o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. března 2024, č. j. 43 C 193/2023-75,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 600 Kč (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě podané dne 19. 10. 2023, jíž se žalobkyně vůči žalovanému státu domáhala zaplacení peněžitého zadostiučinění v částce 100 000 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení od 18. 5. 2023 do zaplacení), a to v souvislosti s nepřiměřenou délkou konkursního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“), jež vůči žalobkyni (přihlašovatelce pohledávky za úpadcem) trvalo po dobu přesahující 20 let.

3. Žalovaná se podané žalobě bránila s tím, že celková délka trvání posuzovaného řízení sice byla nepřiměřená, za postačující zadostiučinění je však nutno považovat nepeněžitou satisfakci v podobě konstatování porušení práva, kterou již žalobkyni poskytla. Připomněla jednak obecně zvláštní povahu konkursního řízení, a jednak konkrétně i to, že posuzované řízení bylo extrémně složité, účastnilo se jej zhruba 15 000 věřitelů a v jeho rámci proběhlo 1 032 incidenčních sporů; s ohledem na situaci v daném konkursním řízení mohli navíc věřitelé očekávat uspokojení svých pohledávek pouze v bagatelním rozsahu.

4. Soud prvního stupně měl po skutkové stránce za zjištěný především průběh samotného posuzovaného řízení, jak je podrobně popsán pod bodem 3 odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud odtud vyjímá, že žalobkyně svou vykonatelnou pohledávku ve výši 223 583,60 Kč přihlásila dne 13. 8. 2002, přičemž míra jejího uspokojení podle rozvrhového usnesení ze dne 21. 11. 2022 činila 10,283 %. Rozvrhové usnesení nabylo právní moci 22. 12. 2022 a žalobkyni bylo na jeho základě vyplaceno 22 992,76 Kč. V posuzovaném řízení přihlásilo své pohledávky cca 15 000 věřitelů, z nichž zhruba 600 v mezidobí zemřelo a bylo třeba zjišťovat jejich právní (procesní) nástupce; vedeno bylo 1 032 incidenčních sporů. V průběhu řízení vykonával konkursní soud svou činnost způsobem, který vedl k odnětí věci původnímu vyřizujícímu soudci a jejímu přidělení soudci novému, a to na základě usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2018 s tím, že v dané věci absentovala (před zproštěním funkce správce konkursní podstaty ze strany původního vyřizujícího soudce) procesní kooperace soudu a správce konkursní podstaty s vytýčením jasné představy soudu o tom, jak má být sestaven částečný rozvrh a jak k němu dospět. Zjištěno bylo také to, že žalobkyně svůj nárok předběžně uplatnila u žalované dne 16. 12. 2022 a že žalovaná na tomto základě poskytla žalobkyni toliko nepeněžitou satisfakci v podobě konstatování porušení práva.

5. Po právní stránce soud prvního stupně postupoval podle příslušných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOdpŠk“), přičemž konstatoval, že tu jsou splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu žalobkyně. Posuzované řízení soud prvního stupně hodnotil jako nepřiměřeně dlouhé, neboť celkem trvalo ve vztahu k žalobkyni 20 let a 4 měsíce (vycházel přitom z toho, že rozhodujícím okamžikem pro počátek účasti žalobkyně na posuzovaném řízení je podání přihlášky, z hlediska konce pak je podstatný okamžik výplaty plnění podle rozvrhového usnesení, srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010). Dále soud prvního stupně připomněl specifika konkursního řízení, jehož smyslem je uspořádat majetkové poměry dlužníka v úpadku a jehož délku proto nelze poměřovat shodnými měřítky jako délku běžného nalézacího řízení. Podstatou nejistoty přihlašujícího věřitele tu přitom není samotný úspěch či neúspěch v (nalézacím) řízení, nýbrž v zásadě toliko otázka míry uspokojení přihlášené pohledávky. Dále soud prvního stupně konstatoval extrémní složitost posuzovaného konkursního řízení, danou vysokým počtem přihlášených věřitelů i incidenčních sporů (včetně sporů vedených na více stupních soudní soustavy). Pokud jde o postup státních orgánů, tento byl plynulý, konkursní soud činil potřebné úkony v přiměřených lhůtách a na činnost správce konkursní podstaty řádně dohlížel (případná pochybení správce přitom nejsou přičitatelná státu); konkursnímu soudu lze nicméně vytknout nedostatečnou spolupráci se správcem v určité fázi řízení, což vedlo až k odnětí věci dosavadnímu vyřizujícímu soudci a jejímu přidělení soudci novému. Pokud jde o význam věci pro žalobkyni, ten je snižován nikoli pouze obecně tím, že tu jde o řízení konkursní (v němž se nejistota přihlášeného věřitele omezuje toliko na otázku míry uspokojení jeho přihlášené pohledávky), ale i konkrétně tím, že žalobkyně již po přezkumném jednání věděla, že její pohledávka byla uznána, jakož i že bude uspokojena pouze poměrně (s ohledem na zprávy vyhotovené konkursním správcem v průběhu řízení bylo možno očekávat uspokojení v řádu 6-8 %); konečná míra uspokojení pak dosáhla 10,28 %, což v případě žalobkyně znamenalo konkrétně částku 22 992,76 Kč. S ohledem na právě uvedené tak nemůže být o nejistotě ve vztahu k míře uspokojení pohledávky žalobkyně v zásadě řeč, odtud plynoucí újma je proto jen minimální. Již poskytnuté nepeněžité zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva tedy shledal soud prvního stupně dostačujícím, podanou žalobu proto posoudil jako nedůvodnou a jako takovou ji zamítl.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně s ohledem na plný procesní úspěch žalované tak, že povinnost k náhradě uložil podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. žalobkyni. Náklady žalované pak určil součtem dvou paušálních náhrad hotových výdajů nezastoupeného účastníka podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve spojení s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 600 Kč.

7. Proti tomuto rozsudku, a to v celém jeho rozsahu, brojí žalobkyně odvoláním. Namítla, že soud prvního učinil závěr o nepatrném významu řízení pro žalobkyni bez toho, aby jej řádně tvrdila a prokazovala žalovaná, jež v řízení argumentovala toliko obecně samotnou povahou konkursního řízení. Nepřezkoumatelný je pak závěr soudu prvního stupně v tom směru, že na základě nespecifikovaných zpráv správce konkursní podstaty bylo možno očekávat uspokojení věřitelů v rozsahu 6-8 %. Ani to by však nebránilo poskytnutí peněžitého zadostiučinění (k tomu žalobkyně odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 29 Cdo 1598/2022). Nejvyšší soud přitom zřetelně judikoval, že nejistota konkursního věřitele odpadá až splněním rozvrhového usnesení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, či ze dne ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3898/2012). Závěr o nikoli nepatrném významu předmětného konkursního řízení pro některé jiné věřitele je pak opakovaně zastáván i zdejším odvolacím soudem. Nadto žalobkyně argumentovala, že význam předmětu řízení by měl být posuzován z hlediska ekonomické situace v době zahájení konkursního řízení, tj. v roce 2002, kdy kupř. průměrná mzda činila cca 15 000 Kč měsíčně. Bez významu není ani skutečnost, že za dobu konkursního řízení nepřísluší konkursnímu věřiteli žádné úroky (oproti úrokům z prodlení přiznávaným v běžném nalézacím řízení). Mimoto žalobkyně odkázala též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 29 Cdo 483/2024, kde byl řešen obdobný případ jiného konkursního věřitele v témže posuzovaném konkursním řízení. Žalobkyně proto navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že její žalobě bude vyhověno.

8. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila tak, že s ním nesouhlasí. Napadený rozsudek má za věcně správný, přičemž odpovídá jak rozhodovací praxi citované v jeho odůvodnění, tak i současné rozhodovací praxi odvolacího soudu. Navrhla proto jeho potvrzení.

9. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

10. Odvolací soud nejprve ke skutkové stránce věci uvádí, že soud prvního stupně svá skutková zjištění čerpal z řádně provedeného dokazování (resp. v podstatné míře především z nesporných tvrzení účastníků, srov. § 120 odst. 3 o. s. ř.) a jím zjištěný skutkový stav je způsobilým podkladem pro rozhodnutí o věci samé; ostatně ani sama žalobkyně v podaném odvolání proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně v zásadě nebrojí, žádá však odlišné právní posouzení jinak správně zjištěných okolností. Pokud žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost dílčího závěru v tom smyslu, že v dané konkursní věci bylo možno očekávat uspokojení přihlášených pohledávek konkursních věřitelů v rozsahu 6-8 %, pak tento závěr opřel soud prvního stupně po skutkové stránce nikoli o blíže „nespecifikované“ zprávy konkursního správce, nýbrž o zcela konkrétní dokumenty zmiňované v odůvodnění napadeného rozsudku, a to návrh částečného rozvrhu ze dne 31. 7. 2017, či konečnou zprávu z 15. 10. 2021. Také odvolací soud proto ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vychází a na podrobnější odůvodnění napadeného rozhodnutí (shrnuté též výše pod bodem 4) v tomto směru pro stručnost odkazuje.

11. Rovněž po právní stránce je posouzení věci ze strany soudu prvního stupně správné, soud prvního stupně věc správně posoudil podle příslušných ustanovení ZOdpŠk a dospěl rovněž k odpovídajícímu závěru o tom, že základ nároku žalobkyně na požadované zadostiučinění za nemajetkovou újmu je dán (je tu zjištěn jak nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 ZOdpŠk, tak i újma na straně žalobce a příčinná souvislosti mezi obojím) a že bylo namístě poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva (§ 31a odst. 2 ZOdpŠk).

12. K odvolacím námitkám pak je třeba uvést následující:

13. Podstatou jak závěru soudu prvého stupně, tak i odvolacích námitek žalobkyně, je především otázka významu posuzovaného řízení pro žalobkyni. Tento význam shledal soud prvního stupně nepatrným, žalobkyně naproti tomu s tímto závěrem nesouhlasí.

14. V tomto ohledu je především nutno ve shodě se soudem prvního stupně připomenout, že tu nejde o žádný z typových případů řízení s (obecně) zvýšeným významem (řízení trestní, opatrovnické, o věcech osobního stavu, pracovněprávní apod.) a ani konkrétní okolnosti věci pro zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobkyni nesvědčí (ani ona sama koneckonců takové okolnosti výslovně nezmiňuje). Z hlediska významu předmětu konkursního řízení je přitom z pohledu relevantní judikatury rozhodující částka, jíž se přihlášenému věřiteli dostane podle rozvrhového usnesení (nikoli tedy kupř. částka přihlášená); srov. již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010. Tato částka v nyní řešené konkrétní věci dosahuje výše 22 922,76 Kč, což na zvýšený význam předmětu řízení pro žalobkyni neukazuje.

15. Význam předmětu řízení pro žalobkyni je naopak podstatně snižován, a to nejen samotnou povahou konkursního řízení (jak bylo již shora uvedeno, nejde o řízení nalézací, kde se nejistota účastníka týká všech aspektů uplatňovaného nároku, nýbrž o řízení konkursní, kde se tato nejistota omezuje v zásadě jen na otázku míry uspokojení přihlášené pohledávky), nýbrž i konkrétními aspekty této věci. Podstatné tu mimo jiného je, že žalobkyně přihlašovala do posuzovaného konkursního řízení pohledávku vykonatelnou (což sama připomněla i v nyní projednávaném odvolání), čímž byla její případná nejistota o výsledku posouzení podané přihlášky ještě dále eliminována. Její nejistota tak vskutku spočívala výhradně v otázce míry uspokojení, která v této věci prakticky od počátku (i s ohledem na statisticky obecně nízkou míru výtěžnosti konkursních řízení) oscilovala pouze v řádu jednotek procent (původní míra uspokojení 6 – 8 % navrhovaná pro částečný rozvrh vzrostla v konečném rozvrhu toliko na 10,28 %), což v případě žalobkyně (vyjádřeno v penězích) znamená rozdíl nedosahující ani 10 000 Kč, tj. částky limitující bagatelní nároky (srov. kupř. § 202 odst. 2 o. s. ř.). Právě tyto konkrétní okolnosti zde řešené věci (a nikoli pouze obecně samotná povaha konkursního řízení) pak odůvodňují závěr o tom, že újma na straně žalobkyně je pouze nepatrná.

16. V tomto ohledu je třeba dodat, že právě popsaný závěr není nikterak projevem soudcovské svévole či nepřípustného soudního aktivismu, neboť žalovaná v rámci svého vyjádření k podané žalobě sníženým významem předmětu řízení pro žalobkyni argumentovala, a to právě v návaznosti na tvrzené konkrétní okolnosti daného řízení, v němž žalobkyně od počátku s ohledem na konkurenci značného množství věřitelů mohla počítat pouze s uspokojením pouhého zlomku své přihlášené pohledávky (a její nejistota se tak týkala toliko konkrétní výše uspokojení).

17. Přitom je na druhé straně nutno zohlednit také vskutku extrémní složitost posuzovaného řízení (danou především velmi vysokým počtem přihlášených věřitelů i incidenčních sporů a odtud plynoucích procesních komplikací), přičemž samotný nesprávný úřední postup (projevující se nedostatečnou spoluprací soudu se správcem konkursní podstaty a ústící v přidělení věci jinému soudci) se na celkové délce posuzovaného řízení neprojevil zásadním způsobem.

18. V obdobných věcech jiných přihlášených věřitelů v témže posuzovaném konkursním řízení bylo již opakovaně zdejším odvolacím soudem rozhodnuto, přičemž v řadě rozhodnutí zaujal odvolací soud závěr o dostatečnosti již poskytnutého nepeněžitého zadostiučinění (konstatování porušení práva), jde kupř. o rozsudky ze dne 27. 10. 2021, č. j. 62 Co 294/2021-150, ze dne 24. 6. 2021, č. j. 70 Co 192/2021-125, ze dne 8. 4. 2021, č. j. 53 Co 55/2021-173ze dne 23. 3. 2023, č. j. 58 Co 75/2023-163 ze dne 1. 2. 2024, č. j. 17 Co 17/2024-393, ze dne 21. 2. 2024, č. j. 19 Co 18/2024-180, či ze dne 22. 2. 2024, č. j. 20 Co 401/2023-382.

19. Pokud jde žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 29 Cdo 483/2024, význam řízení pro tamního žalobce byl oproti situaci zdejší žalobkyně zvyšován tím, že přihlášená pohledávka tamního žalobce (611 848 Kč) byla podstatně vyšší, stejně jako i výsledná obdržená částka (45 173 Kč), nadto byl tamní žalobce již v průběhu posuzovaného konkursního řízení osobou v pokročilejším věku (tj. v souladu s relevantní judikaturou více než 75 let; kromě těchto dvou podstatných okolností pak vedla ke zrušení tam přezkoumávaného rozsudku odvolacího soudu též skutečnost, že závěr o nepatrném významu předmětného konkursního řízení pro tamního žalobce byl založen pouze na obecném charakteru konkursního řízení. Nutno nicméně na tomto místě zdůraznit, že výše popsané okolnosti svědčící pro nikoli nepatrný význam předmětné věci pro zdejší žalobkyni tu nejsou dány (žalobkyně nedosáhla v průběhu posuzovaného řízení věku nad 75 let a její přihlášená pohledávka i její výsledné uspokojení bylo významně nižší), přičemž závěr o významu předmětného konkursního řízení pro zdejší žalobkyni je činěn nikoli obecně (s odkazem na povahu konkursních řízení), nýbrž ve vztahu ke konkrétním okolnostem právě tohoto posuzovaného konkursního řízení.

20. K samotné délce posuzovaného řízení pak je třeba připomenout, že tato nebyla v nijak zásadní míře ovlivněna nesprávným postupem konkursního soudu (případné pochybení správce konkursní podstaty přitom není bez dalšího přičitatelné státu), nýbrž naopak byla v naprosto převažujícím rozsahu dána extrémní složitostí tohoto řízení (zejména velmi vysokým počtem účastníků i souvisejících incidenčních sporů).

21. Pro úplnost je třeba dodat, že z hlediska nyní posuzovaného zadostiučinění není rozhodující ekonomická úroveň roku 2003, kdy byla teprve podána přihláška žalobkyně v předmětném konkursním řízení, neboť toto řízení muselo nutně nějakou dobu – a to nikoli krátkou s ohledem na počet konkursních věřitelů, množství incidenčních sporů a další procesní komplikace – trvat. I kdyby to bylo jen 6 let (což je s ohledem na právě popsané okolnosti ve své podstatě nereálné), bylo by skončeno již v době, kdy se v ekonomické situaci projevovaly důsledky krize započaté rokem 2008, přičemž s ohledem na nastalou změnu poměrů byla kupř. k 1. 7. 2009 zvýšena hranice bagatelních nároků podle ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. na (i nyní platnou) částku 10 000 Kč.

22. Bez významu pak je skutečnost, že z přihlášené pohledávky (resp. její uspokojované dílčí části) neběží přihlášenému věřiteli úrok z prodlení, což je dáno samotnou povahou konkursu (je-li i samotná pohledávka uspokojována pouze zčásti, nemá smysl vůbec o další sankci v podobě úroku z prodlení uvažovat).

23. Ze všech těchto důvodů shledává odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně již poskytnuté nepeněžité zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva za dostatečnou satisfakci. Žaloba proto byla správně shledána nedůvodnou a zamítnuta a správně bylo rozhodnuto též o náhradě nákladů řízení (v tomto ohledu odvolací soud na odůvodnění napadeného rozsudku pod bodem 27 zcela bez výhrad pro stručnost odkazuje).

24. Napadený rozsudek soudu prvního stupně je tedy věcně správný, a jako takový byl proto odvolacím soudem podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrzen.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla žalovaná zcela procesně úspěšná, a náleží jí proto jakožto nezastoupenému účastníku náhrada v rozsahu paušální částky 300 Kč podle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. za oba uplatněné úkony (vyjádření k odvolání a účast při jednání odvolacího soudu). Tuto částku je žalobkyně coby procesně neúspěšná odvolatelka povinna uhradit žalované ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), přičemž stanovení delší pariční lhůty je odůvodněno zásadou rovnosti účastníků s tím, že v opačném případě (uložení povinnosti k plnění žalovanému státu) by byla rovněž uplatněna takto prodloužena pariční lhůta (s ohledem na administrativně-technické požadavky pro poskytnutí plnění ze státního rozpočtu).