o zrušení výživného pro rozvedenou manželku, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 C 59/2013-808,

7. Proti tomuto rozsudku brojí žalobce odvoláním, v němž nesouhlasí především s použitím českého právního řádu. Argumentuje přitom zněním ustanovení Čl. 5 Haagského protokolu, v návaznosti na nějž považuje za rozhodující hraniční určovatel pro volbu práva místo posledního společného obvyklého pobytu (odlišné od pojmu„ poslední společné bydliště“). To bylo v Nizozemsku, přičemž žalobce zdůraznil, že do České republiky byl pouze dočasně vyslán svým zaměstnavatelem. V tomto smyslu požadoval též položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU s tím, že v konečném důsledku by věc měla být posouzena podle nizozemského práva. Trvá také na použití videohovoru, přičemž argumentem proti využití této možnosti nemůže být jeho obtížnost. Mimoto žalobce připomněl, že žádost o zrušení výživného byla podána již dříve pod sp. zn. 50 Nc 707/2011, a zdůraznil i to, že původní rozhodnutí v nizozemském jazyce je jasné a jednoznačné a není třeba je dále vysvětlovat. Žalobce je přesvědčen, že postup soudkyně soudu prvního stupně je nekompetentní a manipulativní, z čehož dovozuje její podjatost. Pokud jde o samotnou vyživovací povinnost, postrádá žalobce v rozsudku konkrétní výpočet výše této povinnosti v návaznosti na jeho reálné možnosti. Závěrem proto žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci zpět soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že poté by věc měl řešit jiný soudce tohoto soudu.

8. Žalovaná se k podanému odvolání vyjádřila tak, že postup soudu prvního stupně i napadené rozhodnutí považuje za správné. Správným je použití českého práva za situace, kdy manželství účastníků nemělo žádné užší spojení s Nizozemskem, kde bylo pouze uzavřeno, následně však oba účastníci od roku 2001 pobývali v České republice a žalovaná zde žije dosud. Pokud jde o žalobcův požadavek na provedení videokonference, považuje žalovaná jeho účastnický výslech ve shodě se soudem prvního stupně za zcela nadbytečný. S ohledem na konečné právní posouzení věci nemají význam ani námitky žalobce proti kvalitě překladu původního nizozemského rozhodnutí. Žalovaná se pozastavila rovněž nad požadavkem žalobce na použití nizozemského práva za situace, kdy jeho vyživovací povinnost by za takové situace skončila až dnem [datum], zatímco při použití českého práva zanikla již ke dni [datum]. S ohledem na tento právní závěr soudu prvního stupně (který sama žalovaná nijak nezpochybňuje) by pak bylo zcela nadbytečné zabývat se otázkou výše výživného, neboť k datu předcházejícímu podání žaloby nelze výživné zpětně měnit. Žalovaná proto žádala potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

9. Po zjištění, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není co do věci samé opodstatněné.

10. Předně je třeba předeslat, že soud prvního stupně zcela správně posoudil otázku své pravomoci (mezinárodní příslušnosti), která je dána bydlištěm žalované zde v České republice podle ustanovení Čl. 3 písm. a) a b) nařízení o výživném.

11. Důvodná není také námitka podjatosti rozhodující soudkyně soudu prvního stupně, která se zakládá toliko na výtkách vůči správnosti jejího procesního postupu a vlastního rozhodnutí. Takové důvody však ve smyslu ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. nemohou obstát. Vyloučení soudkyně by mohly založit toliko skutečnosti odůvodňující závěr o existenci jejího vztahu k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům, z nějž by plynuly důvodné pochybnosti o její nepodjatosti. Takové skutečnosti však žalobce netvrdí a nepodávají se ani z obsahu spisu.

12. Z procesního hlediska soud prvního stupně postupoval správně i potud, že nevyhověl žádosti žalobce o provedení videokonferenčního hovoru. Ten lze nepochybně využít při provádění dokazování, za tím účelem je v případě přeshraničních sporů v rámci EU možno postupovat podle Nařízení Rady (ES) č. 1206/2001, o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech. V nyní řešené věci však nebylo namístě provést dokazování účastnickým výslechem žalobce, neboť veškeré relevantní skutečnosti byly již zjištěny z jiných provedených důkazů. Aplikace nařízení pak není možná v situaci, kdy nejde o dokazování pro účely zahájeného nebo zamýšleného řízení (srov. Čl. 1 odst. 2 cit. nařízení). Pokud jde o zajištění účasti žalobce při nařízeném jednání, je nutno zdůraznit, že možnost této účasti byla zajištěna včasným doručením předvolání; je potom věcí žalobce, že se k nařízenému jednání o své vůli nedostavil (shodně se – ač řádně a včas předvolán – nedostavil ani k jednání odvolacího soudu). Možnost vyjádření a uplatnění veškerých argumentů či námitek byla žalobci v nejširším rozsahu poskytnuta a nutno konstatovat, že žalobce ji především ve svých písemných podáních hojně využíval, přičemž soud prvního stupně se uplatněnými argumenty a vznesenými námitkami odpovídajícím způsobem zabýval. Nelze proto konstatovat, že by tu došlo k jakémukoli relevantnímu zkrácení procesních práv žalobce.

13. Pokud jde o věc samu, je z hlediska právního posouzení provedeného soudem prvního stupně rozhodné vskutku jen to, kdy nastaly účinky rozvodu manželství a jak bylo o předmětné vyživovací povinnosti rozhodnuto. Za daných okolností vskutku nebylo namístě zkoumat majetkové poměry žalobce a jeho možnosti či schopnosti platit vyměřené výživné, neboť na konečné rozhodnutí by jakýkoli výsledek takovéhoto zkoumání nemohl mít žádný vliv. V tomto ohledu jsou tedy skutková zjištění soudu prvního stupně nejen správná, ale zejména i úplná, poskytující spolehlivý základ pro konečné rozhodnutí. Na odůvodnění napadeného rozsudku proto odvolací soud v tomto směru pro stručnost zcela bez výhrad odkazuje.

14. K právnímu posouzení věci pak je třeba předeslat, že za správné považuje odvolací soud použití českého právního řádu. Rozhodné právo je v souladu s ustanovením Čl. 15 nařízení o výživném určeno podle pravidel stanovených v Haagském protokolu, přičemž zásadně je podle ustanovení Čl. 3 cit. protokolu namístě použít právo státu, v němž má oprávněná (žalovaná) své obvyklé bydliště, tj. zde právo české. Jakkoli ustanovení Čl. 5 protokolu umožňuje v případě vyživovací povinnosti mezi bývalými manželi k námitce jedné ze stran odchylně od Čl. 3 použít právo jiného státu, pokud je k manželství v užším vztahu (zejména právo státu posledního společného místa obvyklého pobytu manželů), není tento postup namístě v této nyní řešené věci. Nutno souhlasit se soudem prvního stupně v tom směru, že i sám žalobce v řízení uváděl, že od roku 2001 pobývali účastnici v České republice, výslovně uvedl též to, že na adrese žalobcova domu v Nizozemsku žalovaná nikdy nebydlela (č. l. 31 p. v.). Dobu 5 let do roku 2006, kdy se účastníci rozešli (žalovaná žalobce opustila a ten se odstěhoval zpět do Nizozemska), lze považovat za dostatečně dlouhou pro závěr, že se o obvyklé místo pobytu skutečně jednalo, a to bez ohledu na to, jakým způsobem byl v konkrétním případě řešen pracovní poměr žalobce (tj. že/zda byl do České republiky vyslán svým nizozemským zaměstnavatelem). Položení předběžné otázky Soudnímu dvoru EU není v této věci namístě, neboť výklad citovaných ustanovení je v tomto směru jednoznačný. Pro úplnost lze dodat, že k použití českého právního řádu by vedlo i ustanovení § 21 odst. 1 dříve platného a účinného zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, pokud by bylo namístě vyjít z právní úpravy rozhodné ke dni vzniku vyživovací povinnosti mezi (bývalými) manžely, tj. ke dni účinků rozvodu manželství. Jinými slovy, jak vznik, tak i další trvání a případný zánik předmětné vyživovací povinnosti se jednoznačně řídí českým právním řádem. Odvolací námitka žalobce se pak jeví mimoběžnou i z toho pohledu, že použití českého právního řádu je pro žalobce v konečném důsledku příznivější než použití práva nizozemského.

15. Podle české právní úpravy platné a účinné k datu účinků rozvodu manželství mohla být vyživovací povinnost mezi manželi založena buď podle ustanovení § 92 odst. 1 ZoR (rozvedený manžel, který není schopen sám se živit, může žádat od bývalého manžela, aby mu přispíval na přiměřenou výživu podle svých schopností, možností a majetkových poměrů) nebo podle ustanovení § 93 odst. 1 ZoR (soud může rozvedenému manželovi, který se porušením manželských povinností na rozvratu manželství převážně nepodílel a kterému byla rozvodem způsobena závažná újma, přiznat proti jeho bývalému manželovi výživné ve stejném rozsahu, jako je vyživovací povinnost mezi manžely). Posledně popsanou vyživovací povinnost pak lze podle ustanovení § 93 odst. 2 ZoR přiznat nejdéle na dobu tří let od rozvodu.

16. Soud prvního stupně se v rámci odůvodnění svého napadeného rozhodnutí nezabýval výslovně otázkou, o jakou z obou vyživovacích povinností tu jde, ve výsledku je však jeho posouzení správné, pokud vyšel z ustanovení § 93 ZoR. K tomuto závěru vede odvolací soud předně to, že původní rozhodnutí neodůvodňuje uloženou vyživovací povinnost neschopností žalované samostatně se živit (zmiňovány jsou pouze finanční možnosti žalobce a odůvodněné potřeby žalované), jakož i to, že nizozemský soud vymezil (nebo se o to přinejmenším pokusil) vyživovací povinnost též časově. Oba tyto aspekty svědčí právě pro závěr o tom, že tu jde o vyživovací povinnost podle ustanovení § 93 ZoR, u nějž – na rozdíl od ustanovení § 92 ZoR – jsou rozhodující především právě možnosti a majetkové poměry povinného manžela a u kterého je vyživovací povinnost omezena též časově.

17. Jde-li tu ovšem o vyživovací povinnost podle ustanovení § 93 odst. 1 ZoR, pak je tato povinnost – není-li soudním rozhodnutím výslovně stanoveno jinak (takový závěr z nizozemského rozhodnutí jednoznačně učinit nelze) omezena ze zákona dobou 3 let, na niž nejdéle lze předmětnou povinnost uložit. Uplynutím této (nebo soudem stanovené kratší) doby tato vyživovací povinnost bez dalšího zaniká. V nyní řešené věci tedy k zániku vyživovací povinnosti žalobce vůči žalované vskutku došlo již k [datum], což koneckonců nijak nezpochybňuje ani sama žalovaná. Byl-li tedy návrh (řešený původně pod sp. zn. [spisová značka]) podán až po tomto datu ([datum]), nelze jej shledat důvodným, neboť nelze upravovat vyživovací povinnost, která již zanikla, a současně nelze výživné (nejde-li o výživné pro dítě) upravovat zpětně ke dni předcházejícímu podání návrhu (žaloby); srov. § 98 odst. 1, § 99 odst. 2 ZoR.

18. S ohledem na právě uvedené by tedy bylo zjevně již zcela nadbytečným zabývat se majetkovými poměry a možnostmi žalobce ve vztahu k určení konkrétní výše vyživovací povinnosti, neboť tato již před podáním žaloby zanikla a zpětně ji upravovat nelze.

19. Naproti tomu použití nizozemského práva by vedlo k závěru, že vyživovací povinnost žalobce vůči žalované trvala až do [datum], a tedy že žalobce byl až do tohoto data povinen vyměřené výživné (případně jiné výživné odpovídající jeho možnostem a majetkovým poměrům) platit; v takovém případě – pro žalobce ovšem zřetelně nepříznivějším – by proto bylo třeba se vskutku jeho poměry po celou dobu řízení od jeho zahájení až do data zániku vyživovací povinnosti zabývat. S ohledem na správný závěr o tom, že ve věci je aplikovatelné české právo, jsou nicméně tyto úvahy již irelevantní.

20. Je proto správným konečný závěr soudu prvního stupně o tom, že podaná žaloba není důvodná. Pro úplnost k tomu odvolací soud nicméně dodává, že zamítnutí žaloby v tomto případě neznamená, že by vyživovací povinnost žalobce i nadále trvala, nýbrž navazuje na konstatování, že vyživovací povinnost žalobce vůči žalované, upravená naposledy rozsudkem Soudu (Rechtbank) Groningen ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 90424/FA RK [číslo], již zanikla, a to ke dni [datum]. Je-li tedy přiznané výživné předmětem vymáhání, pak toto je omezeno pouze na výživné příslušející žalované právě jen do data [datum], neboť za pozdější období již žalobce nebyl povinen výživné pro rozvedenou manželku platit.

21. V návaznosti na konečné zamítavé rozhodnutí je pak co do základu správným i závěr soudu prvního stupně o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení žalované podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Soud prvního stupně nicméně nesprávně určil výši této náhrady. Předně nelze souhlasit již s výčtem úkonů, za něž advokátovi náleží odměna a náhrada hotových výdajů, neboť úkon spočívající v „ doplnění“ návrhu na opravu odůvodnění rozsudku nelze než považovat za součást doplňovaného úkonu; odměna i náhrada proto náleží pouze jednou. Za návrh na opravu odůvodnění rozsudku nadto přísluší toliko poloviční odměna (§ 11 odst. 2 písm. b/ AT). Samotná odměna podle ustanovení § 7 AT pak činí nikoli [částka] za úkon, nýbrž toliko [částka], neboť tarifní hodnotou je tu částka [částka] (§ 9 odst. 1 AT). Není tu namístě vycházet z dříve určené částky výživného (§ 8 odst. 1 AT), neboť nakolik předmětná vyživovací povinnost již před zahájením tohoto řízení zanikla, není tato částka reálně předmětem řízení, a tedy ani poskytnuté právní služby. Odměna advokáta proto činí pouze po [částka] za úkon a náleží mu toliko za 5 úkonů (z toho za jeden jen v poloviční výši), celkem tak jde o [částka]. K tomu má advokát podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 AT nárok na náhradu hotových výdajů po [částka] ke každému z těchto úkonů. Souhrn těchto částek je potom třeba navýšit o 21% DPH, neboť advokát vykonává advokacii jako společník Advokátní kancelář [právnická osoba], jež je registrována coby plátkyně této daně. Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně, příslušející žalované, proto činí [částka]. Jinak co do lhůty k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) i místa plnění (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) nemá odvolací soud ke zkoumanému rozhodnutí žádných výhrad.

22. Odvolací soud proto napadený rozsudek ve výroku I. o věci samé jako věcně správný podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil; ve výroku II. o náhradě nákladů řízení jej změnil (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) pouze tak, že nově určil výši náhrady nákladů řízení přiznané žalované částkou [částka], jinak jej i v tomto výroku potvrdil.

23. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, postupoval odvolací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. S ohledem na plný procesní úspěch žalované je i zde namístě závěr o tom, že právě jí svědčí právo na náhradu. Její náklady jsou tvořeny odměnou advokáta ve výši [částka], tj. po [částka] podle ustanovení § 7 AT za každý z obou úkonů právní služby spočívajících v sepisu písemného vyjádření k odvolání a v účasti při jednání odvolacího soudu; tarifní hodnotou je i zde částka [částka] podle ustanovení § 9 odst. °AT (srov. výše pod bodem 21). Ke každému z obou úkonů náleží advokátovi dále náhrada hotových výdajů v paušální výši po [částka] (§ 13 odst. 1, 4 AT), tj. celkem [částka]. K součtu těchto částek je opět třeba připočíst 21% DPH. Celkem tedy náklady žalované v odvolacím řízení činí [částka]. Tuto částku je žalobce povinen zaplatit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné (§ 238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).