o zaplacení částky 710 361 Kč s přísl., k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 22. dubna 2024, č.j. 7 C 176/2017-127, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 17. května 2024, č.j. 7 C 176/2017-129,

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu s návrhem na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 710 361 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 513 040 Kč od 1. 3. 2017 do zaplacení (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení (výrok II.). Výrokem III. byla žalobci uložena povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku ve výši 28 416 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, prostřednictvím účtárny Obvodního soudu pro Prahu 6.

2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení zahájeném žalobou došlou soudu dne 31. 7. 2017, jíž se žalobce proti neznámým dědicům po [jméno FO], narozeném [datum], zemřelém [datum], naposledy bytem [adresa], domáhal zaplacení částky ve výši 710 361 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené odměny za právní pomoc v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.zn. [spisová značka].

3. Řízení bylo přerušeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 7. 2018, č. j. [spisová značka], do doby pravomocného skončení řízení o pozůstalosti (vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. [spisová značka]). Poté, kdy všichni v úvahu přicházející dědici výše jmenovaného zůstavitele dědictví odmítli, započal soud I. stupně na místě žalované jednat s [Orgán veřejné moci], neboť případně zjištěný majetek zůstavitele by připadl státu jako odúmrť podle § 1634 o. z.

4. Soud I. stupně v řízení již dříve rozhodl usnesením ze dne 2. 11. 2022, č. j. [spisová značka], jímž řízení zastavil. Vyšel ze zjištění, že zůstavitel zemřel bez zanechání jakéhokoli pořízení pro případ smrti, všichni v úvahu přicházející dědici ze zákonné dědické posloupnosti dědictví odmítli, a dědictví po zůstaviteli by tak připadlo státu jako odúmrť, avšak vzhledem k tomu, že zůstavitel zanechal majetek pouze nepatrné hodnoty, bylo pozůstalostní řízení analogicky podle § 154 odst. 1 z. ř. s. zastaveno a nepatrný majetek vydán státu, „nedošlo k přechodu dědictví, resp. práv a povinností, na právní nástupce zůstavitele“, a tedy že se stát „nestal procesním nástupcem zůstavitele“, a s odůvodněním, že „povaha věci, resp. absence právních nástupců zůstavitele, neumožňuje v řízení pokračovat“, zastavil řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř.

5. K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2023, č. j. [spisová značka], rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že žalovaný (ani jiná osoba) neodpovídá za dluhy zůstavitele vůbec, neboť zůstavitel nemá procesního nástupce, s nímž by bylo možné v řízení pokračovat, a uzavřel, že povaha věci neumožňuje pokračovat v řízení, a že soud I. stupně postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. [spisová značka], jestliže řízení zastavil podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř.

6. Toto řešení neobstálo v řízení o dovolání, podaném žalobcem. Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 12. 2023, č. j. [spisová značka], zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 11. 2022, č. j. [spisová značka], společně s potvrzujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, č. j. [spisová značka], a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.

7. Soud I. stupně poté rozhodl o žalobě shora označeným rozsudkem. Učinil tento závěr o skutkovém stavu: Zůstavitel zemřel bezdětný a svobodný, bez zanechání jakéhokoli pořízení pro případ smrti, všichni v úvahu přicházející dědici ze zákonné dědické posloupnosti dědictví odmítli. Po provedeném šetření o majetku a dluzích zůstavitele bylo zjištěno, že zůstavitel zanechal pouze majetek nepatrné hodnoty ve výši 10 011 Kč, soudní komisařka usnesením ze dne 26. 8. 2021, č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 26. 8. 2021, rozhodla analogicky podle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. o zastavení řízení a o vydání majetku nepatrné hodnoty státu. Žádný jiný majetek zůstavitele po vydání citovaného usnesení, kterým bylo dědické řízení zastaveno, dohledán nebyl, a nebyl tedy v rámci citovaného dědického řízení po zůstaviteli ani dodatečně projednán. Zůstavitel, zastoupený žalobcem, se v řízení Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. [spisová značka], domohl proti žalovanému [jméno FO], nar. [datum], určení, že je vlastníkem jednotky č. [hodnota] v obci [adresa], k. ú. [adresa] (bytová jednotka). Tento rozsudek nabyl právní moci dne 22. 10. 2013 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. V tomto řízení žalobce zastupoval zůstavitele jako advokát. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 7. 2019, č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 18. 9. 2019, byla zamítnuta žaloba žalované jako právní nástupkyně zůstavitele, podaná původně zůstavitelem, kterou se domáhala na [jméno FO] zaplacení částky 3 733 000 Kč s tvrzením, že jde o cenu bytové jednotky ke dni smrti zůstavitele, založená na tvrzení, že [jméno FO] způsobil, že bytová jednotka byla vydražena v exekučním řízení vedeném proti [jméno FO] jako povinnému, [tituly před jménem] [jméno FO] pod sp. zn. [spisová značka], přestože rozsudkem Obvodního soudu Prahu 6, č. j. [spisová značka] bylo rozhodnuto, že vlastníkem jednotky je zůstavitel, a tedy již nelze jinak dosáhnout toho, aby se jednotka dostala do dědické podstaty v dědickém řízení vedeném k projednání pozůstalosti po zůstaviteli.

8. Právní posouzení zjištěného skutkového stavu soudem I. stupně vychází ze závěrů zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu, ze dne 29. 3. 2023, č. j. [spisová značka], v němž dovolací soud řešil jako otázku zásadního právního významu, zda mezi aktiva pozůstalosti po zůstaviteli náležela také (žalobcem tvrzená) pohledávka zůstavitele z bezdůvodného obohacení, kterou však zůstavitel do svého úmrtí neuplatnil u soudu, a zda lze – i přes žalobcem tvrzené aktivum pozůstalosti – zastavit řízení o zaplacení dluhu zařazeného do pasiv pozůstalosti po zůstaviteli pouze z důvodu, že pozůstalostní řízení bylo zastaveno pro nepatrný majetek, který byl vydán státu analogicky dle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s., a tedy že zůstavitel nemá právního nástupce, s nímž by bylo možné v řízení pokračovat.

9. Soud I. stupně v souladu se závěry vyslovenými dovolacím soudem, uzavřel, že vzhledem k tomu, že pozůstalostní řízení po zůstaviteli bylo zastaveno pro nepatrný majetek podle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. a majetek nepatrné hodnoty byl vydán státu analogicky dle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s., čímž bylo řízení o pozůstalosti skončeno (§ 155 z. ř. s.), bylo tím vyloučeno, aby soud mohl komukoli potvrdit nabytí dědictví, včetně potvrzení, že dědictví připadlo státu z titulu odúmrti ve smyslu ustanovení § 1634 o. z. Protože zůstavitel v takovém případě nemá žádného univerzálního právního nástupce, který by převzal jeho práva a povinnosti, je třeba uzavřít, že zde není žádné osoby, která by byla nositelem hmotného práva (tedy žalobcem tvrzené povinnosti), o něž v řízení jde. Vzhledem k tomu, že žalované s ohledem na zjištěný skutkový stav nesvědčí věcná pasivní legitimace ohledně nároku uplatněného žalobcem, soud I. stupně žalobu zamítl.

10. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario; žalovaná, která by podle výsledků řízení měla zásadně právo na náhradu nákladů řízení, soudu I. stupně sdělila, že náhradu nákladů řízení nepožaduje.

11. Tento rozsudek napadl žalobce v rozsahu výroků I. a II., včasným a přípustným odvoláním, z důvodů dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. b), písm. e), písm. g) o. s. ř.

12. Vytýkal soudu I. stupně, že při posouzení důvodnosti žaloby vycházel z právních závěrů, vyslovených Nejvyšším soudem, že žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován, neboť není v právním postavení dědice zůstavitele, aniž se zabýval tvrzeními žalobce o existenci dalšího majetku zůstavitele ke dni jeho úmrtí. Usnesení, jímž bylo pozůstalostní řízení po zůstaviteli skončeno, není pro žalobce, vzhledem k tomu, že nebyl účastníkem, závazné. Bylo tedy na soudu I. stupně, aby v tomto řízení objasnil, jaký majetek zůstavitel zanechal. K tomu žalobce uvedl rozhodná tvrzení o majetkovém právu zůstavitele k pohledávce na vydání bezdůvodného obohacení vůči osobám, kterým byl v exekuci vedené proti povinnému [jméno FO] (exekuci vedla soudní exekutorka [tituly před jménem] [jméno FO], [Orgán veřejné moci], pod sp. zn. [spisová značka]) vyplacen exekutorem rozdělený výtěžek 1 910 000 Kč z dražby zůstavitelovy nemovitosti bytové jednotky č.[hodnota] v domě [adresa]. Soud I. stupně neměl pouze odkázat na závěry dovolacího soudu, nýbrž se měl zjištěním rozsahu a hodnoty zůstavitelova majetku řádně zabývat a provést k tomu dokazování.

13. Odvolatel dále soudu I. stupně vytýkal, že se nezabýval posouzením „správy pozůstalosti státem“, a to zda ji stát vykonával v souladu s ustanoveními občanského zákoníku o správě pozůstalosti, neboť má za to, že nebýt označení předmětné pohledávky za spornou, zařadil by ji dědický soud do aktiv dědictví a stát jako správce pozůstalosti by ji proti obohaceným se osobám dlužníků uplatnil u soudu a vymáhal, a dále s tím souvisejícím posouzením „odpovědnosti státu jako správce pozůstalosti o povinnosti k náhradě škody dle ustanovení § 1688 odst. 3 o. z.“ způsobené podle názoru žalobce tím, že seznam pozůstalostního majetku není úplný a neodpovídá skutečnosti v rozsahu nikoli nepodstatném v důsledku neuvedení předmětné pohledávky zůstavitele, a proto namítá, že státem vykonaná správa pozůstalosti nebyla v souladu se zákonem ani judikaturou Nejvyššího soudu (a to usnesením ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. [spisová značka]; sp. zn. [spisová značka]; sp. zn. [spisová značka] či sp. zn. [spisová značka]). Z uvedených důvodů odvolatel navrhl, aby odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu I. stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

14. Žalovaná ve vyjádření navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Odvolací námitky žalobce vycházejí z nepravdivého tvrzení, že zůstavitelem zanechaný majetek zahrnoval i pohledávku zůstavitele ve výši 1 910 000 Kč. Žalobce nepředložil jediný důkaz o tom, že by byla tato pohledávka existovala ke dni úmrtí zůstavitele. Žalovaná je přesvědčena, že pohledávka zůstavitele ve výši 1 910 000 Kč ke dni jeho úmrtí neexistovala a z tohoto důvodu nemohla být zařazena do aktiv pozůstalosti. Vzhledem k tomu, že v aktivech pozůstalosti byly pouze pohledávky zůstavitele nepatrné hodnoty, bylo pozůstalostní řízení zastaveno a nepatrný majetek vydán státu. Správný je tedy zásadní závěr soud I. stupně, že stát není v právním postavení dědice zůstavitele a jako takový není v tomto řízení pasivně legitimován. Žalovaná dodala, že výtěžek z dražby bytu byl rozdělen ještě za života zůstavitele, v roce 2016; bylo tedy případně na žalobci, jako opatrovníku zůstavitele, aby tuto (jeho údajnou) pohledávku vymohl. Žalovaná byla ustanovena správcem pozůstalosti po zůstaviteli v roce 2018, kdy již nebylo možné tuto pohledávku vůči (údajným) dlužníkům zůstavitele uplatnit, protože rozvrhové řízení výtěžku z dražby bytové jednotky zůstavitele bylo již několik let skončeno; musela přijmout stav věci takový, jaký byl v okamžiku ustanovení. Žalobce tedy v odvolání (stejně jako ve všech předchozích podáních) nedůvodně osočuje žalovanou z toho, že výkonem správy pozůstalosti po zůstaviteli způsobila k tíži pozůstalosti škodu, když nesouhlasila se zařazením (údajné) pohledávky zůstavitele ve výši 1 910 000 Kč do aktiv pozůstalosti.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

16. Žalobce uplatnil svůj nárok na peněžité plnění z titulu odměny za právní zastoupení proti neznámým dědicům zůstavitele, posléze proti žalované, jíž měla pozůstalost připadnout jako odúmrť. Soudu I. stupně žalobu nelze nic vytknout, pokud žalobu na základě nezměněných skutkových zjištění o výsledku pozůstalostního řízení po zůstaviteli posoudil tak, že zůstavitel nemá žádného univerzálního právního nástupce, který by převzal jeho práva a povinnosti, tedy zde není žádné osoby, která by byla nositelem hmotného práva (tedy žalobcem tvrzené povinnosti), o něž v řízení jde.

17. Tento závěr, který vyplývá rovněž ze zrušujícího usnesení dovolacího soudu, nebyly způsobilé zvrátit odvolací námitky žalobce, spočívající v tom, že se soud opomněl zabývat žalobním tvrzením, 1/ je zde majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, 2/ stát, který jako správce dědictví označil toto aktivum jako sporné, opomněl postavit jeho existenci najisto podáním tzv. žaloby z lepšího práva.

18. Především je nutno uvést, že shodné námitky žalobce formuloval již v dovolání k Nejvyššímu soudu, který se jimi při posouzení důvodnosti dovolání zabýval, pokud jako otázku zásadního právního významu řešil, zda mezi aktiva pozůstalosti po zůstaviteli náležela také (žalobcem tvrzená) pohledávka zůstavitele z bezdůvodného obohacení, kterou však zůstavitel do svého úmrtí neuplatnil u soudu, a zda lze – i přes žalobcem tvrzené aktivum pozůstalosti – zastavit řízení o zaplacení dluhu zařazeného do pasiv pozůstalosti po zůstaviteli pouze z důvodu, že pozůstalostní řízení bylo zastaveno pro nepatrný majetek, který byl vydán státu analogicky dle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s., a tedy že zůstavitel nemá právního nástupce, s nímž by bylo možné v řízení pokračovat (bod 13 odůvodnění). Výše uvedené závěry soudu I. stupně odpovídají závěrům, k nimž při řešení této otázky dospěl Nejvyšší soud; opakování shodných námitek v odvolacím řízení je tedy nadbytečné.

19. Dědicem zůstavitele se rozumí ten, komu soud v rozhodnutí o dědictví (vydaném podle ustanovení § 185 z. ř. s.) potvrdil nabytí dědictví, resp. připadnutí dědictví státu ve smyslu ustanovení § 1634 o. z., přičemž výroky usnesení soudu vydané v řízení o pozůstalosti, které se týkají dědického práva (stanoví, kdo je zůstavitelovým dědicem), jsou závazné pro každého (srov. například právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2953/2004, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1240/2007, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 7, ročník 2009).

20. Bylo-li v projednávaném případě řízení o pozůstalosti po zůstaviteli zastaveno dle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. a majetek nepatrné hodnoty byl vydán vypraviteli pohřbu, čímž bylo řízení o pozůstalosti skončeno (§ 155 z. ř. s.), bylo tím vyloučeno, aby soud mohl komukoli potvrdit nabytí dědictví, včetně potvrzení, že dědictví připadlo státu z titulu odúmrti ve smyslu ustanovení § 1634 o. z. Zůstavitel v takovém případě nemá žádného univerzálního právního nástupce, který by převzal jeho práva a povinnosti.

21. Podle ustanovení § 192 z. ř. s. objeví-li se po právní moci rozhodnutí, jímž bylo řízení o pozůstalosti zastaveno (§ 153 a § 154 odst. 1 z. ř. s.), majetek, který tvoří aktivum pozůstalosti, popřípadě též pasivum pozůstalosti, soud projedná dědictví. Dědictví však nebude projednáno, objeví-li se pouze pasivum pozůstalosti.

22. S odvolatelem lze tedy souhlasit v tom, že usnesení soudu o zastavení řízení o pozůstalosti podle ustanovení § 153 nebo § 154 odst. 1 z. ř. s. je procesním rozhodnutím, které nezakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté, takže ukáže-li se po právní moci usnesení o zastavení pozůstalostního řízení, že zůstavitel zanechal majetek nikoliv nepatrný (např. proto, že soud byl nesprávně informován o ceně majetku) nebo že zanechal další (dosud neznámý) majetek, je třeba zůstavitelův majetek projednat v řízení o pozůstalosti (k tomu srov. právní názor vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1346/2016), nicméně otázka, kdo je dědicem zůstavitele, nemůže být posuzována v jiném řízení než v řízení o dědictví (pozůstalosti) po zůstaviteli, a to ani jako otázka předběžná (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3326/2013, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 136, ročník 2015).

23. Soudu I. stupně nelze tedy ani důvodně vytýkat (jak to činí odvolatel), že se nezabýval okruhem žalobních tvrzení o dalším majetku zůstavitele. Zamítavé rozhodnutí o žalobě odpovídá skutkovému zjištění soudu I. stupně, že žádný jiný majetek zůstavitele po vydání usnesení, kterým bylo pozůstalostní řízení zastaveno, nebyl dodatečně projednán, ve spojení se zjištěním, že pozůstalostní řízení po zůstaviteli bylo zastaveno pro nepatrný majetek dle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s. a majetek nepatrné hodnoty byl vydán státu analogicky dle ustanovení § 154 odst. 1 z. ř. s., a navazujícímu právnímu závěru, že zůstavitel nemá žádného univerzálního právního nástupce, který by převzal jeho práva a povinnosti.

24. Odvolací soud z uvedených důvodů věcně správný rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

25. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.; úspěšná žalovaná má právo na náhradu nákladů řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a ex. ř., ve výši 300 Kč za jeden procesní úkon, a to za tyto úkony: vyjádření k odvolání, příprava účasti na jednání před odvolacím soudem 2. 3. 2022, a účast na tomto jednání (§ 1 odst. 3 písm. a), b) c), vyhlášky), celkem 900 Kč.