o určení vlastnictví, k odvolání žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na určení, že každý ze žalobců je vlastníkem ideální 1/6 pozemku parcelní [číslo] zastavěná plocha a nádvoří o výměře 203 m², jehož součástí je stavba č. popisné 193, rodinný dům a pozemku parcelní [číslo] zahrada, o výměře 258 m², vše zapsané na [list vlastnictví] pro katastrální území Suchdol, obec Praha u Katastrálního úřadu pro hl. m. [část Prahy] (výrok I.), odmítl žalobu v části, v níž se žalobce ad a) domáhá zřízení služebnosti doživotního užívání prvního patra rodinného domu [adresa], [obec], stojícího na pozemku parc. [číslo] zapsaného v kat. úz. [obec], okres hl. m. [obec], obec Praha, na [list vlastnictví] (výrok II.) a uložil žalobcům zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok II.).

2. Takto rozhodl rozsudkem o protinávrhu vyloučeném k samostatnému projednání v řízení vedeném před soudem I. stupně pod sp. zn. [spisová značka], ve kterém se žalovaní (tehdy v pozici žalobců) domáhali vyklizení [jméno] [příjmení] (v tomto řízení žalobce ad a/) a jeho dcery [jméno] z domu [adresa] zapsaného na [list vlastnictví] pro obec Praha, k. ú. [obec] v ulici [ulice a číslo], který je v jejich vlastnictví. [příjmení] [příjmení] se však protinávrhem domáhal vrácení dříve poskytnutého daru prvé žalované (své dceři), a to ideální 1/6 pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří o výměře 203 m2, jehož součástí je též stavba [adresa], rodinný dům a pozemku parc. [číslo] zahrada, o výměře 258 m2, vše zapsané na [list vlastnictví] pro katastrální území Suchdol, obec Praha, u Katastrálního úřadu pro hl. m. [část Prahy]. Předpokladem pro poskytnutí daru však bylo, že jej 1. žalovaná ponechá v nemovitosti bydlet a v katastru nemovitostí dojde v jeho prospěch k zápisu věcného břemene doživotního užívání. V mezidobí však došlo k nárůstu konfliktního jednání mezi žalobcem a oběma žalovanými. Žalobce ad a) dne [datum] odstoupil od darovací smlouvy pro prodlení se zápisem věcného břemena do katastru nemovitostí a rovněž zažádal o vrácení daru dopisem ze dne [datum]. Reakcí obdarované dcery však bylo podání shora citované žaloby sp. zn. [spisová značka], kterou se domáhá vyklizení předmětných nemovitostí. Žalobce ad b) (bratr žalobce ad a) a zároveň strýc 1. žalované) uzavřel s prvou žalovanou, dne [datum], darovací smlouvu na další ideální 1/6 stejných nemovitostí. Pro hrubé porušení dobrých mravů spočívajících v podání žaloby na vyklizení rodinného domu vůči žalobci ad a) žalovanými požadoval vrácení daru. Eventuálně žalobce ad a) navrhl zřídit v jeho prospěch služebnost doživotního užívání prvního patra rodinného domu blíže v žalobě specifikovaného.

3. Žalovaní ke své obraně tvrdili, že mezi nimi uzavřená darovací smlouva na 1/3 nemovitosti nebyla uzavřena v rozporu s dobrými mravy, vyklizení je dovoleným výkonem jejich vlastnického práva vůči žalovaným. Naopak vrácení předmětných spoluvlastnických podílů by byl výkon práva v rozporu s dobrými mravy, neboť pro vrácení daru nebyl ani důvod.

4. Soud I. stupně, s odkazem na předchozí zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, dovodil svoji mezinárodní příslušnost i rozhodné české právo. S ohledem na závazný pokyn odvolacího soudu se po provedení listinných důkazů zabýval nejprve posouzením platnosti darovací smlouvy ze dne [datum] (uzavřené mezi žalobcem ad a/ a žalovanou). Její, žalobci tvrzenou, neplatnost však neshledal. Pokud důvodem neplatnosti měla být skutečnost, že nedošlo k zápisu práva odpovídajícího věcnému břemeni doživotního užívání pro žalobce ad a), poukázal na fakt, že k zastavení vkladového řízení na zapsání práva věcného břemene došlo po zpětvzetí návrhu žalobce ad a) a žalované, v darovací smlouvě žádný závazek žalované k podání návrhu na vklad věcného břemene vyjádřen není. Tvrzení žalobců o tom, že porušení závazku z darovací smlouvy a o zřízení věcného břemene„ má přímý vliv na platnost celé smlouvy“, je tak z hlediska hmotného práva nonsens. Jednak jde o dvě smlouvy, byť pojaté do jednoho listinného dokumentu, jednak absentuje závazek žalované k podání takového návrhu. I v případě, kdy by takový závazek žalované v uvedené smlouvy vyjádřen byl, z žádného hmotněprávního ustanovení nelze dovodit, že neplnění závazku plynoucího z jedné smlouvy automaticky znamená neplatnost smlouvy druhé (byť spolu časově a věcně souvisí). Tvrzená vzájemná závislost darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene nemá oporu v hmotném právu. Případná neplatnost smlouvy o zřízení věcného břemene nemá právní význam pro smlouvu darovací, což se i následně ukázalo v řízení před Katastrálním úřadem. [příjmení] a skutkové souvislosti, za nichž byla uzavřena darovací smlouva mezi žalovanými, jež jsou vylíčeny v bodě III. 1 vzájemného návrhu, nejsou právními skutečnostmi, s nimiž hmotné právo spojovalo vznik, změnu či zánik práv a povinností a tvrzení o uzavření darovací smlouvy čistě za účelem zamezení možnosti vrácení daru, je ničím nepodloženou spekulací žalobců.

5. Dále se zabýval právními úkony, jimiž se žalobci domáhali vrácení darů. Konstatoval, že k nim došlo až poté, co žalovaná oba spoluvlastnické podíly převedla na žalovaného (k zápisu vlastnického práva došlo s účinky ke dni [datum]). Přípis žalobce ad a) z [datum] obsahuje projev vůle, jímž odstupuje od darovací smlouvy z důvodu neposkytnutí součinnosti se zápisem věcného břemene doživotního užívání. Soud I. stupně tak dovodil, že tímto písemným projevem se žalobce ad a) nedomáhal vrácení daru z důvodu vymezených § 630 obč. zák., ale o odstoupil od smlouvy pro tvrzené„ prodlení“ žalované. V případě darovací smlouvy hmotné právo odstoupení (ust. § 40 obč. zák. – zjevně však míněno ust. § 48 obč. zák. – poznámka odvolacího soudu) nepřipouštělo a obsahovalo ustanovení o speciálním postupu, tj. možnost se domáhat vrácení daru ze zákonem vymezených důvodů. Přípis žalobce ad b) ze dne [datum], adresovaný právní zástupkyni žalované, obsahově odpovídá postupu předvídanému ustanovením § 630 obč. zák., ale s ohledem na časovou souvislost shora, kdy tento projev vůle byl učiněn až po té, co již žalovaná ve vlastnictví předmět daru neměla, platí shora řečené. Obě darovací smlouvy, jimiž žalovaná získala darem spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech, každý ve výši 1/6, shledal soud I. stupně platně uzavřenými.

6. Platnost darovací smlouvy uzavřené mezi oběma žalovanými nebyla dle závěrů soudu I. stupně provedeným dokazováním zpochybněna. Soudem I. stupně nebyl shledán rozpor s dobrými mravy, neboť jediným argumentem žalobců byla jejich nepodložená spekulace o tvrzeném úmyslu zamezení vrácení daru. Převodem vlastnického práva prvá žalovaná realizovala své právo vlastníka a nelze ani uvažovat o ohrožení potřeby bydlení žalobce ad a) (v rozsudku písařskou chybnou uvedeno prvého žalovaného – poznámka odvolacího soudu), neboť výše jeho spoluvlastnického podílu, který své dceři daroval (1/6), bez dalšího neumožňuje užívání předmětných nemovitostí. Neboť předpokladem úspěšnosti žaloby o vrácení daru je skutečnost, že obdarovaný je stále vlastníkem věci, není prvá žalovaná věcně ″aktivně″ legitimována, protože není vlastníkem předmětných nemovitostí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu [spisová značka]). Závěr o nedostatku pasivní legitimace druhého žalovaného vyplývá z toho, že nebyl stranou darovací smlouvy ani ve vztahu k jednomu z žalobců; nároky plynoucí z ust. § 630 obč. zák. se ho tak nedotýkají. Z těchto důvodů žalobu zamítl, aniž by bylo nutno se zabývat otázkou promlčení. Ve vztahu k „ eventuálnímu petitu“, u kterého přes poučení odvolací soudu i soudu I. stupně nedošlo k odstranění vad, soud I. stupně žalobu dle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl. O nákladech řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.

7. Proti tomuto rozsudku podali včasné a přípustné odvolání oba žalobci. Namítli, že rozhodnutí soudu I. stupně nereflektuje připomínky obsažené ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu č. j. [číslo jednací] a k doplněnému dokazování soud I. stupně přistoupil mimo ústní jednání, neboť na dalším ústním jednání konaném po zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu provedl k důkazu toliko výpis z katastru nemovitostí. Obsah napadeného rozsudku tak neodpovídá provedenému dokazování před soudem I. stupně. Soud I. stupně se nevypořádal ani s argumentační linií žalobců, dle které žalobce ad a) své dceři daroval 1/6 předmětné nemovitosti s tím, že současně mělo dojít ke zřízení věcného břemene doživotního užívání nemovitosti, a proto také svojí 1/6 nemovitosti daroval 1. žalované i jeho bratr (žalobce ad b/). Přitom dle nového občanského zákoníku je darování, které je neoddělitelně spojené se zřízením věcného břemene, upraveno jako výminek a z tohoto pohledu je zřejmé, že žalobci mohli odstoupit od darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene v okamžiku, kdy bylo jasné, že žalovaná i po opakované výzvě ke splnění svých povinností smlouvu o zřízení věcného břemena do katastru nemovitostí nezapsala. Neodůvodněný závěr soudu I. stupně, že odstoupení od darovací smlouvy je pojmově vyloučeno, správný není a nemá ani oporu v hmotném právu, odporuje zásadě, co není zakázáno, je povoleno. Poukázali na nelogičnost jednání žalobce bydlícího v nemovitosti, pokud by její darování nepodmiňoval zřízením věcného břemene. S odkazem na ust. § 517 obč. zák. dovodili, že žalovaná byla v pozici dlužnice, která profitovala z darování, odmítla poskytnout součinnost se zápisem věcného břemene doživotního užívání, a proto žalobce ad a) od smlouvy odstoupil. Přitom obě smlouvy, tedy jak smlouva darovací, tak smlouva o zřízení věcného břemene jsou navzájem tak provázané, že by realizace jedné bez druhé neměla faktický smysl. V tomto odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] týkající se závislých smluv. Pokud zanikla jedna ze závislých smluv, musela logicky zaniknout i smlouva další. S otázkami překládanými žalobci se soud I. stupně nevypořádal a jejich argumenty odmítl plošně floskulemi typu„ právní nonsens“. Zopakovali argumentaci o účelovém převedení darovaných nemovitostí z prvé žalované na druhého žalovaného a dovodili neplatnost této smlouvy ve smyslu ust. § 39 obč. zák. K tomu odkázali na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] s tím, že poslední citovaný judikát je zcela přiléhavý na projednávanou věc, neboť se týká i darovací smlouvy se závazkem strpět doživotní užívání domu. Darovací smlouva je i z hlediska výše citované judikatury neplatná pro rozpor s dobrými mravy a lze potencionálně uvažovat i o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu. Byť smlouva o zřízení věcného břemene nebyla zapsána do katastru nemovitostí, byla platná a účinná, užívací právo pro oba žalobce existuje a minimálně v obligační rovině stanovuje osobní závazek žalované strpět užívání nemovitosti žalobcem ad a). Žalobce ad a) si byl vědom dlouhodobých sporů s předchozím majoritním vlastníkem nemovitosti paní [příjmení], která odmítla poskytnout souhlas se zápisem věcného břemena v jeho prospěch, a proto souhlasil se zpětvzetím návrhu na zápis věcného břemene. Neočekával však, že jeho vlastní dcera se jej bude snažit z nemovitosti vystěhovat, naopak očekával, že v případě, že nastane konstelace právních vztahů k rodinnému domu, která zápis věcného břemene umožní, bude tak učiněno. Odvolání souhlasu s užíváním rodinného domu pak nemohlo být z hlediska výše citovaných obligačních závazků žalovaných úspěšné. S odkazem na nález Ústavního soudu ÚS 436/05 (míněn nález I. ÚS 436/05 - poznámka odvolacího soudu) žalobci dovodili, že oba úkony měly pro žalobce ad a) smysl pouze při jejich provázanosti, tedy darovací smlouva jen v případě, že bude mít zajištěno dožití v předmětném domě, darovací smlouva je neplatná dle § 39 obč. zák. Rovněž poukázali na článek VII. darovací smlouvy a smlouvy o věcném břemeni, která obsahovala (fakticky nenaplněnou) salvatorní doložku. Z těchto důvodů žalobce ad a) od této smlouvy, pro prodlení 1. žalované se zápisem předmětného věcného břemena, odstoupil, smlouva se tedy od počátku zrušila a žalobci se obnovilo vlastnické právo. Pokud by však soud I. stupně dospěl k závěru, že samotná smlouva je doposud platná a účinná, úkony žalobce ad a) jsou předčasné, měl soud I. stupně s ohledem na existenci salvatorní doložky vést strany k tomu, aby bylo platně sjednáno věcné břemeno doživotního užívání ve stejném rozsahu, k čemuž směřoval eventuální petit v upravené formě. Tím se však soud I. stupně nezabýval. Uzavřeli, že účelem darování mezi manžely byla primárně snaha zamezit možnosti vrátit dar, přičemž žalobci prokázali a dotvrdili rozhodné skutečnosti pro vyhovění jejich návrhu, když darovací smlouva byla uzavřena v rozporu s dobrými mravy. Naopak žalovaní neunesli důkazní břemeno, neboť ničeho netvrdili a nedokazovali. Závěr soudu I. stupně o tom, že odstoupení od darovací smlouvy uzavřené mezi žalobcem ad a) a 1. žalovanou hmotné právo nepřipouštělo, správný není i závěr soudu I. stupně, že neplatnost darovacích smluv uzavřených mezi žalobci a 1. žalovanou nemá odraz ve zjištěném skutkovém stavu. Odmítnutí úpravy eventuálního petitu pro opožděnost není po právu, soud I. stupně se vyhnul povinnosti se s věcí meritorně vypořádat. Z těchto důvodů navrhli zrušení napadeného rozsudku a jeho vrácení soudu I. stupně k dalšímu řízení, eventuálně jeho změnu a vyhovění žalobě v plném rozsahu, tedy tak, že každý z žalobců je vlastníkem ideální 1/6 předmětných nemovitostí, in eventum, zřízení služebnosti doživotního užívání 1. patra rodinného domu ve prospěch žalobce ad a).

8. Žalovaní navrhli potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného s tím, že argumenty uvedené v odvolání nemají oporu ani v provedeném dokazování, ani v platné právní úpravě. Soud I. stupně respektoval zrušovací usnesení z odvolacího soudu a vypořádal se s vytýkanými nedostatky. Věcné propojení smlouvy o zřízení věcného břemene s darovací smlouvou nemá oporu v platné právní úpravě ani v provedeném dokazování, ani argumenty o neplatnosti darovací smlouvy nejsou namístě. Návrh na provedení zápisu věcného břemene byl oběma stranami vzat zpět. Vzájemná provázanost obou smluv není z právního aspektu důvodná.

9. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.) a odvolání žalobců neshledal důvodným.

10. Odvolací soud předesílá, že rozsudek soudu I. stupně, v rozporu s předchozími rozhodnutími soudu I. stupně i soudu odvolacího, v záhlaví uvedl jako prvého žalovaného [jméno] [jméno] [příjmení], jako druhou žalovanou [jméno] [příjmení]. V odůvodnění svého rozhodnutí však soud I. stupně tuto změnu nezohlednil a nadále hovoří o prvé žalované (viz odstavec 30, kdy je učiněn závěr o nedostatku její věcné„ aktivní“ legitimace, či odstavec 10) a druhém žalovaném. Odvolací soud proto svým rozhodnutí tento nedostatek (který neměl vliv na věcnou správnost rozsudku) napravuje a v záhlaví jako prvou žalovanou nadále označuje paní [jméno] [příjmení]. Odvolací soud neshledal vadným postup soudu I. stupně, který po zrušovacím rozhodnutí soudu I. stupně nově hodnotil výpis z katastru nemovitostí, neboť tento důkaz byl soudem I. stupně, spolu s ostatními důkazy, proveden na jednání dne [datum] tedy nikoli mimo jednání, jak namítají žalobci.

11. Soud I. stupně ohledně dovození mezinárodní příslušnosti a českého práva rozhodného správně odkázal na příslušné závěry rozhodnutí odvolacího soudu č. j. [číslo jednací]. Soud I. stupně rovněž správně dovodil (byť namísto ust. § 3028 odst. 3 o. z. s odkazem na ust. § 3028 odst. 2 o. z.), že na uvedený vztah bude s přihlédnutím k časovým souvislostem (darovací smlouva uzavřena za účinnosti zákona 40/1964 Sb., k vytýkanému„ nemravnému jednání“ za účinnosti zákona 89/2012 Sb.) aplikován zákon 40/1964 Sb. občanský zákoník (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]). Správně se rovněž nejprve zabýval platností smlouvy darovací se smlouvou o věcném břemeni ze dne [datum] (mezi žalobcem ad a/ a prvou žalovanou), neboť v případě její neplatnosti by nemohla v tomto rozsahu nabýt platnosti ani následně uzavřená darovací smlouva mezi žalovanými.

12. Podle ust. § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

13. Podle ust. § 41 obč. zák. vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

14. Podle ust. § 151o odst. 1 obč. zák. ve znění účinném ke dni uzavření darovací smlouvy spojené se smlouvou o věcném břemeni ([datum]), věcná břemena vznikají písemnou smlouvou, na základě závěti ve spojení s výsledky řízení o dědictví, schválenou dohodou dědiců, rozhodnutím příslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. K nabytí práva odpovídajícího věcným břemenům je nutný vklad do katastru nemovitostí.

15. Z provedených důkazů před soudem I. stupně vyplývá, že v době uzavření darovací smlouvy spojené se smlouvou o věcném břemeni (ze dne [datum]) byla majoritním vlastníkem nemovitosti (v rozsahu 2/3) paní [příjmení], a to až do [datum], kdy od ní její podíl koupili oba žalovaní. Jak sami žalobci opakovaně uváděli, důvodem pro zpětvzetí návrhu zápisu věcného břemene užívání části nemovitosti žalobcem ad a) do katastru nemovitostí byl nesouhlas tehdejšího majoritního spoluvlastníka nemovitosti (pí [příjmení]) s věcným břemenem ve prospěch [jméno] [příjmení]. Z hlediska ust. § 151o odst. 1 obč. zák. přitom k nabytí práva odpovídajícího věcnému břemeni byl nutný vklad do katastru nemovitostí. Tohoto práva se však žalobce ad a) výslovně vzdal, pokud svůj návrh na vklad tohoto práva vzal spolu s obdarovanou (prvou žalovanou) zpět a neuzavřel (s ohledem na vědomost o nesouhlasu majoritního vlastníka) s obdarovanou jinou písemnou dohodu. Odkaz žalobce ad a) na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 436/05 je proto nepřípadný, neboť v tamním případě soudy dovodily neplatnost smluvního ujednání v darovací smlouvě o současně zřizovaném věcném břemenu ve prospěch dárce (při úpravě, která v tehdejším znění ust. § 151o obč. zák. nepodmiňovala zápis věcného břemena vkladem do katastru nemovitostí, ale pouhou registrací státním notářstvím). V nyní projednávané věci však sám dárce od návrhu na vklad věcného břemena do katastru nemovitostí bez dalšího upustil. Pokud reálnou vůlí žalobce ad a) bylo podmínit svůj dar prvé žalované věcným břemenem, mohl po zjištění nemožnosti zápisu věcného břemene do katastru nemovitostí pro nesouhlas většinového spoluvlastníka učinit kroky k anulování dané smlouvy. To však žalobce ad a) neučinil, převodem ničím nepodmíněného vlastnického práva na žalovanou ad a) výslovně souhlasil a již jen z toho je zjevné, že namítaná vzájemná závislost darovací smlouvy se závazkem ke zřízení věcného břemena dána není. Ostatně i odkaz žalobce ad a) na salvatorní doložku (článek VII. příslušné smlouvy) dokládá, že i žalobce ad a) považuje darovací smlouvu nezávislou na věcném břemeni. Důvod pro neplatnost darovací smlouvy ze dne [datum] uzavřené mezi žalobcem ad a) a prvou žalovanou ve smyslu ust. § 39 či § 41 obč. zák. proto ani odvolací soud neshledal. S ohledem na časový rámec uzavření darovací smlouvy spojené se smlouvou o věcném břemeni není relevantní ani odkaz na (v době uzavření smlouvy ještě neexistující) odlišnou úpravu provedenou novým občanským zákoníkem - zákonem 82/2012 Sb. (viz ust. § [číslo] a násl.), která nadto ponechává na vůli výměnkáře, zda bude výměnek zapsán do veřejného seznamu (resp. katastru nemovitostí) či zůstane v obligační rovině (§ 2708 o. z.). Jak bylo výše uvedeno, tehdy účinná právní úprava (ust. §151o obč. zák.) účinky smluvního ujednání o věcném břemenu podmiňovala vkladem do katastru nemovitostí, což strany smlouvy respektovaly, přesto svůj návrh vzaly zpět. Existence salvatorní doložky (článek VII.) s ohledem na podstatnou změny poměrů danou již jen uplynutím téměř 6 let od podpisu smlouvy, dlouhodobou absenci vůle žalobce ad a) řešit otázku věcného břemene do katastru nemovitostí po zpětvzetí návrhu na jeho zápis dodatkem k původní smlouvě, nemá přímý právní dopad na danou věc, neboť darovací smlouva (jak bylo výše dovozeno) byla platná i bez ujednání o věcném břemeni.

16. Navazující závěr soudu I. stupně vztahující se k otázce platnosti darovací smlouvy mezi manželi odvolací soud považuje za správný (viz zejména odstavec 29 napadeného rozsudku). Žalobci dovozovali její neplatnost (s odkazem na ust. § 39 obč. zák.) tvrzením, že důvodem jejího uzavření bylo zamezení možnosti požadovat vrácení daru ze strany obou žalobců a naplnit tak účel smlouvy, ve které bylo i sjednáno věcné břemeno, které dosud existuje v obligační rovině jako závazek prvé žalované vůči žalobci ad a). K neplatnosti smlouvy ve smyslu § 39 obč. zák. může dojít i tehdy, jestliže k jejímu uzavření došlo v důsledku jednání kolidujícího s dobrými mravy, jež je přičitatelné oběma účastníkům smlouvy (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], jež jsou k dispozici veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu [webová adresa]). Žalobci neplatnost smlouvy o darování dovozovali z časových souvislostí. Byť obecně lze dojít k závěru, že i darovací smlouva mezi manželi může být neplatná pro rozpor s dobrými mravy, v daném případě k tomuto závěru ani odvolací soud nedospěl. Je zřejmé, že v době uzavření darovací smlouvy mezi manžely (dne [datum]) neexistovalo ujednání mezi prvou žalovanou a žalobci, které by darování nabytých podílů zakazovalo. Nelze dovodit ani podobnost věci s věcí řešenou rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], neboť v tamní věci bylo dovozeno, že sjednané věcné břemeno bylo (v souladu s tehdejší úpravou – poznámka odvolacího soudu) pouze obligační povahy a při převodu nemovitosti by nového vlastníka nezavazovalo. Soud I. stupně proto dovodil neplatnost smlouvy o převodu nemovitosti dle ust. § 39 obč. zák. V nyní projednávané věci však žádné (ani smluvní) omezení vlastnického práva neexistovalo, neboť od zápisu věcného břemena do katastru nemovitostí (které bylo podmínkou jeho vzniku) strany ustoupily (viz výše) a nastalou situaci dále neřešily.

17. Soud I. stupně poté správně hodnotil i otázku pasivní legitimace obou žalovaných ve vztahu k uplatněnému nároku a právním úkonům, ze kterých žalobci dovozovali„ odstoupení od smlouvy“ a vrácení daru. Na jeho závěry v odstavci 30 lze pro jejich správnost zcela odkázat. Závěr soudu I. stupně, že v případě darovací smlouvy lze„ odstoupení“ od této smlouvy realizovat pouze na základě postupu uvedeného v ust. § 630 obč. zák., tedy žádostí o vrácení daru, je rovněž správný. Byla-li darována věc, potom již projevem vůle dárce o odvolání daru, došlým obdarovanému, se podle soudní praxe ruší darovací smlouva, obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce k věci ex nunc, a obdarovaný, který se stal neoprávněným držitelem, je povinen věc mu vydat; nezáleží na tom, zda jde o věc movitou či nemovitou ([příjmení], [anonymizováno] § 630 (Vrácení daru). In: [anonymizováno], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno], [příjmení], [jméno] a kol. Občanský zákoník I, II. 2. vydání. [nakladatelství], 2009, marg. [číslo]). Při obecné úpravě odstoupení od smlouvy se však smlouva ruší od počátku (ex tunc) – viz ust. § 48 odst. 2 obč. zák., tedy je upraveno jiné koncepční řešení, než jaké zákonodárce přijal v souvislosti s odvoláním daru.

18. V řízení byly tvrzeny a prokazovány žalobcem ad a) ve vztahu k odstoupení od smlouvy, resp. vrácení daru dva úkony. Jednak v listině ze dne [datum], která však z pohledu ust. § 630 obč. zák. žádnou výzvu k vrácení daru neobsahuje, a dále listině ze dne [datum] nazvanou odstoupení do darovací smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene. Ta však, jak již uvedl soud I. stupně, žádné okolnosti vztahující se k důvodům pro možné vrácení daru dle ust. § 630 obč. zák. (hrubé porušování dobrých mravů vůči dárci nebo členům jeho rodiny) neobsahuje a odkazuje na ust. § 517 odst. 1 obč. zák. s tvrzením o prodlení prvé žalované se součinností s vkladem smlouvy o zřízení věcného břemena do katastru nemovitostí. Přitom k platnosti právního úkonu dárce směřujícího k vrácení daru z hlediska jeho určitosti je nebytné, aby v něm byly uvedeny konkrétní skutečnosti, v nichž dárce spatřuje hrubé porušení dobrých mravů vůči němu nebo členům jeho rodiny (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. sp. zn. [spisová značka]). Pro úplnost se sluší podotknout, že součástí (vzájemné) žaloby nebyla výzva k vrácení daru.

19. V řízení byla tvrzena a prokazována žalobcem ad b) ve vztahu k vrácení daru toliko listina ze dne [datum] nazvaná vrácení daru, která za důvod jeho vrácení považuje podání žaloby ze strany žalovaných vůči žalobci ad a) a jeho dceři. Je však zřejmé, že již v době jejího sepisu nebyla prvá žalovaná vlastníkem předmětného daru a žaloba na vrácení daru proto nemůže být vůči její osobě úspěšná. Ani žaloba na určení, že žalobce ad b) je vlastníkem ideální 1/6, pozemků nemůže být úspěšná, neboť i žalobce ad b) zaslal výzvu k vrácení daru žalobkyni ad a) v době, kdy ta již nebyla vlastnicí dané části nemovitosti.

20. Odvolací soud sice ve svém předchozím rozhodnutí (č. j. [číslo jednací]) dovodil, že k navrženému eventuálnímu petitu pro neodstranění jeho vad nelze přihlížet, soud I. stupně však přesto žalobce vedl k odstranění jeho vad a meritorně i o tomto petitu rozhodl. Odvolací soud proto, vzhledem k odvolání obou žalobcům uvádí, že žalobci sice upravili formulaci eventuální petitu z hlediska okruhu účastníků, ponechali ale bez povšimnutí to, že se primárně domáhali svých nároků z titulu vrácení daru, nikoli povinnosti uzavřít smlouvu. Jak již odvolací soud uvedl ve svém usnesení č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], požadavek na eventuální plnění musí vycházet ze stejného ustanovení hmotného práva (jako u petitu primárního). Taktomu bude kupříkladu při žalobě na vydání věci (primární petit) pro případ, že byla zničena s požadavkem na zaplacení její hodnoty (eventuální petit). V daném případě se však žalobce nemůže„ eventuálním petitem“ domáhat toho, aby v případě, že by jeho žaloba byla po právu, ale (z doposud žalobcem ad a/ nespecifikovaných důvodů) již nešlo vrátit jeho dar poskytnutý pouze prvé žalované, mu namísto toho byla zřízena služebnost doživotního užívání prvého patra domu. Takovýto nárok se opírá zjevně o jiná ustanovení hmotného práva a evidentně (s ohledem na předpokládaný rozsah vlastnictví dané nemovitosti) i vůči jinému okruhu žalovaných, nehledě na to, že je jím požadováno rozhodnutí k jinému (užšímu) okruhu nemovitostí, než v primárním petitu. Protože i navržená úprava eventuálního petitu těmto požadavkům nedostála, soud I. stupně v tomto rozsahu s ohledem na svůj předchozí procesní postup návrh žalobců správně, dle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.

21. Protože rozhodnutí soudu I. stupně bylo ve věci samé věcně správné, závěr soudu I. stupně o procesním úspěchu žalovaných ve vztahu k nákladům řízení byl rovněž správný, odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně dle ust. § 219 o. s. ř., jako věcně správný potvrdil.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalovaní byli ve své obraně zcela úspěšní. Jejich náklady v tomto odvolacím řízení spočívaly ve dvou úkonech právní pomoci ve výši [částka] dle ust. § 9 odst. 3 písm. a) vyhl. č. 177/96 Sb. (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) za každého z účastníků krácených dle ust. § 12 odst. 4 vyhl. č 177/96 Sb. o 20% a dvou paušálech za tyto společné úkony á [částka] (ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/6 Sb.). Protože je právní zástupce plátcem DPH, náleží mu i tato daň (ve výši 21 %) ze všech přiznaných částek nákladů odvolacího řízení, tedy částka [částka].