o určení vlastnického práva k nemovitostem, k odvolání žalované 2/ a žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. května 2024, č. j. 5 C 230/2019-177,

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně určil, že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 187 m2, pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 255 m2, pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, o výměře 414 m2, pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, o výměře 291 m2, pozemku parc. [číslo], ostatní plocha, o výměře 335 m2, pozemku parc. [číslo], ostatní plocha, o výměře 77 m2, pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 74 m2, pozemku parc.[číslo], ostatní plocha, o výměře 110 m2, pozemku parc. [číslo], ostatní plocha, o výměře 60 m2, pozemku parc. č. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 214 m2, pozemku parc. [číslo], ostatní plocha, o výměře 242 m2, pozemku parc. č. [číslo], ostatní plocha, o výměře 78 m2, a pozemku parc. č. [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 185 m2, vše k. ú. [adresa], obec [adresa], zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště [adresa], na LV 10889 pro k. ú. [adresa] (výrok I.), a dále rozhodl, že žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení o žalobě, v níž žalobce tvrdil, že k pozemkům v k. ú. [adresa], obec [adresa], specifikovaným v předchozím odstavci (dále jen „předmětné pozemky“) je v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Hlavní město [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], na LV č. [hodnota] pro k. ú. [adresa], zapsáno duplicitní vlastnictví žalobce (k celku každého z předmětných pozemků) na straně jedné a na straně druhé vlastnictví žalované 1/ (k podílu o velikosti 11/32 na každém z předmětných pozemků), žalované 3/(k podílu 11/32) a paní [jméno FO], nar. [datum], zemřelé [datum] (k podílu 10/32). Vlastnické právo žalobce bylo zapsáno na základě souhlasných prohlášení o nabytí do vlastnictví podle zákona č. 172/1991 Sb., ze dne [datum] a ze dne [datum]; duplicitní zápisy vlastnictví byly provedeny na základě usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ve věci dodatečného projednání pozůstalosti po [tituly před jménem] [jméno FO], zemřelém [datum], ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a ze dne [datum], č. j. [spisová značka] (žalované 1/ a 3/), a usnesení Obvodního soudu pro [adresa] ve věci dodatečného projednání pozůstalosti po [jméno FO], zemřelé [datum], ze dne [datum], č. j. [spisová značka] ze dne [datum] (paní [jméno FO], původně označená jako žalovaná 2/).

3. Vzhledem ke skutečnosti, že paní [jméno FO], narozená [datum], jíž svědčí duplicitní zápis vlastnictví v katastru nemovitostí k podílu o velikosti 10/32 na každém z předmětných pozemků, zemřela a tento majetek nebyl projednán v pozůstalostním řízení, jednal soud I. stupně ohledně těchto práv s pozůstalou dcerou, paní [Jméno zainteresované osoby 1/0][Datum narození zainteresované osoby 1/0], bytem [adresa] a [adresa] [země] (dále jen „žalovaná 2/“), která je podle potvrzení, vydaného Obvodním soudem pro [adresa] dne [datum], jediným dědicem paní [jméno FO] ze zákona, který dědictví neodmítl.

4. Žalobce tvrdil, že předmětné pozemky neměly být dodatečně projednány v pozůstalostním řízení po shora jmenovaných zůstavitelích, neboť vlastnické právo právních předchůdců žalovaných 1/–3/ k předmětným pozemkům zaniklo vyvlastněním za náhradu, a to postupně: a) na základě vyvlastňovacího výměru ze dne [datum], č. j. [číslo] města Prahy (vyvlastnění pozemků č. katastrální [číslo], pozemku č. katastrální [číslo] a pozemku č. katastrální [číslo], vše k. ú. [adresa]), s tím, že dohodou ze dne [datum], uzavřenou mezi generálním investorem komplexní bytové výstavby [název] a Obvodním podnikem bytového hospodářství v [adresa], byl převeden pozemek č. katastrální [číslo] o výměře 1039 m², pozemek č. katastrální [číslo] o výměře 298 m² a pozemek č. katastrální [číslo] o výměře 531 m², když důvodem převodu správy bylo postavení bytových domů; b) na základě vyvlastňovacího rozhodnutí ze dne [datum], č. j. [číslo] (vyvlastnění pozemku č. katastrální [číslo] o výměře 181 m², pozemku č. katastrální [číslo] o výměře 474 m² a pozemku č. katastrální [číslo] o výměře 1 m², vše k. ú. [adresa]). Současný duplicitní zápis vznikl na základě převzetí chybného zápisu stavu vlastnictví z Evidence nemovitostí do katastru nemovitostí, neboť skutečnost, že již v letech 1959 a 1966 došlo k vyvlastnění předmětných pozemků, nebyla zaevidována v Evidenci nemovitostí.

5. Žalované 1/–3/ se žalobě bránily tvrzením, že vyvlastnění předmětných nemovitostí nebylo provedeno v souladu s platnými právními předpisy a že právní předchůdci neobdrželi peněžitou náhradu za vyvlastnění. Žalovaná 2/ uvedla, že k vyvlastnění mohlo dojít na základě zfalšovaných geodetických plánů, přičemž vznesla námitku nepravosti a nesprávnosti vyvlastňovacího výměru ze dne [datum], č. j. [číslo]/[číslo], dohody/smlouvy podle vládního nařízení č. 81/1958 Sb. ze dne [datum] a vyvlastňovacího rozhodnutí ze dne [datum], č. j. výst-[číslo]

6. Soud I. stupně zjistil tento skutkový stav: Předmětem duplicitního zápisu vlastnictví na LV č. [hodnota], k. ú. [adresa], obec [adresa], jsou pozemky parc. č. [číslo] o výměře 187 m², parc. [číslo]/2 o výměře 255 m², parc. [číslo] o výměře 414 m², parc. [číslo] o výměře 291 m², parc. [číslo] o výměře 335 m², parc. [číslo] o výměře 77 m², parc. [číslo] o výměře 74 m², parc. č. [číslo]/1 o výměře 110 m², parc. č. [číslo] o výměře 60 m², parc. [číslo] o výměře 214 m², parc. [číslo] o výměře 242 m², v parc. [číslo] o výměře 78 m² a parc. [číslo] o výměře 185 m², vše zapsáno na LV č. [hodnota], k. ú. [adresa], obec [adresa] (celková výměra dle výpočtu po digitalizaci provedené v roce 1996 činí 2 522 m2). Vyvlastňovacím výměrem Odboru pro výstavbu rady [název], ze dne [datum], č. j. [číslo]/[číslo], v právní moci dne [datum], bylo vlastníkům pozemků č. kat. [číslo], k. ú. [adresa], obec [adresa], [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO] vyvlastněním podle § 20 zákona č. 280/1949 Sb. a § 40 vládního nařízení č. 93/1950 Sb., odňato vlastnické právo k pozemkům v k. ú. [adresa], obec [adresa], a to č. kat. [číslo] v rozsahu 1 039 m², č. kat. [číslo] v rozsahu 298 m² a č. kat. [číslo] v rozsahu 531 m² (celkem [hodnota] m²), za náhradu v částce 5 Kčs za 1 m²; náhrada ve výši [částka] byla vyplacena [datum]. Následně byla ohledně těchto částí pozemků č. kat. [číslo], k. ú. [adresa], dne [datum] uzavřena Dohoda o převodu do správy podle vládního nařízení č. 81/1958 Sb., mezi Generálním investorem komplexní bytové výstavby [číslo] podnikem bytového hospodářství v [adresa], za účelem výstavby bytových domů na těchto pozemcích. Podle vyvlastňovacího rozhodnutí ze dne [datum], č. j. [číslo], v právní moci [datum], bylo týmž vlastníkům odňato vlastnické právo k další části pozemků v k. ú. [adresa], a to: č. kat. [číslo] (v rozsahu 181 m2), č. kat. [číslo] (v rozsahu 474 m2) a č. kat. [číslo] (v rozsahu 1 m²), tedy v celkové výměře 656 m². Náhrada za vyvlastněná vlastnická práva byla stanovena částkou 3 280 Kčs (pozn. odvolacího soudu: pokud soud I. stupně v bodu 7 odůvodnění uvádí v souvislosti s vyvlastněním částí pozemků kat. č. [hodnota], [číslo] za účelem zřízení blokové zeleně mezi bytovými domy jednací číslo prvého vyvlastňovacího řízení, jde o zjevnou chybu v psaní, patrnou ze srovnání s výsledky dokazování listinou – rozhodnutím o vyvlastnění ze dne [datum], č. j. [číslo]). Na předmětných pozemcích se nachází komplex bytových domů a zeleň v zástavbě. Celková výměra vyvlastněných pozemků podle příslušných rozhodnutí činí 2 524 m².

7. Soud I. stupně především dovodil naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. Žalobě poté vyhověl na základě následujících právních závěrů: Předmětné pozemky, které byly původně částmi pozemků č. kat. [číslo], č. kat. [číslo], vše k. ú. [adresa], byly ještě za života právních předchůdců žalovaných 1/–3/, [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO], vyvlastněny za náhradu ve prospěch státu; rozsah vyvlastnění (postupně 1 868 m2, a 656 m2, tj. 2 524 m2) byl bezpečně určen. Předmětné pozemky (souhrnně) byly původně vedeny v pozemkovém katastru pod označením č. kat. [číslo], č. kat. [číslo], vše k. ú. [adresa]. Přestože se nedochoval geometrický oddělovací plán, na něž odkazují příslušná rozhodnutí o vyvlastnění částí původních pozemků č. kat. [číslo], k ú. [adresa] (označených ve vyvlastňovacích rozhodnutích písmeny), lze z katastrální mapy ze dne [datum], poskytnuté Katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště [adresa], s vyznačeným orientačním zákresem parcel podle Pozemkového katastru dovodit, že došlo k dostatečnému ztotožnění pozemků podle původních čísel katastrálních ([číslo], [číslo]) se současným označením téže části zemského povrchu v katastru nemovitostí. V důsledku provedení digitalizace katastrálního operátu v roce 1996 byl zpřesněn součet výměr předmětných pozemků tak, že činí 2 522 m²; to však nemá význam z hlediska závěru o řádném ztotožnění pozemků, které byly původním vlastníkům vyvlastňovány, s pozemky, které jsou předmětem řízení.

8. Vlastnické právo přešlo z [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO] (právních předchůdců žalovaných 1/, 3/, a paní [jméno FO]), na stát, a to na základě vyvlastňovacích rozhodnutí za náhradu. Nedošlo pouze k vyznačení změny vlastnictví v evidenci nemovitostí. Žalované se tedy nestaly spoluvlastníky předmětných pozemků na základě dědění. Vzhledem k zániku vlastnického práva k předmětným pozemkům již za života [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO], nebyl tento majetek ani způsobilým předmětem dodatečného projednání v pozůstalostním řízení, které vyústilo ve vydání rozhodnutí, podle nichž byl proveden duplicitní zápis podílového spoluvlastnictví žalovaných 1/,3/ a paní [jméno FO] k předmětným pozemkům.

9. O nákladech řízení mezi účastníky navzájem soud I. stupně rozhodl tak, že úspěšnému žalobci právo na náhradu soud nepřiznal; soud I. stupně ve smyslu § 150 o. s. ř. zvláště přihlédl k faktu, že žalobce je orgánem veřejné moci, který disponuje dostatečným personálním zabezpečením, aby soudní řízení mohlo být vedeno odborně, a pokud se žalobce rozhodl pro právní zastoupení advokátem, nelze tuto skutečnost dávat k tíži žalovaným. Ohledně nákladů žalobce, které vznikly zaplacením soudního poplatku za žalobu, nelze klást k tíži žalovaným, že bylo nutno vést tento spor, neboť k duplicitnímu zápisu vlastnictví došlo proto, že si stát po vyvlastnění pozemků nezajistil evidenci změn majetkového stavu v evidenci nemovitostí.

10. Tento rozsudek napadli včasným a přípustným odvoláním žalobce a žalovaná 2/.

11. Žalovaná 2/ podala odvolání proti rozsudku v celém rozsahu. Vytýkala soudu I. stupně, že své závěry, vedoucí k určení vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům, které je současně významným zásahem do jejího vlastnického práva, nezaložil na silných důkazech, když podle názoru žalované 2/ nebyly pozemky, které byly předmětem vyvlastnění, dostatečně ztotožněny s pozemky, které jsou předmětem duplicitního zápisu a rozhodnutí přesvědčivě neodůvodnil; soud I. stupně tedy zasáhl do vlastnického práva na základě minimálně nekompletních důkazů. Není jasné, kterým rozhodnutím měly předmětné pozemky být vyvlastněny, ale ani kdy. Ani jedním „z oněch domnělých vyvlastňovacích rozhodnutí“ nejsou vyvlastněné pozemky jednoznačně specifikovány, resp. jsou specifikovány skrze odkaz na geometrický oddělovací plán, který ovšem není k dispozici. Rovněž není postaveno najisto, že takový plán vůbec k dispozici v době vydání uvedených rozhodnutí byl, přičemž i tato skutečnost by mohla být důvodem, proč „vyvlastnění“ proběhlo na vícekrát a/nebo proč nikdy ani na základě jedno z oněch „vyvlastňovacích“ rozhodnutí nedošlo k zápisu domnělého nového vlastníka do katastru nemovitostí.

Žalovaná 2/ má rovněž za to, že závěr o jednoznačné identifikaci nelze založit na přibližné podobnosti výměr součtu pozemků, které jsou předmětem žaloby, s výměrou pozemků uvedených ve „vyvlastňovacích“ rozhodnutích, a rozdíl připsat bez dalšího digitalizaci (nadto bez jakéhokoliv vysvětlení, proč by taková změna výměr mohla být důsledkem digitalizace). Totiž i pokud by se celková výměra „vyvlastněných“ pozemků a pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení shodovala, není bez geometrického oddělovacího plánu možné určit, že se jedná právě o pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení. Ze všech uvedených důvodů žalovaná 2/ navrhla, aby odvolací soud změnou rozsudku soudu I. stupně žalobu zamítl.

12. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně. V řízení bylo jednoznačně prokázáno, že předmětné pozemky byly vyvlastněny již v roce 1957 a tehdejším vlastníkům byla řádně uhrazena náhrada, a tito velmi aktivně ve vyvlastňovacím řízení vystupovali. V dědickém řízení po [jméno FO], vedeném Státním notářstvím [adresa], pod sp. zn. [číslo] a ukončeném rozhodnutím ze dne [datum], č. j. [spisová značka] dědic [tituly před jménem] [jméno FO] uvedl, že předmětné pozemky nenáležejí do dědictví, neboť byly v padesátých letech vyvlastněny ve prospěch Československého státu. Je tedy zřejmé, že právní předchůdci žalovaných si byli vědomi faktu, že zápis v evidenci nemovitostí není v souladu se skutečností. K tomuto důkazu se žalované nikterak nevyjádřily. Předmětné pozemky byly zastavěny bytovým komplexem s okolní zelení. Srovnávací katastrální mapa dokládá tehdejší a současné číslování týchž pozemků. Současně odpovídá i celková výměra vyvlastněných pozemků celkové výměře pozemků, které jsou předmětem tohoto řízení.

13. Žalobce napadl odvoláním nákladový výrok rozsudku soudu I. stupně. Vytýkal soudu I. stupně, že rozhodnutí, jímž soud I. stupně s odkazem na § 150 o. s. ř. nepřiznal úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.). Žalobce především namítal, že pokud soud I. stupně dospěl k přesvědčení, že je třeba aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř., měl – podle ustálených závěrů soudní praxe, umožnit žalobci, aby se k tomuto záměru vyjádřil a všechny úvahy soudu doplnil svým tvrzením (srov. např. II. ÚS 3161/08).

Žalobce dále namítal, že mu soud I. stupně měl přiznat náhradu nákladů řízení podle advokátního tarifu, neboť jde o věc právně složitou s veřejnoprávními přesahy, velmi náročnou vzhledem k historickým dokumentům, a tedy o problematiku specifickou. Zastoupení advokátem v takto specifických soudních sporech se jeví jako účelné a hospodárné s ohledem na složitost tohoto sporu a rozsah dokazování. Na náklady vynaložené úspěšným žalobcem úkony právní služby, provedené advokátem, je tedy nutno hledět jako na účelně vynaložené k prosazování práva žalobce ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nerozporuje, že disponuje právním oddělením, nikoliv však s takovým personálním obsazením, aby bylo schopno zajistit náležitou odbornou péči ve všech sporech, ve kterých vystupuje jako účastník řízení, přičemž v rámci personální vytíženosti i časové náročnosti jsou některé případy předávány externím subjektům, tedy advokátním kancelářím. Žalobce plní v souladu s právními předpisy značné množství úkolů v samostatné i přenesené působnosti a mimo jiné disponuje značným majetkem, včetně majetku nemovitého, a v této souvislosti uzavírá ročně stovky až tisíce smluv, přičemž agenda obdobná tomuto případu není v žádném případě jedinou agendou žalobce, na kterou by se jeho právní oddělení mohlo jako na jedinou plně soustředit a jí se věnovat. Z tohoto pohledu je zřejmé, že samotné zabezpečení této hmotněprávní agendy vyžaduje značné personální nasazení právníků. V této souvislosti lze uzavřít, že běžná agenda žalobce nezahrnuje spory s takto rozsáhlým předmětem a širokým právním dosahem. V této souvislosti se žalobce domnívá, že lze spravedlivě očekávat, že ho v určitých typech soudních sporů bude zastupovat advokát. Zastoupení advokátem v soudních sporech se jeví jako účelné a hospodárné

Soud I. stupně ani nezohlednil, že žalobce před podáním žaloby učinil vše pro předejití vzniku tohoto sporu, avšak žalované na návrh mimosoudního vypořádání nepřistoupily a žalobci nezbylo než se domáhat svých vlastnických práv žalobou. Pokud soud I. stupně dále uvedl, že Československý stát nezajistil po vyvlastnění pozemků zápis vlastnictví po několik desítek let a z toho důvodu úspěšnému žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení, pak žalobce uvádí, že vlastnické právo žalobce bylo zapsáno až po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. K tíži žalobce tedy nelze přičíst neprovedení zápisu do evidence nemovitostí Československým státem v době od konce padesátých let, neboť v této době byly vzhledem k tehdejšímu režimu zcela odlišné postupy státních orgánů, za něž nemůže nést důsledky žalobce. Soud tedy opřel své rozhodnutí o důvody, které mají původ v okolnostech, které žalobce nezavinil.

Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud výrok II. napadeného rozsudku soudu I. stupně změnil tak, že žalovaným uloží povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení předcházejícího jeho vydání, podle § 212 a § 212a o. s. ř.

15. V řízení o určení vlastnického práva k předmětnému pozemku mají účastníci postavení samostatných (nikoli nerozlučných) společníků ve sporu, tedy že každá ze žalovaných 1/, 2/ a 3/ v řízení jedná sama za sebe (srov. § 91 odst. 1 o. s. ř.), neboť obecně platí, že ideální podíl na spoluvlastnictví nemovité věci (pozemku) má charakter samostatné věci, takže právní osud jednotlivých podílů se posuzuje samostatně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu I. stupně o věci samé se týká několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), a odvolání proti rozhodnutí o věci samé podala jen žalovaná 2/, nabylo rozhodnutí soudu I. stupně o věci samé ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1/ a ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 3/ samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

16. K odvolání žalované 2/: Odvolací námitky žalované 2/ nebyly způsobilé zvrátit správné skutkové i právní závěry soudu I. stupně. Odvolatelce lze sice přisvědčit v tom, že se nedochoval oddělovací geometrický plán, na nějž odkazují rozhodnutí o vyvlastnění (Rozhodnutí Odboru pro výstavbu rady ÚNV hl. m. Prahy, o vyvlastnění ze dne [datum], č. j. [číslo], v právní moci dne [datum], a rozhodnutí o vyvlastnění ze dne [datum], č. j. [číslo] v právní moci [datum]), z něhož by bylo patrno, které konkrétní části pozemků č. kat. [číslo] byly vyvlastněny v prvé, resp. fázi vyvlastnění (tj. na základě rozhodnutí ze dne [datum] a ze dne [datum]). Přisvědčit však nelze odvolatelkou vyvozovanému závěru, že z tohoto důvodu nelze určit rozsah vyvlastnění.

17. Srovnání součtu výměr ploch parcel označených č. kat. [číslo], k. ú. [adresa], obec [adresa] (po digitalizaci 2 522 m2) se součtem ploch částí těchto pozemků podle výměr uvedených v rozhodnutích o vyvlastnění (celkem [hodnota] m2), s vysokou pravděpodobností (charakteru tzv. procesní jistoty) odůvodňuje závěr soudu I. stupně, že pozemky č. kat. [číslo], k. ú. [adresa], obec [adresa], byly právním předchůdcům žalovaných 1/–3/ vyvlastněny v celém rozsahu jejich plochy.

18. Zjištění soudu I. stupně o tom, že část zemského povrchu, dříve v Pozemkovém katastru označená jako parcely č. kat. [číslo], k. ú. [adresa], obec [adresa], k nimž bylo zapsáno vlastnické právo právních předchůdců žalovaných 1/–3/, tj. [tituly před jménem] [jméno FO] (zemřelého 2005) a [jméno FO] (zemřelé 1980), je fyzicky totožná se souhrnem pozemků, aktuálně označených parcelními čísly, uvedenými v části A LV č. [hodnota], k. ú. [adresa], obec [adresa], k nimž je zapsáno řešené duplicitní vlastnictví, vychází z informací poskytnutých příslušným katastrálním úřadem formou zákresu starého a nového označení této části zemského povrchu do katastrální mapy. Slovně je tato totožnost potvrzena záznamem v části D LV č. [hodnota], k. ú. [adresa], obec [adresa], podle něhož „předmětem vyvlastňovacího výměru č. j. [číslo] ze dne [datum], bylo vyvlastnění pouze části parc. [číslo]. Vzhledem k tomu, že geometrický plán uvedený ve vyvlastňovacím výměru není k dispozici, nelze určit, které dnešní KN parcely měly být vyvlastněny. Předmětem duplicity jsou proto všechny KN parcely, které vznikly v rámci digitalizace v roce 1996 z původních parcel č. [hodnota], [číslo]“. Fyzickou identitu souhrnu parcel č. kat. [číslo] s předmětnými pozemky podle aktuálního označení ostatně uznávají i samy žalované, pokud se odvolávají na jednotlivá rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví, která z předpokladu totožnosti vycházejí.

19. Lze tedy schválit skutkový závěr soudu I. stupně, že pozemky č. kat. [číslo] k. ú. [adresa], obec [adresa], byly právním předchůdcům žalovaných [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO] vyvlastněny v celém rozsahu a že tento rozsah odpovídá aktuálnímu zápisu duplicitního vlastnictví v katastru nemovitostí na LV č. [hodnota], k. ú. [adresa], obec [adresa], i navazující závěr právní, že právní předchůdci žalovaných 1/–3/, [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO], nebyli ke dni svého úmrtí vlastníky těchto pozemků.

20. Ani zpochybnění příslušných vyvlastňovacích titulů z hlediska jejich formální správnosti (námitkou neurčitosti, v důsledku nedoložení příslušného oddělovacího geometrického plánu), resp. z hlediska tvrzeného nevyplacení náhrady za vyvlastnění, není způsobilou obranou žalovaných 1/–3/ za situace, kdy bylo soudem I. stupně zjištěno, že předmětné pozemky byly nejpozději na přelomu 50. a 60. let minulého století fakticky převzaty státem a jeho investorskou činností zde byl nejpozději v polovině 60. let vybudován komplex bytových domů se související blokovou zelení.

21. Faktické převzetí pozemků státem do své držby v době, která byla rozhodná z hlediska restitučního zákonodárství (od [datum] do [datum]), případně bez právního důvodu, resp. na základě vadného právního titulu, resp. na základě vyvlastnění bez vyplacení spravedlivé náhrady, je významnou skutečností z hlediska restitučního zákonodárství (tj. představuje restituční skutkovou podstatu – srov. zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, resp. zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd).

22. Soudní praxe je ustálena v závěru, že „mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (z hlediska restitučního zákonodárství) bez právního důvodu, žádat dle restitučních norem o vydání těchto nemovitostí, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 o. s. ř.“. To platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. [číslo], publikované pod č. 477/2005 Sb.). Uvedená pravidla se přitom uplatní na veškeré věci, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, příp. jiných osob. Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů se pak rozumí převzetí držby.

23. Marným uplynutím lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů nezaniklo vlastnické právo těchto osob pouze v případech, kdy sice nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu, avšak v době, kdy bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, byly 1/ evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, 2/ které též nemovitosti užívaly; v takovém případě mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních předpisů. Za těchto specifických skutkových okolností, zejména když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, totiž nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pročež nelze jeho soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit.

24. V daném případě žalované 1/–3/ (a speciálně odvolatelka – žalovaná 2/) ani netvrdily, že ony samy, případně jejich právní předchůdci, uplatnili ve vztahu k předmětným pozemkům, převzatým v tomto období v držbu státem, restituční nárok, případně důvody, proč tak nebylo učiněno (kupříkladu nemovitosti byly nadále evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které je též nadále užívaly a podobně). Je tedy zcela zřejmé, že stát fakticky převzal předmětné nemovitosti do své držby a dotčené osoby, resp. její nástupci (pokud by byly téhož názoru jako žalovaná 2/, že stát drží předmětné pozemky státem bez právního důvodu, resp. na základě vyvlastnění, za něž nebyla poskytnuta náhrada), mohly v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, nemohou se již domáhat prosazení svého práva cestou žaloby na určení vlastnictví k věci, a nemohou tedy ani uspět ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí (přičemž za těchto okolností již není ani rozhodné, zda po stránce formální nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí o vyvlastnění, nebo byl provedený úkon provázen vadami). Nenastala ani výjimečná situace, kdy by byly předmětné pozemky v době rozhodné pro uplatnění restitučních nároků zapsány v katastru nemovitostí jako vlastnictví žalovaných, resp. jejich právních předchůdců, kteří by byli nemovitosti též užívali, pokud je zřejmé, že předmětné pozemky byly již v 60. letech minulého století zastavěny bytovými domy. Proto ani obrana žalovaných 1/–3/ zpochybňující účinky vyvlastňovacího rozhodnutí poukazem na jeho neurčitost, není způsobilá přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Rozhodnutí o dědictví je pak závazné jen z hlediska určení, kdo je dědicem, nikoli z hlediska potvrzení vlastnictví k pozůstalosti.

25. Odvolací soud, vzhledem k nedůvodnosti odvolání žalované 2/, rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadené části výroku o věci samé (tj. ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2/) podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

26. K odvolání žalobce do výroku o nákladech řízení: Žalobce má vzhledem k plnému úspěchu v řízení před soudem I. stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. zásadně právo na náhradu nákladů, účelně vynaložených na prosazení svého práva. Závěru soudu I. stupně, pokud hodnotil náklady, vynaložené žalobcem na právní zastoupení v tomto sporu, jako neúčelné z hlediska § 142 odst. 1 o. s. ř., s odůvodněním, že „žalobce je orgánem veřejné moci, který disponuje dostatečným personálním zabezpečením, aby soudní řízení mohlo být vedeno odborně“, nelze přisvědčit. V daném případě žalobce nevystupoval v postavení orgánu veřejné moci, nýbrž v postavení veřejnoprávní korporace, spravující svůj majetek. Odvolací soud poukazuje na skutečnost, že předmět řízení nevycházel z běžné agendy žalobce, vyplývající ze správy a hospodaření s majetkem; naopak, šlo o spor po věcné stránce přesahující do historického pozemkového práva, dědického a katastrálního práva. Nelze tedy vycházet z předpokladu, že žalobce vzhledem ke svému předmětu činnosti disponuje zaměstnanci s právním vzděláním, jejichž znalosti a zkušenosti odpovídají specifikům daného sporu. Náklady, které vynaložil žalobce na zastoupení advokátem, tedy nelze z hlediska § 142 odst. 1 o. s. ř. hodnotit jako neúčelné a nadbytečné.

27. Žalobci nelze ani přičítat rozhodující podíl na vzniku sporu, a k této skutečnosti, jak to učinil soud I. stupně, podle § 150 o. s. ř. zvláště přihlédnout v rámci moderace náhrady nákladů řízení. Za stav zápisu (vlastnického práva právních předchůdců žalovaných 1/–3/) v evidenci nemovitostí, převzatého po roce 1993 do nově založeného katastru nemovitostí, žalobce neodpovídá. Naopak žalobce pečoval o stav zápisu vlastnictví k předmětným pozemkům založením souhlasného prohlášení podle zákona č. 172/1991 Sb., o splnění podmínek pro přechod tohoto majetku státu do vlastnictví obce Hlavní město [adresa]. Spor vznikl na základě formálního výsledku dodatečného projednání dědictví po roce 2016, jímž bylo zasaženo do stavu zápisu vlastnického práva žalobce k předmětným pozemkům na základě zákona č. 172/1991 Sb. Žalovaným byl dne [datum] adresován návrh žalobce na dořešení duplicitního vlastnictví pozemků evidovaných na [číslo], v k. ú. [adresa], souhlasným prohlášením; návrh obsahuje sdělení, že z listin, archivovaných žalobcem, vyplývá, že došlo k vyvlastnění předmětných pozemků za náhradu, za účelem, který byl realizován, s tím, že na pozemcích se fakticky nachází komplex bytových domů a zeleň v zástavbě. Pokud za této situace žalované 1/–3/ zvolily nečinnost jako postup, který nutně vyústil do vzniku tohoto sporu, v němž ani nevznesly relevantní obranu, nejeví se jako spravedlivé, aby žalobce, který byl nucen vynaložit náklady na odstranění duplicitního zápisu, nesl tyto náklady ze svého. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně v nákladovém výroku tak, že žalobci proti žalovaným [právnická osoba]/ podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Výše náhrady byla určena jako součet uhrazeného soudního poplatku za žalobu [částka], odměny advokáta za 7 úkonů právní služby (1/ převzetí a příprava zastoupení, 2/ sepis žaloby, 3/–7/ účast při jednání soudu dne [datum], dne [datum], dne [datum], dne [datum], a dne [datum]) v sazbě [částka] za jeden úkon (§ 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b), § 7 bod 5 AT), tj. [částka], náhrady hotových výdajů advokáta paušální částkou [částka] za jeden úkon (§ 13 odst. 4 AT), tj. [částka], a náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši [částka], celkem [částka].

28. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.; žalobce, který měl v této fázi řízení plný úspěch, má proti žalované 2/, která podala odvolání proti rozhodnutí o věci samé, právo na náhradu nákladů řízení, jejichž výše byla určena jako součet odměny advokáta za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast při jednání odvolacího soudu dne [datum]) v sazbě [částka] za jeden úkon (§ 9 odst. 3 písm. a), § 4 písm. b) AT), tj. [částka], náhrady hotových výdajů advokáta paušální částkou [částka] za jeden úkon (§ 13 odst. 4 AT), tj. [částka], (a náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 % ve výši [částka]), celkem [částka]; platební místo a lhůta k plnění vyplývá z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.