o uvedení do původního stavu, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. ledna 2024, č. j. 27 C 210/2020-346,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaný na své náklady uvedl střechu nad žalobcovým bytem do původního stavu, tj. navrátil na původní místo vybavení a zařízení tam blíže specifikované, nebo aby podle své volby zaplatil žalobci částku [částka] (výrok I.), a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaného v částce [částka] (výrok II.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal vůči žalovanému výše uvedeného nároku (spolu s nárokem na odstranění mříže v okně vikýře v severovýchodním rohu žalobcova bytu, nebránění žalobci v přístupu na střechu a provedení vnější izolace minerální vlnou o minimální síle cca. 10 cm cca. 1 m vysoké příčky, tj. svislé části severní stěny žalobcova bytu, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto dřívějším rozsudkem soudu prvního stupně ze dne [datum], č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem zdejšího odvolacího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka]) s tím, že žalobce je uživatelem bytu v 5. nadzemním podlaží bytového domu č. p. 108, který je součástí pozemku parc. [číslo] v k. ú. [adresa], a to na základě věcného břemene užívání; žalovaný je vlastníkem předmětného domu. Předmětný byt byl vybudován svépomocně žalobcem coby vestavba v původních půdních prostorách domu, a to v garanci Stavebního bytového družstva Nástavby a vestavby, kolaudován byl v roce 1979. Žalobce měl na přilehlé střeše umístěné nádoby se zeminou (cca. 2 000 kg) k pěstování rostlin, nádoby na vodu, opěrné tyče, lavičku, pokryvný koberec a podlážky ze dřeva, konev a další zahradnické náčiní; předmětné nádoby měly nadto i funkci zátěže chránící střechu při poryvech větru. Tyto žalobcovy předměty žalovaný v roce 2019 ze střechy protiprávně odstranil. K výzvě soudu žalobce podáním ze dne [datum] odstranil vady své původní žaloby, když precizněji formuloval své požadavky a specifikoval konkrétní nároky (předměty, jejichž vrácení na střechu se domáhá), přičemž současně upravil rovněž fakultativně požadovanou částku na konečných [částka].

3. Žalovaný s podanou žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí, neboť tvrzená práva žalobci nepřísluší. Svědčí mu toliko právo užívání předmětného bytu, jakož i společných prostor domu v rozsahu přístupu do bytu, nikoli však užívání přilehlé střechy.

4. Jak bylo výše zmíněno, o předmětné věci již soud prvního stupně dříve rozhodl svým rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], který byl však co do výroku týkajícího se nároku žalobce na vrácení předmětů na střechu zrušen rozsudkem zdejšího odvolacího soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (ve zbývající části byl jako věcně správný potvrzen). Důvodem tohoto postupu byla skutečnost, že soud prvního stupně ve svém výroku nereflektoval změnu (opravu) žaloby ze dne [datum] a fakticky tak rozhodl o jiném nároku, než jaký byl předmětem řízení.

5. V nyní přezkoumávaném rozsudku pak soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel po skutkové stránce opět ze zjištění, která učinil již v předchozím rozhodnutí, a to že vlastnické právo k předmětnému domu svědčí podle zápisu v katastru nemovitostí žalovanému, přičemž toto jeho vlastnické právo je omezeno věcným břemenem užívání bytu ve prospěch žalobce. Při vkladu věcného břemene do katastru nemovitostí byl přiložen plán předmětného bytu o výměře 96,5 m2, přičemž věcným břemenem nejsou zatíženy jiné prostory vyjma přístupového schodiště; součástí bytu nebyla pultová střecha nad tímto bytem, tato ani není pochozí. Účastníci uzavřeli Dohodu o podmínkách provedení rekonstrukce střešního pláště ze dne [datum]. Žalobce byl ze strany žalovaného opakovaně vyzýván (mj. dne [datum] a [datum]), aby ze střechy odstranil předměty ve svém vlastnictví, avšak neučinil tak. Přes výzvu ze dne13. 12. 2019 si pak ani nepřevzal tyto movité věci, které v mezidobí žalovaný ze střechy odstranil.

6. Po právní stránce se soud prvního stupně zabýval služebností (věcným břemenem) svědčící žalobci a jejím rozsahem, přičemž uzavřel, že právo užívání se vztahuje toliko na prostory předmětného bytu, jehož součástí není (kupř. jako terasa) přilehlá pultová střecha, která ani není kolaudována jako pochozí. Užívací právo žalobci nevzniklo ani později (konkrétně Dohodou o podmínkách provedení rekonstrukce střešního pláště z roku 2013, přičemž zmocněnec uzavírající dohodu za žalovaného nebyl dle připojené plné moci oprávněn zatížit dům jakýmkoli užívacím právem nebo věcným břemenem), naopak byl opakovaně vyzýván k vyklizení střechy. Nemůže mu proto být přiznáno ani právo na jím požadované uvedení střechy do původního stavu (navrácení jeho vybavení k rekreaci a pěstování zeleniny). Nadto soud prvního stupně uzavřel, že pokud si žalobce předmětné movité věci přes výzvu žalovaného nepřevzal a nevykonával k nim vlastnické právo po dobu 3 let, má se za to, že je opustil. Podanou žalobu proto soud prvního stupně zamítl.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že právo na náhradu přiznal procesně úspěšnému žalovanému, a to v částce tvořené odměnou (po [částka]) a náhradou hotových výdajů (po [částka]) advokáta podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“), ke každému z celkem [hodnota] úkonů a 21% DPH.

8. Proti tomuto rozsudku brojí žalobce odvoláním, v němž namítá, že nesouhlasí se závěrem o „promlčení“ za situace, kdy došlo k záměně mezi věcmi odcizenými žalobci ze střechy v roce 2019 a věcmi odcizenými mu ze společné sušárny v roce 2020; věci odstraněné ze střechy byly ihned zničeny, a tedy nelze o „promlčení“ hovořit. Dále žalobce namítl, že nyní přezkoumávaný rozsudek se opakovaně zabývá nároky (a s nimi související argumentací a důkazy), o nichž bylo již dříve pravomocně rozhodnuto, což způsobuje značnou nepřehlednost. Odkázal na své předchozí odvolání a připomněl, že žalovaný opakovaně tvrdil nepravdivé či s věcí nesouvisející skutečnosti a uváděl tak soud v omyl. Dokazování pak nebylo úplné, neboť nebylo provedeno navržené místní šetření, jakož ani výslech svědka [tituly před jménem] Bílého, z jehož výpovědi v jiném řízení vyplynuly zcela zásadní poznatky ve prospěch žalobce. Rozsudek prvního stupně byl předem připraven, o čemž svědčí, že byl při jednání ihned vynesen. Znovu v něm pak dochází ke kriminalizaci žalobce, citaci nepravdivých vyjádření žalovaného a opakování předchozích chyb, z nichž lze vidět zaujatost a neobjektivitu soudkyně vůči žalobci. Ignorována byla řada důkazů ve prospěch žalobce, naopak soud prvního stupně se na druhé straně zabýval i důkazy zcela podružnými. Žalobce připomněl, že má podporu místní i jiné laické, ale i odborné veřejnosti, včetně památkářů (nikoli však „památkových úředníků MHMP“). Za podstatnou pak žalobce ve vztahu ke svému nároku považuje především smlouvu uzavřenou mezi účastníky dne [datum], jež legalizovala dlouholetý klidový stav trvající cca 40 let, pročež veškeré pozdější výzvy k vyklizení střechy jsou bezpředmětné. Podstatné také je, že předměty na střeše měly mj. také bezpečnostní funkci, o čemž svědčí i to, že krátce po jejich odstranění došlo odtržení části střechy větrem, následkem čehož do žalobcova bytu již 3 roky zatéká. Žalobce proto navrhl změnu napadeného rozsudku tak, že jeho žalobě bude vyhověno a bude mu přiznána náhrada nákladů řízení. Současně také navrhl, aby toto odvolací řízení bylo přerušeno do rozhodnutí o dovolání podaném žalobcem proti předchozímu rozsudku zdejšího odvolacího soudu v této věci.

9. Žalovaný se ve svém vyjádření k podanému odvolání ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s tím, že žalobci pro užívání předmětné střechy nesvědčí žádný právní titul, což bylo již vysloveno i v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhl proto potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

10. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce ve věci samé není opodstatněné.

11. Odvolací soud nejprve k procesní stránce věci uvádí, že tu není důvod pro žalobcem navrhované přerušení řízení. Za takový důvod totiž nelze považovat podané dovolání směřující proti předchozímu rozsudku zdejšího odvolacího soudu (týkajícího se jiných, byť souvisejících, žalobcových nároků). V dovolacím řízení totiž není a nebude meritorně řešena otázka, jež by měla význam pro rozhodnutí o nyní projednávaném odvolání ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Je-li pak pro obě řízení podstatné (pouze) posouzení téže předběžné otázky, nejde o případ vymezený právě citovaným zákonným ustanovením, neboť posouzení předběžné otázky (mimo vlastní výrok rozhodnutí) není samo o sobě závazné; touto vlastností je nadán toliko samotný výrok soudního rozhodnutí (§ 159a odst. 1, 3 o. s. ř.). Odvolací soud si přitom tuto předběžnou otázku (užívacího práva žalobce k předmětné střeše) může posoudit sám (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Je proto žádoucí, aby odvolací soud ve věci samé rozhodl a řízení dále neprodlužoval; věc pak bude moci být předložena s případným žalobcovým dovoláním Nejvyššímu soudu, který o jeho dříve podaném dovolání dosud nerozhodl. Návrh na přerušení řízení byl proto zamítnut.

12. Ve vztahu k meritu věci pak odvolací soud úvodem konstatuje, že soud prvního stupně v nyní přezkoumávaném rozsudku napravil vadu, jež byla důvodem pro zrušení jeho předchozího rozhodnutí, neboť nynější rozsudek již vypořádává nárok, který je předmětem řízení (po konkretizaci a úpravě žaloby ze dne [datum]), a to v celém jeho rozsahu.

13. Dále je třeba přisvědčit žalobci, že soud prvního stupně v rámci odůvodnění svého nynějšího rozhodnutí znovu opakuje provedené důkazy i argumentaci vztahující se k již dříve vypořádaným nárokům, čímž skutečně je toto rozhodnutí zbytečně zatěžováno a stává se do určité míry nepřehledným, přesto však je tento rozsudek přezkoumatelný. Odvolací soud pak v tomto svém rozsudku vyjímá toliko argumentaci a relevantní důkazy vztahující se vskutku právě k nyní řešenému zbývajícímu nároku a ostatními se pro nadbytečnost nezabývá.

14. K námitkám žalobce směřujícím vůči vyřizující soudkyni [tituly před jménem] Lukáškové lze uvést tolik, že všechny jsou ve své podstatě procesního charakteru (jde o výtky ve vztahu ke způsobu vedení řízení a provádění dokazování), nejsou tedy podle ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. vůbec způsobilé odůvodnit případné vyloučení soudkyně z rozhodování této věci (§ 14 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací důvod podle ustanovení § 205a písm. a) o. s. ř. (a potažmo důvod pro zrušení rozsudku podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) tedy není naplněn.

15. Pokud pak jde o věc samu, odvolací soud především znovu zdůrazňuje správnost toho podstatného závěru soudu prvního stupně, že žalobci nesvědčí k užívání přilehlé pultové střechy žádný titul. Toto již bylo uvedeno v předchozím rozsudku zdejšího odvolacího soudu, přičemž ani nyní tu není žádný důvod, pro který by bylo třeba se od tohoto závěru odchýlit. Odvolací soud proto opakuje, že žalobce je oprávněným ze služebnosti (původního věcného břemene) toliko v rozsahu užívání bytu (jeho jednotlivých místností) ve výměře 96,5 m2, jehož součástí není žádná terasa ani plocha přilehlé pultové střechy, jež navíc nebyla podle (správných) skutkových zjištění soudu prvního stupně kolaudována jako pochozí (srov. sdělení stavebního úřadu městské části [adresa] ze dne [datum]). Žalobce si přitom musel být kolaudovaného stavu bytu a rozsahu věcného břemene užívání vědom, a tedy musel vědět i to, že případné užívání přilehlé pultové střechy (jakkoli tehdy fyzicky možné) jde nad tento rámec. Z hlediska nyní řešeného nároku pak není rozhodujícím případný předchozí „pokojný stav“, neboť tomu by mohla být poskytnuta ochrana pouze podmíněně v rámci řízení o posesorní žalobě (ochrana držby); v tomto zdejším řízení však může být ochrana poskytnuta toliko pozitivně zjištěnému existujícímu právu (vycházejícímu z odpovídajícího titulu).

16. Pokud žalobce argumentoval Dohodou o podmínkách rekonstrukce střešního pláště z [datum], pak z ní ujednání o užívání předmětné střechy žalobcem neplyne. Upraveno je v ní pouze zachování původní krytiny, lávek, žebříků a zábradlí, přičemž pokud jsou v tomto kontextu zmíněny rovněž i tam umístěné nádoby se zeminou (bod 2.1 písm. b/ dohody), nelze ani odtud dovozovat (konkludentní) sjednání užívacího práva. Je přitom namístě zohlednit i argumentaci žalobce v tom směru, že předmětné nádoby se zeminou měly sloužit k zabezpečení střechy proti větru (žalobce ve prospěch jejich umístění na střeše neargumentoval svou pěstitelskou činností), což lze nepochybně zajistit i bez přístupu žalobce (či jakékoli třetí osoby). Nadto je tato „bezpečnostní“ funkce žalobcových nádob zbytečná za situace řádného zhotovení střechy a její odpovídající údržby, k čemuž však není povolán žalobce, nýbrž vlastník domu (pozemku, jehož je dům součástí), tj. žalovaný. Nelze přitom přehlédnout ani to správné skutkové zjištění soudu prvního stupně, že jak před uzavřením dohody ([datum]), tak zejména i po něm ([datum] a [datum]) byl žalobce konzistentně opakovaně vyzýván k vyklizení neoprávněně užívaných prostor.

17. Pro úplnost pak lze dodat, že i pokud by snad mělo být výše citovanou dohodou užívací právo žalobce k předmětné střeše založeno, pak by šlo po právní stránce (s ohledem na bezplatnost užívání) o výpůjčku podle ustanovení § 659 a násl. obč. zák. (aplikováno nyní podle ustanovení § 3028 odst. 3 o. z. vzhledem k datu uzavření smlouvy). Z dohody přitom nelze dovozovat, že by mělo jít o jiné než závazkové právo, když daný závazek není formulován jako kupř. věcné břemeno (ostatně to by nevzniklo již samotnou smlouvou, nýbrž až vkladem do katastru nemovitostí, o němž není vůbec tvrzeno, že by k němu došlo). Podstatné pak je, že v dohodě nebyla sjednána konkrétní doba užívání (tj. doba, v níž není půjčitel oprávněn požadovat vrácení věci vyjma důvodů výslovně uvedených v ustanovení § 662 odst. 2 obč. zák), a tedy takové bezplatné užívání může být ukončeno kdykoli výzvou půjčitele (vlastníka); k tomu srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]. Nelze proto přitakat žalobci v tom směru, že výzvy k vyklizení střechy datované po uzavření citované dohody jsou bez významu, nýbrž právě naopak – tyto výzvy (již první z nich) měly za následek zánik případného žalobcova užívacího práva (v podobě výpůjčky) k předmětné střeše, bylo-li by citovanou dohodou založeno.

18. Na tomto základě pak je nepochybné, že provádění dalších (žalobcem zmiňovaných) důkazů (zejména svědeckými výslechy a místním šetřením) by na tomto závěru nemohlo ničeho změnit, a tedy jde o důkazy zjevně nadbytečné.

19. Lze tedy shrnout, že nakolik v řízení vskutku nebylo zjištěno, že by žalobci svědčící služebnost zahrnovala mimo užívání bytu též užívání přilehlé střechy, ani že by žalobci svědčilo jiné právo užívat přilehlou pultovou střechu jako terasu či jiným způsobem. V návaznosti na to pak nemůže být shledán důvodným ani jeho požadavek na umístění (vrácení) konkrétních věcí na tuto střechu, k jejímuž užívání požadovaným způsobem není oprávněn.

20. Pokud jde o akcesorický výrok II. o náhradě nákladů řízení, ten je správný co do svého základu, neboť právo na náhradu vskutku svědčí procesně úspěšnému žalovanému (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), přičemž správně byla určena i lhůta (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a místo plnění (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Výše přiznané náhrady však správně vypočtena nebyla. Pokud jde o odměnu advokáta, ta má být určena podle ustanovení § 7 AT, a to z tarifní hodnoty, kterou však v dané věci nelze bez dalšího určit odkazem na výši požadovaného plnění, neboť toto je v případě všech 3 nároků nepeněžité (a ani u nyní projednávaného posledního nároku není určující částka [částka], již žalobce fakticky nežádá, nýbrž pouze dává žalovanému možnost zaplacení této částky dle své volby namísto primárně požadovaného plnění, tj. vrácení věcí na střechu žalobcova bytu). Jde tu tak o 3 dílčí nároky s tarifní hodnotou [částka] (§ 9 odst. 1 AT), tedy celkovou tarifní hodnotou je součet ve výši [částka] (§ 12 odst. 3 AT); odměna za jeden úkon právní služby proto u úkonů, jejichž předmětem byly všechny 3 nároky, činí [částka]. Tato odměna náleží žalovanému v souvislosti s celkem [hodnota] úkony právní služby advokáta, spočívajícími v převzetí věci, sepisu vyjádření ze dne [datum] k žalobě, sepisu dalšího vyjádření ze dne [datum] k doplněné žalobě, sepisu dalšího písemného vyjádření ve věci samé ze dne [datum] a [datum], a dále v účasti při ústním jednání soudu prvního stupně dne [datum] (trvajícím déle než 2 hodiny, tedy jde o 2 úkony), dne [datum], dne [datum] (rovněž 2 úkony, neboť trvalo déle než 2 hodiny) a při jednání odvolacího soudu dne [datum]. Za účast při jednání soudu prvního stupně dne [datum] pak náleží již pouze odměna ve výši [částka], neboť předmětem řízení byl již toliko poslední zbývající nárok, tedy tarifní hodnota tohoto úkonu činí jen [částka]. Za účelný úkon pak není považováno vyjádření na č. l. 62, které se vztahuje k odvolání žalobce směřujícímu toliko proti procesnímu (nemeritornímu) usnesení a které nadto obsahuje pouze stručné vyjádření v tom smyslu, že se žalovaný s napadeným rozhodnutím ztotožňuje. K výše uvedeným 12 úkonům pak advokátovi náleží také paušální náhrada hotových výdajů po [částka] podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 AT, celkem tedy [částka]. Protože advokát vykonává advokacii jako společník PRK [právnická osoba]. advokátní kancelář, jež je registrována coby plátkyně DPH, náleží mu rovněž náhrada za tuto daň (21 %). Celkem tak náklady řízení žalovaného do rozhodnutí soudu prvního stupně činily [částka] a nikoli soudem prvního stupně přiznaných [částka].

21. Poté, co byl zamítnut návrh žalobce na přerušení řízení, byl tedy napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítavého meritorního výroku I. jako věcně správný potvrzen (§ 219 o. s. ř.) a v akcesorickém výroku II. o náhradě nákladů řízení byl změněn (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) jen tak, že výše přiznané náhrady činí [částka], jinak byl i v tomto výroku potvrzen.

22. O náhradě nákladů nynějšího odvolacího řízení pak odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na náhradu svědčí žalovanému, který byl zcela procesně úspěšný. Jeho náklady jsou pak tvořeny odměnou jeho zástupce (advokáta) ve výši [částka], tj. po [částka] podle ustanovení § 7 ve spojení s § 9 odst. 1 AT za každý ze 2 úkonů právní služby spočívajících ve vyjádření k podanému odvolání a účasti při jednání odvolacího soudu. K oběma těmto úkonům náleží advokátovi dále paušální náhrada hotových výdajů po [částka] podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 AT, celkem tedy [částka]. Souhrn těchto částek je pak třeba navýšit o 21% DPH na výsledných [částka]. Také tuto částku je žalobce povinen zaplatit žalovanému ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).