o zaplacení [částka] příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 61 C 89/2019-147,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši [částka] (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala vůči žalované zaplacení náhrady za zpoždění letů z Chennai do [obec] s přestupem v Paříži dne [datum]. První z letů byl na příletu do Paříže opožděn o více než 4 hodiny, následkem čehož žalobkyně nestihla návazný let do [obec]. Přesměrovaný let č. OK 767 pak do [obec] dorazil s celkovým zpožděním více než 11 hodin oproti původně plánovanému příletu. Žalobkyně proto žádala jednak náhradu nemajetkové újmy představované nepohodlím, ztrátou času, čekáním na letišti a dalšími nepříjemnostmi, a to v peněžité částce [částka], a dále náhradu škody v částce [částka] (přepočteno na [částka]) coby ceny vstupenky na koncert, jehož se žalobkyně nemohla v důsledku zpoždění zúčastnit. Své nároky žalobkyně opírala o Úmluvu o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě ze dne [datum], publikovanou pod [číslo] Sb. m. s. (dále jen„ Montrealská úmluva“), a pasivní věcnou legitimaci žalované na tomto základě dovozovala z toho, že na vystavené letence figuruje právě žalovaná jako přepravce pro oba úseky.

3. Žalovaná se podané žalobě bránila s tím, že nárok žalobkyně vůči žalované není dán, neboť žalovaná nebyla provozujícím leteckým dopravcem na žádném z úseků přepravy. Z hlediska Montrealské úmluvy pak jde o tzv. postupnou přepravu, ve vztahu k níž nenese žalovaná vůči žalobkyni odpovědnost. Nadto není prokázána výše škody a z Montrealské úmluvy neplyne ani právo na náhradu nemajetkové újmy.

4. Soud prvního stupně vyšel na základě provedeného dokazování a nesporných tvrzení účastníků po skutkové stránce ze zjištění, že žalobkyně zakoupila prostřednictvím internetového prodejce letenky na lety označené AF [číslo] a AF [číslo] z Chennai do [obec] s přestupem v Paříži. Předmětné lety se uskutečnily dne [datum], přičemž let z Chennai do Paříže prováděný [právnická osoba] Airways měl na své trase zpoždění v délce 4 hodin a 6 minut, následkem čehož žalobkyně nestihla navazující spoj do [obec] provozovaný leteckým dopravcem [právnická osoba] Následně pak byla žalobkyně dopravena do cíle náhradním letem OK 767, který do [obec] dorazil v čase 22:31 h., což v celkovém součtu činí zpoždění 11:01 h oproti původně plánovanému času příletu. Žalobkyně svůj související nárok uplatnila u žalované, která však poskytnutí kompenzace odmítla s tím, že za žalobkyni vzniklou újmu neodpovídá, a odkázala ji na provozujícího leteckého dopravce.

5. Po právní stránce soud prvního stupně vyšel z příslušných ustanovení Montrealské úmluvy, přičemž dovodil, že tu jde o postupnou přepravu prováděnou několika dopravci ve smyslu ustanovení Čl. 1 odst. 3 Montrealské úmluvy. Každý z těchto dopravců se pak považuje podle ustanovení Čl. 36 odst. 1 Montrealské úmluvy za stranu přepravní smlouvy do té míry, na jakou část přepravy jemu svěřené se přepravní smlouva vztahuje, přičemž podle odst. 2 cit. ust. může cestující žádat náhradu škody pouze od toho dopravce, který uskutečňoval dopravu, při které došlo k nehodě nebo zpoždění. Nejde naopak o situaci předvídanou ustanovením Čl. 39 Montrealské úmluvy, neboť toto ustanovení dopadá právě jen na situace, kdy o postupnou přepravu podle dříve citovaných ustanovení nejde. Nadto soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Soudního dvora EU podotkl, že časovou ztrátu nelze kvalifikovat jako škodu podle ustanovení Čl. 19 Montrealské úmluvy. Odpovědnost žalované pak nelze dovodit ani z nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen„ nařízení č. 261/2004“), neboť žalovaná není provozujícím leteckým dopravcem (přepravu neprováděla a ani nezamýšlela provést).

6. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na ni přiznal procesně úspěšné žalované. Výši takto přiznané částky pak určil součtem odměny a náhrady hotových výdajů advokáta podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“), a to včetně 21% DPH.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, v němž nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované. Nesouhlasí s tím, že postupný dopravce ve smyslu Montrealské úmluvy nemusí být ve smluvním vztahu s cestujícím. Opačný názor zastává žalobkyní předkládaná literatura, jakož i soudní rozhodnutí (rozsudek soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 11 C 222/2013, potvrzený rozsudkem zdejšího odvolacího soudu pod sp. zn. 29 Co 378/2015). Soud prvního stupně na tomto základě dospěl k nesprávnému závěru o tom, že smluvní dopravce (který cestujícímu letenku prodal) nenese v této souvislosti vůči cestujícímu žádnou odpovědnost. Žalobkyně pak předložila i historický vývoj právní úpravy a z něj vyplývající srovnání Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě ze dne [datum], publikované pod [číslo] Sb. (dále jen„ [ulice] úmluva“), ji doplňující Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě prováděné jinou osobou než smluvním dopravcem ze dne [datum], publikované pod [číslo] Sb. (dále jen„ Guadalajarská úmluva“), a konečně Montrealské úmluvy. Upozorňuje na prakticky shodné znění ustanovení Čl. 30 Varšavské úmluvy a nynějšího Čl. 36 Montrealské úmluvy, jež však neřeší přepravu prováděnou osobou, která není stranou přepravní smlouvy, na niž pamatuje Guadalajarská úmluva (a z ní převzatá úprava obsažená v hlavě V. Montrealské úmluvy). Podle názoru žalobkyně je proto„ dopravcem, který provádí přepravu“ ve smyslu Montrealské úmluvy pouze dopravce, který je ve smluvním vztahu s cestujícím a nemusí přitom přepravu fakticky provádět. Je tedy třeba i v této věci použít ustanovení hlavy V. Montrealské úmluvy. Dále žalobkyně v návaznosti na majetkové poměry účastníků, okolnosti uplatnění nároku i postoje účastníků v průběhu řízení navrhla, pokud by se odvolací soud neztotožnil s jejím právním názorem, alespoň aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. ve vztahu k náhradě nákladů řízení přiznané žalované, neboť nemohla předpokládat rozhodnutí věci v rozporu s předkládanou odbornou literaturou, je v postavení spotřebitele proti významné letecké společnosti a sama se snažila opakovaně co nejvíce šetřit náklady vznikající v tomto řízení účastníkům. Za nepřípadné označila přiznání odměny za úkon spočívající v žádost žalované o zaslání vyjádření žalobců. Závěrem proto navrhla zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení, nebo jeho změnu tak, že podané žalobě bude vyhověno, případně alespoň moderaci náhrady nákladů řízení přiznané žalované.

8. Žalovaná ve svém vyjádření označila podané odvolání za nedůvodné. Zdůraznila, že soud prvního stupně své rozhodnutí nezaložil na tom, že by postupný dopravce nemusel být ve smluvním vztahu s cestujícím, jak argumentuje žalobkyně. Zcela v souladu s Montrealskou úmluvou však soud prvního stupně posuzoval, zda přeprava byla prováděna postupně několika dopravci a byla stranami zamýšlena jako jediný úkon (bez ohledu na to, zda byla sjednána jedinou smlouvou či více smlouvami), a tyto podmínky postupné přepravy shledal za naplněné, když žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu, podle níž realizovali jednotlivé úseky cesty partnerští letečtí dopravci. Za těchto okolností nelze žalovanou považovat za smluvního dopravce ve smyslu hlavy V. Montrealské úmluvy a nelze jí připisovat odpovědnost jen proto, že letenku žalobkyni prodala (ani k tomu ovšem nedošlo, neboť žalobkyně se letenku fakticky zakoupila u jiné společnosti [právnická osoba]). Obdobné situace (code-sharové lety) pak byly shodně jako postupná přeprava posuzovány i podle dřívější Varšavské smlouvy, pokud byly považovány za jediný úkon a cestující věděl, že přeprava bude prováděna více dopravci. Napadený rozsudek není ani v rozporu s jinými rozsudky citovanými žalobkyní, neboť ty vycházejí z jiného skutkového základu, kdy bylo zjištěno, že prvotním záměrem stran bylo provedení celé přepravy jediným leteckým dopravcem. Pokud jde o žalobkyní citovanou literaturu, jde o ojedinělou citaci obsaženou v jedné diplomové práci. Ani kdyby se odvolací soud ztotožnil s odvolací argumentací žalobkyně, nebylo by možno návrhu vyhovět proto, že časovou ztrátu nelze kvalifikovat jako škodu ve smyslu ustanovení Čl. 19 Montrealské úmluvy a ani jiná škoda nebyla prokázána. Žalovaná pak nemá za naplněné ani důvody pro případnou výjimečnou aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., takovým důvodem nemůže být žádná z okolností zmiňovaných žalobkyní. Závěrem proto žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku a žádala též přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

9. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je neopodstatněné.

10. K procesní stránce věci považuje odvolací soud za potřebné doplnit, že soud prvního stupně správně, byť mlčky, dovodil svou mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí sporu, která vyplývá z ustanovení čl. 7 odst. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (nařízení Brusel I bis), a to s ohledem na umístění organizační složky žalované v České republice; ostatně ani sama žalovaná otázku mezinárodní příslušnosti nijak nezpochybnila (Čl. 26 odst. 1 cit. nařízení).

11. Po skutkové stránce pak lze konstatovat, že soud prvního stupně svá zjištění čerpal z řádně provedeného dokazování a jím zjištěný skutkový stav je v zásadě způsobilým podkladem pro rozhodnutí o věci samé. Za potřebné považoval odvolací soud doplnit toliko dílčí zjištění z předmětné letenky, přičemž postupem podle ustanovení § 213 odst. 2 o. s. ř. bylo dokazování v tomto směru odvolacím soudem v průběhu nařízeného jednání zopakováno.

12. Z elektronické letenky vydané dne [datum] pod rezervačním kódem QVPVRH pak bylo zjištěno, že byla vydána žalovanou, jako cestující je v ní uvedena žalobkyně. V letence jsou zahrnuty mimo jiné také lety v sobotu [datum] z Chennai do Paříže č. AF [číslo] (provozovaný /„ operated by“ / Jet Airways), a následně z Paříže do [obec] č. AF [číslo] (provozovaný Českými aeroliniemi /CZECH AIRLINES/), přičemž u obou je žalovaná označena jako obchodník („ marketed by“).

13. Takto doplněný skutkový stav věci pak skýtá dostačující podklad pro rozhodnutí o podané žalobě a pro závěr, že soud prvního stupně věc správně posoudil i po právní stránce.

14. Na podkladě shora popsaných zjištění je totiž nepochybné, že přeprava žalobkyně v průběhu zpáteční cesty z Chennai do [obec] dne [datum] měla být provedena postupně dvěma leteckými dopravci, z nichž ani jedním není žalovaná, která letenku na tyto konkrétní lety jiných dopravců vystavila.

15. Vskutku tak nejde o situaci předvídanou ustanovením Čl. 39 Montrealské úmluvy, kdy přepravní smlouva s cestujícím (nebo jeho zástupcem) je uzavřena smluvním dopravcem, pro nějž pak přepravu na základě zmocnění (skutečného či předpokládaného) fakticky provádí jiný (skutečný) dopravce. Nejde tu totiž od samého počátku o závazek žalované k provedení přepravy požadované žalobkyní, nýbrž o smluvní vztah, jehož obsahem je provedení přepravy žalobkyně jinými konkrétními dopravci, kteří své lety prostřednictvím žalované (na základě sdílení kódů (code-sharing) nabízejí. Jinými slovy, žalobkyně od samého počátku věděla, že nebude přepravena žalovanou, nýbrž konkrétními jinými provozujícími leteckými dopravci, na jejichž let si zakoupila letenku.

16. Zcela v souladu s ustanovením Čl. 36 odst. 1 Montrealské úmluvy je pak každý z těchto dopravců (kteří cestující žalobkyni k přepravě přijali) považován za jednu ze stran přepravní smlouvy. To ostatně odpovídá i tomu, že právě tito dopravci své (jimi provozované) lety nabízeli na základě sdílení kódů i prostřednictvím žalované. Nebyla to tedy přímo žalovaná, kdo tyto lety (jako své vlastní) nabízel, nýbrž zcela zřetelně a transparentně tu figurovala pouze jako prostředník (obchodník, resp. fakticky zástupce provozujících leteckých dopravců) nabízející služby jiných osob.

17. Jde tedy o zcela odlišnou (fakticky přímo opačnou) situaci oproti té, která je řešena v ustanovení Čl. 39 Montrealské úmluvy (kdy naopak skutečný dopravce figuruje jako zástupce dopravce smluvního). Podstatou úpravy obsažené v ustanovení Čl. 39 Montrealské úmluvy je ochrana cestujícího v situaci, kdy se vůči němu určitá osoba (smluvní dopravce) zaváže k provedení přepravy, již však následně fakticky namísto něj provede osoba jiná (cestujícímu obvykle předem neznámá). Taková situace zde ovšem nenastala, pokud si žalobkyně od počátku musela být vědoma, že je jí vystavena letenka na zcela konkrétní lety zde uvedených leteckých dopravců, kteří jsou tak bez jakýchkoli pochybností osobami zavázanými předmětnou přepravu provést, a tedy jsou ve smyslu ustanovení Čl. 36 odst. 1 Montrealské úmluvy právě oni (a nikoli žalovaná, která je pouze prostředníkem) považováni za stranu přepravní smlouvy.

18. Argumentace žalované jinými rozhodnutími soudu prvního stupně a soudu odvolacího je nepřípadná, neboť odkazovaná rozhodnutí vskutku vycházejí z jiného skutkového základu. V tam řešené věci totiž byl po skutkové stránce jednoznačně zjištěn prvotní záměr stran přepravní smlouvy provést celou přepravu jediným leteckým dopravcem, nikoliv záměr vykonat přepravu více dopravci. Onen jediný dopravce tak neuzavřel s tamním žalobcem smlouvu o přepravě jen na dílčí úsek celkové zamýšlené přepravy a neodkázal jej v ostatních částech přepravy na dopravce jiného, jak je to naopak zjištěno v této nyní projednávané věci.

19. Závěr soudu prvního stupně o tom, že odpovědnost žalované, která sama není postupným dopravcem ve smyslu ustanovení Čl. 1 odst. 3 Montrealské úmluvy, nemůže být za těchto okolností založena podle ustanovení Čl. 39 a násl. Montrealské úmluvy jen tím, že vystavila předmětnou letenku, je proto správný.

20. Nadto je zcela správným i ten závěr, že podle úpravy Montrealské úmluvy nelze paušálně nahrazovat nemajetkovou újmu, nýbrž pouze konkrétně prokázanou škodu. Úprava obsažená v nařízení č. 261/2004, která paušální náhradu škody (bez nutnosti prokazování) na rozdíl od Montrealské úmluvy umožňuje, pak není v této věci vůči žalované aplikovatelná opět proto, že žalovaná není provozujícím leteckým dopravcem (srov. Čl. 2 písm. b/ cit. nařízení).

21. Lze proto shrnout, že odvoláním napadený zamítavý výrok I. přezkoumávaného rozsudku je věcně správný, neboť uplatněný nárok žalobkyni vůči žalované nesvědčí.

22. Správným je pak i navazující rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, k níž byla zavázána procesně neúspěšná žalobkyně (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Její výše byla soudem prvního stupně správně vypočtena a na odůvodnění napadeného rozhodnutí (bod 23) lze v tomto ohledu bez výhrad odkázat. K námitkám žalobkyně je nutno alespoň ve stručnosti uvést, že ve výčtu úkonů není zahrnut žádný, který by nebyl v řízení vykonán či by byl neúčelný, a není tu zahrnut ani úkon výslovně zmiňovaný odvolatelkou („ žádost žalované o zaslání vyjádření žalobců“); konkrétní úkony, za něž náleží pouze poloviční odměna, byly soudem prvního stupně rovněž správně identifikovány.

23. Nelze se ztotožnit ani s tím, že by tu byly mimořádné okolnosti odůvodňující ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. výjimečné snížení či nepřiznání náhrady nákladů řízení žalované. Takovou okolností není bez dalšího ani to, že žalovaná je významnou leteckou společností a žalobkyně spotřebitelkou, ani to, že žalobkyně vycházela z jiného právního názoru a věc nebyla zcela jednoznačná. Odvolací soud považuje za nutné v této souvislosti zdůraznit, že žalovaná vůči žalobkyni postupovala zcela transparentně, od počátku uplatňovala konstantně svou obranu vycházející z nedostatku její pasivní věcné legitimace a žalobkyni tak umožnila uplatnit její nároky vůči konkrétnímu provozujícímu leteckému dopravci. Pokud žalobkyně takto nepostupovala a namísto toho uplatňovala (neúspěšně) své domnělé nároky (podpořené nesprávnou interpretací soudních rozhodnutí vydaných v jiné skutkově odlišné věci) vůči žalované, jde o její rozhodnutí, které za daných okolností nelze klást k tíž žalované.

24. Odvolací soud proto napadený rozsudek v celém rozsahu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Právo na náhradu svědčí i v odvolacím řízení procesně úspěšné žalované. Její výše je pak určena součtem odměny zástupce žalované (advokáta) ve výši [částka], tj. po [částka] podle ustanovení § 7 AT (tarifní hodnotou je částka [částka] vycházející z kurzu 24,560 Kč/EUR vyhlášeného Českou národní bankou ke dni rozhodnutí odvolacího soudu) za každý z obou úkonů (sepis vyjádření, účast při jednání odvolacího soudu), paušální náhradou hotových výdajů po [částka] ke každému z obou uvedených úkonů (§ 13 odst. 1, 4 AT) a 21% DPH (advokát vykonává advokacii jako společník act [právnická osoba], jež je registrována coby plátkyně této daně). Celkem tak náklady odvolacího řízení na straně žalované činí [částka]. Tuto částku je třeba zaplatit k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).