o zaplacení 287 246 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6.5.2024, č. j. 10 C 218/2024-65,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky o zaplacení 287.246 Kč s příslušenstvím (výrok I). O povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobce je povinen na jejich náhradu zaplatit žalované částku 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení majetkové újmy, která mu měla vzniknout v rámci exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobci měla postupem soudů všech stupňů v uvedeném řízení vzniknout majetková újma spočívající nárůstu exekučně vymáhané částky, oproti stavu, kdyby řízení probíhalo přiměřenou dobu. K závěru o nepřiměřené délce exekučního řízení poukázal na rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 7. 5. 2024, č. j. [spisová značka], ve kterém odvolací soud uzavřel, že uvedené exekuční řízení trvalo nepřiměřené dlouho, a přiznal žalobci zadostiučinění ve formě omluvy a peněžité satisfakce. Žalovanou částku dovodil na základě úvahy, že kdyby naříkané řízení skončilo v přiměřené době, žalobce by nemusel zcela zbytečně zaplatit více o právě žalovanou částku, která představuje hmotnou škodu, a sestává se z navíc zaplacených úroků z prodlení a potažmo též nákladů exekuce.

3. Žalovaná navrhovala žalobu zamítnout. Učinila nesporným uplatnění nároku žalobcem dne 25. 7. 2024. Zdůraznila, že v projednávané věci neexistuje odpovědnostní titul ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“). Uzavřela, že není splněna jedna z podmínek odpovědnosti státu za škodu, jelikož mezi újmou, která má spočívat ve zvýšeném kapitalizované příslušenství pohledávky v důsledku nepřiměřené délky řízení, a případným nesprávným úředním postupem absentuje příčinná souvislost.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování a citaci příslušných zákonných ustanovení OdpŠk konstatoval, že předpokladem odpovědnosti státu za škodu je splnění tří podmínek, a to existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím a vznikem škody, které musí být ve vzájemném poměru příčiny a následku. Zabýval se předně tím, zda žalobcem vyčíslená škoda může být v příčinné souvislosti s majetkovou škodou, která má spočívat ve zvýšeném kapitalizovaném příslušenství pohledávky v důsledku nepřiměřené délky řízení a případným nesprávným úředním postupem. Uvedl, že v řízení nebylo pochyb o tom, že na straně Okresního soudu v [adresa] v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v průtazích v řízení. To však bez dalšího neznamená, že právě tento postup byl příčinou toho, že žalobce musel zaplatit věřiteli i tvrzené navýšené úroky z prodlení a stát nelze činit odpovědným za takto vzniklou majetkovou újmu. Na straně žalobce je povinnost platit úroky z prodlení (s odkazem na ustanovení § 517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. účinného do 31. 12. 2012, resp. § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) předvídatelným následkem skutečnosti, pokud dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas. Příčinu vzniku tvrzené újmy spočívající v zaplacení vyšší částky úroků z prodlení lze spatřovat právě ve skutečnosti, že ze strany žalobce nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu a nikoliv v nesprávném úředním postupu soudů, a to s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1421/2004 či ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3987/2017, ze kterého plyne, že stát nelze činit odpovědným za újmu dlužníka spočívající zaplacených úrocích z prodlení v řízení, v němž došlo k průtahům, neboť příčinou vzniku této újmy byla skutečnost, že ze strany dlužníka nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, a nikoliv nesprávný postup státu. S odkazem na některá rozhodnutí Městského soudu v [adresa] dále konstatoval, že tím, že žalobce dobrovolně nesplnil řádně a včas povinnost, která mu byla rozhodnutím uložena, zavinil a způsobil, že oprávněný podal návrh na výkon rozhodnutí. I poté v průběhu vykonávacího řízení, pokud by žalobce splnil uvedený dluh, mohl přispět k urychlenému skončení vykonávacího řízení. Poukázal také na skutečnost, že pozdní zaplacení dlužné částky mohlo či nemuselo pro žalobce znamenat jen úbytek v majetkové sféře, a to s ohledem na hodnotu peněz determinovanou inflací. Uzavřel, že nárok žalobce na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem v tomto případě není, s ohledem na absenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem, po právu a žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 a a 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

5. Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce, kterým napadá rozsudek soudu I. stupně v celém rozsahu. Uvádí, že škoda vznikla v důsledku nepřiměřené délky řízení o jeho návrhu na zastavení exekuce, které trvalo téměř dvanáct let. V této době došlo k navýšení vymáhané pohledávky o úroky z prodlení, které by nevznikly, pokud by exekuční soud rozhodl bez průtahů. Soud I. stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem újmy, protože pravou příčinou je neplnění žalobce na základě exekučního titulu. Odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1421/2004. Odvolatel namítá, že soud I. stupně nesprávně posoudil otázku příčinné souvislosti. Podle teorie adekvátní příčinnosti, kterou Nejvyšší soud aplikuje (např. sp. zn. 28 Cdo 3471/2009), je kauzalita dána tehdy, pokud je škoda obvyklým důsledkem škodní události a současně by bez této příčiny nenastala. Nepřiměřená délka řízení byla nutnou podmínkou vzniku škody; pokud by řízení skončilo v rozumné době, žalobce by zaplatil dříve a podstatně méně.

6. Argumentace soudu, že jedinou příčinou je neplnění na judikátní pohledávku, je chybná. Žalobce neplatil proto, že se důvodně domníval, že pohledávka zanikla zápočtem ještě před nařízením exekuce. Požadavek, aby přesto plnil, by znamenal plnění na neexistující dluh, což by odporovalo smyslu § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř., který umožňuje zastavení exekuce při zániku práva přiznaného rozhodnutím. Pokud by měl žalobce plnit na nedluh, exekuce by byla ukončena vymožením a žalobce by ztratil možnost domáhat se jejího zastavení, čímž by uvedené ustanovení ztratilo praktický význam. Poukazuje na to, že otázka kauzality byla již pozitivně vyřešena v řízení o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou téhož řízení (sp. zn. 26 C 127/2023). Soud tehdy přiznal žalobci zadostiučinění a neměl pochyb o příčinné souvislosti, přestože žalovaná namítala totéž, co nyní. Nelze připustit, aby nesprávný úřední postup mohl být příčinou nehmotné újmy, ale nikoli újmy hmotné. Takové rozlišování by bylo nespravedlivé a nelogické.

7. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1421/2004 má za nepřiléhavý, protože skutkové okolnosti jsou odlišné. V tamní věci byl zápočet uplatněn až v závěrečném návrhu, zatímco zde před zahájením řízení. Soud měl zohlednit přesvědčivost důvodů, pro které žalobce považoval pohledávku za zaniklou, a skutečnost, že exekuce byla pravomocně odložena podle § 54 odst. 7 exekučního řádu ve spojení s § 266 odst. 2 o. s. ř., protože bylo lze očekávat její zastavení. Navrhuje, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku jako věcně správného, neboť mezi tvrzenou škodou na straně žalobce a nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky řízení neexistuje příčinná souvislost. Je to pouze žalobce, který neplněním svých povinností z vykonatelného exekučního titulu způsobil zahájení exekučního řízení proti své osobě. Tyto své povinnosti pak žalobce mohl splnit nejen před zahájením exekučního řízení, ale taktéž kdykoliv v jeho průběhu. Liknavost žalobce při plnění svých pravomocně přiznaných povinností pak nemůže jít k tíži žalované.

9. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

10. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

11. Podle § 5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.

12. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk, stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon, nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu, nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

13. Soud I. stupně si pro své rozhodnutí zajistil dostatečné skutkové podklady, provedené důkazy hodnotil způsobem předpokládaným ustanovením § 132 a § 157 o. s. ř. a své skutkové závěry dostatečně přehledným, srozumitelným a určitým způsobem ozřejmil, když jeho správná skutková zjištění představují náležitý podklad i pro správné právní posouzení věci. Jeho závěrům nemá, co by odvolací soud vytknul, a odvolací námitky žalobce nemohou přivodit ani změnu ani zrušení napadeného rozsudku.

14. Odvolací soud připomíná, že předpokladem odpovědnosti žalované za škodu je naplnění těchto zákonných předpokladů: 1) nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, nezákonným rozhodnutí a vznikem škody. Tyto podmínky musí být naplněny současně. Soud I. stupně také správně dovodil, že v posuzované věci není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, jak vysvětlil v odstavci 16 svého rozhodnutí. Odvolací soud v této souvislosti dodává, že o odškodnitelnou majetkovou újmu se jedná, jestliže nezákonné rozhodnutí mělo dopad do sféry poškozeného, tedy jestliže nebýt jeho, nedošlo by k újmě. Nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu je pak příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá, a vznikem škody, tedy je-li nezákonné rozhodnutí se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotná existence nezákonného rozhodnutí škodu nepředstavuje. Příčinná souvislost je přitom obecně dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 28 Cdo 2596/2012). V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobci, neboť konstrukce odpovědnostního vztahu je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozený (žalobce) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že mu vznikla újma a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem újmy a nezákonným rozhodnutím. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích nezákonného rozhodnutí či pouhé připuštění možnosti vzniku újmy v důsledku protiprávního aktu, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní újma následkem konkrétního protiprávního úkonu orgánu státu, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4906/2009). Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1635/2012). Při rozboru otázky příčinné souvislosti jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Je tedy nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 840/2014).

15. Na základě popsaného odvolací soud uvádí, že pokud je žalobce přesvědčen, že podkladové řízení mohlo skončit daleko dříve, a to již v roce 2013, pak soud I. stupně zcela správně uzavřel, že žalobci ničeho nebránilo, aby k plnění dluhu přistoupil včas, aniž by věřitel byl nucen zahájit exekuční řízení. Jak z provedeného dokazování vyplynulo, exekuce na majetek žalobce, jakožto povinného, byla zahájena na základě vykonatelného a pravomocného rozsudku Krajského soudu v [adresa] ze dne 12. 1. 2009, č. j. [spisová značka]. Žalobci tedy nic nebránilo, aby na tuto částku plnil, a tak předešel růstu příslušenství a veškerých nákladů exekuce. Pokud měl za to, že pohledávka zanikla ještě před nařízením exekuce, a to zápočtem oproti jeho vlastní pohledávce za právním předchůdcem oprávněné, v řízení netvrdil, z jakého důvodu takovou námitku nevznesl v řízení nalézacím či na dluh neplnil jedním se zákonem předpokládaných způsobů, kterým lze nárůstu příslušenství předejít (např. plněním do soudní úschovy). Jestliže žalobce neplnil povinnost danou pravomocným a vykonatelným soudním rozhodnutím a z tohoto důvodu vzrostla částka úroků z prodlení, není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem v podobě nepřiměřené délky řízení a vznikem škody, jak ji specifikoval žalobce, neboť příčinnou vzniku škody v majetkové sféře žalobce nebylo nepřiměřeně dlouhé podkladové řízení, nýbrž skutečnost, že svůj závazek vyplývající z pravomocného rozhodnutí nezaplatil včas, ač mu v tom objektivně nic nebránilo. Tento závěr soudu I. stupně je proto správný a odvolací soud mu nemůže ničeho vytknout.

16. Jestliže žalobce ve svém odvolání argumentoval tím, že se soud I. stupně dostatečně nezabýval okolnostmi, pro které žalobce považoval pohledávku za zaniklou, nelze než odkázat na závěry podkladového řízení, ze kterého vyplývá, že návrh na zastavení exekuce byl zamítnut, aniž by pro rozhodnutí v dané věci bylo relevantní vnitřní přesvědčení žalobce, že dluh věřiteli plnil zápočtem oproti pohledávce právního předchůdce věřitele. V této souvislosti odvolací soud doplňuje, že zákonné předpoklady odpovědnosti státu za škodu musí být beze zbytku prokázány, tj. postaveny na jisto a nelze vycházet z hypotéz žalobce, že kdyby byl v řízení o zastavení exekuce úspěšný a plnil-li by, plnil by na nedluh a nemohl by se domáhat zastavení exekuce, za situace, kdy exekuční řízení není novým řízením nalezácím.

17. S ohledem na věcnou správnost napadeného rozsudku jej odvolací soud v celém rozsahu potvrdil (219 o. s. ř.), a to i ve správném akcesorickém výroku o nákladech řízení.

18. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn plným úspěchem žalované v odvolacím řízení podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. Náklady žalované před odvolacím soudem činí celkem 300 Kč a sestávají z paušální náhrady hotových výdajů dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. za vyjádření k odvolání. Lhůta k plnění je určena podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.