o zaplacení 86 800 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 28. února 2024, č. j. 12 C 73/2022-121,

1. V záhlaví označeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím z této částky od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucího z této částky od [datum] do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] zamítl (výrok II.) a o nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.) a že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení částku [částka] do pokladny Obvodního soudu pro [adresa] do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.).

2. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím za odtah a parkovné vozidla žalovaného, které bylo na základě rozhodnutí strážníka městské policie dne [datum] odtaženo podle § 27 z. č. 361/2000 Sb. z místní komunikace a umístěno na parkoviště provozované žalobkyní.

3. Soud I. stupně vzal za prokázané, že dne [datum] provedla žalobkyně v souladu se svou zřizovací listinou na základě pokynu strážníka Městské policie hlavního města Prahy odtah motorového vozidla [jméno FO], RZ [SPZ], jehož provozovatelem byl k datu odtahu žalovaný, a umístila ho na jí provozovaném střeženém parkovišti. Žalovanému byl odtah oznámen dopisem ze dne [datum], který se dostal do sféry dispozice žalovaného dne [datum]. Dle nařízení o maximálních cenách za nucené odtahy vozidel včetně jejich střežení na parkovišti byla žalovanému vyúčtována cena za odtah ve výši [částka] a dále parkovné, které za 1. až 3. den činí [částka] denně, za 4. až 180. den činí [částka] denně a za každý následující den po 180. dni činí [částka] denně. Žalovaný na výzvu k úhradě dlužné částky za odtah a parkovné nereagoval. Žalovaný měl na území ČR povolen dlouhodobý pobyt za účelem studia, který mu skončil ke dni [datum]. Tento den požádal o prodloužení pobytu, řízení bylo ke dni [datum] zastaveno. Od tohoto dne nemá na území ČR řádný pobyt povolen. Obdobná vozidla se prodávají za cenu [částka] – [částka].

4. Po právním zhodnocení skutkových zjištění podle § 2 písm. b), § 27 z. č. 361/2000 Sb. a § 2 odst. 1 nařízení hlavního města [adresa] z roku 2013 soud I. stupně dovodil, že se žalovaný mohl reálně o odtahu vozidla dozvědět až poté, co byl k vyzvednutí vozidla vyzván, tedy dne [datum]. Po [datum] již žalovaný nemohl legálně na území České republiky pobývat, tedy nemohl si vozidlo vyzvednout, pročež není možné parkovné přiznat. Oprávněným je tedy nárok na částku [částka] představující cenu odtahu vozidla a dále parkované za 30 dní (za období od [datum] do [datum]) sestávající z parkovného [částka] (3x [částka]) za první 3 dny parkování vozidla na odtahovém parkovišti a z částky [částka] (27x [částka]) za parkování za 4. - 27. den, tj. celkem ve výši [částka]. Nárok na úrok z prodlení odůvodnil § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Tento nárok pak shledal oprávněným až ode dne [datum], kdy byla opatrovníkovi žalovaného doručena výzva k plnění, neboť v době doručování výzvy k plnění žalovanému již tento neměl na území České republiky povolen pobyt. Nad rámec uvedeného dodal, že by vzhledem ke stáří vozidla přistoupil k moderaci i v případě, že by žalovaný stále na území České republiky pobýval. O nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěšnosti ve sporu (§ 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) a o nákladech státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř.

5. Proti výrokům II., III. a IV. rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně odvolání. Zdůraznila, že nepovažuje pro výši vzniklých nákladů spojených s odtahem vozidla za rozhodné, že žalovanému nebyl prodloužen pobyt v České republice. Žalovaný byl několik let provozovatelem předmětného vozidla, přičemž s provozováním vozidla se pojí nejen práva, ale i povinnosti. Není souladné se zákonem, aby provozovatel ponechal své vozidlo na ulici, odjel z ČR, o vozidlo se již nadále nezajímal a považoval tímto celou záležitost s vozidlem za vyřízenou, neboť přece nemá nadále povolen na území státu pobyt. Žalovanému je tak soudem I. stupně přičítána ku prospěchu jeho vlastní nezodpovědnost coby provozovatele vozidla a jeho naprostá rezignace na zákonné povinnosti provozovatele. Žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem, že se žalovaný mohl reálně o odtahu dozvědět až poté, co byl k vyzvednutí vozidla vyzván, neboť odpovědný provozovatel vozidla se o odtahu vozidla samozřejmě může dozvědět okamžitě. I v případě, že by moderace byla provedena důvodně, žalobkyně namítá, že za nesprávný je třeba považovat výrok soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení, když správným by byl postup podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř, neboť rozhodnutí záviselo na úvaze soudu. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobě vyhoví i co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně jdoucím z této částky od [datum] do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] a uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a povinnost uhradit České republice na náhradu nákladů řízení částku [částka].

6. Žalovaný prostřednictvím svého opatrovníka navrhl potvrzení odvoláním napadených výroků rozsudku soudu I. stupně coby věcně správných. Rozhodnutí je v souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Soud I. stupně postupoval správně, pokud přihlédl k povaze vzniklé škody a poměrům poškozené, jakož i k okolnostem daného případu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s objektivním právem.

7. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, v rozsahu odvoláním napadeném a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti opodstatněné.

8. Soud I. stupně učinil správná skutková zjištění ohledně provedení odtahu vozidla a jeho důvodu, umístění vozidla na odstavném parkovišti, jakož i o cenách za nucený odtah a parkovné. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]) i Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 150/03) pak žalobou uplatněný nárok na parkovné soud I. stupně právně kvalifikoval analogicky jako náhradu škody, zakládající oprávnění soudu využít svého moderačního práva. Odvolací soud však ne zcela souhlasí se všemi jeho závěry ve vztahu k moderaci výše škody, která v daném případě žalobkyni vznikla umístěním vozidla ve vlastnictví žalovaného na jí provozovaném odstavném parkovišti.

9. Dle § 2953 odst. 1 o. z. soud z důvodů zvláštního zřetele hodných náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména na to, jak ke škodě došlo, k osobním a majetkovým poměrům člověka, který škodu způsobil a odpovídá za ni, jakož i k poměrům poškozeného. Náhradu nelze snížit, byla-li škoda způsobena úmyslně.

10. Závěr soudu I. stupně, že moderační právo je namístě použít za dobu, po kterou nebyl žalovaný informován, že došlo k odtahu vozidla a kde se vozidlo nachází, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či rozsudek ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). V daném případě bylo oznámení o provedeném odtahu doručeno do sféry dispozice žalovaného až po 2 měsících od odtahu vozidla. Soud I. stupně proto postupoval správně, pokud přiznal nárok na parkovné až od [datum]. Odvolací soud se však neztotožňuje s názorem soudu I. stupně, že po datu [datum], kdy již žalovaný nemohl legálně na území ČR pobývat, „není možno parkovné přiznat“. Jak správně podotýká žalobkyně v rámci svého odvolání, žalovaný si musel být vědom nejistoty dalšího pobytu a jeho povinností proto bylo se o své vozidlo náležitě postarat (prodat ho, pronajmout, vzít si ho s sebou do zahraničí nebo někoho zmocnit, aby s vozidlem po jeho odjezdu dále nakládal). Pokud tak žalovaný neučinil, nelze mu jeho vlastní nezodpovědnost přičíst ku prospěchu. Skutečnost, že je žalovaný cizinec, který v České republice po zrušení povolení k pobytu vozidlo, jehož je provozovatelem, bezprizorně ponechal, přičemž vozidlo je vzhledem ke své hodnotě na konci své životnosti, z čehož lze usuzovat, že žalovaný vozidlo opustil, odůvodňuje podle odvolacího soudu přiznání nároku na parkovné pouze po limitovanou dobu. Odvolací soud při úvaze o délce, po kterou má být nárok na parkové přiznán, vyšel z ustanovení § 19d z. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, které za splnění určitých podmínek dává správnímu úřadu oprávnění k prodeji silničního vozidla ve veřejné dražbě, pokud si provozovatel silniční vozidlo nevyzvedne do 3 měsíců od doručení výzvy k odstranění vozidla. Nárok na parkovné proto žalobkyni přiznal právě za tyto 3 měsíce, tj. za dobu od [datum] do [datum] (91 dnů), tedy v součtu ve výši [částka] (3 dny po [částka] + 88 dní po [částka]). Po odečtení částky, která byla žalobkyni přiznána vyhovujícím výrokem I. rozsudku soudu I. stupně, který nabyl právní moci, činí nárok žalobkyně částku [částka].

11. Závěr soudu I. stupně, že nárok na úrok z prodlení je oprávněným až ode dne [datum], kdy byla doručena výzva k plnění opatrovníku žalovaného, neboť v době doručování výzvy k plnění žalovanému již tento neměl na území České republiky povolen pobyt, je správný.

12. Z výše uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku II. podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku [částka] se zákonným příslušenstvím do 3 dnů od právní moci rozsudku, jinak (tzn. co do zamítnutí zbylé částky s příslušenstvím) jej v tomto výroku potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný.

13. Výrok I. rozsudku soudu I. stupně nebyl dotčen odvoláním, a nabyl tak samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

14. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky řízení navzájem rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 3 o. s. ř., když rozhodnutí o výši nároku záviselo vzhledem k uplatnění moderačního práva na úvaze soudu. V rozsahu úkonů učiněných bez zastoupení advokátem odvolací soud žalobkyni v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. přiznal dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb. částku výši [částka] za každý takovýto úkon (§ 2 odst. 3 citované vyhlášky). Žalobkyně přitom takto účelně vykonala celkově 3 úkony (výzva k plnění ze dne [datum], podání návrhu ve věci samé ze dne [datum] a podání ve věci samé ze dne [datum]), pročež jí vznikl nárok na náhradu ve výši [částka]. Za vyjádření ze dne [datum] (nazvané „závěrečný návrh“) pak odvolací soud žalobkyni náhradu nepřiznal, neboť toto podání nebylo učiněno na výzvu soudu a toliko opakovalo žalobní tvrzení, nelze je proto považovat za účelné (potřebné). Výše náhrady dále odpovídá nákladům vzniklým po převzetí zastoupení žalobkyně advokátkou, jíž náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši [částka], sestávající z částky [částka] za převzetí a přípravu zastoupení dle § 11 odst. 1 písm. a) a. t. a za podání odvolání dle § 11 odst. 1 písm. k) a. t. ze dne [datum], včetně 2 paušálních náhrad výdajů ve výši [částka] dle § 13 odst. 4 a. t. a daně z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky [částka] ve výši [částka]. S připočtením zaplaceného soudního poplatku ve výši [částka] vznikly žalobkyni náklady s řízením před soudy obou stupňů v celkové výši [částka]. Náklady řízení odvolací soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a na platební místo dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

15. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu k České republice rozhodl odvolací soud podle § 148 o. s. ř. České republice vznikly náklady se zastoupením žalovaného advokátem, který mu byl ustanoven ex offo. V řízení byla (co do základu) zcela úspěšná žalobkyně. Žalovanému proto nebyla přisouzena proti žalobkyni náhrada nákladů řízení, pročež nelze aplikovat § 149 odst. 2 o. s. ř. a uložit žalobkyni povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení spojených se zastoupení žalovaného advokátem. Odvolací soud tedy rozhodl, že Česká republika nemá proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.