o zaplacení [částka] s přísl., k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně žaloby podle § 96 odst. 2 o. s. ř. na základě částečného zpětvzetí zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8. 05% ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8. 05% ročně z této částky od [datum] do zaplacení (výrok II.) a o nákladech řízení rozhodl soud tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení zahájeném dne [datum] o žalobě, v níž žalobce tvrdil, že mu v důsledku nesprávného úředního postupu správního orgánu [anonymizována čtyři slova] [část Prahy] pracoviště [anonymizováno] [část Prahy] smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen ″OdpŠk″), vznikla škoda ve výši žalované částky. Správní orgán v rozporu se zákonem řádně nedoručil žalobci platební výměry, vydané na základě dodatečných daňových přiznání za zdaňovací období [rok] a [rok], a v obou případech tím znemožnil žalobci uplatnění opravného prostředku.

3. Po částečném zpětvzetí žaloby se žalovaná částka se skládala ze dvou položek; dle žalobního tvrzení škoda ve výši [částka] měla vzniknout chybným výpočtem doměřené daně z příjmu, v dodatečném platebním výměru [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí], vydaném na základě dodatečného daňového přiznání (v pořadí již druhého za rok [rok]) k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku [rok] podaném žalobcem dne [datum]. Škoda ve výši [částka], měla vzniknout chybným výpočtem doměřené daně z příjmu, v dodatečném platebním výměru [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí], vydaném na základě dodatečného daňového přiznání k dani z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku [rok] podaném žalobcem dne [datum].

4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. V souvislosti s doručováním dodatečných platebních výměrů za zdaňovací období [rok] a [rok] (oba ze dne [datum]) nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu (§ 13 odst. 1 OdpŠk), když správce daně byl vzhledem k okolnostem, které nastaly v příslušném daňovém řízení, oprávněn využít postupu podle § 144 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen ″DŘ″), k doručení výměrů, neboť správcem vyměřená daňová povinnost se neodchylovala od výsledné výše daně za zdaňovací období tvrzené žalobcem v dodatečném daňovém přiznání.

5. Žalovaná dále uvedla, že žalobci navzdory jeho tvrzením zjevně nevznikla postupem správce daně žádná škoda. Doměřená daň odpovídala skutečné výši uplatněných příjmů žalobce, kdy správce daně reflektoval změny uvedené žalobcem a příjmy uvedené zahrnuté žalobcem v dodatečném daňovém přiznání a daňovou povinnost vypočetl v souladu s žalobcovým výpočtem uvedeným v dodatečných přiznáních k dani. Pokud by žalobce v obou případech (tedy jak v dodatečném daňovém přiznání za rok [rok] i [rok]) nepochybil při uvedení správné výše poslední daňové povinnosti na řádku„ 78“ dodatečného daňového přiznání a uvedl by bezchybně výši poslední známé daňové povinnosti stanovené mu předchozím pravomocným platebním výměrem, dospěl by k hodnotě, kterou správce daně v dodatečném platebním výměru stanovil a která odpovídá výši příjmu žalobcem uplatněného. Jinými slovy, že rozdílné hodnoty žalobcem doměřené daně byly způsobeny jeho nerespektováním výsledků doměřovacího řízení ve znění předcházejících pravomocných dodatečných platebních výměrů [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí], a [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí]. Ze strany žalobce nadto nejenže nedošlo k úhradě„ nesprávně“ doměřené daně, avšak žalobce ani nepožádal o vrácení přeplatku na dani z příjmu fyzických osob a dopisem se výslovně distancoval od možnosti vrácení případného daňového přeplatku.

6. Soud I. stupně dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci: poslední známá daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku [rok] byla stanovena žalobci pravomocným platebním výměrem (Dodatečný platební výměr [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] vydaný [anonymizována tři slova] [část Prahy]) ve výši [částka]. Žalobce v dodatečném daňovém přiznání ze dne [datum] tvrdil nově zjištěnou daň ve výši [částka], jako poslední známou daňovou povinnost uvedl částku [částka]. Správce daně v dodatečném platebním výměru [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí] vycházel při stanovení nové daně zcela z výše daně dodatečně tvrzené žalobcem v částce [částka]. Při výpočtu rozdílu mezi nově vyměřenou daní a poslední známou daňovou povinností správce daně vycházel z poslední známé daně ve výši [částka] a v souladu se zákonem (§ 143 odst. 2 DŘ) doměřil daň ve výši rozdílu poslední známé daně a částky nově zjištěné, tedy daň ve výši daň ve výši - [částka] (poslední známá daň, tj. [částka] mínus nově stanovená daň, tj. [částka]). Poslední známá daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku [rok] byla stanovena žalobci pravomocným platebním výměrem (Platební výměr [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí], vydaný [anonymizována tři slova] [část Prahy]) ve výši [částka]. Žalobce v dodatečném daňovém přiznání ze dne [datum] tvrdil nově zjištěnou daň ve výši [částka], jako poslední známou daňovou povinnost uvedl částku [částka]. Správce daně v dodatečném platebním výměru [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí], vycházel při stanovení nové daně zcela z výše daně dodatečně tvrzené žalobcem v částce [částka]. Při výpočtu nově vyměřené daně správce daně vycházel z poslední známé daně ve výši [částka] a v souladu se zákonem (§ 143 odst. 2 DŘ) doměřil daň ve výši rozdílu poslední známé daně a částky nově zjištěné, tedy daň ve výši daň ve výši [částka] (poslední známá daň, tj. [částka] mínus nově stanovená daň, tj. [částka]).

7. Právním posouzením tohoto skutkového stavu dospěl soud I. stupně k následujícím závěrům: Postup správce daně není nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 OdpŠk, neboť správce daně postupoval dle § 144 odst. 1 DŘ, tedy v souladu se zákonem. Pokud žalobce jako poslední známou daňovou povinnost uvedl v obou případech částku jinou, než která vyplývá z poslední známé daňové povinnosti stanovené pravomocným platebním výměrem ([anonymizováno] rok [rok] částku [částka], [anonymizováno] rok [rok] částku [částka]), aniž by tento výpočet v dodatečném daňovém přiznání jakkoliv vysvětlil, je zcela legitimní postup správce daně a jeho výklad jako pouhého pochybení při uvedení správné výše poslední známé daňové povinnosti. Ustanovení § 141 odst. 1 daňového řádu jednoznačně stanoví definici pojmu„ poslední známá daň“ (výsledná daň, jak byla správcem daně dosud pravomocně stanovena v dosavadním průběhu daňového řízení o této dani). S ohledem na skutečnost, že správce daně zcela vycházel při stanovení nové daně z výše daňové povinnosti (dodatečně) tvrzené žalobcem, byla naplněna podmínka věty první ustanovení § 144 odst. 1 daňového řádu, neboť se doměřovaná daň neodchýlila od daně dodatečně tvrzené daňovým subjektem.

8. Ani v případě, že by byl v daném případě shledán nesprávný úřední postup správce daně, bylo by vedle posouzení existence nesprávného úředního postupu třeba zvážit i vztah příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Stejnopisy dodatečného platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období za rok [rok] ze dne [datum] a dodatečného platebního výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období za rok [rok] ze dne [datum] byly žalobci doručeny dne [datum]. Daňový řád ve svém ust. § 110 pamatuje na situaci, kdy v případě nesprávného poučení je možné se odvolat, a to ve lhůtě 3 měsíců ode dne doručení rozhodnutí. Pokud žalobce tvrdí, že mu nesprávným poučením byla odňata možnost uplatnit opravný prostředek, zákon na takové situace pamatuje a žalobce měl možnost se v tříměsíční lhůtě odvolat s odkazem na sporný výklad a aplikaci ustanovení § 144 daňového řádu. Pokud žalobce této možnosti nevyužil, i v případě, že by byl prokázán nesprávný úřední postup správce daně, zůstává otázkou, zda by nezákonný postup mohl být shledán jako jediná příčina případného vzniku škody.

9. Vznik škody nebyl v řízení prokázán. Škoda představuje majetkovou újmu vyjádřitelnou v penězích, a je proto tak penězi nahraditelná, újmu, jež vznikla ve sféře poškozeného. Takovou újmou se rozumí především majetková újma spočívající v konkrétním zmenšení již existujícího majetku poškozeného. Žalobce vzniklou škodu ve výši [částka] vyčíslil jako rozdíl mezi doměřenou daní uvedenou v dodatečném platebním výměru vydaným správcem daně za rok [rok] a snížením daně uvedené v dodatečném daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za kalendářní rok [rok] na ř. 80, a dále škodu ve výši [částka] jako rozdíl mezi doměřenou daní uvedenou v dodatečném platebním výměru vydaným správcem daně za rok [rok]. Žalobce však nebyl přes poučení soudem schopen při jednání alespoň tvrdit (natož prokazovat) skutečný vznik škody, tj. rozdíl nejen početní, ale faktický rozdíl v majetkovém stavu, přestože se žalovaná už v písemném vyjádření k žalobě bránila tím, že ze strany žalobce nedošlo k úhradě napadeným dodatečným platebním výměrem doměřené daně. Na základě uvedených dílčích závěrů a s ohledem na absenci všech tří základních podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu soud žalobu zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch úspěšné žalované.

10. Tento rozsudek soudu I. stupně napadl žalobce v rozsahu zamítavého výroku o věci samé (II.) a nákladového výroku (III.) včasným a přípustným odvoláním. Uplatnil odvolací důvody podle § 205 odst. 2 písm. b), písm. e) a písm. g) o. s. ř.

11. Namítal nesprávnost závěrů soudu I. stupně, pokud dovodil, že žalobcem popsaný postup správce daně při doručování daňových výměrů ze dne [datum] není nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 OdpŠk. Žalobce setrval na názoru, že správce daně nesprávně dovodil podmínky [anonymizováno] aplikaci § 144 odst. 1 DŘ při doručování, pokud nevzal v úvahu, že vypočtený rozdíl mezi poslední daňovou povinností a nově vyměřenou daní nesouhlasí s podáním žalobce. Správce daně měl výměry žalobci doručit, čímž by mu umožnil zahájit (i přes poučení o nepřípustnosti odvolání, které žalobce hodnotil jako nesprávné), odvolací řízení před uplynutím prekluzivní lhůty [anonymizováno] vyměření daně. [anonymizováno] správce daně muselo být zjevné, že daň nedoměřuje ve shodě s podaným přiznáním, protože nedošlo k doměření přeplatků na dani ve výši předpokládané žalobcem, naopak, za rok [rok] vznikl dokonce nedoplatek. Zároveň muselo být zjevné, že uvedení poslední známé daňové povinnosti v částce odlišující se od poslední známé daňové povinnosti stanovené předcházejícím pravomocným platebním výměrem není pouhým číselným pochybením, ale„ chybou ve struktuře zdaňovaných příjmů a započitatelné srážkové daně, které se žalobce opakovaně v minulosti dopouštěl a k jejichž nápravě správce daně v minulosti přistupoval různě“.

12. Žalobce dále namítal, že tvrdil i prokázal vznik škody; žalobce měl na daňovém účtu významný přeplatek a tento přeplatek se v důsledku započtení změn, vyplývajících z druhého dodatečného přiznání k dani za rok [rok] a z dodatečného přiznání k dani za rok [rok], snížil v důsledku zápočtu daňového přeplatku ([rok]) a nedoplatku ([rok]) dle výpočtu provedeného správcem daně o (předmětnou) částku. [anonymizována dvě slova] tento přeplatek (existující v době podání dodatečných přiznání za rok [rok] a [rok]) nezvýšil v důsledku změny daňové povinnosti za období [rok] na základě druhého dodatečného přiznání k dani o žalobcem deklarovanou částku v tomto dodatečném přiznání, nýbrž pouze o částku, kterou sám vypočetl na základě„ opravy“ údaje v řádku 78 dodatečného přiznání. Obdobně v důsledku změny daňové povinnosti za období [rok] na základě dodatečného přiznání k dani nezvýšil o žalobcem deklarovanou částku v tomto dodatečném přiznání, nýbrž tento přeplatek dokonce snížil na základě započtení daňového nedoplatku, který vznikl výpočtem na základě„ opravy“ údaje v řádku 78 dodatečného přiznání. Úhrada daně z doměřovacího řízení za roky [rok] a 2019 je takto jednoznačně prokázána. Pokud žalobce vůči správci daně prohlásil, že nežádá o vrácení přeplatku na dani, postupoval tak z důvodu očekávání nejasného výsledku jiného (nadto mezistátního) daňového řízení, nikoli proto, že by podle něj z dodatečných přiznání za roky [rok] a [rok] přeplatek neplynul.

13. Žalobce dále vytýkal soudu I. stupně, že akceptoval obranu žalované spočívající v tom, že žalobcem dovozovaný rozdíl ve výši přeplatků na dani z příjmu fyzických osob za rok [rok] a [rok] je pouze výsledkem nesprávnosti, která vznikla nerespektováním výsledku vyměřovacích řízení a v důsledku toho i chybným vyplněním řádku„ 78“ přiznání, do něhož žalobce v duchu zákonné instrukce nepřenesl výsledek doměřovacích řízení podle předchozích pravomocných platebních výměrů. Namítal, že postup správce daně nelze redukovat na automatické převzetí číselných údajů z formuláře daňových přiznání, obzvlášť za situace, kdy správce daně daňovou pozici žalobce dlouhodobě zná a zná i jeho opakující se strukturu příjmů. Daňový řád nadto správci daně takový„ výklad“ daňového přiznání neumožňuje, k odstranění pochybností a nejasností slouží postupy předpokládané daňovým řádem.

14. V důsledku nesprávného postupu správce daně při doručování výsledku doměřovacího řízení na základě dodatečných přiznání k dani z příjmu za období [rok] a [rok] byla žalobci odňata možnost podat proti výsledku doměřovacích řízení odvolání. Nemohly být vysvětleny a odstraněny rozdíly mezi podanými dodatečnými daňovými přiznáními a doměřením správcem daně. Argumentace soudu I. stupně na základě § 110 odst. 1 DŘ není [anonymizováno] daný případ relevantní, neboť o opravných prostředcích již nebylo možné rozhodnout s ohledem na uplynutí prekluzivních lhůt, jak ostatně konstatovala i daňová správa v přípisu označeném jako„ Sdělení o podnětu na přezkoumání rozhodnutí“, které bylo k žalobě připojeno jako důkaz.

15. Žalobce má za to, že v žalobě dostatečně tvrdil jak nesprávný úřední postup správce daně, tak vznik škody i okolnosti charakterizující vztah příčinné souvislosti. S některými argumenty žalobce, např. pokud jde o časové prodlevy v doměřovacích řízeních, které v konečném důsledku vedly k zamítnutí podnětu na přezkumné řízení z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty, se soud I. stupně vůbec nezabýval a k důkazům s touto oblastí souvisejícím nepřihlédl. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

16. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně; ztotožnila se s jeho závěrem, že nebyly splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu, zejména pak tvrzení a prokázání vzniku škody žalobci a příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou. Stěžejní je skutečnost, že správce daně stanovil daň přesně podle tvrzení žalobce jako daňového subjektu; pak je absurdní, aby žalobci vznikla škoda v důsledku nesprávného vyměření daně. Při jednání dne [datum] žalobce po poučení soudem k jeho výzvě ke skutkovému vymezení skutečné škody, která mu vznikla, nic netvrdil (tedy ani neprokázal). V odvolání žalobce pouze opakovaně polemizoval s postupy správce daně, byť ve svých dodatečných daňových přiznáních dospěl za předmětná zdaňovací období ke shodné výši daně jako správce daně.

17. Odvolací soud o odvolání žalobce rozhodoval již rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, která nebyla odvoláním zpochybněna.

18. Odvolací soud schválil zásadní závěr soudu I. stupně, že nejsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu podle § 13 odst. 1, odst. 2 OdpŠk. Žalobce se soustředil na argumentaci ve prospěch prosazení názoru, že správce daně neoprávněně při doručení výměru aplikoval § 104 odst. 1 DŘ (tedy že došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 OdpŠk), avšak okruh žalobcem tvrzených skutečností neumožnil soudu I. stupně posouzení dalších předpokladů odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, tj. vzniku škody v příčinné souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem.

19. Odvolací soud především souhlasil se závěrem soudu I. stupně, že žalobce přes obecné poučení soudem I. stupně o povinnosti skutkově vymezit, v čem spočívá tvrzená škoda (jako snížení majetkového stavu, k němuž by nedošlo, nebýt pochybení správce daně), do řízení příslušná tvrzení nevnesl. V podrobnostech uvedl, že správní [anonymizováno] – správce daně, dospěl v obou případech dodatečných přiznání k dani z příjmu fyzických osob, která žalobce podal za období roku [rok] a [rok], k závěru, že došlo ke změně okolností rozhodných [anonymizováno] určení daňové povinnosti (§ 143 odst. 4 DŘ), přičemž akceptoval jako (nově) zjištěnou daňovou povinnost (celkem za období [rok] i celkem za období [rok]) vždy částku vypočtenou žalobcem a uvedenou v příslušných dodatečných přiznáních k dani za období [rok] a za období [rok]. Žalobce tyto částky nezpochybňoval ani v rámci svých tvrzení o vzniklé škodě. Žalobce dokonce ani netvrdil, zda, resp. z jakého titulu, má právo na částku [částka] za rok [rok] a na částku [částka] za rok [rok], o něž navýšil údaje zapsané do kolonek„ 78“ [anonymizováno] přenesení údaje o poslední známé daňové povinnosti. Je tedy správný závěr soudu I. stupně, že nebyl ani tvrzen vznik škody ve smyslu její právní definice. V daném případě by protiprávní zmenšení majetku poškozeného spočívalo v tom, že by poškozený zaplatil na dani z příjmu fyzických osob v ČR (resp. zaznamenal rozdíl na svém daňovém účtu) v částce celkově vyšší, než určené na základě výměrů vydaných českou daňovou správou na základě dodatečných výměrů za období [rok], [rok]. To ovšem žalobce ani netvrdil.

20. Ohledně příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, soud I. stupně uzavřel, že není dána. Odvolací soud tento závěr nerevidoval, neboť na základě obsahu spisu dospěl k závěru, že žalobce příčinnou souvislost ani netvrdil, když neuvedl žádné tvrezní nasvědčující tomu, že by byl v daňovém řízení – pokud by odvolací řízení proběhlo, prosadil svůj názor na výši nedoplatků, resp. přeplatků na dani z příjmu fyzockých osob za roky [rok] a [rok].

21. Protože za těchto okolností již není rozhodné, z jakých důvodů odvolací řízení o opravném prostředku proti druhému dodatečnému výměru za rok [rok] a proti dodatečnému výměru za rok [rok] neproběhlo, tedy zda případná vada právního posouzení věci správcem daně, která by se projevila neoprávněným užitím formy doručení platebních výměrů založením do spisu podle § 144 odst. 1 DŘ, představuje bez dalšího pochybení způsobilé založit odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, odvolací soud nepřezkoumával správnost závěru soudu I. stupně, že postup správního orgánu byl v souladu se zákonem, tedy není dán nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1, věty prvé OdpŠk.

22. Tento rozsudek odvolacího soudu byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]. Dovolací soud konstatoval, že z dovolání je patrné přesvědčení dovolatele, že již prostřednictvím žaloby unesl břemeno tvrzení ohledně vzniku škody i příčinné souvislosti mezi postupem správního orgánu a tvrzenou škodou. Dovolání bylo shledáno přípustným [anonymizováno] řešení právní otázky týkající se nesení břemena tvrzení v případech žalob požadujících náhradu škody.

23. Dovolací soud s odkazem na svůj rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] uvedl, že účastníku, kterého tíží břemeno tvrzení ohledně existence škody, k jeho unesení postačuje, pokud je z jeho tvrzení zřejmé, že došlo ke zmenšení jeho majetkového stavu a v čem toto zmenšení spočívá. Jelikož se význam pojmu„ škoda“ v právním smyslu zjevně výrazně neodlišuje od významu stejného pojmu v obecném pojetí, může účastník unést břemeno tvrzení, též pokud používá pojmu škoda (není-li zřejmé, že tímto nevyjadřuje zmenšení majetkového stavu) a vyplývá-li povaha škody již z informací, kterými je vymezován předmět řízení po skutkové stránce (jinými slovy řečeno - břemeno tvrzení o existenci škody může být naplněno např. i v rámci formulace petitu žaloby). Testem, zda jsou tvrzení (v užším slova smyslu - tedy z hlediska břemene tvrzení) dostatečná, je zodpovězení otázek, zda na základě těchto tvrzení lze dovodit, podle které právní normy má být věc posuzována, a zda jsou všechny skutkové znaky dané právní normy pokryty skutkovými tvrzeními. Právní hodnocení přesahující vyhodnocení otázky, jaká skutková tvrzení jsou nezbytná [anonymizováno] naplnění právní normy, a stejně tak posouzení, zda tvrzené okolnosti bude možné prokázat, přesahují rámec hodnocení nesení břemene tvrzení.

24. Z tohoto hlediska dovolací soud hodnotil závěry odvolacího soudu, vyjádřené v odstavcích 17 až 19 napadeného rozhodnutí, a potvrzující závěr soudu I. stupně, že škodu (v materiálním smyslu) žalobce ani netvrdil, jako nedostatečně srozumitelné, s tím, že„ odvolací soud ohledně neunesení břemene tvrzení vychází z výrazně nesprávného právního posouzení, ….přičemž odůvodnění napadeného rozhodnutí samo neumožňuje rozpoznat zdroj zmíněné nesprávnosti“.

25. Dovolací soud rovněž vytkl odvolacímu soudu, že jeho závěr o tom, že příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a škodou, která měla žalobci vzniknout, nebyla ani tvrzena, je překvapivý, přičemž„ jaká by měla být povaha nedostatku v tvrzení ohledně příčinné souvislosti, z napadeného rozhodnutí zjistit nelze“.

26. Odvolací soud na základě odvolání žalobce přezkoumal rozsudek soudu I. stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

27. Nesprávným úředním postupem se rozumí porušení pravidel předepsaných právními normami [anonymizováno] počínání státního orgánu při jeho činnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Případné porušení zákonných pravidel musí být v řízení skutečně prokázáno, včetně příčinné souvislosti s tvrzenou škodou.

28. Odvolací soud opětovně vychází z odvoláním nezpochybněných skutkových zjištění soudu I. stupně o obsahu podaných dodatečných přiznání žalobce k dani z příjmu fyzických osob za rok [rok] a [rok]. [anonymizováno] větší srozumitelnost odůvodnění rozsudku odvolací soud tato zjištění výslovně uvádí i v této části odůvodnění:

29. Poslední známá daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku [rok] byla stanovena žalobci pravomocným platebním výměrem (Dodatečný platební výměr [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] vydaný [anonymizována tři slova] [část Prahy]) ve výši [částka]. Žalobce v dodatečném daňovém přiznání ze dne [datum] uvedl v řádku 78 (poslední známá daňová povinnost) namísto správného údaje„ [částka]“ (dle předchozího pravomocného výměru) nesprávně údaj„ [částka]“, tj. částku o [částka] vyšší. Dále tvrdil nově zjištěnou daň ve výši [částka], kterou, jak vyplývá z dodatečného platebního výměru [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], správce daně v rámci doměřovacího řízení plně akceptoval.

30. Při výpočtu nedoplatku/ přeplatku na dani za rok [rok] ve vztahu k předchozí pravomocně stanovené daňové povinnosti správce daně vycházel z poslední známé daně ve výši [částka] a v souladu se zákonem (143 odst. 2 daňového řádu) doměřil daň ve výši rozdílu poslední známé daně a částky nově zjištěné. Takto dospěl k závěru, že žalobci vznikl přeplatek na dani ve výši„ - [částka]“. Žalobce ovšem, vzhledem k chybně uvedenému údaji o předchozí daňové povinnosti předpokládal vznik přeplatku ve výši„ - [částka]“. Rozdíl ve výši těchto přeplatků na dani, tj. částka [částka], o níž žalobce zjevně chybně navýšil údaj v řádku 78 dodatečného daňového přiznání, pak žalobce označuje za škodu, která mu vznikla nesprávným vyměřením daňové povinnosti.

31. Obdobně poslední známá daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku [rok] byla stanovena žalobci pravomocným platebním výměrem [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] vydaným [anonymizována tři slova] [část Prahy] výši [částka]. Žalobce v dodatečném daňovém přiznání ze dne [datum] uvedl v řádku 78 (poslední známá daňová povinnost za rok [rok]) namísto správného údaje„ [částka] Kč“ (dle předchozího pravomocného výměru) nesprávně údaj„ [částka]“, tj. částku o [částka] vyšší. Dále tvrdil nově zjištěnou daň ve výši [částka], kterou, jak vyplývá z dodatečného platebního výměru [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí], správce daně v rámci doměřovacího řízení plně akceptoval.

32. Při výpočtu nedoplatku/ přeplatku na dani za rok [rok] ve vztahu k předchozí pravomocně stanovené daňové povinnosti správce daně vycházel z poslední známé daně ve výši [částka] a v souladu se zákonem (143 odst. 2 daňového řádu) doměřil daň ve výši rozdílu poslední známé daně a částky nově zjištěné. Takto dospěl k závěru, že žalobci vznikl nedoplatek na dani ve výši„ + [částka]“. Žalobce ovšem, vzhledem k chybně uvedenému údaji o předchozí daňové povinnosti, předpokládal vznik přeplatku ve výši„ - [částka]“. Rozdíl těchto částek, tj. částka [částka], o níž žalobce zjevně chybně navýšil údaj v řádku 78 dodatečného daňového přiznání, pak žalobce označuje za škodu, která mu vznikla nesprávným vyměřením daňové povinnosti, proti němuž se již nemohl v důsledku uplynutí všech příslušných lhůt v důsledku nesprávného úředního postupu správního orgánu bránit.

33. Z uvedeného výkladu (který je podrobně uveden jak v odůvodnění rozsudku I. stupně, tak předchozího rozhodnutí odvolacího soudu v bodech 17. – 19) je zřejmé, že správce daně při stanovení nové daňové povinnosti vycházel z dodatečného tvrzení výše daňové povinnosti žalobcem, když tato tvrzení plně akceptoval. Takto byla splněna podmínka věty první ustanovení § 144 odst. 1 daňového řádu (podle něhož„ neodchýlí-li se doměřovaná daň od daně dodatečně tvrzené daňovým subjektem, správce daně nemusí daňovému subjektu výsledek doměření oznamovat dodatečným platebním výměrem. Dodatečný platební výměr správce daně založí do spisu“), neboť se doměřovaná daň neodchýlila od daně dodatečně tvrzené žalobcem daňovým subjektem.

34. Vzhledem k tomu, že řádek 78 daňového přiznání (předchozí daňová povinnost) může být vyplněn pouze jediným způsobem, a to přenesením již známého údaje o poslední vyměřené daňové povinnosti, byla zjevná nesprávnost v podáních žalobce odstraněna správcem daně. Není tedy důvodná námitka žalobce, že správní orgán pochybil, pokud nezahájil postup k odstranění pochybností ve smyslu § 144 odst. 1 daňového řádu Odvolací soud z uvedených důvodů schvaluje závěr soudu I. stupně, že postup správce daně nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup podle § 13 ods.t 1 OdpŠk, když odpovídal příslušnému procesnímu (daňovému) řádu.

35. Ke vzniku škody: Skutečnost, že žalobce měl v důsledku chybně vyplněného údaje v ř. 78 dodatečného daňového přiznání jinou představu o výši daňového přeplatku, resp. nedoplatku u správce daně, se v jeho majetkové sféře nemohla nikterak projevit. Ostatně žalobce (jak vyplývá z odůvodnění předchozího rozhodnutí odvolacího soudu) ani k opakované výzvě soudu neuvedl, jaký konkrétní hospodářský význam mají čísla„ [částka]“, resp.„ [částka]“, o něž nesprávně navýšil údaj v ř. 78 dodatečných daňových přiznání. Pokud tyto údaje měly reálný význam, žalobce měl příslušná tvrzení uplatnit formou dalšího dodatečného daňového přiznání. Naopak formou uvedení jiného údaje v ř. 78, než toho, který se podává z předchozího daňového výměru, nelze revidovat závěry již pravomocného předchozího platebního výměru.

36. Vyčíslení škody (částkou odpovídající předmětu řízení) je tedy pouze manipulace s čísly, aniž byla podložena reálným přesunem majetkových hodnot. Majetkový stav žalobce se o tyto částky nemohl snížit, tedy žalobci nevznikla tímto mechanismem žádná škoda. Žalobce nadto ani po výzvách soudů obou stupňů netvrdil, že na daňovou povinnost za rok [rok] uhradil jinou částku, než která odpovídala výměru (dle akceptovaného tvrzení v dodatečných DP za roky [rok] a [rok]).

37. K příčinné souvislosti: Žalobce spatřoval příčinnou souvislost s tvrzeným nesprávným úředním postupem správního orgánu v tom, že si v důsledku nezaslání dodatečného výměru za rok [rok] a [rok] neuvědomil svou chybu, kterou jsou jeho dodatečná přiznání k dani zatížena a nepodal včas příslušný opravný prostředek. Odvolací soud vyzval žalobce k doplnění tvrzení ohledně odůvodnění případně podaného odvolání, resp. odvolacího návrhu. Žalobce takové tvrzení skutkových okolností, rozhodných [anonymizováno] posouzení příčinné souvislosti, neuvedl; předběžné posouzení otázky úspěchu případně podaného odvolání proti předmětným dodatečným daňovým výměrům za roky [rok] a [rok], při předpokladu argumentace nesprávně vyplněným řádkem 78 a řádkem, v němž je uvedena nová daňová povinnost, však vede odvolací soud k negativnímu závěru o úspěchu odvolání. Vyhovění případnému požadavku na změnu v údaji řádku 78 proti údaji, z něhož vycházel správní orgán, nepřichází v úvahu; požadavek na změnu údaje o nové daňové povinnosti je subjektivně nepřípustný, když správní orgán akceptoval tvrzení žalobce o nové výši daňové povinnosti. Pokud žalobce tvrdí, že udělal další (nespecifikované) chyby v 2. opravném daňovém přiznání za rok [rok], resp. v dodatečném přiznání za rok [rok] (zřejmě by se projevily jiným tvrzením daňové povinnosti), měl příležitost je opravit v příslušných lhůtách.

38. Vzhledem k tomu, že odvolací námitky žalobce nebyly způsobilé z výše uvedených důvodů zvrátit správné právní závěry soudu I. stupně, odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

39. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.; úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady [anonymizováno] účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši [částka] za jeden procesní úkon, a to za tyto úkony: vyjádření k odvolání, příprava účasti na jednání před odvolacím soudem [datum], a účast na tomto jednání (§ 1 odst. 3 písm. a/, b/, c/ vyhlášky), vyjádření k dovolání, příprava účasti na jednání před odvolacím soudem [datum], a účast na tomto jednání, celkem [částka].