o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. května 2025, č. j. 10 C 50/2022-245, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 18. srpna 2025, č. j. 10 C 50/2022-250,

1. V záhlaví označeným rozsudkem zrušil soud I. stupně podílové spoluvlastnictví žalobce a žalované k následujícím nemovitostem: a/ k jednotce č. [číslo], jiný nebytový prostor v budově [adresa] [číslo], postavené na parcele č. [číslo], s podílem 919/40750 na společných částech budovy č. p. [číslo] a pozemku parc. č. [číslo] (dále jen „nebytový prostor“), b) k jednotce č. [číslo], ateliér v budově č. p. [číslo], postavené na parcele č. [číslo], s podílem 10780/40750 na společných částech budovy č. p. [číslo] a pozemku parc. č. [číslo] (dále jen „ateliér“) a c) k jednotce č. [číslo] byt v budově č. p. [číslo], postavené na parcele č. [číslo], s podílem 10228/40750 na společných částech budovy č. p. [číslo] a pozemku parc. č. [číslo] (dále jen „byt“), vše v k. ú. [adresa], část obce [adresa], obec [adresa] (dále společně rovněž „předmětné nemovitosti“). Do výlučného vlastnictví žalobce přikázal nebytový prostor a ateliér a do výlučného vlastnictví žalované přikázal byt s tím, že žalobci uložil povinnost uhradit žalované přiměřenou náhradu za zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ve výši 575 000 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku. O nákladech řízení rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Žalobci i žalované uložil povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] na náhradu nákladů státu každý 12 757 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

2. Žalobce se domáhal zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětným jednotkám s tvrzením, že žalobce a žalovaná jsou spoluvlastníky každý ideální ½ na každé z předmětných nemovitostí; žalovaná je občanem [stát], kde trvale žije, o nemovitosti dlouhodobě nejeví zájem, nepečuje o ně a na správu nemovitostí nepřispívá, neplní daňové povinnosti. O vše se stará žalobce se spoluvlastníkem jiných částí téže nemovitosti, přičemž má přesnou a konkrétní představu o tom, jak budou předmětné jednotky využity, je připraven poskytnout žalované bez prodlení finanční náhradu a k nemovitostem má citovou vazbu. Navrhl, aby soud přikázal předmětné nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobce a uložil mu povinnost uhradit žalované přiměřenou náhradu ve výši, která bude určena znaleckým posudkem.

3. Žalovaná souhlasila se zrušením spoluvlastnictví, nesouhlasila však s navrženým vypořádáním. Navrhla, aby do výlučného vlastnictví žalobce soud přikázal ateliér a nebytový prostor a do jejího výlučného vlastnictví přikázal byt. Argumentovala způsobem pozbytí nemovitostí jejím právním předchůdcem a způsobem nabytí nemovitostí žalobcem a dlouhodobými soudními spory mezi účastníky řízení. Poukázala na to, že byt a ateliér jsou dlouhodobě užívány ke komerčním účelům, že si do 1. 3. 2018 žalobce ponechal veškeré nájemné a že jí přes opakované výzvy odmítá vydat klíče a umožnit jí a správci jejího majetku vstup do domu.

4. Na základě skutkových zjištění podrobně popsaných v odstavcích 11. až 24. rozsudku učinil soud I. stupně skutkový závěr, že žalobce a žalovaná jsou podílovými spoluvlastníky (každý ideální ½) každé z předmětných nemovitostí. Žalobce jako kupující nabyl vlastnické právo k ideální ½ předmětných nemovitostí do společného jmění manželů se svou tehdejší manželkou paní [jméno FO] na základě kupní smlouvy ze dne 17. 9. 2003 uzavřené s [jméno FO] a následně se stal samostatným vlastníkem ideální ½ předmětných nemovitostí na základě dohody o vypořádání společného jmění manželů ze dne 27. 5. 2011 s právnímu účinky vkladu ke dni 7. 7. 2011. Žalovaná je vlastníkem ideální ½ předmětných nemovitostí na základě pravomocného rozsudku Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 4. 11. 2014, č. j. [spisová značka], ve znění pravomocného rozsudku Městského soudu v [adresa] ze dne 10. 3. 2016, č. j. [spisová značka], s právními účinky zápisu do katastru nemovitostí ke dni 23. 9. 2016, neboť jí svědčil restituční nárok jako dědičce po právním předchůdci [jméno FO] jako oprávněné osobě podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, kdy [jméno FO] byl synem a dědicem [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO], kteří se na základě smlouvy trhové ze dne 28. 12. 1927 stali vlastníky budovy č. p. [číslo], kde se předmětné nemovitosti nacházejí, a která jim byla nezákonně odňata. V budově č. p. [číslo], kde se nacházejí předmětné nemovitosti, se dále nachází rovněž jednotka č. [číslo] (jiný nebytový prostor), jejímž výlučným vlastníkem je [tituly před jménem] [jméno FO], bývalá manželka žalobce, a dále též jednotka č. [číslo] (byt), jejímž výlučným vlastníkem je žalovaná. Předmětný nebytový prostor (sklep) funkčně a umístěním souvisí s ateliérem. Účastníci uzavřeli (v jiném řízení) soudní smír o úplném a konečném vypořádání všech vzájemných pohledávek a závazků spojených s vlastnictvím a užíváním předmětných nemovitostí za dobu od 1. 1. 2014 do 30. 4. 2023, který byl schválen usnesením tamního soudu ze dne 15. 1. 2024. Soudem ustanovený znalec určil obvyklou cenu nebytového prostoru částkou 230 000 Kč, ateliéru částkou 15 480 000 Kč a bytu částkou 14 560 000 Kč, celkem všech nemovitostí tedy částkou 30 270 000 Kč. Žalobce se jako budoucí dárce zavázal dne 17. 5. 2025 smlouvou o smlouvě budoucí darovací uzavřít se svým synem [jméno FO] a jeho ženou [tituly před jménem] [jméno FO] jako s budoucími obdarovanými budoucí darovací smlouvu ohledně bytu, bude-li soudem pravomocně přikázán do jeho výlučného vlastnictví. [právnická osoba] jako úvěrující subjekt se úvěrovou smlouvou ze dne 23. 5. 2025 zavázala poskytnout žalobci a jeho synovi jako klientům a úvěrovaným spotřebitelský úvěr ve výši 15 135 000 Kč za účelem bydlení ve vztahu k předmětným nemovitostem. Na účtu žalované č. [č. účtu] u [právnická osoba] se ke dni 11. 3. 2025 nacházel zůstatek ve výši 403 490,43 Kč, dále termínovaný vklad ve výši 700 000 Kč a termínovaný vklad ve výši 800 000 Kč, tedy celkem 1 903 490,43 Kč.

5. Po právním zhodnocení skutkových zjištění podle § 1140 odst. 1, 2, § 1143, § 1144 odst. 1 a § 1147 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), soud I. stupně dovodil, že rozdělení každé z předmětných nemovitostí není možné bez podstatného snížení jejich hodnoty. Přikázání všech nemovitostí do výlučného vlastnictví jen jednoho z účastníků není namístě. Při rozhodování o tom, kterému z účastníků přikázat tu či onu jednotku, přihlédl soud k tomu, že žalovaná je rodinně spjata s předmětnými nemovitostmi, resp. s budovou č. p. [číslo] do té míry, že její vlastnictví k ideální ½ předmětných nemovitostí je historicky odvozeno již od roku 1927, zatímco žalobce nabyl vlastnictví k druhé ideální ½ předmětných nemovitostí do SJM v roce 2003, samostatně pak v roce 2013 a tudíž má žalovaná k předmětným nemovitostem užší vztah než žalobce. Poukázal rovněž na stanovisko žalobce, že pakliže by mu nebyly přikázány všechny tři jednotky, navrhoval přikázání všech jednotek do vlastnictví žalované. Z těchto důvodů přikázal soud do výlučného vlastnictví žalobce ateliér a funkčně související sklep a do výlučného vlastnictví žalované byt. Vypořádací podíl, jehož zaplacení žalované soud uložil žalobci, vypočetl na podkladě znaleckého posudku, podle kterého obvyklá cena všech předmětných nemovitostí činí celkem 30 270 000 Kč, polovina z toho činí částku ve výši 15 135 000, žalované je přikázán do výlučného vlastnictví byt oceněný částkou 14 560 000 Kč, rozdíl mezi polovinou ceny všech předmětných nemovitostí a cenou bytu činí 575 000 Kč. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud podle zásady iudicium duplex v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23, a o nákladech státu (znalečné) podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

6. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce odvolání. Odůvodnění rozsudku označil za evidentní nonsens, neboť právní předchůdci obou účastníků řízení vlastnili nemovitosti stejně dlouho, přičemž žalobce nabyl vlastnictví dříve než žalovaná. Soudu vytkl, že nepostupoval podle metodiky, vodítek a hodnot uvedených v judikatuře vyšších soudů. Namítal, že přikázání všech jednotek do jeho výlučného vlastnictví je dobře odůvodnitelné – žalovaná nemovitosti nikdy neviděla, nezajímá se o ně, veškerou správu vykonává žalobce, který provedl řadu investic a rekonstrukci; údržbu provádí žalobce s paní [jméno FO]. Žalovaná svůj byt neužívá – pronajala ho paní [jméno FO], tedy celý dům užívá on a paní [jméno FO]. Žalobce je připraven žalované poskytnout finanční náhradu a má přesnou představu o využití nemovitostí v budoucnu. K domu má silnou citovou vazbu. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil a do jeho výlučného vlastnictví mu přikázal za náhradu všechny tři předmětné nemovitosti. V průběhu odvolacího řízení žalobce tvrdil a důkazy doložil, že společně s žalovanou pronajali byt společnosti, kterou vlastní jeho syn a že věřitel [právnická osoba]., uzavřela dodatek č. 1 ke smlouvě o poskytnutí spotřebitelského úvěru na bydlení s žalobcem, [jméno FO] a [jméno FO] coby úvěrovanými. Aktuálně žalovaná drží od domu klíče a jmenovala si správcem svých nemovitostí pana [jméno FO].

7. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně coby věcně správného. Opakovala, že předmětné nemovitosti jsou dlouhodobě využívány jen ke komerčním účelům (v určitém období dokonce bez souhlasu žalované). Zpochybňovala schopnost žalobce vyplatit jí 15 milionů Kč, zejména pokud jí dluhy ze smíru ve výši 900 000 Kč bude splácet ve splátkách po 25 000 Kč až do 31. 12. 2026. Poukázala na nepoctivost žalobce jako spoluvlastníka při uzavírání kupní smlouvy k nemovitostem, na protiprávní vyloučení žalované ze zprávy nemovitostí a na zpronevěru nájemného. Zdůraznila, že podle soudní judikatury má rozdělení budovy na jednotky přednost před jinými způsoby vypořádání spoluvlastnictví k domu.

8. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

9. Odvolací soud předesílá, že žalobce zaujímal před soudem I. stupně stanovisko, že žádá do výlučného vlastnictví přikázat buď všechny tři nemovitosti, nebo žádnou. V odvolacím řízení žalobce nebrojil proti postupu soudu I. stupně, který vyhověl návrhu žalované a přikázal žalobci do výlučného vlastnictví pouze ateliér a sklep, ale požadoval, aby odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikáže za náhradu rovněž byt. Předmětem sporu tak zůstalo, zda se žalobce domáhá přikázání všech tří předmětných nemovitostí za náhradu pouze do jeho výlučného vlastnictví po právu.

10. Podle § 1147 věta prvá o. z. platí, že není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže ji soud za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům.

11. Z citovaného zákonného ustanovení je zřejmé, že pokud jsou podmínky pro rozdělení věci, není možno postupovat přikázáním věci do výlučného vlastnictví některého ze spoluvlastníků. V daném případě byl sice již dům č. p. [číslo] v minulosti rozdělen na samostatné jednotky-nemovitosti, jejichž další dělení není dobře možné, nicméně stále se jedná o soubor jednotek, které tvoří celek (bytový dům), a tudíž lze za náhradu přikázat všechny jednotky do výlučného vlastnictví pouze jednomu ze spoluvlastníků pouze za zcela výjimečné situace. Odvolací soud proto posoudil skutkový stav z hlediska jednotlivých kritérií významných pro přikázání věci do výlučného vlastnictví vymezených judikaturou vyšších soudů.

12. Jedním z nejvýznamnějších kritérií je solventnost, a to nejlépe dispozice s vlastními prostředky. Účastník, jemuž má být věc přikázána do výlučného vlastnictví, musí mít finanční prostředky odpovídající vypořádacímu podílu již v době vydání rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, nebo musí prokázat, že je schopen si finanční prostředky opatřit (např. závazným příslibem půjčky či poskytnutím úvěru). Toliko výjimečně je možné spoluvlastníku přikázat společnou věc, ačkoliv finančními prostředky nezbytnými na vyplacení vypořádacího podílu v době rozhodnutí nedisponuje, jestliže z dokazování vyplyne jednoznačný závěr, že je v přiměřené době získá. Není-li najisto postaveno, že spoluvlastník finanční prostředky již má či je v přiměřené době získá, pak podmínka solventnosti není splněna (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 27. 2. 2019, sp. zn. 22 Cdo 103/2019). Žalobce usiluje o získání všech jednotek, což by znamenalo jeho povinnost vyplatit žalované náhradu ve výši přes 15 milionů Kč. Z obsahu soudního spisu vyplývá a mezi účastníky není sporu o tom, že žalobce se zavázal vydat žalované za nadužívání předmětných jednotek za období od 1. 1. 2014 do 30. 4. 2023 bezdůvodné obohacení ve výši 900 000 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách vždy po 25 000 Kč počínaje lednem 2024. Dluh dosud uhrazen není. Za situace, kdy žalobce žalované již z jiného právního titulu dluží a dluh splácí ve splátkách, přičemž finanční prostředky na vypořádání hodlá získat úvěrem poskytnutým nejen jemu, ale i dvěma dalším osobám, by přikázání všech předmětných jednotek do výlučného vlastnictví žalobce znamenalo přenášení rizika exekučního vymáhání náhrady na druhého spoluvlastníka, tedy žalovanou. Takový postup je nepřípustný, jak již zcela konstantně přijala judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, 22 Cdo 837/2018, 22 Cdo 3554/2019, 22 Cdo 103/2019, či 22 Cdo 493/2018).

13. Dalším významným kritériem jsou okolnosti, za kterých došlo k pořízení společné věci. V daném případě byla ½ domu nezákonně odňata právnímu předchůdci žalované. Opětovné vyloučení žalované z vlastnictví všech jednotek by pro rodinu žalované znamenalo další křivdu, což je nepřípustné.

14. Odvolací soud se zabýval rovněž tím, zda roztříštění vlastnictví jednotek umístěných v jednom domě mezi více vlastníků nebude mít za následek snížení hodnoty celé nemovitosti. Dospěl k závěru, že za situace, kdy žalovaná v domě výlučně sama vlastní již jednotku č. [číslo] a vlastníkem jednotky [číslo] je paní [jméno FO], nemůže mít ve svém důsledku rozdělení souboru předmětných jednotek mezi další 2 výlučné vlastníky za následek snížení hodnoty celé nemovitosti.

15. Tvrzenému citovému vztahu žalobce k nemovitostem nenasvědčuje procesní stanovisko, které žalobce zaujímal po celé řízení před soudem I. stupně, tedy, že chce do svého výlučného vlastnictví buď jen všechny tři předmětné jednotky, nebo žádnou z nich, a nakonec ani to, že předmětné jednotky po řadu let využíval žalobce pouze ke komerčním účelům. Navíc citová vazba má význam tehdy, pokud všechna ostatní kritéria vyznívají rovnocenně, což není tento případ.

16. Kritérium budoucí schopnosti údržby vyznívá pro účastníky rovnocenně. Odvolací soud nepochybuje o schopnosti žalobce o jednotky řádně pečovat. V současné době má do domu přístup i žalovaná, která má dále se svém výlučném vlastnictví jednotku č. [číslo] (byt), a obě jednotky bude spravovat prostřednictvím najatého správce, jak sama proklamuje. Rovněž další kritéria vyznívají rovnocenně (ani jeden ze spoluvlastníků nechce jednotku prodat, oba užívají jednotky ke komerčním účelům). Mírně ve prospěch žalobce vyznívá pouze představa žalobce o využití bytu k bydlení pro syna s rodinou. Toto kritérium však samo o sobě nemůže převážit nad řadou těch významnějších.

17. Lze shrnout, že v daném případě se nejedná o výjimečnou situaci, kdy je na místě přikázat všechny nemovitosti za náhradu do výlučného vlastnictví pouze jednoho ze spoluvlastníků. Posouzení kritérií vymezených judikaturou vyšších soudů vyznívá ve prospěch závěru, který učinil soud I. stupně v odvoláním napadeném rozsudku, byť tento závěr bylo namístě zdůvodnit lépe.

18. Z uvedených důvodů odvolací soud postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu I. stupně coby ve výroku věcně správný, a to včetně správných nákladových výroků.

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. (zásada iudicium duplex).