o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně řízení co do částky ve výši [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši [anonymizováno] ročně z částky [částka] ode dne [datum] do zaplacení a co do úroku ve výši 49,68% ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] zastavil (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku [částka] [anonymizováno] s blíže specifikovaným příslušenstvím a částku [částka] (výrok II.), ve zbytku žalobu zamítl (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků na ně nemá právo (výrok IV.).

2. Takto rozhodl v řízení, ve kterém se žalobkyně domáhala shora uvedených částek s tvrzením, že na základě smlouvy uzavřené účastníky dne [datum] poskytla žalovanému úvěr ve výši [částka], který se žalovaný zavázal splatit včetně nominální úrokové sazby ve výši 73,92 % ročně v 30 měsíčních splátkách po [částka]. Žalovaný však úvěr řádně nesplácel a v souladu se smlouvou došlo k zesplatnění úvěru ke dni [datum]. Žalovaný zaplatil před zesplatněním pouze částku [částka], po zesplatnění částku [částka]. Žalobkyně proto podanou žalobou požadovala konkrétně zaplacení zůstatku„ nové“ jistiny úvěru (poté, co k ní přirostl dlužný úrok) ve výši [částka], smluvní pokuty [částka], nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením žalovaného ve výši [částka], smluvní pokuty z„ nové“ dlužné jistiny úvěru ve výši 0,1 % denně za každý den prodlení od [datum] do [datum], kdy byla podána žaloba, úroku za poskytnutí úvěru ve výši 73,92 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení. Posléze vzala žalobkyně žalobu co do částky ve výši [částka], zákonného úroku z prodlení ve výši [anonymizováno] ročně z částky [částka] ode dne [datum] do zaplacení a úroku ve výši 49,68% ročně z částky [částka] od [datum] do [datum], zpět a soud I. stupně řízení v tomto rozsahu, s odkazem na ust. § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“), zastavil (výrok I.).

3. Žalovaný zůstal v řízení nečinný.

4. S ohledem na bulharskou státní příslušnost žalovaného soud I. stupně dovodil svoji mezinárodní příslušnost (čl. 4 a násl. nařízení Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne [datum], o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech) a rozhodné právo české, které bylo stranami sjednáno (čl. 3 odst. 1 nařízení [anonymizována dvě slova] a Rady (EU) č. 593/2008).

5. Po provedeném dokazování listinnými důkazy zjistil následující skutkový stav. Dne [datum] byla mezi účastníky uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě žalobkyně žalovanému poskytla úvěr ve výši [částka]. Ten se žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni spolu s úrokem ve výši 73,92 % ročně ve 30 pravidelných měsíčních splátkách po [částka] splatných vždy k 17. dni v měsíci od [datum]. Pro případ prodlení s úhradou kterékoliv splátky nebo její části o délce 30 dnů se žalovaný zavázal žalobkyni zaplatit za každou splátku smluvní pokutu ve výši [částka] (splatnou do 10 dnů) a náklady související s prodlením ve výši [částka] (splatné ve lhůtě 10 dnů). Žalovaný úvěr řádně nesplácel, přestože byl čtyřikrát upomenut. V důsledku prodlení s úhradou po dobu delší než 65 dnů žalobkyně zesplatnila úvěr dopisem ze dne [datum]. Jelikož ani po zesplatnění nebyl úvěr uhrazen, byl podle smlouvy žalovaný povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, s níž je žalovaný v prodlení s tím, že souhrn uplatněných pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše úvěru, nejvýše však [částka]. Obvyklá výše úrokové sazby v době uzavření smlouvy přitom činila 8,08 % ročně.

6. Po právní stránce soud I. stupně hodnotil zjištěný skutkový stav tak, že strany adhezním způsobem (§ 1798 a násl. o. z.) uzavřely smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaný na straně úvěrovaného smlouvu uzavřel v postavení spotřebitele a žalobkyně na straně úvěrujícího v postavení podnikatele (§ 419, § 420 a § 1810 a násl. o. z.). Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Sjednanou výši nominální úrokové sazby 73,92% p. a., převyšující úrokovou sazbu poskytovanou bankami v místě a čase více než devítinásobně, hodnotil soud I. stupně s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu jako nemravnou (ust. § 580 a 588 o. z.) a smlouvu v tomto rozsahu jako neplatnou. Neplatné ujednání o úroku nelze ani moderovat dle ust. § 577 o. z., když takováto moderace by byla v rozporu s ustanovením § 582 o. z., přičemž upozornil na soulad jím uvedené interpretace § 577 o. z. s judikaturou SDEU. Ust. § 1813 o. z. (tzv. zakázaná ujednání či zneužívající klauzule) či ust. § 1783 o. z. (neúměrné zkrácení) možnost posuzovat smlouvu z hlediska její mravnosti nebrání. K stanovení průměrné výše úroků použil informace z databáze [příjmení] [příjmení], kdy v případě nově uzavřených spotřebitelských půjček se splatností nad 1 rok do 5 let byla v únoru 2020 úroková sazba 8,08%, když žalobkyně přes výzvu a následná poučení soudu k této skutečnosti žádné jiné listiny k prokázání výše obvyklých úroků v místě a čase nedodala. Z výše uvedených důvodů soud I. stupně žalobě vyhověl pouze co do částky [částka] (jistina úvěru ve výši [částka] po odečtení žalovaným uhrazených částek [částka] x [částka], [částka], [částka] a s připočtením smluvní pokuty [částka], paušální náhrady nákladů [částka] a smluvní pokuty po zesplatnění úvěru ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka]). Tyto poslední dvě položky, požadované v důsledku prodlení žalované, soud posoudil podle § 122 odst. 1, 2, 3 zákona o spotřebitelském úvěru a žalobě vyhověl. Platně byla ujednána i smluvní pokuta za prodlení se čtyřmi splátkami úvěru ve výši [částka] za každou z nich, celkem tedy [částka], stejně tak byly rovněž platně ujednány náklady vynaložené v souvislosti s prodlením žalované ve výši [částka] (paušální výše [částka] za každou splátku) a žalobkyně v žalobě přesvědčivě vysvětlila, že tato výše odpovídá nákladům obvyklým. Soud přiznal žalobkyni i nárok na smluvní pokutu po zesplatnění úvěru ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny [částka] od [datum] do [datum] v kapitalizované výši [částka]. Pro prodlení žalované konečně přiznal žalobkyni i zákonný úrok z prodlení (ust. § 1970 o. z., § 122 odst. 1 písm. b/ zákona o spotřebitelském úvěru) ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. za dobu požadovanou v žalobě, která nepřevýšila zákonný nárok. Ve zbytku žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o. s. ř. když zohlednil i příslušenství pohledávky a to, že žalobkyně zavinila částečné zastavení řízení.

7. Žalobkyně napadla včasným odvoláním výrok III. napadeného rozsudku, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně povinnosti žalovaného zaplatit částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši [anonymizováno] ročně za dobu od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 8,08 % ročně z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum], z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum], z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum], z částky [částka] za dobu od [datum] do [datum] a úroku ve výši 8,25% z částky [částka] od [datum] do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od [datum] dosáhne částky [částka]. Namítla, že úroková sazba ve výši 73,92% ročně je v daném případě pouhým 3 násobkem nejvyšší úrokové sazby 24,02% ročně. Má za to, že úrok z úvěru byl mezi účastníky sjednán v zákonných limitech, a nebyl proto důvod jej žalobkyni nepřiznat. Žalobkyně je nebankovním poskytovatelem úvěrů a v této sféře je zcela běžné a spravedlivé, že je úrok o něco vyšší, než u bankovních subjektů, neboť je třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů. Žalobkyní požadovaná úroková sazba je přitom v rámci„ judikatorního čtyřnásobku“ tak, jak jej vymezil Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], když konstatoval, že zákon s lichvou ve smyslu ustanovení § 1796 o. z. spojuje sankci pouhé relativní neplatnosti, aby byla dána absolutní neplatnost úvěrové smlouvy pro kvalifikovaný rozpor s dobrými mravy, musel by sjednaný úrok dosahovat čtyřnásobku obvyklé úrokové míry tak, jako v případě posuzovaném Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. [spisová značka].

Zdůraznila význam smluvní autonomie stran a zásad pacta sund servanda a vigilantibus iura skripta sunt s tím, že výše sjednaných úroků je ovlivněna celou řadou faktorů jako např. požadavkem na rychlost poskytnutí úvěru, jeho krátkodobost či dlouhodobost, či riziko transakce, a strany mají možnost se svobodně rozhodnout, zda do smluvního vztahu vstoupí. Žalovaný měl dostatek času se ještě před uzavřením smlouvy o úvěru seznámit se smlouvou. Ze zásady in favorem negotii zakotvené v § 574 o. z. plyne presumpce platnosti a závaznosti smlouvy. Žalobkyně je proto přesvědčena, že úvěrová smlouva sjednaná mezi účastníky je v celém rozsahu platná a strany zavazuje. Odkázala na závěr Ústavního soudu Pl. ÚS-st [číslo], dle kterého ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv. Ujednání o výši úroku nemůže představovat ani nepřiměřené ujednání ve smyslu § 1813 o. z., neboť s úrokovou sazbou byl žalovaný seznámen v předsmluvním formuláři, samotné smlouvě i v oznámení o schválení úvěru, a byly mu tedy jasným a srozumitelným způsobem poskytnuty informace o úrokové sazbě. Pokud soud I. stupně i přesto dospěl k názoru, že lze výši úrokové sazby přezkoumávat, mohlo se dle názoru žalobkyně jednat maximálně o nezákonné množstevní určení ve smyslu ustanovení § 577 občanského zákoníku, a soud tedy mohl rozsah změnit tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran. Pokud tedy soud dospěl k závěru, že výše úroku odporuje dobrým mravům, měl úrok moderovat na výši přiměřenou při poskytování půjček v nebankovním sektoru v místě a čase obvyklou při zohlednění výše úvěru, doby úvěru a jeho nezajištění. S ohledem na ust. § 1813 o. z. nemohl být sjednaný úrok v rozporu s dobrými mravy, o. z. v tomto případě zná institut neúměrného zkrácení (ust. § 1793 o. z.), kterého se ale musí žalovaná strana dovolat. Ostatně, jak plyne z ustanovení § 2395 a § 1802 občanského zákoníku, ujednání o úrocích je náležitostí smlouvy o úvěru, a i pokud si účastníci nesjednají výši úroku, platí dlužník úroky stanovené právním předpisem, popřípadě úroky obvyklé. Je tedy zřejmé, že žalovaný úrok za poskytnutí úvěru platit musí, a není tedy možné úrok zamítnout a nepřiznat žádný. Soud I. stupně neměl vycházet z databáze [příjmení], neboť údaje v ní neodpovídají reálným úrokovým sazbám úvěrů na trhu v České republice a jsou nižší než obvyklá úroková míra, která se v únoru 2020 pohybovala u úvěrů a půjček v sazbě 24,02 %, a smluvní sazba byla tedy pouhým trojnásobkem nejvyšší úrokové sazby. Závěrem žalobkyně uvedla, že ochranu spotřebitele nelze pojímat jako nejvyšší právní princip a aplikovat jej zcela neomezeně. Není možné zanedbávat princip proporcionality a opírat se o jedinou dílčí zásadu občanského práva, tedy ochranu spotřebitele, ale je třeba vycházet i z jiných obecně platných zásad jako např. zásady právní jistoty a ústavní zásady, že každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. [jméno] občanského práva jsou zásadně normami dispozitivního charakteru, což umožňuje stranám, aby si v souladu s principem autonomie mohly v podmínkách tržního hospodářství, volné soutěže a konkurence svobodně uspořádat svá vzájemná práva a povinnosti. Žalobkyně je z uvedených důvodů přesvědčena, že požadovaný úrok jí měl být přiznán v celém rozsahu, přesto však v tomto konkrétním případě požaduje pouze úrokovou sazbu 8,08 %. Měly by jí být přiznány i náklady řízení v plné výši, neboť ty se odvíjí o soudem přiznané výše jistiny, nikoli od příslušenství.

8. Žalovaný zůstal i v odvolacím řízení nečinný.

9. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Neměl přitom důvod odchýlit se od nosných závěrů vyjádřených v rozhodnutích řešících typově shodnou problematiku téže žalobkyně projednaných odvolacím Městským soudem v Praze pod č. j. [číslo jednací], č. j. [číslo jednací], č. j. [číslo jednací] či [spisová značka].

10. Soud I. stupně v dané věci správně a úplně zjistil skutkový stav. Uzavřenou smlouvu bylo na místě posuzovat jako smlouvu o úvěru podle § 2395 o. z., podléhající též ustanovením zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.

11. Předmětem přezkumu je pouze část výroku III. napadeného rozsudku, kterou byla žaloba zamítnuta, pokud jde o požadavek na zaplacení úroku z úvěru do výše 8,08% a 8,25%, částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši [anonymizováno] ročně za dobu od [datum] a dále závislý nákladový výrok (IV.). Níže uvedené závěry odvolacího soudu proto mimo jiné neměly vliv na soudem I. stupně přiznané částky smluvních pokut za prodlení žalovaného se čtyřmi splátkami ([částka]), náklady žalobkyně vynaložené v souvislosti s prodlením žalovaného ([částka] a [částka]), které byly obsaženy v žalobkyni přiznané částce [částka] (viz výrok II. napadeného rozsudku) a přiznanou smluvní pokutu po zesplatnění úvěru ve výši [částka].

12. Pro posouzení otázky, zda žalobkyni vzniklo právo na zaplacení úroku z úvěru, byť jen v nyní požadované výši, je rozhodné posouzení platnosti účastníky sjednané úvěrové smlouvy jako celku. Pro tuto otázku je přitom rozhodné porovnání výše úroku z úvěru sjednané mezi účastníky s obvyklou výší úroku, kterým se zcela správně zabýval soud I. stupně, jakož i hodnocení dalších okolností právního vztahu mezi účastníky.

13. Podle ustanovení § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

14. Podle ustanovení § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

15. Podle ustanovení § 576 o. z., týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.

16. Podle ustanovení § 577 o. z., je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.

17. Podle ustanovení § 1796 o. z., je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.

18. Již v době před účinností současného občanského zákoníku dovodila soudní judikatura, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

19. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu I. stupně, že v případě smluv o úvěru je třeba hodnotit, zda sjednaný úrok, který představuje cenu za poskytnutí úvěru, podstatně přesahuje obvyklou úrokovou míru. Pokud jde o obvyklou výši úroků, s níž soud porovnával sazbu úroků sjednanou ve smlouvě mezi účastníky, žalobkyně byla vyzvána, aby tvrdila a prokázala, že jí požadovaná výše nepřesahuje tzv. judikatorní čtyřnásobek. Žalobkyně na toto poučení z hlediska důkazního nereagovala. Pokud k této rozhodné skutečnosti nebyly žalobkyní do spisu založeny žádné listiny, je při absenci jiných důkazů logické, že soud I. stupně vyšel právě z databáze [příjmení], neboť žádnými jinými důkazy nedisponoval (ust. § 120 odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Je nutno připomenout, že soud nemůže ve sporném řízení nahrazovat důkazní povinnost žalobkyně. Závěr o tom, že sjednaný úrok převyšoval v době uzavření smlouvy obvyklou úrokovou sazbu více než devítinásobně, proto odpovídá provedenému dokazování. Mezi účastníky se přitom jednalo o běžný úvěrový vztah v tom smyslu, že žalobkyně neposkytovala žalovanému tzv. mikropůjčku na velmi krátkou dobu či v nízké výši v řádu několika tisíců korun, kde by za určitých okolností byla vyšší nominálně vyjádřená úroková míra akceptovatelnou. Stejně tak nebyl úvěr poskytován prostřednictvím kontokorentu či kreditní karty, u nichž je obvykle s ohledem na specifické smluvní podmínky (například sjednání určitého bezúročného období) stanovena vyšší úroková míra; pokud žalobkyně v rámci své argumentace navrhuje srovnání se sazbami používanými u úvěrů poskytovaných prostřednictvím kreditních karet, není tato argumentace přiléhavá. Zjištěný nepoměr oproti běžným úrokovým sazbám je možné označit za nepřiměřený i při vědomí, že se ve vztahu mezi účastníky jednalo o nebankovní úvěr – ačkoliv totiž úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku, resp. existence hrubého nepoměru ve smyslu ustanovení § 1796 o. z. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele, než pro banky, vedlo by to k absurdním závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů (stejná úroková míra by při poskytnutí úvěru bankou mohla být označena za lichevní a při poskytnutí úvěru za shodných podmínek nebankovním subjektem nikoliv) – viz např. závěry rozsudku Městského soudu v Praze č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí].

20. Podle § 2395 o. z., je smlouva o úvěru smlouvou úplatnou, povinnost k zaplacení úroku za poskytnutí peněžních prostředků je její podstatnou náležitostí. Odvolacímu soudu je z jeho činnosti známo, že žalobkyně jako poskytovatel úvěrů uzavírá smlouvy o úvěru s ujednáním o úrocích obdobně vysokých, jako v této věci, jejichž výši obhajuje právě tím, že je nebankovním subjektem a že ve výši úroku zohledňuje rizikovost úvěrů. I ve svém odvolání proti napadenému rozsudku žalobkyně zdůrazňuje, že jednotlivá ujednání smlouvy o úvěru tvořila jeden celek. Odvolací soud je proto nucen konstatovat, že žalobkyně by bez ujednání o neobvykle vysokých úrocích tuto smlouvu neuzavřela, neboť na sjednávání nepřiměřeně vysokých úroků je založen její obchodní model. V zmíněném rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] bylo vyjádřeno, že„ žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle vysoké sazbě úroku z úvěru. Vyvažuje tím podnikatelské riziko nevrácení části úvěrů, když jejími klienty jsou z povahy věci subjekty s horší platební morálkou, kterým by banky úvěr možná ani neposkytly. Z toho lze bez pochyb uzavřít, že žalobkyně by úvěry se standardní sazbou, byť v horní části rozmezí, neposkytovala.“

21. Za této situace nelze než uzavřít, že předmětná smlouva o úvěru je v odvolání napadeném rozsahu z důvodu sjednání zjevně nemravného úroku neplatná podle § 588 o. z. a žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení úroku z úvěru, ani v odvolání modifikované výši 8,08%, neboť v takovém případě již nelze přistoupit ani k moderaci sjednaného úroku podle ustanovení § 577 o. z. K neplatnosti podle § 588 o. z. je přitom soud povinen přihlédnout i bez návrhu, tedy bez ohledu na pasivitu strany žalované. V daném případě je nepoměr vzájemného plnění smluvních stran z důvodu nemravně vysokého úroku z úvěru natolik závažný a očividný, že je třeba princip autonomie vůle smluvních stran korigovat zásadou ochrany dobrých mravů. Závěr o neplatnosti smlouvy se nezakládá na ust. § 1813 o. z., neboť toto ustanovení nelze (na rozdíl od výše uvedených ust. § 580 a § 588 o. z.) aplikovat na ujednání o ceně. Ustanovení § 1793 o. z. se v případě neplatné smlouvy neuplatní.

22. Pokud jde o požadovanou jistinu úvěru, žalobkyni podle § 2993 o. z., vzniklo právo na vrácení částky [částka], již plnila, smluvní pokuty a zákonných úroků z prodlení, které jí již byly přiznány napadeným rozhodnutím. Soud I. stupně správně vypočetl výši nevrácené částky („ jistiny úvěru“) [částka], když od žalobkyní poskytnuté částky [částka] odečetl žalovaným uhrazené platby v celkové výši [částka] /jde o součet částek, jež dle žaloby žalovaný uhradil žalovaný od [datum] do [datum] (ve výši 8 x [částka] měsíčně), dne [datum] ([částka]), [datum] ([částka]), 15. 4. a [datum] (2 x [částka]) /. Požadavek na zaplacení další částky žalobkyní modifikované jistiny a úroku, jakož i přidruženého zákonného úroku z prodlení, je nedůvodný. Soud I. stupně tedy rozhodl věcně správně, pokud v části týkající se úroku z úvěru i v části jistiny převyšující částku [částka] žalobu zamítl.

23. V nákladovém výroku soud I. stupně správně uzavřel, že žalobkyně se zohledněním (k jejímu návrhu) částečně zastaveného řízení a ve spojení se zamítnutým příslušenstvím pohledávky byla v řízení převážně neúspěšná, avšak žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

24. Z uvedených důvodů odvolací soud postupoval podle § 219 o. s. ř. a rozsudek v napadené části zamítavého výroku o věci samé (III.) a nákladového výroku (IV.) potvrdil. Výrok I. o částečném zastavení řízení, vyhovující II. výrok rozsudku a další část zamítavého výroku III. nebyly předmětem odvolacího přezkumu a samostatně nabyly právní moci (§ 206 odst. 2 věta prvá o. s. ř.).

25. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, neboť v odvolacím řízení byl plně úspěšný žalovaný, kterému však žádné náklady nevznikly.