pro zaplacení 121.992 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 9. 2024, č. j. 47 C 137/2024-32, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 30. 1. 2025, č. j. 47 C 137/2024-54,

1. Napadeným rozsudkem, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, nalézací soud zamítl žalobu s návrhem na zaplacení částky 121.992 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II.).

2. Takto soud rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení žalované částky s tím odůvodněním, že dne 12. 4. 2022 podal u žalované žádost o informace pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“), když zákonem předepsaná lhůta uplynula dne 28. 4. 2022. Žalovaná poskytla informaci až dne 17. 4. 2024. Za 736 dnů trvajících průtahů žalobce žádal zadostiučinění v celkové výši 129.780 Kč (180 Kč/den průtahů). S ohledem na částečné plnění žalovanou se žalobce v žalobě nadále domáhal částky 121.992 Kč s příslušenstvím.

3. Průběh posuzovaného řízení byl mezi účastníky nesporný, stejně jako skutečnost, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 20. 4. 2024, když žalovaná v rámci předběžného projednání přiznala dne 5. 6. 2024 žalobci finanční odškodnění ve výši 7.788 Kč.

4. Zjištěný skutkový stav nalézací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), jehož konkrétní ustanovení citoval. Následně nalézací soud dospěl k závěru, že celková délka posuzovaného řízení je nepřiměřená. Řízení bylo zahájeno dne 12. 4. 2022 podáním žádosti o informaci, a trvalo do 17. 4. 2024, kdy byla informace žalobci poskytnuta, tj. celkem 736 dní. Dále dospěl k závěru, že posuzované řízení nebylo skutkově, právně ani procesně složité, jednalo se o žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. Věc byla opakovaně řešena druhým stupněm při rozhodování o rozkladu. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému orgánu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná. Žalobce se na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodílel. V posuzovaném řízení nalézací soud opakovaně shledal průtahy, a to především v období od 2. 6. 2022, kdy byl žalobcem podán rozklad, do vydání rozhodnutí žalované dne 21. 2. 2023, byť přihlédl k tomu, že se dne 18. 5. 2023 konala rozkladová komise. Význam řízení pro žalobce nalézací soud shledal nepatrným. Soud zohlednil, že ani Evropský soud pro lidská práva nepřiznává, oproti řízením typu: opatrovnických sporů, pracovně právních sporů, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života, zvýšený význam. V řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se zásadně liší v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva (např. žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo odsouzením, se domáhá u konkrétního soudu poskytnutí soudních rozhodnutí vydaných ohledně téhož nároku v jiných věcech, aby mohl odůvodnit jím požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění) a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv, přičemž se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase. Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022). Soud I. stupně dospěl k závěru, že požadovaná rozhodnutí se žalobce osobně nijak netýkala a význam požadované informace byl pro něj toliko zprostředkovaný. Žalobce význam řízení odvozoval toliko od množství vloženého času a úsilí o poskytnutí informace, zejména v podobě opravných prostředků. Nicméně podávání opravných prostředků je právem účastníka řízení, které zákon předpokládá a nelze při jeho využití automaticky hovořit o zvýšeném významu. Soud I. stupně dospěl k závěru, že není namístě poskytnout žalobci relutární zadostiučinění, když konstatování porušení práva shledal dostatečným prostředkem satisfakce, neboť význam řízení shledal jako nepatrný. Pokud tedy žalovaná poskytla žalobci finanční zadostiučinění, poskytla žalobci více, než by mu přiznal soud, pročež soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Nalézacímu soudu vytkl nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení, neboť má za to, že byl ve sporu úspěšný, když soud I. stupně konstatoval porušení práva, avšak toto konstatování se nepromítlo do výroku rozsudku. Rozhodnutí o nákladech řízení je v rozporu s principy spravedlnosti s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1505/08 ze dne 11. 5. 2010, který připouští přiznání plné náhrady nákladů řízení i v případě, že rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. Dále namítá, že soud I. stupně neuvedl, na základě jakých konkrétních skutečností individuálně posoudil význam žádaných informací pro žalobce a jím citovaná judikatura je nepřiléhavá. Dovozuje, že v případě že jsou žádány listiny (rozhodnutí povinného subjektu a kasační stížnost), jde o to, že jejich konkrétní obsah z podstaty věci nemůže být žadateli znám před jejich získáním. Žadatel může mít důvodně za to, že jejich obsah je pro něj důležitý, a to minimálně do doby, nežli zjistí, co konkrétně obsahují. Po celou dobu je pociťována minimálně stejná újma zvyšující se od podání žádosti do okamžiku jejich poskytnutí, a počtu opravných prostředků. Skutečná důležitost pro žadatele se vyjeví teprve po seznámení s obsahem žádaných listin. Žádané listiny (rozhodnutí a kasační stížnost) obsahují informace, u kterých předem nelze stanovit, zda a v jaké míře budou pro žadatele významné. Má za to, že nalézací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že jde o žádost o informace, u které žalovaná neprokázala snížený nebo dokonce nepatrný význam pro poškozeného. Vytkl soudu, že se na žádost o informace nezaměřil z hlediska užitečnosti obsahu žádaných písemností pro žalobce. Jinak řečeno, soud nezvážil skutečnost, že obsah požadovaných písemností, které se samy o sobě žalobce nijak netýkají, neznamená, že nemohou obsahovat pro žalobce významné informace. Nalézací soud se nezabýval ani tím, že žádost byla učiněna na základě předpokladu, že se v žádaných písemnostech nacházejí pro žadatele užitečné informace. Soud nesprávně posoudil skutečnosti, že množství času a úsilí, které bylo věnováno získání uvedených písemností, odpovídalo předpokládanému významu jejich obsahu pro žalobce. Dále soudu vytkl, že nepřihlédl k nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20 ze dne 14. 10. 2020, ve kterém je uvedeno, že bez ohledu na počet opravných prostředků se z ústavněprávního hlediska jedná o jediné řízení od okamžiku podání žádosti až do okamžiku poskytnutí informace. Z uvedeného nálezu vyplývá, že za průtahy je třeba považovat celé řízení po marném projití zákonné lhůty do poskytnutí informace. Rovněž tak soud nevzal do úvahy, že povinný subjekt se musí řídit především zákonnou lhůtou, nikoli svým uvážením, kdy informaci poskytne. Navíc v případě, že žalovaná neuvedla a nedoložila důkazy o nízkém významu žádané informace pro žalobce, není soud oprávněn aktivisticky sám dovozovat a zjišťovat tyto skutečnosti. Odvolacímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví nebo jej zruší a vrátí soudu I. stupně k dalšímu řízení.

6. Žalobce podal odvolání i do doplňujícího rozsudku, ve kterém namítá, že soud nesprávně posoudil skutkový stav i právní otázky, čímž porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Soud I. stupně opomenul uvést konstatování porušení práva ve výroku rozsudku, ačkoliv podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 30 Cdo 2116/2021) je takové konstatování nezbytné v případech, kdy není přiznáno finanční zadostiučinění. Nalézací soud se spokojil s pouhým konstatováním v odůvodnění, čímž zcela pominul jeho význam pro právní jistotu a satisfakci poškozeného. Upozorňuje, že mimosoudní finanční kompenzace, kterou obdržel, nemůže být důvodem pro zamítnutí žaloby, neboť se jednalo o samostatnou dohodu, která nemá vliv na soudní řízení. Soud měl posoudit, zda žalobce má nárok na další nebo vyšší zadostiučinění, a to bez ohledu na předchozí mimosoudní plnění. Další zásadní výtkou je, že soud nesprávně aplikoval kritérium významu předmětu řízení podle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., aniž by žalovaná unesla důkazní břemeno ohledně nevýznamnosti požadovaných informací. Žalobce tvrdí, že soud své závěry opřel o nepodložené domněnky a ignoroval rozsudky Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 30 Cdo 2107/2023, 30 Cdo 2892/2023), které stanoví, že soud nemůže snižovat zadostiučinění bez konkrétních důkazů. Rovněž neprovedl test proporcionality a nezohlednil všechny relevantní faktory, jako je složitost řízení, obstrukční jednání povinného subjektu, délka řízení a míra úsilí, které musel žalobce vynaložit k získání informací. Poukazuje na to, že nalézací soud nevěnoval dostatečnou pozornost obstrukčnímu jednání povinného subjektu, který jako profesionál v oblasti poskytování informací jednal v rozporu se zákonem a úmyslně komplikoval přístup k informacím. Tato skutečnost je podle žalobce doložena správním spisem a potvrzena tím, že informace byly nakonec poskytnuty až po zásahu nadřízeného orgánu. Soud I. stupně měl přihlédnout k tomu, že žalobce byl nucen podávat právně složité opravné prostředky, což představovalo nepřiměřenou zátěž a vedlo k morální újmě, která je presumována judikaturou Ústavního soudu (např. sp. zn. IV. ÚS 2699/23, I. ÚS 1536/11). Kritizuje rovněž, že soud použil nepřiléhavou judikaturu, která se týká odlišných skutkových okolností, a nezohlednil stanovisko Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010, podle něhož má konstatování porušení práva pouze podpůrnou funkci a lze jej použít jen ve výjimečných případech. V dané věci však soud neprokázal, že by se jednalo o takový výjimečný případ, a naopak přehlédl, že žalobce se na průtazích nijak nepodílel a že význam požadovaných informací nebyl zanedbatelný. Závěrem konstatuje, že soud nesprávně rozhodl i o náhradě nákladů řízení, neboť žalobce byl úspěšný při prokázání základu nároku, a proto měl mít nárok na náhradu nákladů podle § 142 odst. 3 o. s. ř. Soud však tento aspekt ignoroval a tím porušil právo žalobce na spravedlivý proces. Žalobce opětovně navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, případně, aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

7. K podaným odvoláním se vyjádřila žalovaná. Poukázala na skutečnost, že odvolání je kompilátem žalobních tvrzení. Spor je fakticky veden pouze o formu zadostiučinění. Ztotožnila se se závěry soudu I. stupně a upozornila, že soud I. stupně při svém rozhodnutí zohlednil již žalobci poskytnuté peněžité zadostiučinění. Konstatovala, že z odůvodnění napadeného rozsudku je jednoznačně seznatelné, že soud postupoval metodicky krok za krokem, když zjišťoval splnění zákonných podmínek pro vyvození odpovědnosti státu za škodu ve smyslu OdpŠk, přičemž tyto své úvahy založil na skutkových zjištěních a všech známých okolnostech posuzovaného případu, kdy, shodně s žalovanou a s odkazem na přiléhavou judikaturu, usoudil na nepatrný význam řízení pro žalobce, čemuž správně přizpůsobil formu přiznaného zadostiučinění. Odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek potvrdil.

Vyjádřila se také k odvolání do doplňujícího rozsudku a ztotožnila se s názorem soudu I. stupně, že nebylo nutné výrok doplnit o konstatování porušení práva. Upozorňuje na skutečnost duplicitně uplatněných námitek žalobcem i správnost postupu soudu I. stupně při zmítnutí příslušentví již zamítnutého peněžitého nároku.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), aniž nařizoval jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.). Účastníci totiž s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili.

9. Nalézací soud provedl potřebné důkazy, z nichž vyvodil odpovídající skutková zjištění, která následně přiléhavě posoudil i po stránce právní. Odvolací soud tak odkazuje v této souvislosti na písemné odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s nímž se ztotožňuje.

10. Předně se odvolací soud neztotožňuje s námitkou žalobce o tom, že ani sama žalovaná netvrdila snížený význam posuzovaného řízení pro žalobce, přičemž nalézací soud si „aktivisticky“ tuto skutečnost posoudil sám. Žalobce opomněl, že žalovaná již v samotném vyjádření k žalobě jasně v rámci své obranné argumentace namítala, že význam posuzovaného řízení je pro žalobce „marginální“. Odkazovala na závěry jak usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 156/02, tak rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2800/2009 s jasným výkladem o tom, že „Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 760/2022).“ O závěry těchto judikatorních rozhodnutí následně soud I. stupně opřel i závěry v této věci.

11. Mezi účastníky byl nesporný průběhu posuzovaného řízení a jeho obsah, tedy nebylo sporu ani o tom, že žalobcem požadované informace se jej nikterak netýkaly a nalézací soud tak učinil zcela správný závěr, že význam požadované informace byl pro něho pouze zprostředkovaný. Nalézací soud tedy „aktivisticky“, bez tvrzení žalované, nepátral po nepatrném významu posuzovaného řízení pro žalobce, ale vyšel z argumentace žalované, kterou měl za prokázanou právě charakterem informací, které žalobce požadoval. Odvolací soud se pak s tímto závěrem zcela ztotožňuje.

12. Také námitka, že za průtah měla být považována celá doba následující po skončení zákonné lhůty k vydání rozhodnutí do dne jeho vydání, není důvodná. Jako průtahy v řízení je možné posoudit pouze období nedůvodné nečinnosti příslušného státního orgánu v průběhu řízení, nikoli celou dobu, po kterou je takové řízení nepřiměřeně dlouhé, resp. po dobu, která přesahuje zákonnou lhůtu k vydání rozhodnutí.

13. Soud I. stupně v řízení zjistil konkrétní průtahy posuzovaného řízení mající za následek nesprávný úřední postup dle § 13 odst. 1 OdpŠk (viz bod 20 rozsudku). Správně se dále zabýval jednotlivými obligatorními kritérii vyplývajícími z § 31a OdpŠk (viz bod 21 až 24 rozsudku), mezi které patří i význam předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 1 písm. e/ OdpŠk). Správně také aplikoval závěry judikatury Nejvyššího soudu, vyjádřené v rozsudku ze dne 20. 4. 2023, č. j. 30 Cdo 760/2022-389, z níž plyne, že při neexistenci potřebných tvrzení žalobce směřujících k prokázání, jaké konkrétní subjektivní právo bylo v důsledku včasného neposkytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb. porušeno či ohroženo, lze mít za to, že význam posuzovaného řízení je pro žalobce marginální, jak ostatně žalovaná tvrdila ve svém stanovisku. Není přitom úkolem žalované ani soudu, aby zvažovaly všechny možné v úvahu připadající situace (či dokonce si k nim obstarávaly důkazy), pro které by mohla být vyžadovaná informace pro žalobce důležitá. Při zohlednění nedostatku potřebného tvrzení o konkrétní újmě v subjektivních právech žalobce tak nalézací soud správně uzavřel, že pro žalobce by bylo dostatečnou satisfakcí samotné konstatování porušení práva na přiměřeně dlouhé řízení, neboť význam tohoto řízení byl pro žalobce nepatrný. Poskytla-li žalovaná žalobci dokonce i finanční plnění, které žalobce, jak je zřejmé z jeho žaloby, preferoval (byť v mnohonásobně vyšší částce), činila tak nad rámec svých zákonných povinností.

14. Pokud se týká námitky žalobce o nesprávnosti napadeného výroku I. s tím, že soud I. stupně měl při zamítnutí žaloby konstatovat porušení práva, soud I. stupně v doplňujícím rozsudku, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, vysvětlil, že pokud bylo žalobci již přiznáno finanční zadostiučinění, v tomto bylo již implicitně obsaženo konstatování porušení práva, které je předpokladem pro takové přiznání. Konstatování porušení práva ve výroku rozhodnutí je namístě, pokud se jiná forma náhrady poškozenému nepřiznává.

15. Odvolací soud se tedy ze všech shora uvedených důvodů ztotožňuje se závěrem soudu nalézacího o tom, že význam požadované informace pro žalobce byl nepatrný a v takovém případě byla namístě toliko konstatace porušení práva žalobce na poskytnutí informace v zákonné lhůtě, nikoli náhrada poskytnutá v penězích.

16. Navíc nelze odhlédnout od skutečnosti soudu známé z úřední činnosti, že žalobce vede mnoho dalších podobných sporů, na což nejen odkázala žalovaná, ale pouze za roky 2024 a 2025 vede tentýž žalobce jen u tohoto odvolacího soudu cca 20 sporných řízení.

17. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil za použití ust. § 219 o. s. ř. včetně rovněž správného akcesoricky navazujícího výroku o nákladech řízení, kdy s ohledem na zamítnutí žaloby nebylo na místě uvažovat o aplikaci § 142 odst. 3 o. s. ř.

18. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn plným úspěchem žalované v odvolacím řízení. Náklady žalované před odvolacím soudem činí celkem 300 Kč a sestávají z paušální náhrady hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. za 1 úkon žalované v tomto řízení (vyjádření k odvolání). Bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Lhůta k plnění je určena podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.