o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 67 C 271/2021 - 39,

1. Soud I. stupně rozhodoval o návrhu žalobkyně, jímž se domáhala zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu nároků vyplývajících ze smlouvy o úvěru ze dne [datum].

2. Žalovaná nárok neuznala. Namítala neplatnost smlouvy o úvěru pro úrok ve výši 120,38 % ročně, který odporuje dobrým mravům. Má za to, že se žalobkyně může domáhat pouze nedoplatku ve výši [částka] z titulu bezdůvodného obohacení. Dále vznesla námitku započtení pro pohledávku dle rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 14 C 242/2020 - 50.

3. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky ode dne [datum] do zaplacení (I.), zamítl žalobu co do částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, částku [částka], úrok ve výši 81,68% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka] (II.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] (III.).

4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne [datum] uzavřena smlouva o úvěru [číslo] (dále jen„ úvěrová smlouva“), na základě které byl žalované dne [datum] poskytnut úvěr ve výši [částka]. Žalovaná se zavázala splatit poskytnutý úvěr a sjednané úroky ve výši 120,38 % ročně ve 36 měsíčních splátkách po [částka]. Pro případ prodlení si strany sjednaly mimo jiné smluvní pokutu a zesplatnění celého úvěru. Žalovaná hradila splátky nepravidelně, v období od dubna [rok] do listopadu 2020 využila ochrannou dobu v souvislosti s pandemií COVID-19. Do zesplatnění úvěru dne [datum] uhradila [částka]. Žalovaná byla o dluh, navýšený o smluví pokuty a úroky, opakovaně upomínána.

5. Soud I. stupně posuzoval platnost úvěrové smlouvy s ohledem na sjednanou úrokovou sazbu a RPSN ve výši 120,38 % ročně ve smyslu § 1 odst. 2, § 433 odst. 1, § 547, § 580 a § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). V roce 2019 činila sazba úroku pro úvěry obdobných parametrů cca 11,5 % ročně a průměrná RPSN méně než 13 % RPSN přesahuje desetinásobek průměrné výše RPSN, a přepočtená nominální úroková sazba 81,68 % ročně dosahuje více než čtyřnásobku úroku obvyklého, nejen u bankovních subjektů. Poté uzavřel, že se ujednání příčí dobrým mravům a úvěrovou smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou ve smyslu § 580 o.z. K tomu odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu například usnesení [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 1484/2004. Nárok posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2992 o. z. Žalobě proto vyhověl co do částky [částka] (nedoplatek původní dlužné jistiny úvěru) se zákonným úrokem z prodlení od [datum]. Co do dalších nároků žalobu zamítl.

6. Současně nepřisvědčil námitce započtení, neboť namítaným rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 14 C 242/2020 - 50, žalované žádná pohledávka vůči žalobkyni nebyla přiznána. Žalovaná ani neprokázala, že by měla za žalobkyní splatnou či započitatelnou jinou pohledávku.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výši dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

8. Včasným odvoláním napadla žalobkyně rozsudek do zamítavého výroku II. pouze co do částky [částka] (jistina ve výši [částka] + smluvní pokuta ve výši [částka] a [částka] + 20% úrok kapitalizovaný do zesplatnění úvěru ve výši [částka]) s úrokem prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, smluvní pokuty ve výši [částka] a úroku ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka], a nákladového výroku III. z důvodu dle § 205 písm. g), e) o.s.ř. Za prvé má za to, že úrok byl sjednán v zákonných limitech, tedy nebyl důvod ho ani částečně nepřiznat. Efektivní úroková sazba byla sjednána ve výši 120,38 % p.a., což odpovídá nominální úrokové sazbě 81,68 % p.a., kterou je třeba porovnávat. K uvedenému předložila odborné vyjádření ze dne [datum] Mgr. [jméno] [příjmení], [příjmení] [příjmení], znalce v oboru ekonomika. Zopakovala, že je nebankovním poskytovatelem úvěrů, tedy je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů, že sjednaná úroková sazba nepřevyšuje čtyřnásobek obvyklé úrokové sazby poskytované bankovními ústavy, že smlouva byla uzavřena na základě svobodné vůle obou stran a že si žalovaná musela být vědoma povinnosti úrok, s jehož výší souhlasila, hradit. K výkladu platnosti smluv odkázala na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 1783/11. Má tak za to, že smlouva je platná. Poté poukázala na § 1813 o.z. týkající se zakázaných ujednání ve spotřebitelských vztazích. Má za to, že ujednání o výši úroku nemůže být nepřiměřeným ujednáním, když žalovaná byla se sazbou seznámena. K tomu odkázala na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 46 Icm 2408/2017, 16 VSOL 656/2018. Pokud soud, i přesto dospěl k názoru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat, jednalo by se maximálně o nezákonné množstevní určení dle § 577 o.z. Moderovala tedy výši sjednaných úroků na 20 % ročně. Dále namítla, že s ohledem na § 1813 o.z. nemůže být sjednaný úrok v rozporu s dobrými mravy, když občanský zákoník zná neúměrné zkrácení dle § 1793 o.z. Toho se však musí žalovaná dovolat, což neučinila. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1653/2009. Poznamenala, že povinnost platit úroky vyplývá z § 2395 o.z. a § 1802 o.z. Není tak možné úrok zcela zamítnout, ale přiznat alespoň úroky obvyklé. Zpochybnila i údaje dle [příjmení], když uváděné hodnoty jsou nižší, než je obvyklá úroková míra používaná bankami. Uvedené potvrzuje i [ulice] národní banka v dokumentu Informace o zápůjčních úrokových sazbách obvyklých na trhu pro účely uplatnění výjimky z plné působnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. [právnická osoba] v roce 2013 poskytovala hotovostní neúčelový úvěr o výši [částka] na dobu splatnosti 48 měsíců s průměrnou sazbou 18,9 % nebo u [právnická osoba] se úrok u spotřebitelských úvěrů v roce [rok] pohyboval mezi 15 až 35 %. Nesouhlasí tak s tím, že úvěrová smlouva je neplatná jako celek. K tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4498/2007. Požaduje přiznat i náklady řízení, když ty se odvíjejí od jistiny, nikoli příslušenství. Navrhla napadený výrok II. změnit tak, že žalovaná je povinna zaplatit jí částku [částka] spolu se zákonným úrokem z této částky od [datum] do zaplacení, částku [částka] a úrok ve výši 20 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úrok dosáhne částky [částka] a přiznat jí plnou náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů.

9. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila, k jednání se omluvila a souhlasila s jednáním v její nepřítomnosti.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně v rozsahu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o.s.ř.), jednal v nepřítomnosti účastníků řízení ve smyslu § 101 odst. 3 o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. V daném případě soud I. stupně provedl dostatečné dokazování, učinil správná skutková zjištění a věc správně právně posoudil. Odvolací soud se tak plně ztotožňuje i s právními úvahami a závěry, jimiž je napadený rozsudek odůvodněn, tedy v podrobnostech na něj odkazuje.

12. Soud I. stupně smluvní vztah mezi účastníky správně posuzoval z právního hlediska jako smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o.z., když je třeba aplikovat rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“).

Úroky v rozporu s dobrými mravy

13. Dle § 580 odst. 1 o.z. Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Dle § 588 věta prvá o.z. Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.

15. Soud I. stupně se správně zabýval otázkou namítané výše sjednaných úroků. Při zodpovězení této otázky vycházel z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, že nepřiměřenou, a v tomto smyslu odporujícím dobrým mravům, je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Správně odkázal na rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, jehož závěry jsou aplikovatelné i za účinnosti nového občanského zákoníku, a v němž se stanoví:„ Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60% ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné.“

16. Soud I. stupně správně porovnával úrokové sazby sjednanou ve smlouvě s obvyklými sazbami poskytovanými bankovními institucemi. Odvolací soud doplnil dokazování údaji z databáze [příjmení] s tím, že v únoru 2019 činila roční výše úrokových sazeb u úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v ČR na dobu od 1 do 5 let 8,38 % ročně. Pokud byl v souzené věci sjednán úrok 81,68 %, jedná se prakticky o desetinásobek. V souladu s výše citovanou judikaturou, je tak závěr soudu I. stupně, že ujednání o úrocích z úvěru se příčí dobrým mravům ve smyslu dle § 580 odst. 1 o.z., tedy se jedná o neplatné ujednání dle § 588 o.z.

17. Odvolací soud nepřisvědčil námitce, že nelze čerpat z databáze [příjmení]. Jedná se o oficiální zdroj informací na stránkách [obec] národní banky. Žalobkyně současně neprokázala, že obvyklá výše úroků činila v únoru 2019 při poskytování spotřebitelského úvěru za obdobných podmínek přes 20 %. Nadto argumentovala výši úrokových sazeb v roce 2013 Odvolací soud doplnil dokazování srovnáním výše úrokových sazeb poskytovaných bankami při uzavírání spotřebitelských úvěrů v roce 2019 s tím, že například Komerční banka poskytovala úrok 3,8 %, [příjmení] [příjmení] 3,9 %, [ulice] spořitelna 4,9 %, [příjmení] [příjmení] 5,8 %, ČSOB 6,9 %. Jedná se tak o úroky nižší než údaj uvedený v databázi [příjmení].

18. Odvolací soud poznamenává, že žalobkyně je profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů, tedy jí musí být známo, že poskytuje úvěry s vysokou úrokovou sazbou. Tuto výši odůvodňuje rizikovostí její podnikatelské činnosti. Z uvedeného plyne, že jejími klienty jsou i ti, kteří by na úvěr poskytnutý bankovními ústavy z různých důvodů nedosáhli. V daném případě však žalobkyně finanční situaci žalované zhodnotila, a doporučila úvěr poskytnout. Nadto i v odvolání setrvala na souladnosti úroku, původně žalovaného, s dobrými mravy. Odvolací soud se tak ztotožňuje se závěrem učiněným v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č.j. 70 Co 256/2021 - 64, že„ Žalobce tedy programově staví model svého podnikání ve sféře poskytování rizikových úvěrů na tom, že ti klienti, kteří plní jeho podmínky (platí vysoký úrok z úvěru) a generují žalobci zisk, vyvažují tak jeho ztráty z nesplácených rizikových úvěrů. To je tedy důvodem toho, že žalobce by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytoval, smlouvy s takovou sazbou by neuzavíral.“

Nebankovní poskytovatel úvěrů

19. Odvolací soud nepřisvědčil námitce, že úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší pro svoji rizikovost. Odvolací soud opětovně odkazuje na rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, v němž se stanoví, že„ V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce \"spokojí\" - bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník - s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá \"zhodnotit\" běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. …dospěl k závěru, že nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků sjednaná ve smyslu ustanovení § 658 odst. 1 obč. zák., která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček…“ Situace dlužníka ani obavy z návratnosti tak nemůžou mít žádný vliv na výši úrokové sazby. Odvolací soud poznamenává, že v souzené věci se nejednalo o poskytnutí úvěru za určitých specifických podmínek, které by navyšovaly riziko návratnosti, například s ohledem na dobu plnění či výši splátek. Splatnost byla sjednána na tři roky, tedy dobu zcela běžnou pro návratnost částky v řádu desítek tisíc. Ani výše splátek nemohla avizovat obavu o návratnost, když se jednalo o splátky po [částka] měsíčně, které by měl dlužník, při průměrné mzdě v roce 2019 ve výši cca [částka], schopen řádně hradit. Nejednalo se ani o úvěr poskytnutý prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle, s ohledem na specifické smluvní podmínky, stanovena vyšší úroková míra.

20. Odvolací soud k tomu odkazuje na shodný názor učiněný v rozhodnutích Městského soudu v Praze například ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Co 61/2019 – 90 nebo ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 Co 100/2021 – 126.

Neplatnost části právního jednání a moderace

21. Dle § 576 o.z. Týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

22. Dle § 577 o.z. Je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

23. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací žalobkyně o moderaci výše úroku z úvěru dle § 577 o.z. Poznamenává, že vada spočívající v nezákonném určení rozsahu právního jednání se z povahy věci vztahuje vždy pouze na část právního jednání. Jejím důsledkem může být nejen částečná neplatnost, ale i neplatnost právního jednání jako celku, pokud zbývající část právního jednání nebude možno od neplatné části oddělit či pokud lze předpokládat, že by dotčená strana právní jednání bez neplatné části neprovedla, rozpoznala-li by neplatnost ve smyslu § 576 o.z. včas (C. H. Beck, 2014, Občanský zákoník I. Obecná část § 1−654, 1. vydání). Ujednání o úrocích je nedílným předpokladem uzavření platné smlouvy o úvěru, tedy ho nelze oddělit jako neplatné, ani případně výši neplatné úrokové sazby moderovat. Správný je tak závěr, že úvěrová smlouva je neplatná dle § 588 o.z. ve spojení s § 576 a 577 o.z., arg. a contrario, absolutně a jako celek.

Zakázaná ujednání

24. Dle § 1813 o.z. Má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

25. Dle § 1793 odst. 1 o.z. Zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela.

26. Odvolací soud neshledal správným ani odkaz na § 1813 o.z., kterým je provedena směrnice Rady 93/13 EHS ze dne [datum] o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Uvedené ustanovení cílí na nerovnováhu práv a povinností stran, a to v neprospěch spotřebitele. Pokud smluvní ujednání vymezují předmět plnění či jeho cenu, jsou předmětem přezkumu pouze za předpokladu, že nejsou poskytnuta jasně a srozumitelně. Lze přisvědčit žalobkyni, že ze smlouvy bylo žalované zřejmé, že úvěr ve výši [částka] musí vrátit ve 36 splátkách po [částka], tedy v celkové výši [částka], což je prakticky trojnásobek poskytnutého plnění. Uvedené však nevylučuje použití jiných ustanovení o.z., například § 580 a § 588 o.z. Uvedené je i v souladu s komentářem k uvedenému ustanoví, když se v něm stanoví, že„ Naplnění předpokladů dle § 588 o. z. však bude do značné míry vylučovat možnost dovolání se ujednání spotřebitelem (ujednání bude absolutně neplatné). Přezkum přiměřenosti vymezení předmětu plnění a ceny je omezen (§ [číslo]), přezkum souladu takových ujednání s dobrými mravy nikoliv.“ (C. H. Beck, Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ [číslo]), 1. vydání, 2014, s. 421 - 448: M. [příjmení]). Za situace, kdy je dána neplatnost úvěrové smlouvy v důsledku ujednání v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 věta prvá o.z. se žalovaná ani nemusela dovolávat zrušení smlouvy v důsledku hrubého nepoměru vzájemného plnění ve smyslu § 1793 odst. 1 o.z.

27. Z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru jako celku tak nemá žalobkyně právo ani na další žalobou uplatněné nároky z titulu sjednaného úroku z úvěru, poplatku, ani smluvních pokut. Soud I. stupně posoudil nárok správně z titulu bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o.z. Za situace, kdy žalované byla poskytnuta částka [částka], ta uhradila částku [částka], vznikl žalobkyni nárok pouze na rozdíl mezi poskytnutým plněním a vráceným plněním. Soud I. stupně žalobkyni správně přiznal nárok na částku ve výši [částka]. Správně jí i přiznal úroky z prodlení. Žalovaná se dostala do prodlení ve smyslu § 1968 o.z. poté, kdy byla žalobkyní vyzvána k vrácení dlužné částky. Úroky z prodlení správně přiznal ve výši dle § 1970 o.z. ve spojení s § 2 nařízení č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky. Vyhovující výrok nebyl napaden odvoláním.

28. Odvolací soud shledal správným i rozhodnutí o nákladech řízení, když žalobkyně měla úspěch ve věci pouze nepatrný, tedy byly žalované přiznány plné náklady řízení ve smyslu § 142 odst. 3 o.s.ř. dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

29. Odvolací soud tak napadený rozsudek ve výroku II. v rozsahu odvoláním napadeném jako věcně správné, včetně nákladového výroku III., potvrdil dle § 219 o.s.ř. Vyhovující výrok I. a výrok II. v rozsahu částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 61,68 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení, zůstaly stranou přezkumné činnosti odvolacího soudu dle § 206 odst. 2 o.s.ř., neboť nebyly napadeny odvoláním.

30. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn dle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. a contrario, když žalované žádné náklady v této fázi řízení nevznikly, neboť obsahem spisu není tvrzené vyjádření k odvolání ze dne [datum].