o zaplacení 51 755,15 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. května 2025, č. j. 46 C 276/2024-67,

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 51 755,15 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu zamítl v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši 2 487,20 Kč od 1. 12. 2021 do 6. 3. 2022, úroku ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 7. 3. 2022 do 3. 4. 2022, úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 17. 3. 2022 do zaplacení a úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 4. 4. 2022 do zaplacení (výrok II.), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 2 588 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení dluhu ze spotřebitelského úvěru. Žalobkyně tvrdila, že strany uzavřely dne [datum] rámcovou smlouvu č. [hodnota] o vedení běžného účtu a o používání platební karty, dodatkem ze dne [datum] strany sjednaly kontokorentní úvěr (možnost opakovaného přečerpání prostředků na účtu až do výše 50 000 Kč s úrokem 18,9 % ročně). Žalovaný vyčerpal úvěr ve výši sjednaného úvěrového rámce (50 000 Kč) a jeho běžný účet vykazoval nepovolený debet 1 755,15 Kč. Pro závažné porušení povinností ze strany žalovaného byl jeho dluh zesplatněn ke dni 7. 3. 2022. Žalobkyně se domáhá zaplacení jistiny ve výši 51 755, 15 Kč a příslušenství – smluvní úrok z dlužné jistiny 50 000 Kč ve výši 18,9 % ročně ode dne zesplatnění do 3.4. 2022, smluvní úrok ve výši 11,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 24. 4. 2022 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky 50 000 Kč od 17. 3. 2022 do zaplacení.

3. Soud I. stupně dovodil mezinárodní příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí této věci s mezinárodním prvkem, daným státní příslušností žalovaného k [adresa], podle čl. 48 odst. 5 Smlouvy mezi [adresa] a [adresa] o právní pomoci v občanských věcech ([adresa], 28. 5. 2001; č.123/2002 Sb.m.s.), jako soudů smluvní strany, na jejímž území má odpůrce bydliště, když žalovaný má evidované bydliště v [adresa]. Soud I. stupně věc posoudil na základě čl. 48 odst. 1 citované mezinárodní smlouvy podle českého práva, jako právního řádu, na němž se účastníci shodli, když z ujednání čl. 6 Rámcové smlouvy vyplývá, že účastníci zvolili jako rozhodné právo [adresa].

4. Soud I. stupně učinil tento závěr o skutkovém stavu: žalobkyně jako poskytovatel finančních služeb a žalovaný (spotřebitel) uzavřeli dne [datum] Rámcovou smlouvu č. [hodnota] o službách včetně platebních; na základě této smlouvy byl žalovanému založen běžný účet s debetní kartou. Dodatkem ze dne [datum] strany sjednaly kontokorentní úvěr s rámcem 50 000 Kč. Při prověřování úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru žalobkyně vycházela z registrů a z tvrzení žalovaného o jeho příjmech ze zaměstnání, pro zjištění výdajové stránky využila statistický model. Žalovaný vyčerpal úvěr plné výši, tj. 50 000 Kč a dále nepovolený debet na běžném účtu částkou 1 755,15 Kč. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně žalovaného informovala o zesplatnění dluhu z důvodu prodlení s placením, přičemž částku 54 242,35 Kč (52 487,20 Kč označeno jako „kontokorent“, 1 755,15 Kč označeno jako „běžný účet číslo [hodnota]“) požadovala zaplatit do 16. 3. 2022. Žalovaný na tento dluh nic nezaplatil.

5. Právní posouzení soudem I. stupně: účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. o. z. Jednalo se o smlouvu spotřebitelskou ve smyslu § 1810 o. z., neboť žalobkyně vystupovala jako podnikatel, který při uzavírání a plnění smlouvy jednal v rámci své výdělečné činnosti prováděné soustavně, samostatně na vlastní účet a odpovědnost živnostenským způsobem za účelem dosažení zisku (§ 420 o. z.) a žalovaný vystupoval jako spotřebitel jednající mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu jeho povolání (§ 419 o. z.). Soud I. stupně se proto zabýval otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalované podle úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“); dospěl k závěru, že pokud vycházela pouze z neověřených tvrzení žalovaného, přičemž ani okruh zjišťovaných okolností nebyl pro posouzení jeho schopnosti splácet postačující, nebyla situace žalovaného vyjasněna tak, že byly vyloučeny důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, věta druhá). Důsledkem poskytnutí spotřebitelského úvěru za současného porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného spotřebitele je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy a nastoupení sankce vůči poskytovateli (podle § 87 odst. 3 cit. zákona) spočívající v tom, že spotřebitel je povinen vydat žalobkyni pouze bezdůvodné obohacení (dle § 2991 odst. 1 o. z. ) v částce, odpovídající rozdílu mezi poskytnutou jistinou spotřebitelského úvěru a dlužníkem uhrazenými částkami, a to v době přiměřené jeho možnostem. Soud I. stupně proto vyhověl žalobě v části, odpovídající požadavku na zaplacení dlužné jistiny úvěru (50 000 Kč) a neoprávněně čerpané částky 1 755,15 Kč; vzhledem k tomu, že žalovaný neposkytl žádná tvrzení o svých možnostech vrátit poskytnutou jistinu, uložil mu povinnost k jejímu zaplacení ve lhůtě podle § 160 o. s. ř. Ve zbytku, tedy co do požadavku na zaplacení úroku z úvěru a úroku z prodlení, žalobu zamítl s odůvodněním, že vzhledem k dovozené neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru nemohl žalobkyni vzniknout ani žádný další smluvní nárok.

6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle 142 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně měla pouze nepatrný procesní neúspěch, když se týkal pouze příslušenství, proto jí soud I. stupně přiznal plnou náhradu nákladů řízení, odpovídající zaplacenému soudnímu poplatku v částce 2 588 Kč.

7. Tento rozsudek napadla žalobkyně včasným a přípustným odvoláním do zamítavého výroku o věci samé (II.), v části, jíž byl zamítnut návrh žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení z dlužné jistiny úvěru 50 000 Kč, za dobu po zesplatnění úvěru, tj. úroku z prodlení v zákonné výši 11,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 17. 3. 2022 do zaplacení.

8. Žalobkyně uvedla, že si je vědoma toho, že ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, je speciální ve vztahu k obecné úpravě § 1958 odst. 2 o. z., podle níž neujednají-li si strany, kdy má dlužník plnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu); žalobkyně má však za to, že uvedená zvláštní právní úprava otázku času plnění nevyčerpává do té míry, že by použití obecné právní úpravy zcela vyloučila. Úprava splatnosti dluhu z bezdůvodného obohacení, které vzniklo v důsledku neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, se podle názoru žalobkyně použije pouze pro případy, kdy spotřebitel prokáže, že není v jeho možnostech jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Proto spotřebitele stíhá procesní povinnost tvrdit a doložit, jaké jsou jeho možnosti dluh splnit.

9. V daném případě žalovaný nesplnil svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou částku. Odvolatelka je přesvědčena, že pokud žalovaný spotřebitel ohledně svých možností uhradit jistinu nic netvrdil, dopadá na daný případ (vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného) obecná úprava času plnění podle § 1958 o. z., neboť vzhledem k výše uvedenému zvláštní úpravu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru (tj. že je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem) aplikovat nelze. Proto měl být žalobkyni přiznán nárok na zákonný úrok z prodlení z jistiny od doby, kdy byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu a s úhradou se dostal do prodlení, tj. od 17. 3. 2022. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnou rozsudku soudu I. stupně v odvoláním napadené části zamítavého výroku II. změnil a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 17. 3. 2022 do zaplacení.

10. Žalovaný se k odvolání vyjádřil prostřednictvím ustanoveného opatrovníka tak, že navrhl potvrzení rozsudku soudu I. stupně.

11. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek ve výroku II. v rozsahu napadeném odvoláním žalobkyně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, dle § 212 a § 212a o. s. ř. bez nařízeného jednání (§ 214 odst. 3 o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru „poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem“ (odst. 1); „je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům“ (odst. 2). Podle § 1958 odst. 2 o.z. „neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu“.

13. V daném případě lze dát za pravdu žalobkyni, že nelze bez dalšího předjímat, že v možnostech spotřebitele není splacení poskytnutého úvěru obratem. Pokud spotřebitel na řádně obdrženou výzvu nereaguje a ani se nesnaží svůj dluh plnit, nemusí tato situace vypovídat o nemožnosti spotřebitele plnit, ale toliko o jeho neochotě své finanční závazky jakkoli řešit. Naopak o přístupu, kdy by spotřebitel byl ochoten dlužnou jistinu splatit dle svých možností, by svědčila situace, kdy spotřebitel sám nastíní možnosti plátkového kalendáře, nebo nabídne vysvětlení proč a na jak dlouho nebude schopen splácet a požádá o posečkání s úhradou dluhu. Má-li tedy soud podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru upravit postupnou splatnost dluhu vzniklého spotřebiteli z titulu bezdůvodného obohacení s ohledem na jeho možnosti splácení, nelze k tomuto kroku přistoupit, aniž by mezi stranami nebylo o těchto možnostech sporu. Bez aktivního přístupu spotřebitele při hájení svých práv nedojde k naplnění hypotézy § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, a tedy ani nemůže být určena doba splatnosti dluhu, (odpovídající možnostem spotřebitele) odchylná od obecné úpravy.

14. Plnění z neplatné smlouvy se obecně vypořádává podle zásad vyjadřujících nepřípustnost bezdůvodného obohacení (§ 2991 odst. 2 a násl. o. z.). Ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1992/2024) zastává názor, že splatnost pohledávky vzniklé z tohoto titulu, tedy i případné prodlení s plněním dluhu, vzniklého z bezdůvodného obohacení, je vázána na výzvu věřitele podle § 563 obč. zák. Ustálená judikatura vážící se k aplikaci § 563 a § 564 obč. zák. je se zřetelem k obdobnému znění korespondujících ustanovení § 1958 odst. 2 a § 1960 o. z. použitelná i v poměrech tohoto právního předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 28 Cdo 903/2021). Forma výzvy pak musí splňovat obecné náležitosti a výše dlužného plnění musí být dostatečně určitě specifikována. Co do požadavků na obsah výzvy zesplatňující bezdůvodné obohacení vzniklé z absolutně neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru je pro vznik nároku na úroky z prodlení postačující skutečnost, že věřitel poskytl dlužníkovi peněžní prostředky bez právního důvodu a vyzval ho k plnění, tj. vrácení částky, kterou dosud nezaplatil. Pokud by výzva k plnění obsahovala skutkové vymezení dluhu a jeho výši a výzvu k zaplacení celého čerpaného úvěru, jakož i rozpis, z něhož by byla patrná jak výše nesplacené jistiny, tak i dalších požadovaných částek, pak by vyvolala splatnost dluhu, a při prodlení s jeho plněním by bylo možné dovodit vznik nároku na úroky z prodlení, a to i v případě, že by byla tato výzva součástí úkonu zesplatnění podle neplatné smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1992/2024).

15. Odvolací soud následoval výše uvedené závěry, které lze shrnout tak, že splatnost dluhu vzniklého vůči spotřebiteli z titulu bezdůvodného obohacení může nastat k výzvě věřitele pouze tehdy, pokud z obsahu výzvy vyplývá, že je požadováno uhrazení (dosud nesplacené) jistiny dluhu. Není sice nutné, aby z výzvy zároveň vyplývalo, že tato částka je požadována z titulu bezdůvodného obohacení, výzva však musí být dostatečně určitá ve svém sdělení, že věřitel trvá toliko na zaplacení dlužné jistiny, nikoli však na zaplacení smluvních nároků sjednaných v absolutně neplatné smlouvě o spotřebitelském úvěru, na jejichž zaplacení nemá nárok.

16. Otázkou, v jaké době (přiměřené jejím možnostem) je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, se zabýval soud I. stupně, který neshledal důvod, aby určil jinou než obvyklou lhůtu ke splnění uvedené povinnosti. Odvolatelka se tedy mýlí, má-li za to, že soud I. stupně určil čas plnění ve smyslu § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru.

17. Vytýká-li žalobkyně soudu I. stupně, že jí měl přiznat právo na zákonný úrok z prodlení od doby, kdy byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu a s úhradou se dostal do prodlení, tj. od 17. 3. 2022, přehlíží, že dopisem ze dne 7. 3. 2022 vyzvala žalovaného souhrnně k úhradě dluhu vyplývajícího ze zesplatnění úvěru, nikoliv k vrácení poskytnuté jistiny úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalobkyně žalovaného vyzývala k vrácení poskytnuté jistiny z důvodu, že mezi nimi uzavřená smlouva je neplatná, tudíž se nemůže prosadit závěr, že se žalovaný s vrácením poskytnuté jistiny ocitl v prodlení (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2025, sp. zn. 33 Cdo 87/2025).

18. Ze všech výše uvedených důvodů je rozsudek soudu I. stupně, pokud jím byla zamítnuta žaloba s návrhem na zaplacení úroku z prodlení z nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, věcně správný; odvolací soud jej proto v uvedené odvoláním napadené části podle § 219 o. s. ř. potvrdil; potvrzen byl rovněž věcně správný akcesorický výrok III. o nákladech řízení, jehož správnost nebyla ostatně v odvolacím řízení zpochybněna.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.; neúspěšná žalobkyně je povinna nahradit úspěšnému žalovanému náklady odvolacího řízení. Žalovaný je v řízení zastoupen opatrovníkem (advokátem ustanoveným podle § 29 odst. 3 o. s. ř.) na náklady státu. Žalobkyně je proto povinna nahradit náklady odvolacího řízení státu – [Orgán veřejné moci], který advokáta opatrovníkem ustanovil.

20. Výše náhrady byla určena jako součet odměny opatrovníka – advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k odvolání) v sazbě 1 700 Kč za jeden úkon z pcta 14 100 Kč – částka odpovídá vymezení předmětu odvolání žalobkyní tj. úroku 11,75 % p.a. z 50 000 Kč od 17. 3. 2022 do zaplacení (kapitalizovanému ke dni do podání žaloby (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1750/23), tedy ke dni 30. 7. 2024, tj. za 876 dnů, částkou 14 100 Kč (§ 8 odst. 1, § 7 bod 5 AT), tj. 1 700 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta paušální částkou 450 Kč za jeden úkon (§ 13 odst. 4 AT), tj. 450 Kč, celkem 2 150 Kč. Tímto výpočtem byla podle § 164 o. s. ř. opravena chyba v počtech, která se projevila vyhlášením částky náhrady ve výši 2 790 Kč.

21. Odměnu opatrovníka [Jméno opatrovníka], advokáta, za odvolací řízení určí [Orgán veřejné moci].