o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací],

1) Shora označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalované vydat žalobci horské kolo [značka automobilu] [anonymizována dvě slova], eventuálně zaplatit částku [částka] (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladu řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2) Takto soud I. stupně rozhodl v řízení o žalobě, v níž žalobce tvrdil, že dne [datum] uzavřel se společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], kupní smlouvu, jejímž předmětem byl shora specifikované jízdní kolo; kupní cena byla sjednána ve výši [částka]. Žalobce jízdní kolo bezprostředně po jeho koupi půjčil žalované, se kterou měl romantický vztah, aby mohli společně trávit čas jízdou na kole. Na kole byly při převzetí drobné vady, které prodejce slíbil odstranit. Vzhledem k tomu, že žalovaná bydlela poblíž prodejny, kde žalobce jízdní kolo koupil, měla zařídit servis a z tohoto důvodu má u sebe doklad o prodeji. Poté, co se žalovaná přestala se žalobcem stýkat, ji žalobce požádal o vrácení jízdního kola, a to telefonicky, písemně i e-mailem. Žalovaná jízdní kolo žalobci odmítla vrátit. Pro případ, že žalovaná jízdní kolo již nemá v dispozici nebo je žalobci nebude moci vydat z jiného důvodu, žalobce navrhl, aby byla žalované uložena povinnost žalobci uhradit částku ve výši [částka] odpovídající kupní ceně tohoto kola.

1) Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že je oprávněna si kolo ponechat. Jejich vztah se žalobcem byl sice krátký, ale intenzivní a žalobce jí za těchto okolností kolo daroval. Žalobce koupil kolo za její přítomnosti, vybrala si barvu. Žalobce a žalovaná společně jezdili na výlety, po kterých žalobce žalovanou i s jízdním kolem odvezl k ní domů. O půjčení kola nebyla až do okamžiku rozchodu řeč.

2) Soud I. stupně dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu: účastníci byli v krátkém (dvoutýdenním) partnerském vztahu a dne [datum] se společně dostavili do prodejny jízdních kol, kde došlo ke koupi jízdního kola. Kupní cenu za jízdní kolo ve výši [částka] uhradil v hotovosti žalobce. Žalobce vyjednal s prodavačem slevu a následně kolo uhradil. [obec] kola navrhl žalobce; jeho úmyslem bylo nabýt kolo pro sebe a žalované ho jen půjčit s tím, že když se s ním žalovaná rozejde, bude mít kolo pro svou případnou příští známost. Tento svůj úmysl žalované explicitně nesdělil, neřekl však výslovně ani to, že jde o dárek. Jízdní kolo účastníci vybírali společně, žalobce se zajímal o technické parametry, žalovaná o barvu. Žalovaná si v prodejně jízdní kolo vyzkoušela. Účastníci se v prodejně s kolem fotili a u toho se líbali. Žalobce jízdní kolo zaplatil v hotovosti, peníze vybral ze svého účtu. Žalovaná následně jízdní kolo užívala. Při jízdě na něm natáčela videa, ve kterých žalobci děkovala. V reakci na zaslané videozáznamy žalobce pochválil žalovanou, že jí to s kolem sluší. Své kamarádce žalovaná sdělila, že jí žalobce koupil kolo. Když se žalovaná a žalobce rozešli, žalobce požadoval vydání jízdního kola, což žalovaná odmítla.

3) Právní jednání účastníků soud I. stupně posoudil podle obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.); úmysl žalobce pořídit kolo pro sebe a v případě ukončení známosti se žalovanou je posléze zapůjčit jiné přítelkyni, nebyl žalované znám a nebylo možné jej z chování žalobce seznat. Žalovaná měla za to, že jde o dar. Soud I. stupně neaplikoval pravidlo výkladu projevu vůle obsažené v § 556 odst. 1 větě první o. z., když ke shodě vůlí účastníků ohledně skutečného obsahu právního jednání nedošlo. Zatímco úmyslem žalobce bylo nabýt kolo pro sebe a svěřit ho žalované toliko do užívání, žalovaná byla přesvědčena o tom, že kolo bude její.

4) Výkladem podle § 556 odst. 2 o.z. soud I. stupně dospěl k závěru, že vzhledem ke zjištěným okolnostem, které pořízení kola předcházely, i k chování žalobce a žalované bezprostředně po koupi, je třeba vyložit obsah právního jednání uzavřeného mezi žalobcem, prodejcem kol a žalovanou jako kupní smlouvu uzavřenou ve prospěch třetího ve smyslu § 2079 o. z. ve spojení s § 1767 o. z., na základě které vlastnické právo k jízdnímu kolu nabyla přímo žalovaná.

5) Žalobce svůj záměr kolo koupit pro sebe a žalované (a svým následným případným partnerkám) ho jen půjčovat žalované nijak nesdělil. Za této situace nelze s přihlédnutím k běžným zvyklostem společenského života v kontextu kulturního prostření evropské civilizace, postavené mj. na hodnotách jisté galantnosti a gentlemanství, klást k tíži žalované, že tento úmysl žalobce neprohlédla. Naopak žalovaná nabyla podle soudu zcela legitimně z chování žalobce oprávněného dojmu, že žalobce kupuje kolo pro ni.

6) Vzhledem k tomu, že žalobce není vlastníkem předmětného kola, postrádá ve sporu aktivní věcnou legitimaci (nepožívá právní ochrany jako vlastník ve smyslu § 1040 o. z.). Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve prospěch plně úspěšné žalované.

7) Tento rozsudek napadl žalobce včasným a přípustným odvoláním. Vytýkal soudu I. stupně, že nepřihlédl ke skutečnostem tvrzeným žalobcem, na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, a v důsledku toho věc nesprávně právně posoudil (§ 205 odst. 2 písm. b), písm. e), písm. g) o.s.ř.). Žalobce především namítal, že soud I. stupně posoudil kupní smlouvu ze dne [datum] jako smlouvu ve prospěch třetího, což nejenže nevyplývá z provedeného dokazování, ale takový význam příslušnému právnímu jednání nepřikládal ani žalobce, ani žalovaná.

Po skutkové stránce byl z provedeného dokazování najisto postaven úmysl žalobce nabýt kolo do svého vlastnictví. Žalobce se domnívá, že závěry soudu I. stupně ohledně koupě ve prospěch třetího jsou ovlivněny osobní zkušeností soudce, který při prvním jednání deklaroval, že on v tehdy ještě partnerském vztahu se svou posléze manželkou šel taktéž koupit horské kolo, ovšem s úmyslem, že kolo bude koupě pro ni, resp. dar pro ni. Osobní zkušenost soudce, která zřejmě ovlivnila i závěry, k nimž dospěl v daném případě při zjišťování obsahu projevu vůle stran, však vycházela z odlišných okolností, než byly zjištěny v daném případě. Okolnosti této věci jsou přitom zásadní pro posouzení úmyslu žalobce, ale i pro závěr o tom, jak by konkrétní situaci (resp. projev vůle) mohla vnímat osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.

Žalobce účastnickou výpovědí potvrdil své tvrzení, že nikdy nezamýšlel předmětné horské kolo žalované darovat či koupit pro ni. Nikdy v tomto směru neučinil žádný projev vůle. Naopak jeho jasným a podle jeho názoru zcela zřejmým a pochopitelným způsobem, vzhledem k ostatním okolnostem, bylo koupit kolo pro sebe a žalované jej zapůjčit. Zásadní okolností bylo, že k předmětné koupi došlo cca po 1 týdnu po navázání známosti se žalovanou; vzhledem k této okolnosti žalobce ve smyslu § 4 o.z. zcela pochopitelně a důvodně očekával, že ani žalovaná nemohla jednání žalobce vnímat jinak. Obranu žalované, že považovala jednání žalobce za dar a tento dar přijala, žalobce hodnotí jako rozpornou s dobrými mravy.

Obsah projevu vůle žalobce (ve smyslu koupě horského kola a jeho zapůjčení žalované) je třeba hodnotit z jeho pozice jako jednající osoby a přiznat mu takový význam, jaký mu žalobce jako jednající osoba zamýšlel dát. Pro výklad je rozhodující, jaký smysl by mu dala rozumná osoba v postavení smluvních stran; hledisko rozumné osoby však musí být zvažováno v kontextu daného případu. Soud I. stupně sice citoval § 556 odst. 2 o.z., ukládající při zjišťování úmyslu jednajících stran přihlížet k tomu, co právnímu jednání předcházelo, avšak zjišťování úmyslu žalobce se dostatečně nevěnoval, resp. ve svých skutkových závěrech z úmyslu žalobce nevycházel.

Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

8) Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně.

9) Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř.; dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10) Soud I. stupně založil zamítavé rozhodnutí na závěru, že žalobce není k vindikační žalobě aktivně legitimován, neboť vlastníkem horského kola (dále také jen„ věc“) je žalovaná, a to na základě kupní smlouvy ze dne [datum], kterou uzavřel žalobce jako kupující s prodávající společností [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], ve prospěch žalované jako třetí osoby ve smyslu § 1767 o.z.

11) Žalobci lze přisvědčit v tom, že soud I. stupně učinil právní závěr ohledně smlouvy ze dne [datum] jako vlastnického titulu žalované k věci, bez opory ve skutkových závěrech, k nimž dospěl.

12) Podle § 1767 odst. 1 o.z. má-li podle smlouvy dlužník plnit třetí osobě, může věřitel požadovat, aby jí dlužník splnil.

13) K tomu, aby mohla smlouva vzniknout, je třeba, aby se setkaly shodné projevy vůle kontrahujících stran, přičemž k perfekci smlouvy postačuje konsensus na podstatných náležitostech mezi stranami kontraktu.

14) V daném případě však soud I. stupně neučinil žádný skutkový závěr o tom, že úmyslem žalobce, vyjádřeným jednáním s prodejcem, bylo uzavření kupní smlouvy, zavazující prodejce k plnění (převedení vlastnického práva k věci) žalované. Současně soud I. stupně neučinil ani skutkový závěr, že obsahem konsenzu žalobce s prodejcem ohledně převodu vlastnického práva k věci byl závazek převést vlastnictví na žalovanou, tj. že bylo mezi žalobcem a prodávajícím dohodnuto, že smlouva je uzavírána ve prospěch žalované. Z uvedeného důvodu nelze schválit ani právní závěr, že žalobce uzavřel kupní smlouvu ve prospěch žalované, která z tohoto titulu nabyla vlatnické právo k věci.

15) Přisvědčit však lze zásadnímu závěru soudu I. stupně, že žalobce není k vindikační žalobě aktivně legitimován, neboť vlastníkem horského kola je žalovaná.

16) Prokázané okolnosti, tj. že žalobce kolo vybíral, sjednal slevu z kupní ceny, vedl s prodávajícím debatu ohledně prodejnosti použitého kola, a případné finanční ztráty při brzkém prodeji, nelze hodnotit jinak, než že žalobce uzavřel s prodejcem kupní smlouvu o prodeji kola a převzetím od prodejce k němu nabyl vlastnické právo. Takto si následky jednání žalobce při nákupu kola vykládala i žalovaná, pokud se brání tvrzením, že nabyla vlastnické právo ke kolu na základě konkludentně uzavřené darovací smlouvy.

17) Nicméně další zjištěné okolnosti, tj. že žalobce umožnil žalované kolo užívat a že zde není žádná okolnost nasvědčující tomu, že slíbila kolo vrátit, resp. že se z chování žalobce podávalo, že předpokládá, že mu bude věc vrácena, neumožňují posouzení skutkového stavu podle návrhu žalobce jako výpůjčky. Ze skutkových zjištění soudu I. stupně totiž nevyplývá, že by si žalovaná byla vědoma povinnosti věc vrátit (byť v době, která nebyla v době převzetí věci konkrétně určena) a že by se k tomu byla, byť nepřímo, zavázala. Pohnutka žalobce k jednání, spočívajícímu v předání kola žalované, která byla zjištěna z výpovědi žalobce v řízení před soudem I. stupně, tj. umožnit žalované pouze dočasné užívání po dobu známosti, není z hlediska obsahu vůle projevené žalobcem, relevantní, neboť objektivně zůstala žalované skryta a nestala se tak složkou projevené vůle žalobce.

18) Naopak z okolností zjištěných soudem I. stupně vyplývá, že žalovaná si počínala jako vlastník kola, který nabyl vlastnictví darem na základě konkludentně uzavřené datovací smlouvy. S jednáním žalobce, z něhož nebylo možné seznat, že počítá s vrácením věci (reakce žalobce na děkovné sms a videa), si žalovaná za okolností intenzivního milostného vztahu zcela logicky spojovala následek nabytí kola darem a z projevů vděku vůči žalobci, společné fotografie s kolem, sms se slovy díků –z nich vyplývá, že předání kola vnímala jako darování a dar přijala. Žalovaná logicky vnímala chování žalobce, který při pořízení věci dbal na to, aby odpovídala jejímu vkusu (výběr barvy) a předal jí kolo k užívání v době intenzivního milostného vztahu, jako osobní velkorysý dar, přičemž z jeho chování nebylo možné dovodit, že může věc užívat pouze za předpokladu trvání tohoto vztahu.

19) Povinnost žalované vrátit věc za zjištěných okolností (poskytnutí hodnotného daru bezprostředně po navázání známosti a brzkého partnerského rozchodu účastníků) nelze vyvozovat ani na základě § 545 o.z., podle něhož právní jednání vyvoláví mimo jiné právní následky plynoucí z dobrých mravů.

20) Žalobci lze sice přisvědčit v tom, že převládající zvyklostí je – v případě vztahů, které jsou ukončeny po velmi krátké době, vracet hodnotnější dary, které si strany za trvání vztahu poskytly. Vzhledem k tomu, že však nejde však postup, obecně vnímaný jako jediný možný slušný způsob jednání po ukončení krátkého vztahu, nemá tato zvyklost charakter normy, obecně chápané v těchto souvislostech jako„ dobré mravy“.

21) Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu I. stupně je z výše uvedených důvodů věcně správné, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

22) O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o.s.ř., § 142 odst. 1 o.s.ř.; žalované, která by vzhledem k plnému úspěchu v této fázi řízení měla zásadně právo na náhradu nákladů řízení, náklady nevznikly.