o zaplacení 193 938,93 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. května 2025, č. j. 10 C 189/2024-230,

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku a) 93 776,88 Kč spolu s úrokem ve výši 10,6 % ročně z částky 105 469,88 Kč od [datum] do [datum], úrokem ve výši 10,6 % ročně z částky 93 867,88 Kč od [datum] do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 93 867,88 Kč od 6. 2. 2024 do zaplacení, to vše ve splátkách po 10 000 Kč měsíčně splatných vždy do 25. dne v měsíci, až do úplného zaplacení, počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy tento rozsudek nabude právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek; b) 14 987 Kč ve splátkách po 500 Kč měsíčně splatných vždy do 25. dne v měsíci, až do úplného zaplacení, počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy tento rozsudek nabude právní moci ( výrok I.).

2. Žalobu zamítl v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení a) částky 91 Kč, úroku ve výši 10,6 % ročně z částky 91 Kč od 6. 2. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 91 Kč od 6. 2. 2024 do zaplacení a dále úroku ve výši 10,6 % ročně z částky 11 511 Kč od 6. 2. 2024 do zaplacení; b) částky 85 084,05 Kč, úroku ve výši 10,6 % ročně z částky 111 719,05 Kč od 2. 2. 2024 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 11 648 Kč od 2. 2. 2024 do 5. 2. 2024 a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 100 071,05 Kč od 6. 2. 2024 do zaplacení ( výrok II.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 11 750 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku ( výrok III.).

3. Řízení bylo vedeno o nároku žalobkyně na zaplacení dluhů ze smluv o spotřebitelském úvěru (Smlouva o úvěru, uzavřená žalobkyní se žalovaným dne [datum], na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému neúčelový úvěr v celkové výši 150 000 Kč, který byl veden na úvěrovém účtu č. [č. účtu] (dále jen „Smlouva 1/) a Smlouva o úvěru, uzavřená žalobkyní se žalovaným dne [datum], na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému neúčelový úvěr v celkové výši 150 000 Kč, který byl veden na úvěrovém účtu č. [č. účtu] (dále jen „Smlouva 2/), které žalobkyně z důvodu porušování smlouvy žalovaným zesplatnila a domáhala se (z každé z uvedených smluv) zaplacení dlužné jistiny, dlužných poplatků (náklady spojené s prodlením dle Ceníku ČS, 300 Kč za každých 10 dní prodlení; dlužné pojistné dle čl. 7.1. smlouvy o úvěru), řádného úroku z dlužné jistiny a dále úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši, v obou případech od 2.2.2024 do zaplacení.

4. Žalobkyně tvrdila, že si před uzavřením obou smluv ověřila výši mzdy a závazků žalovaného a zohlednila jeho běžné výdaje, jejichž výši stanovila na základě dat sdělených žalovaným v kombinaci s interními informacemi banky včetně využití statistických údajů a ekonomického modelu zohledňujícího životní náklady.

5. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že obě smlouvy považuje za absolutně neplatné se všemi důsledky s tím spojenými. Žalobkyně řádně neprověřila jeho úvěruschopnost, jak ji ukládá zákon; vycházela z ekonomického modelu bez zjištění a ověření konkrétních informací o žadateli, jeho příjmů a faktických výdajů. Žalobkyně si neověřila údaje sdělené žalovaným o jeho zaměstnání a výši příjmů, a nezohlednila ani skutečnost, že žalovaný nebyl schopen za rok předcházející uzavření předmětných smluv cokoliv ušetřit a dostal se do ještě většího debetu na žalobkyní vedeném kontokorentním účtu, než byl rok před tím.

6. Soud I. stupně zjistil tento skutkový stav: K nároku z úvěrové smlouvy ze dne 25. 3. 2019 (Smlouva 1): Smlouva 1 byla uzavřena prostřednictvím elektronického bankovnictví v aplikaci [podezřelý výraz], žalobkyně jako úvěrující poskytla žalovanému jako úvěrovanému neúčelový úvěr ve výši 150 000 Kč při úrokové sazbě 10,60% ročně s tím, že žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu se sjednaným úrokem v pravidelných v 96 měsíčních splátkách ve výši 2 335 Kč, splatných vždy v 20. den každého kalendářního měsíce počínaje dnem 23. 4. 2019. Žalovaný úvěr vyčerpal v plné výši. Žalobkyně oznámila žalovanému dopisem ze dne 3. 2. 2024, že ke dni 1. 2. 2024 úvěr zesplatnila z důvodu, že žalovaný přes upomínku neuhradil dlužnou pohledávku. Ke dni zesplatnění činil dluh na jistině 105 469,98 Kč a dluh na poplatcích 2 898 Kč. V rámci kontraktačního procesu se žalobkyně zabývala úvěruschopností žalovaného, kdy disponovala jednak údaji sdělenými žalovaným (náklady na bydlení ve výši 7 500 Kč, nulové splátky mimo úvěrů poskytnutých žalobkyní a nulové výdaje na výživné, srážky ze mzdy či léky), jednak interními údaji čerpanými z historie žalovaného, jako jejího klienta (kdy zohlednila příjmy ve výši 36 718 Kč/měsíčně, existenci kontokorentního úvěru u žalobkyně s limitem 100 000 Kč a orientační splátkou 8 333 Kč, neexistence negativních informací např. o podvodném jednání či exekučním řízení). Dále si žalobkyně ověřila v CCB předchozí splátkovou morálku žalovaného s tím, že žalovaný nemá žádné jiné úvěry než právě shora uvedený kontokorentní účet s úvěrovým rámcem 100 000 Kč.

7. K nároku z úvěrové smlouvy ze dne 18. 7. 2019 (Smlouva 2): Smlouva 2 byla uzavřena prostřednictvím elektronického bankovnictví v aplikaci George, žalobkyně jako úvěrující poskytla žalovanému jako úvěrovanému neúčelový úvěr ve výši 150 000 Kč při úrokové sazbě 10,60 % ročně s tím, že žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu se sjednaným úrokem v pravidelných v 96měsíčních splátkách ve výši 2 351 Kč, splatných vždy v 20. den každého kalendářního měsíce počínaje dnem [datum]. Žalovaný úvěr vyčerpal v plné výši. Žalobkyně oznámila žalovanému dopisem ze dne 3. 2. 2024, že ke dni 1. 2. 2024 úvěr zesplatnila z důvodu, že žalovaný přes upomínku neuhradil dlužnou pohledávku. Ke dni zesplatnění činil dluh na jistině 111 719,05 Kč a dluh na poplatcích 2 902 Kč. V rámci kontraktačního procesu se žalobkyně zabývala úvěruschopností žalovaného, kdy disponovala jednak údaji sdělenými žalovaným (náklady na bydlení ve výši 4 000 Kč, nulové splátky mimo úvěrů poskytnutých žalobkyní a nulové výdaje na výživné, srážky ze mzdy či léky), jednak interními údaji čerpanými z historie žalovaného jako jejího klienta (příjmy ve výši 35 398 Kč/měsíčně, existence kontokorentního úvěru u žalobkyně s limitem 100 000 Kč a orientační splátkou 8 333 Kč, existence revolvingového úvěru u žalobkyně s limitem 50 000 a orientační splátkou 2 500 Kč a existence spotřebního úvěru u žalobkyně se splátkou 2 335 Kč, dále neexistence negativních informací např. o podvodném jednání či exekučním řízení). Dále si ověřila v [podezřelý výraz] předchozí splátkovou morálku klienta s tím, že žalovaný nemá žádné jiné úvěry než ty shora uvedené (viz posouzení úvěruschopnosti na č.l. 103 a listina na č.l 147 zachycující informace sdělené žalovaným).

8. Ke dni zesplatnění žalovaný na Smlouvu 1 uhradil celkem 129 989 Kč a na Smlouvu 2 částku 120 463 Kč. Poté ještě uhradil 14 500 Kč na Smlouvu 1 a 14 550 Kč na Smlouvu 2.

9. Žalovaný měl u žalobkyně sjednánu smlouvu o vedení běžného účtu (č. [č. účtu]), od března 2018 měl sjednán kontokorent s rámcem ve výši 29 000 Kč, který mu byl poté, co jej vyčerpal, počínaje měsícem lednem 2019 navýšen na 100 000 Kč při úrokové sazbě 18,9 % ročně. Tento kontokorent téměř v plné výši vyčerpal ihned v lednu 2019. Žalovaný vložil v období od 18. 2. 2019 do 7. 6. 2019 na svůj účet v hotovosti v sedmi platbách částku v celkové výši cca 110 000 Kč. V každém měsíčním výpisu se vyskytovala příchozí platba/platby od společnosti [právnická osoba] s poznámkou, že se jedná o doplatek mzdy, popřípadě zálohu na mzdu. Jednalo o různě vysoké částky, přičemž ve třech měsících předcházejících uzavření Smlouvy 1 šlo průměrně o částku cca 29 300 Kč/měsíčně a ve třech měsících předcházejících uzavření Smlouvy 2 šlo průměrně o částku cca 28 000 Kč/měsíčně. Z výpisu nelze dovodit jakékoliv platby sázkovým kancelářím.

10. V době rozhodování soudu I. stupně žalovaný dosahoval měsíčně příjmu v rozmezí 41 500 Kč až 45 000 Kč, v podání ze dne 27. 3. 2025 uvedl, že měsíčně dosahuje příjmu ve výši 50 000 Kč až 55 000 Kč čistého s tím, že cca 20 000 Kč z toho odpovídá cestovním náhradám a dietám.

11. Hradí nájemné 29 000 Kč měsíčně a má další úvěry, kdy úvěrové splátky činí 5 975 Kč za úvěr u [právnická osoba] ve výši 100 000 Kč při RPSN úvěru 90,9 % a splatnosti úvěru do července 2027, 1 416 Kč za úvěr u [právnická osoba]. ve výši 10 000 Kč měsíčně při RPSN 194,04 % a splatnosti úvěru v dubnu 2025, a úvěr 50 000 Kč s měsíční sazbou úroku 15 %, od společnosti [právnická osoba]. s jednorázovou splátkou ve výši 90 000 Kč, po lhůtě splatnosti.

12. Právním posouzením tohoto skutkového stavu dospěl soud I. stupně k následujícím závěrům: Účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 an. o.z.; s ohledem na okolnosti uzavření smlouvy v daném případě dovodil spotřebitelský charakter této smlouvy a aplikoval rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

13. Soud I. stupně se zabýval otázkou, zda žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudila úvěruschopnost žalované podle úpravy zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).

14. Soud I. stupně uzavřel, že povinnosti prověřit řádně úvěruschopnost žalovaného dostála žalobkyně pouze v případě Smlouvy 1, kdy si prověřila jednak jeho závazky a splátkovou morálku v registru [podezřelý výraz], jednak výši jeho příjmů v interním systému, neboť vedla jeho běžný účet, na který žalovanému chodila mzda. Pokud dále vycházela z informací poskytnutých žalovaným, který výslovně uvedl, že nehradí výživné, nemá srážky ze mzdy a nemá ani žádné závazky mimo ČS (což odpovídalo i datům získaným z registru CCB), a ekonomického modelu zohledňujícího běžné výdaje, a to v situaci, kdy z ničeho nevyplývalo, že by žalovaným deklarované výdaje neodpovídaly skutečnosti, považuje soud I. stupně její závěr, že žalovaný je s ohledem na jeho mzdu ve výši cca 29 300 Kč měsíčně schopen splácet vedle svých dalších závazků částku cca 2 350 Kč po dobu osmi let, za přiléhavý a věcně správný. V situaci, kdy se jednalo o jejího dlouhodobého klienta, ke kterému neměla žádné negativní poznatky, kdy jeho jediným známým dalším závazkem byl nesplacený kontokorent ve výši 100 000 na běžném účtu vedeném žalobkyní, považuje soud množství informací, které si pro tento účel obstarala, za plně vyhovující. Mezi výdaji hrazenými z běžného účtu žalovaného nejsou platby, které by svědčily o rizikovém chování žalovaného, nebo ze kterých by bylo možno usoudit na nepravdivost údajů sdělených žalovaným. Z uvedených důvodů soud I. stupně uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni zůstatek jistiny včetně sjednaného úroku a úroku z prodlení. Soud I. stupně proto žalobě v rozsahu nároku na zaplacení jistiny 93 776,88 Kč s příslušenstvím (poplatky, úrok běžný a úrok z prodlení) vyhověl; žalobu zamítl, co do smluveného úroku z jistiny ve výši 11 511 Kč, a to za období, kdy tato částka byla dle tvrzení žalobkyně již uhrazena.

15. V případě Smlouvy 2 dospěl soud I. stupně k závěru, že žalobkyně uvedené povinnosti nedostála, pokud vycházela pouze z neověřených tvrzení žalovaného, přičemž ani okruh zjišťovaných okolností nebyl pro posouzení jeho schopnosti splácet postačující. Žalobkyně nepřihlédla k rychlému tempu dalšího zadlužování žalovaného, který za necelé čtyři měsíce od vyčerpání prvého úvěru 150 000 Kč, požádal o další úvěr. Hodnocení úrovně výdajů bylo provedeno pouze na základě ekonomického modelu, nebyly posouzeny konkrétní běžné výdaje žalovaného. Žalovaný si od ledna 2019 navýšil úvěrový rámec kontokorentu z 29 000 Kč na 100 000 Kč při úrokové sazbě 18,9 % ročně a tento okamžitě beze zbytku využil, že v březnu 2019 čerpal úvěr 150 000 Kč, aniž by cokoliv z toho využil na úhradu výrazně nákladnějšího konktokorentu, dále v červnu čerpal u žalované revolvingový úvěr ve výši 50 000 Kč, a v dalším měsíci požádal o další úvěr (předmětný) ve výši 150 000 Kč. Soud I. stupně uzavřel, že situace žalovaného nebyla vyjasněna tak, že byly vyloučeny důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, věta druhá). Důsledkem poskytnutí spotřebitelského úvěru za současného porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost žalovaného spotřebitele je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy a nastoupení sankce vůči poskytovateli (podle § 87 odst. 3 cit. zákona), spočívající v tom, že spotřebitel je povinen vrátit (pouze) poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, v době přiměřené jeho možnostem. Soud I. stupně vyhověl žalobě v části, odpovídající požadavku na zaplacení dlužné jistiny; vzhledem ke zjištěním o skutečnostech, charakterizujících schopnost žalovaného uhradit předmětnou, částku, uložil tuto povinnost k úhradě ve splátkách po 500 Kč měsíčně.

16. Soud I. stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a vzhledem ke srovnatelnému úspěchu účastníků nepřiznal náhradu nákladů žádnému z nich. Tento závěr se však nepromítl do nákladového výroku, jímž byla náhradová povinnost uložena žalovanému.

17. Tento rozsudek soudu I. stupně napadl žalovaný včasným a přípustným odvoláním v rozsahu vyhovujícího výroku o věci samé (I.), v části a), jímž bylo žalobkyni přiznáno právo na zaplacení částky 93 776,88 Kč s příslušenstvím, a to pouze co do částky jistiny 88 265,88 Kč s příslušenstvím (nenapadená tedy zůstává část jistiny ve výši 5 511 Kč) a výroku o nákladech řízení (výrok III.). Namítala, že soud I. stupně v důsledku nesprávných skutkových zjištění věc nesprávně právně posoudil § 205 odst. 2 písm. e), písm. g) o. s. ř.).

18. Žalovaný má za to, že soud I. stupně rovněž před uzavřením Smlouvy 1/ v březnu 2019 nesprávně postupoval při prověřování schopnosti žalovaného splácet úvěr. Podle ustálených závěrů soudní praxe jsou informace o situaci žadatele, vycházející pouze z ekonomického modelu na základě dat uvedeným spotřebitelem a statistických údajů zcela nedostatečné a takovéto posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr vede k neplatnosti smlouvy. Žalovaný v odvolání odkazoval na rozhodnutí vyšších soudů, v nichž byl vyložen pojem „odborné péče poskytovatele úvěru“ ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru, s tím, že je namístě taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele apod.). Informaci o výši příjmu spotřebitele může věřitel ověřit například potvrzením o příjmu vystaveným zaměstnavatelem, telefonickým ověřením u zaměstnavatele či výpisem z bankovního účtu spotřebitele, kam byla příslušná částka připsána. Vzhledem k tomu, že žalobce nedoložil žádným relevantním důkazem, jakým způsobem prověřil schopnost žalovaného plánovaný úvěr splatit z pohledu jeho měsíčních příjmů a výdajů, měl soud I. stupně dospět k závěru, že předmětná smlouva o úvěru je absolutně neplatná v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“).

19. Žalobce v rámci předloženého posouzení úvěruschopnosti klienta ze dne 25. 3. 2019 uvedl, že příjem žalovaného činí 36 718 Kč. V rámci výdajů pak žalobce stanovil životní výdaje žalovaného na základě dat sdělených klientem (např. počet vyživovaných osob, způsob bydlení atd.) v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 12 903 Kč. Žalobce tak nevycházel z ověřených údajů a výdaje stanovil paušální částkou dle ekonomického modelu. Žalovaný měl ke dni 1. 3. 2018 na běžném účtu s kontokorentním rámcem 29 000 Kč zůstatek mínus 29.552,91 Kč. Ke dni[Anonymizováno]28. 2. 2019 konečný zůstatek na tomto účtu činil mínus 100.455,99 Kč. Za rok tedy žalovaný nebyl schopen ušetřit žádnou částku a dostal se ještě do většího debetu, než byl rok předtím (při deklarovaném příjmu 36 718 Kč, tedy jeho měsíční výdaje nemohly činit 12 903 Kč). Z uvedeného tak jednoznačně plyne, že nemohl být ke dni 25. 3. 2019 úvěruschopný, a to jednak proto, že nebyl s to v předchozích 12 měsících v podstatě nic ušetřit a zároveň se dostal ještě do vyššího dluhu a také proto, že ačkoliv měl žalobce tuto historii žalovaného k dispozici, v rámci posouzení úvěruschopnosti, které předložil, uvedl, že z těchto bankovních výpisů nevycházel a vycházel toliko z ekonomického modelu, ve kterém stanovil měsíční výdaje žalovaného 12 903 Kč, což ale neodpovídá realitě vyplývající z předložených bankovních výpisů. Žalobce nikterak neověřoval pracovní vztah žalovaného, spokojil se pouze s důkazem, že žalovanému na účet chodily peníze. Žalovaný poukázat na způsob a rychlost uzavření smlouvy. Dle výpisu žalobce „[podezřelý výraz]“ žalovaný požádal o úvěr [datum] v 06:58 ráno a samotná smlouva o úvěru byla uzavřena, respektive podepsána [datum] v 8:03 ráno. Tedy mezi okamžikem žádosti žalovaného a podpisu smlouvy uplynula 1 hodina a 5 minut, přičemž je na zvážení, zdali je žalobce, respektive jeho zaměstnanec, schopen takto rychle připravit veškeré podklady a řádně zkontrolovat úvěruschopnost. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud po posouzení úvěrové smlouvy 1 jako neplatné, postupoval podle § 87 odst. 1, § 87 odst. 3 ZSU, a – vzhledem k tomu, že z jistiny úvěru, poskytnutého žalobkyní na základě Smlouvy 1/, zbývá uhradit pouze 5 511 Kč, změnou rozsudku soudu I. stupně v odvoláním napadené části žalobu zamítl. Žalovaný rovněž upozornil na nesoulad nákladového výroku III. s jeho odůvodněním a navrhl, aby odvolací soud – v případě potvrzení rozsudku soudu I. stupně, zjednal nápravu.

20. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně s tím, že úvěruschopnost žalovaného posoudila před uzavřením Smlouvy 1/ v březnu 2019 dostatečně.

21. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející podle § 212 a § 212a o. s. ř.; dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

22. Podle § 86 Zsu (posouzení úvěruschopnosti spotřebitele) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (odst. 1). Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy (odst. 2). Podle § 87 odst. 1 Zsu poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.

23. Soud I. stupně správně z úřední povinnosti zkoumal, zda, resp. jakým způsobem a s jakými výsledky žalobkyně jako poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru prověřovala schopnost žalovaného úvěr splatit. Odvolací soud přezkoumal závěry, k nimž soud I. stupně v této souvislosti ve vztahu ke Smlouvě 1/ dospěl.

24. Soud I. stupně nevzal při posouzení postupu žalobkyně před uzavřením Smlouvy 1/ v úvahu všechny aspekty pojmu „odborná péče“, formulované v mezidobí judikaturou vyšších soudů na postup úvěrující instituce spotřebitelského úvěru. Ze zjištění soudu I. stupně sice vyplývá, že žalobkyně doplnila údaje poskytnuté žalovaným vlastním šetřením. Toto šetření se omezilo pouze na zjištění a zhodnocení pohybů a zůstatků na žalobkyní vedeném běžném účtu s úvěrovým rámcem kontokorentního úvěru; nezahrnovalo tedy prověření údajů, které o své situaci poskytl sám žalovaný, včetně vyhodnocení údaje 0 Kč, jímž žalovaný kvantifikoval své výdaje a které se z logiky věci jeví jako nevěrohodné.

25. Žalovanému lze dát za pravdu v tom, že v hodnocení provedeném žalobkyní se nikterak neprojevila skutečnost, že již v únoru 2019, tedy před uzavřením Smlouvy 1, byl žalovanému rozšířen úvěrový rámec kontokorentního úvěru z 29 000 Kč na 100 000 Kč, a že žalovaný tento úvěr vyčerpal. Zjištění, že příjem ze zaměstnání žalovaného činil 34 000 Kč měsíčně, neodpovídá výpisům z účtů, na něž byly z tohoto titulu přijímány částky cca 26 000–28 000 Kč měsíčně. Pokud byly na účet vkládány částky v hotovosti, původem těchto prostředků se žalobkyně nezabývala, tedy nelze považovat za adekvátní závěr, že se jednalo o pravidelný příjem žalovaného.

26. Skutková zjištění soudu I. stupně o výsledcích zkoumání úvěruschopnosti žalované tedy vedou k závěru, že žalobkyně jako poskytovatel poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr dle Smlouvy 1/, ačkoli z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplynula důvodná pochybnost o schopnosti žalovaného jako spotřebitele spotřebitelský úvěr ve stanovené lhůtě splatit. Vzhledem k tomu, že žalobkyně takto poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou ZSU, je podle § 87 odst. 1 ZSU smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Žalovaný je podle § 86 odst. 3 o.s.ř. povinen zaplatit jistinu úvěru (resp. pouze zbývající část ve výši 5 511 Kč); z uvedených důvodů odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadené části (tj. co do zbytku uplatněného nároku z titulu Smlouvy 1/) změnil tak, že se žaloba zamítá.

27. Vzhledem ke změně rozsudku soudu I. stupně odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. rozhodoval opětovně o nákladech řízení před soudem I. stupně. Žalovaný by vzhledem k převážnému úspěchu ve věci samé měl zásadně právo na náhradu části nákladů, které jí v řízení vznikly. Odvolací soud však podle § 150 o.s.ř. žalovanému toto právo nepřiznal, když zvláště přihlédl k faktu, že žalovaný si v situaci, kdy již bylo několik let obecně známo, že zákon o spotřebitelském úvěru č. č. 257/2016 Sb., sankcionuje nedostatečné prověření úvěruschopnosti žadatele o úvěr poskytovatelem úvěru neplatností smlouvy s tím, že dlužník je povinen splatit pouze jistinu úvěru, bral opakovaně úvěry, přičemž prověření úvěruschopnosti zkomplikoval nedostatečnými údaji o svých příjmech a běžných výdajích, a dále ke skutečnosti, že žalovaný úvěry poskytnuté podle Smlouvy 1 a podle Smlouvy 2 splácel přibližně do doby, než na příslušné dluhy uhradil částku zhruba odpovídající poskytnuté jistině, aniž tvrdil, či v řízení vyšel najevo objektivní důvod pro takový postup. Odvolací soud má za to, že za této situace nelze přičítat důsledky nedostatečného prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr výhradně žalobkyni, včetně uložení povinnosti nahradit žalovanému náklady řízení. S tímto názorem odvolacího soudu byl žalovaný seznámen při jednání odvolacího soudu, přičemž se vyjádřil tak, že řešení považuje za spravedlivé.

28. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.; žalovaný, která měl v této fázi řízení plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení, jejichž výše byla určena jako součet zaplaceného soudního poplatku 4 414 Kč, odměny advokáta za 2 úkony právní služby (sepis odvolání, účast při ú.j. 1. 10. 2025) v sazbě 4 660 Kč Kč za jeden úkon (§ 8 odst. 1, § 7 bod 5 AT), tj. 9 320 Kč, náhrady hotových výdajů advokáta paušální částkou 450 Kč za jeden úkon (§ 13 odst. 4 AT), tj. 900 Kč, a náhrady za DPH v sazbě 21 % ve výši 2 146,20 Kč, celkem16 780,20 Kč; platební místo a lhůta k plnění vyplývá z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.