o zaplacení 144 750 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. ledna 2025, č.j. 10 C 158/2024-45,

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 9 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 30. 8. 2024 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku ( výrok I.), ve zbývajícím rozsahu, tedy pokud se žalobce domáhal zaplacení další částky 135 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky Kč od 27. 8. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 9 750 Kč za dobu od 27. 8. 2024 do 29. 8. 2024, žalobu zamítl ( výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši 12 587,50 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku ( výrok III.).

2. Takto soud I. stupně rozhodl o žalobě jíž se žalobkyně domáhala zaplacení předmětné částky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Žalobkyně tvrdila, že v řízení vedeném u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „posuzované řízení“), v němž byla žalobkyně v procesním postavení žalobce, domáhajícího se zaplacení částky 476 374 Kč s příslušenstvím, došlo k porušení povinnosti vydat soudní rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Posuzované řízení bylo zahájeno [datum] a pravomocně skončeno rozsudkem Vrchního soudu v [místo] ze dne [datum]. Žalobkyně uplatnila dne 29.2.2024 u žalované nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení, ve výši 200 000 Kč. Žalovaná jí stanoviskem ze dne 26.8.2024 přiznala zadostiučinění ve výši 55 250 Kč, které vyplatila. Žalobkyně nadále považovala za přiměřené zadostiučinění částku 200 000 Kč; proto se domáhala zaplacení další částky 144 750 Kč s příslušenstvím.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. V rámci mimosoudního projednání nároku uznala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 OdpŠk, spočívajícímu v porušení povinnosti vydat soudní rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a za újmu, která žalobkyni v důsledku toho vznikla, již poskytla peněžité zadostiučinění, které považuje za přiměřené povaze věci a průběhu řízení.

4. Soud I. stupně zjistil tento skutkový stav: posuzované řízení Krajského soudu v [adresa], sp. zn. [spisová značka] trvalo od [datum] do [datum], tedy celkem 5 let a 4 měsíce. Předmětem řízení byl nárok na peněžité plnění. Typový význam řízení pro žalobce byl běžný. Řízení bylo vedeno na dvou stupních soudní soustavy; takto byly řešeny jak otázky procesní, tak věc sama. Věc byla po skutkové i právní stránce složitější. Odvolací soud musel rozhodovat opakovaně o žádosti o osvobození od soudních poplatků. První ústní jednání bylo nutno odročit za účelem výzvy k doplnění rozhodných skutečností a důkazů ze strany žalované, tedy nebylo možné skončit ukončit věc při prvním jednání. Soud se musel při dokazování vypořádat s vyšším množstvím listinných důkazů. O stránce právní i se soud musel vypořádat s otázkou ručení za závazky společnosti a se stanovením povinnosti k plnění. Nařízené jednání bylo opakovaně odročováno, mimo jiné na základě 3 návrhů žalobkyně. Žalobkyně uplatnila nárok u žalované, tato v rámci předběžného projednání žádosti uznala, že v posuzovaném řízení došlo k porušení povinnosti vydat soudní rozhodnutí v přiměřené lhůtě a na zadostiučinění přiznala žalobkyni částku 55 250 Kč.

5. Soud I. stupně věc právně posoudil podle § 5 písm. b), § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk. Žalobkyně předběžně uplatnila nárok u žalované podle § 14 odst. 1, 3 OdpŠk, věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk). Vycházeje z kritérií vymezených v § 31a odst. 3 OdpŠk, soud I. stupně uzavřel, že délka řízení po dobu 5 let a 4 měsíců neodpovídá zjištěné, byť zvýšené procesní a právní náročnosti projednávané věci, tedy příčiny délky řízení vycházejí i z působení státu (tj. soudu); taková délka řízení je ve smyslu judikatury ESLP nepřiměřená. Porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě představuje nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Vznik nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení je presumován. Žalobkyni proto vznikl nárok na zadostiučinění. S ohledem na uvedenou délku řízení se nejeví odškodnění ve formě morálního zadostiučinění jako dostačující a soud I. stupně proto přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy v penězích.

6. Délku posuzovaného řízení soud I. stupně nehodnotil jako významně nepřiměřenou; proto vycházel ze základní částky zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za první dva roky a každý další rok řízení. Pokud žalobkyně nesouhlasila s výší základní částky odškodnění 15 000 Kč s ohledem na nárůst cen od roku 2010, přičemž navrhovala, aby soud nechal vypracovat znalecký posudek, jímž by byl určen přepočet limitů rozpětí základní částky odškodnění na částky, odpovídající růstu spotřebitelských cen, k němuž v mezidobí došlo, soud I. stupně odkázal k četné relevantní judikatuře Nejvyššího soudu ( např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1885/2024 ze dne 8. 10. 2024 týkající se možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku Cpjn 206/2010 s ohledem na ekonomický růst v České republice), s tím, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku, přičemž na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny. Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva.

7. Základní částku zadostiučinění ve výši 65 000 Kč modifikoval dle jednotlivých kritérií upravených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Snížení základní částky o 15 % odpovídá skutečnosti, že řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy a vykazovalo vyšší míru procesní a právní složitosti, což nutně muselo mít za následek prodloužení délky posuzovaného řízení. Snížení základní částky o 5% odpovídá postupu žalobce, který opakovaně žádal o odročení jednání, a takto se podílel na celkové délce řízení. Zvýšení základní částky o 20% odpovídá vadám v postupu orgánů veřejné moci, spočívajícím v nekoncentrovaném postupu soudu I. stupně, stanovování nepřiměřeně dlouhých lhůt provedení procesních úkonů žalované v posuzovaném řízení (opakovaně 60 dnů k doplnění tvrzení a důkazních návrhů, téměř dvouletá prodleva s předložením odvolání žalovaného, podaného 30.7.2021, odvolacímu soudu dne 23.5.2023).

8. Soud I. stupně uzavřel, že žalobkyni náleží peněžité zadostiučinění ve výši základní částky zadostiučinění, tedy částka 65 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná poskytla žalobkyni na zadostiučinění vzniklé újmy částku 55 25 Kč, soud I. stupně žalobě vyhověl co do částky 9 750 Kč a ve zbývající části, tj. co do 135 000 Kč žalobu zamítl.

9. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 3 o.s.ř.; částečné vyhovění žalobě v podobě částečně přiznané částky na přiměřeném zadostiučinění, je ve svém důsledku plným úspěchem žalobce ve věci. Žalobkyně tedy byla zcela úspěšná ohledně nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náleží jí plná náhrada nákladů řízení.

10. Tento rozsudek soudu I. stupně napadla žalobkyně v rozsahu zamítavého výroku o věci samé (II.) včasným a přípustným odvoláním. Vytýkala soudu I. stupně, že napadený rozsudek je založen na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.).

11. Žalobkyně nic nenamítala proti zhodnocení průběhu posuzovaného řízení soudem I. stupně na základě kritérií upravených v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk; odvolací argumentace se soustředila na polemiku se soudem I. stupně, pokud považoval nadále za relevantní vymezení základní částky odškodnění intervalem 15 000 Kč v běžných případech nepřiměřené délky řízení až 20 000 Kč v případech, kdy je délka řízení posouzena jako extrémní.

12. Dovolávala se závěrů, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku 21 Cdo 51/2024 ze dne 27.11.2024 k otázce valorizace průměrného výdělku při náhradě za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti, s tím, že tyto závěry jsou aplikovatelné i v případě určení rozmezí základní částky odškodnění podle OdpŠk.

13. Odvolatelka uvedla, že k otázce valorizace průměrného výdělku při náhradě za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti Nejvyšší soud dovodil, že zohlednění vývoje mzdové úrovně (v němž se nepochybně projevuje i míra inflace) je možné jen na základě právního předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1999, sp. zn. 21 Cdo 786/98, uveřejněný pod č. 55/2000 Sb. rozh. obč.), přičemž tímto právním předpisem je ustanovení § 271u odst. 2 zákoníku práce, jež zmocňuje vládu, aby vzhledem ke změnám, které nastaly ve vývoji mzdové úrovně a životních nákladů, upravila nařízením podmínky, výši a způsob náhrady za ztrátu na výdělku. Podle názoru žalobkyně analogicky odpovídá spravedlivému odškodnění přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, přičemž při jejím určení je zapotřebí zohlednit okolnosti věci, tj. mj. plynutí času s ohledem na ekonomické poměry. Jestliže v roce 2009 odpovídala nemajetková újma dle Nejvyššího soudu částce 15.000 Kč až 20.000 Kč, potom je podle názoru žalobce povinností soudu tuto částku valorizovat, jako je tomu např. ve shora citovaném případu, neboť jenom prostřednictvím valorizace bude zachována hodnota zadostiučinění za nemajetkovou újmu na úrovni, kterou v roce 2009 nastavil Nejvyšší soud. Takový postup odpovídá bezrozpornosti právního řádu.

14. Z uvedeného důvodu odvolatelka navrhla, aby odvolací soud změnou rozsudku soudu I. stupně v odvoláním napadené části žalobě vyhověl.

15. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř. v rozsahu napadeném odvoláním žalobkyně, tedy v zamítavém výroku o věci samé (I.). Odvolací jednání nebylo nařízeno, když účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili (§ 214 odst. 3 o.s.ř.).

16. Soud I. stupně dospěl procesně správným dokazováním ke skutkovým závěrům o všech skutečnostech rozhodných pro právní posouzení uplatněného nároku. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, jejichž nesprávnost odvolatelka ani nenamítala.

17. Právní závěry soudu I. stupně ohledně výše přiměřeného zadostiučinění na základě aplikace kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, odpovídají zjištěnému průběhu řízení, postupu státních orgánů (soudů), účastníků řízení i významu řízení pro žalobkyni.

18. K otázce valorizace základní částky odškodnění za jeden rok řízení: Žalobkyně odůvodňovala požadavek na valorizaci rozmezí základních částek finančního zadostiučinění za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení uvedených ve Stanovisku ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč, poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, k níž od doby přijetí Stanoviska došlo. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se opakovaně vyjádřil Nejvyšší i Ústavní soud, se závěry, že a) rozmezí 15.000 Kč – 20.000 Kč za jeden rok řízení je pouze orientační, a byť jde o důležité východisko, nezbavuje soudy povinnosti individuálního posouzení každého případu a v závislosti na něm stanovení adekvátního zadostiučinění, a to (eventuálně) i mimo rozpětí, jež stanovil Nejvyšší soud (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10); b) při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku; c) na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny, resp. změna životní úrovně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, rozsudek ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017 - ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19, usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019 - ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19).

19. V daném případě nebyly o průběhu posuzovaného řízení zjištěny žádné zvláštní okolnosti, nasvědčující tomu, že využití orientačního rozmezí základní částky zadostiučinění 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení vedlo ke stanovení zadostiučinění ve výši, kterou by nebylo možné s ohledem na účel zákona č. 82/1998 Sb. považovat za přiměřenou a rozumnou. Podle závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, nemá náhrada nemajetkové újmy sloužit ani k sankcionování státu, ani k obohacení poškozených, ale ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován.

20. Soud I. stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí s totožnou námitkou žalobkyně již vypořádal, přiléhavým odkazem na relevantní konstantní judikaturu Nejvyššího soudu; naopak ze závěrů rozhodnutí, týkajícího se valorizace průměrného výdělku při náhradě za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti, nelze vycházet, vzhledem k odlišnosti důvodů a účelu poskytování náhrady za ztrátu na výdělku a ( výše vymezených důvodů a účelu) poskytování zadostiučinění za újmu, která vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu.

21. Z výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že odvolací námitky žalobkyně nebyly způsobilé zvrátit správné závěry soudu I. stupně, k nimž dospěl při posouzení výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění za újmu, která žalobkyni vznikla v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení; přiznanou částku lze považovat vzhledem ke zjištěnému průběhu řízení za spravedlivé zadostiučinění, a to tím spíše, že její převážná část byla žalobkyni žalovanou poskytnuta již na základě mimosoudního projednání nároku. Odvolací soud proto rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil ve všech napadených výrocích.

22. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., a contrario; úspěšné žalované, která by zásadně měla právo na náhradu nákladů řízení, v této fázi řízení náklady nevznikly.