zhojila jejich vady. Argumentace žalovaného tak postrádá jakýkoli smysl, neboť takovýmto postupem by v žádném případě nebylo možné výpověď a její důvody konkretizovat či napravit. Dovolává-li se žalovaný platnosti předmětné výpovědi, musely být její konkrétní důvody (alespoň v podobě upřesněné níže) žalovanému známy již v době jejího sepsání a měly zde již tehdy být uvedeny.

10. Žalovaný navíc takto dostává sám sebe do rozporuplné situace, v níž tvrdí, že sice skutečnosti potřebné k uvedení (konkretizaci) výpovědních důvodů mu nebyly známy (zatímco žalobkyni ano), ale současně mu známy byly alespoň v míře, jež mu umožňovala nájemní smlouvu s žalobkyní pro opakované porušování jejích povinností platně vypovědět, jak uvádí v odvolání. Odvolací soud dále dává plně za pravdu soudu prvního stupně, jenž shledal žalovaným tvrzené„ nadužívání“ bytu pěti osobami za irelevantní a nevyhověl rovněž jeho návrhu na související výslech svědků – sousedů. V řízení nebylo prokázáno a žalovaný ostatně ani netvrdil, že by s obýváním bytu pěti osobami nevyjádřil souhlas a že by před podáním výpovědi požadoval snížení počtu obyvatel bytu ve smyslu § 2272 odst. 3 o. z. Naopak, minimálně v evidenčním listu platném od [datum] žalovaný tento stav výslovně aproboval.

11. K právní stránce věci pak odvolací soud uvádí, že i zde soud prvního stupně postupoval zcela správně, na věc aplikoval odpovídající právní úpravu a i jeho konečný závěr o důvodnosti podané žaloby je zcela správný. Rovněž v tomto ohledu lze proto na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí pro stručnost odkázat.

12. Platí, že výpověď pronajímatele musí obsahovat rovněž zvláštní náležitosti specifikované zejména v § 2286 a § 2288 odst. 3 o. z. a vedle dalších zde uvedených náležitostí v ní musí být uveden výpovědní důvod. Tomuto zákonnému požadavku pak pronajímatel dostojí nejen tím, že v písemné výpovědi odkáže na ustanovení § 2288 odst. 1 a 2 o. z. (příp. ustanovení § 2291 odst. 1 a 2 o. z.), nýbrž především tím, že použitý výpovědní důvod skutkově vymezí (uvede skutečnosti, které v poměrech dané věci individualizují podmínky v zákoně uvedeného a ve výpovědi použitého výpovědního důvodu, tj. skutečnosti, které ho v daném případě zakládají) tak, aby tento skutek – zejména z důvodu perfektnosti výpovědi jako hmotněprávního jednání pronajímatele a také z důvodů právní jistoty a možnosti obrany ze strany nájemce – byl nezaměnitelný s jiným skutkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] či usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

13. V této souvislosti tak lze konstatovat, že žalovaný ve výpovědi za prvé tvrdil„ zvýšení“ počtu hlášených osob, přičemž však již zmiňovaným evidenčním listem aproboval žalovaný k datu [datum] počet hlášených osob na pět. Z toho plyne logický závěr, že v období od [datum] do [datum] by muselo v bytě žít šest či více osob. Žalovaný přitom netvrdil, že by došlo k navýšení počtu v bytě žijících osob na více než pět, naopak v řízení odkazoval na obývání bytu toliko právě osobami pěti. Za druhé žalovaný neuvedl, kdy k tomuto zvýšení mělo dojít, nijak jej blíže nespecifikoval. Došlo-li by však k takovémuto navýšení v bytě žijících osob, žalovaný nepochybně mohl alespoň uvést, o jaký počet osob se jedná a alespoň orientačně uvést období, v němž k navýšení mělo dojít či docházet. Případné zvýšení počtu osob před datem [datum] pak není vzhledem k aprobaci evidenčním listem relevantní. V případě neoznámení delší nepřítomnosti žalobkyně v bytě žalovaný uvedl, že se o pobytu žalobkyně v zahraničí dozvěděl až po jejím návratu, a nemohlo mu být tudíž známo, kdy žalobkyně byt neobývala. Ve výpovědi tak opět muselo být možné alespoň specifikovat, kdy se žalovaný o návratu žalobkyně dozvěděl a podle toho uvést předpokládané období její nepřítomnosti.

14. Z uvedených důvodů je pak i odvolací soud názoru, že předmětná výpověď nenaplňuje shora citovaná kritéria a je nicotnou pro neurčitost ve smyslu § 553 odst. 1 o. z. Soud prvního stupně pak postupoval rovněž správně, když uzavřel, že je-li v řízení o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 2290 o. z. zjištěna neplatnost či zdánlivost této výpovědi, je rovněž nutné žalobě vyhovět, přičemž i odkázal na související judikaturu.

15. Ačkoli je výpověď pro neurčitost nicotná, lze dále ve shodě se soudem prvního stupně učinit několik dalších poznámek k samotné oprávněnosti tvrzených výpovědních důvodů (tj. s odhlédnutím od jejich neurčitosti) a posoudit, zda by vůbec mohly konstituovat hrubé porušení nájemcových povinností ve smyslu § 2288 odst. 1 písm. a) o. z.

16. K prvému z výpovědních důvodů, tedy neoznámení dlouhodobého pobytu žalobkyně v zahraničí, odvolací soud uvádí, že ustanovení § 2269 odst. 1 o. z. znějící:„ i o tom, že byt mu bude po tuto dobu obtížně dostupný“ je nutné vnímat jako kumulativní podmínku a z ní plynoucí zřejmý úmysl zákonodárce – zabránit tomu, aby se byt stal pronajímateli nepřístupným (srov. [příjmení], [právnická osoba], Markéta. [ustanovení pr. předpisu] VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055 [číslo]) . 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 421, marg. [číslo]). Toto pak dle provedeného dokazování splněno nebylo, neboť v bytě žili ostatní členové žalobčiny domácnosti, známí žalovanému (jak opět dokazuje evidenční list, v němž je dokonce matka žalobkyně označena za nájemce). Jinými slovy, ani případná, v odvolání tvrzená, opakovanost„ neoznamování“ žalobčina dlouhodobého pobytu v zahraničí nepovede k naplnění hypotézy citovaného ustanovení. K aplikaci § 2269 odst. 2 o. z. by tak v zásadě ani nemělo dojít, podpůrně však platí, že žalovaný vznik„ vážné újmy“ ani netvrdil. Pro úplnost odvolací soud dodává, že platná právní úprava počítá dokonce i s tím, že nájemce nebude byt užívat vůbec, tj. samotná jeho„ nepřítomnost“ v bytě není platným důvodem k výpovědi nájmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

17. Ke druhému z výpovědních důvodů, neohlášení zvýšení počtu osob v bytě, lze ve stručnosti konstatovat, že žalovaný tvrdil pouze zvýšení počtu osob žijících v bytě na pět, což však aproboval evidenčním listem (viz výše). Jiné či další zvýšení nebylo prokázáno a žalovaný jej ani netvrdil. Oznamovací povinnost po [datum] tak žalobkyni za tohoto stavu ani nevznikla. V této souvislosti lze dodat, že dle článku VII odst. 7 nájemní smlouvy měla žalobkyně povinnost oznámit také snížení počtu v bytě žijících osob (v tomto případě na dvě), nicméně učinila tak nejpozději dopisem odeslaným dne [datum], tj. v měsíční lhůtě stanovené smlouvou. Ani článek IX odst. 2 písm. d) nájemní smlouvy by se tak v žádném případě neuplatnil.

18. In eventum lze uzavřít, že i pokud by výpověď byla dostatečně určitá, hrubého porušení svých povinností se žalobkyně nedopustila a výpověď by ani tehdy nebyla oprávněnou.

19. Soud prvního stupně tedy postupoval zcela správně, pokud napadeným rozhodnutím podané žalobě vyhověl. Správně pak rozhodl i o náhradě nákladů řízení žalované a o jejich výši; rovněž v tomto směru proto odvolací soud pro stručnost na odůvodnění napadeného rozhodnutí bez dalšího odkazuje.

20. Odvolací soud tedy napadený rozsudek v celém rozsahu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Také v odvolacím řízení byla žalobkyně zcela procesně úspěšná, a náleží jí proto jakožto nezastoupenému účastníku náhrada v rozsahu paušální částky [částka] podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 1 procesní úkon (účast při jednání odvolacího soudu). O lhůtě k plnění odvolací soud rozhodl podle § 160 odst. 1 o. s. ř.