pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 41 C 68/2021 – 46,

1. V záhlaví označeným rozsudkem určil soud I. stupně, že jednotka [číslo] způsob využití byt, umístěná v budově [adresa], bytový dům, [list vlastnictví] postavené na pozemku parc. [číslo] [list vlastnictví] s podílem [číslo] na společných částech domu [adresa], bytový dům, [list vlastnictví] s podílem [číslo] na pozemku p. [parcelní číslo] zastavěná plocha a nádvoří a s podílem [číslo] na pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, vše v katastrálním území Nové Město, obec Praha, na adrese [adresa], [ulice a číslo], poštovní směrovací číslo [PSČ], vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na [list vlastnictví] a [list vlastnictví], Katastrální území Nové Město, obec Praha (dále jen„ nemovitost“), je ve vlastnictví žalobce v režimu společného jmění manželů se žalovanou (výrok I.). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (výrok II.).

2. Vyhověl tak zcela žalobě žalobce, který se domáhal tohoto určení s tím, že žalovaná a žalobce jsou občané Ukrajiny, kde uzavřeli dne [datum] manželství a od roku 2008 mají trvalý pobyt na území České republiky. K bytové jednotce uvedl, že kupní smlouvou ze dne [datum] a [datum] nabyli za trvání manželství vlastnické právo k předmětné nemovitosti s tím, že s odkazem na čl. 29 odst. 1 mezinárodní smlouvy uveřejněné vyhláškou ministra zahraničních věcí pod č. 123/2002 Sb. uzavřené mezi Českou republikou a Ukrajinou o právní pomoci v občanských věcech ze dne [datum] (dále jen„ mezinárodní smlouva“) nabyli nemovitost do společného jmění manželů. V katastru nemovitostí byli chybným zápisem zapsáni jako podíloví spoluvlastníci s tím, že každý vlastní id. ½ předmětné nemovitost a následně dne [datum] došlo k uzavření darovací smlouvy formou notářského zápisu, podle níž měl být spoluvlastnický podíl žalobce převeden na žalovanou. Žalobce se dovolával relativní neplatnosti darovací smlouvy s tím, že darování mezi manžely je možné pouze v případě, že jde o nemovitosti ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, což v nyní posuzovaném případě není splněno.

3. Žalovaná navrhla zamítnout žalobu s tvrzením, že případnou neplatnost darovací smlouvy způsobil žalobce. Poukázala na prohlášení žalobce obsažené v notářském zápisu týkající se jeho výlučného vlastnictví podílu o velikosti id. ½ nemovitosti, jakož i na vlastní nedostatečnou znalost českého právního prostředí a tím na její nevědomost případného omezení možnosti uzavření platné darovací smlouvy mezi manžely. Zdůraznila, že darovací smlouva byla uzavřena ve formě notářského zápisu, tedy veřejné listiny. Ačkoli nedošlo k řádnému vypořádání společného jmění manželů dle zákonných podmínek, má za to, že vyhovění žalobě by bylo přepjatým formalismem.

4. Soud I. stupně dospěl k závěru, že na požadovaném určení má žalobce naléhavý právní zájem, neboť rozhodnutí ve věci představuje podklad pro změnu zápisu v katastru nemovitostí tak, aby došlo k souladu stavu v této evidenci se stavem právním.

5. Na základě provedeného dokazování měl soud I. stupně tvrzený skutkový stav za prokázaný, vyjma údaje o uzavření manželství, které označil za nesporný. Po právním zhodnocení skutkových zjištění shledal darovací smlouvu relativně neplatnou pro rozpor se zákonem s odkazem na ust. § 709 odst. 1 o. z., s tím, že žalobce vznesl námitku neplatnosti žalobním návrhem. S poukazem na ust. § 567, 568 odst. 1, 2 o. z., vyslovil názor, že na tomto závěru nic nemění skutečnost, že byla darovací smlouva uzavřena formou notářského zápisu. Soud I. stupně odmítl názor žalované, že žalobce se neplatnosti nemůže dovolat s ohledem na ust. § 586 odst. 1 o. z., podle kterého je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba, s argumentací, že neplatnost právního jednání způsobili v zásadě oba účastníci. Námitku, že jsou účastníci cizími státními občany – práva neznalými – označil za irelevantní.

6. Proti rozsudku podala žalovaná včasné a přípustné odvolání. Postup soudu označila za přehnaně formalistický. Zdůraznila, že právní jednání mělo formu notářského zápisu, která je běžná u smluv upravující majetkové poměry manželů. Zopakovala, že žalobce sám způsobil neplatnost právního jednání a nemůže se tak nyní dovolávat této neplatnosti. Pro úplnost namítla, že soud I. stupně zatížil rozhodnutí procesní vadou, neboť dokazování bylo provedeno cizojazyčnými listinami (oddacím listem), resp. soud konstatoval nespornost tvrzení těmito důkazy prokazovanými, aniž by toto prohlášení účastníci provedli.

7. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, že námitka přepjatého formalismu není namístě, neboť je zjevné, že obsah smlouvy upravující majetkové poměry manželů a smlouvy darovací je natolik odlišný a sleduje zcela jiný záměr, proto argumentace pouze formou právního jednání nemůže obstát. Námitku ohledně zjišťování existence manželství označil za formální s poukazem na překlad oddacího listu. Výslovně se vzdal práva na náhradu nákladů řízení.

8. Odvolací soud přezkoumal dle ust. § 212 a § 212a o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud předesílá, že soud I. stupně učinil na podkladě provedeného dokazování správná a dostatečná skutková zjištění. V odvolacím řízení bylo účastníky výslovně prohlášeno za nesporné uzavření manželství. Odvolatelkou tvrzenou procesní vadou ohledně nesprávného postupu soudu při zjišťování nesporných skutečností se proto odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval.

10. Odvolací soud dále uvádí, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů a věc byla správně posouzena dle českého práva, a to s odkazem na čl. 29 odst. 1 mezinárodní smlouvy, která má podle ust. § 2 zákona [číslo] o mezinárodním právu soukromém aplikační přednost před zákonem, současně rovněž je zachována aplikační přednost před přímo použitelnými ustanovení práva Evropské unie (čl. 351 Smlouvy o fungování Evropské unie). Podle čl. 29 mezinárodní smlouvy se osobní a majetkové vztahy manželů řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území mají společné bydliště (odstavec 1). K řízení o osobních a majetkových vztazích manželů je dána pravomoc orgánů smluvní strany, jejíž právní řád má být použit podle odstavců 1, 2 a 3 (odstavec 5). V daném případě bylo podstatou řízení určení, zda nemovitost je ve společném jmění manželů s tím, že nebylo prokázáno, že manželství bylo rozvedeno, proto z tohoto pohledu byla dána aplikační přednost čl. 29 mezinárodní smlouvy upravující užší okruh vztahů oproti obecné úpravě vztahů k nemovitostem vyjádřené v čl. 50 mezinárodní smlouvy (obdobně Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 6067/2016 ze dne 1. 2. 2017). Jelikož bylo prokázáno, že manželé mají od roku 2008 společné bydliště v České republice, není tedy pochyb o mezinárodní příslušnosti českého soudu i rozhodném českém právu.

11. Správně soud I. stupně posoudil, že na určení existuje naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 o. s. ř., neboť žalobce navrhuje určení vlastnického práva k nemovitosti, které se zapisuje do katastru nemovitostí a na takovém určení je vždy naléhavý právní zájem, má-li být soudní rozhodnutí určující právo zaznamenáno do katastru nemovitostí a tímto způsobem dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí.

12. V řízení před soudem I. stupně účastníci netvrdili, že by došlo k modifikaci rozsahu společného jmění manželů, ať již smlouvu či rozhodnutím soudu, proto soud I. stupně správně vycházel ze zákonného režimu společného jmění manželů, podle něhož nabyli-li manželé nemovitost za trvání manželství, stává se součástí společného jmění manželů (§ 709 odst. 1 o. z.).

13. Jelikož bylo prokázáno, že nemovitost nabyli manželé za trvání manželství, a to kupní smlouvou, kterou uzavřeli oba manželé dne [datum] a dne [datum], nabyli ji s odkazem na ust. § 709 odst. 1 o. z. do společného jmění manželů.

14. Správný byl rovněž závěr soudu I. stupně o neplatnosti následně uzavřené darovací smlouvy, uzavřené dne [datum] formou notářského zápisu, jejímž předmětem byl převod„ podílu“ žalobce na nemovitosti na žalovanou.

15. Podle ust. § 2055 odst. 1 o. z. darovací smlouvou dárce bezplatně převádí vlastnické právo k věci nebo se zavazuje obdarovanému věc bezplatně převést do vlastnictví a obdarovaný dar nebo nabídku přijímá.

16. Společné jmění manželů stojí na rovnosti manželů, která se v této majetkové sféře projevuje především ve společné a stejné účasti na nabývání a užívání společného majetku s tím, že manželé nemají rozsah práva a povinnosti ke společnému jmění vymezený určeným podílem tak, jak je tomu v případě spoluvlastnictví, tj. není tu podílu, který by mohl být samostatným předmětem majetkoprávních jednání. Z tohoto pohledu nemohl žádný z manželů převádět vlastnické právo k podílu na nemovitosti, neboť jeho spoluvlastnictví na věci není určeno podílem a současně darování mezi manžely, jde-li o věc patřící do společného jmění manželů, nelze učinit, jelikož ve svých důsledcích odporuje ustanovením zákona o rozsahu společného jmění manželů. Správný je tedy závěr soudu, že takové právní jednání je v rozporu se zákonem. Jestliže tedy má každý z manželů vlastnické právo k celé věci, omezené ovšem stejným právem druhého manžela, pak nemůže jeden z manželů toto své právo převést na druhého manžela, a to ani darovací smlouvou. Případná úprava majetkových vztahů mezi manželi by musela být učiněna zákonem předjímaným způsobem upravující rozsah společného jmění manželů, tj. nejprve by byl rozsah společného jmění manželů zúžen tak, že bude věc ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, který by s ním pak mohl volně disponovat, včetně případného darování.

17. Podle ust. § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle ust. § 586 odst. 1 o. z. upravující oprávnění vnést námitku relativní neplatnosti, je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba.

18. Vzhledem k uvedenému byl správný závěr soudu I. stupně, že je dán důvod neplatnosti právního jednání. V daném případě se jedná o relativní neplatnost, neboť soud nemá splněny podmínky pro závěr o absolutní neplatnosti ve smyslu ust. § 588 o. z. tak jak je definuje i judikatura např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1961/2019. V případě relativní neplatnosti se účastník, na ochranu jehož zájmů námitka neplatnosti směřuje, může rozhodnout, zda chce být právním jednáním vázán, popř. zda vznese námitku neplatnosti právního jednání a tím bude reagovat na vadu právního jednání, např. v případě osoby jednající v omylu, pokud dodatečně zjistí skutečný stav věci a právním jednáním nechce být se zřetelem k tomu vázán.

19. Žalobce vnesl námitku neplatnosti právního jednání spočívající v uzavření darovací smlouvy, a to žalobou, proto zanikají ex tunc právní následky tohoto jednání (shodně Nejvyšší soud sp. zn. 26 Cdo 2237/2008), tedy hledí se jako by právní následky nevyvolalo. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce byl osobou oprávněnou vznést námitku neplatnosti ve smyslu ust. § 586 odst. 1 o. z.

20. Závěr o neplatnosti darovací smlouvy nezvrátila ani námitka žalované s odkazem na ust. § 579 odst. 1 o. z. (“ způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe výhodu”), že neplatnost právního jednání přivodil žalobce svým jednáním, přičemž výklad tohoto ustanovení vychází z obecné zásady, že nikdo nemůže mít prospěch z vlastní nepoctivosti (ust. § 6 odst. 2 o. z.). Toto ustanovení de facto negativně vymezuje okruh osob, které jsou oprávněni namítnout relativní neplatnosti s tím, že ten kdo neplatné jednání způsobil, má nést právní následky takovým jednáním založené. Nicméně ne každé jednání lze pod toto podřadit. Je kladen důraz na povahu vady právního jednání a důvod neplatnosti. Odvolací soud dospěl k závěru, že oprávněni ke vznesení námitky neplatnosti byli oba dva účastníci darovací smlouvy, oba účastníci mohli při zjištění rozporu se zákonem vznést námitku neplatnosti právního jednání s tím, že k jednání v rozporu se zákonem došlo na straně obou účastníků, když ti jednali zejména v důvěře v chybný zápis v katastru nemovitostí a tím danou možnost učinit převod, přičemž nebylo prokázáno, že by případný omyl žalované v dovolenosti takového převodu přivodil sám žalobce svým nepoctivým jednáním.

21. Pro posouzení sporné otázky je bez významu skutečnost, že darovací smlouva byla uzavřena formou notářského zápisu sepsaného ve smyslu ust. § 70 a ust. § 70a notářského řádu. Takový zápis je tzv. podkladovým notářským zápisem určeným především pro zápis skutečnosti do veřejného seznamu, ve kterém je předně osvědčeno splnění podmínek pro zápis do tohoto veřejného seznamu. V tomto směru soudem učiněné dokazování vyvrátilo skutečnosti potvrzené v této veřejné listině tak, jak předpokládá i ust. § 568 odst. 1 o. z., konkrétně vyvrátilo prohlášenou existenci podílové spoluvlastnictví předmětné nemovitosti účastníky smlouvy. Proto argument poukazující na formu právního jednání neobstojí. Ani při posuzování věci podle obsahu listiny nelze dospět k závěru, že účastníci měli v úmyslu tímto jednáním učinit změnu zákonného režimu společného jmění manželů. Odvolací soud se ztotožnil se soudem I. stupně, že obsah listiny označené jako darovací smlouva uzavřené formou notářského zápisu nelze vykládat jako dohodu o změně manželského majetkového práva, kterým by manželé upravovali práva a povinnosti ke společnému jmění.

22. Pro vše uvedené odvolací soud potvrdil napadený rozsudek soudu I. stupně podle ust. § 219 o. s. ř. coby věcně správný, a to včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů řízení.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že náhrada nákladů řízení by náležela v řízení úspěšnému žalobci, nicméně ten se náhrady nákladů řízení vzdal. Odvolací soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.