o určení neexistence zástavního práva, k odvolání žalovaných proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 3. 2024, č. j. 6 C 131/2023-238, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 7. 2024, č. j. 6 C 131/2023–268,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně určil, že na nemovitostech: bytové jednotce [číslo] vymezené budově [adresa] stojící na pozemku parc. [číslo], k níž náleží spoluvlastnictví podílu o velikosti 4906/1088536 na společných částech budovy na pozemcích parc. [číslo], zapsané v katastru nemovitosti na LV č. [hodnota] vedeném katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště [adresa] pro katastrální území [adresa]; nebytové jednotce [číslo] vymezené v budově [adresa] stojící na pozemku parc. [číslo], k níž náleží spoluvlastnický podíl o velikosti 395/1088536 na společných částech budovy, a na pozemcích parc. [číslo] zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. [hodnota] vedeném katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště [adresa] pro katastrální území [adresa], nebytové jednotce [číslo] vymezené v budově [adresa] stojící na pozemku parc. [číslo], k níž náleží spoluvlastnický podíl o velikosti 5296/373769 na společných částech budovy, a na pozemcích parc. [číslo] zapsané v katastru nemovitostí na LV č. [hodnota] vedeném katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu, katastrální pracoviště [adresa] pro katastrální území [adresa]; pozemcích parc. [číslo] zapsaných v katastru nemovitosti na LV č. [hodnota] vedeném katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště [adresa] pro katastrální území [adresa] u Unhoště obec [adresa] (dále jen „nemovitosti“), nevázne zástavní smluvní právo zajištující veškeré pohledávky do celkové výše [částka] vzniklé do [datum] a ani zákaz zcizení zatížení ve prospěch žalovaného 1), vložené do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni [datum] rozhodnutím [číslo] na základě smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne [datum] (výrok I.), rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek (výrok II.) a podle výsledku řízení uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady řízení (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že na výše uvedených nemovitostech nevázne zástavní právo, které mělo vzniknout z titulu Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne [datum] (dále jen „zástavní smlouva“), kdy zástavní smlouvu za obě strany podepsal žalovaný 1). Žalobkyně namítala neplatnost zástavní smlouvy, neboť nebyla nikdy řádně schválena valnou hromadou žalované 2). Zástavní smlouva měla zajišťovat závazek žalované 2) k vrácení půjčky ve výši [částka] Kč, kterou jí měl poskytnout žalovaný 1) na základě smlouvy o půjčce ze dne [datum]. Žalobkyně namítala, že předmětná smlouva o půjčce nebyla nikdy mezi žalovaným 1) a žalovanou 2) uzavřena. Nemovitosti, na kterých mají váznout zástavní práva, jsou ve vlastnictví žalované 2). Žalobkyně je společnicí žalované 2) a ona a žalovaný 1) byli v minulosti manželé, aniž by kdy dala svolení k poskytnutí finančních prostředků na tento závazek. Nesporovala, že žalobkyně a žalovaný 1) vkládali do žalované 2) finanční prostředky jako nevratné vklady společníků.

3. Žalovaní nárok žalobkyně neuznali. Zpochybnili povinnost svolat valnou hromadu za účelem schválení smlouvy o půjčce, neboť se mělo jednat o výpůjčku, u níž se schválení valnou hromadou nevyžaduje. Nadto by nesouhlas žalobkyně neměl s ohledem na její spoluvlastnický podíl žádný význam. Smyslem převodu peněžních prostředků mezi žalovanými bylo nabytí vlastnického práva žalované 2) k nemovitostem na území České republiky, které žalobkyně a žalovaný 1) jako fyzické osoby vlastnit nemohli. Žalovaná 2) jinými prostředky nedisponovala, podnikatelskou činnost vykonávala ve velmi omezeném rozsahu a její příjmy byly tvořeny výnosy z pronájmu nemovitostí. Ke zřízení zástavního práva k nemovitostem bylo přistoupeno z důvodu ochrany majetku, neboť se v minulosti žalovaný 1) společně se žalobkyní stali obětí podvodu, kdy jejich vlastnické právo k nemovité věci bylo bez jejich vědomí převedeno do vlastnictví třetí osoby.

4. Soud I. stupně, poté co dovodil svou pravomoc a aplikaci českého práva (bod 3. a 20. napadeného rozsudku), provedl důkazy účastníky předloženými listnami a výslechem žalobkyně a žalovaného 1), a s odkazem na § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), aplikoval pro posouzení Smlouvy o půjčce § 657, § 569 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do [datum] (dále jen obč. zák.) a pro posouzení zástavní smlouvy § 1312 odst. 1 a § 580 odst. 1 OZ.

5. Nejprve se zabýval aktivní legitimací žalobkyně s ohledem na skutečnost, že v rámci sporu týkající se neexistence zástavního práva jsou aktivně a pasivně legitimovány pouze strany zástavní smlouvy. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 45/21, ze kterého se podává, že v případech, kdy se jedná o spor mezi společníky jedné společnosti, kdy mezi společníkem a společností byla uzavřena zástavní smlouva a zrušení zástavní smlouvy se dožaduje společník, který není účastníkem zástavní smlouvy, má aktivní legitimaci k podání takové žaloby. Ústavní soud nutnost podání dovozuje i z toho, že společník se nemůže bránit jiným způsobem, pokud ve společnosti má nižší podíl než druhý ze společníků, a tak je takový nárok společníka odůvodněn nesouladem mezi zápisem v Katastru nemovitostí a faktickým stavem věci. Žalobkyně má, s ohledem na svůj 20% podíl v žalované 2), aktivní legitimaci k podání žaloby.

6. Dále se zabýval řádnosti a pravostí Smlouvy o půjčce, neboť zástavní smlouva byla zřízena k zajištění závazků plynoucích z dokumentu nazvaného Smlouva o půjčce dle občanského zákoníku České republiky, datovaná dne [datum] (dále jen „smlouva o půjčce“), jejímž předmětem mělo být poskytnutí bezúročné půjčky ze strany žalovaného 1) žalované 2) ve výši [částka] za účelem zakoupení nemovitostí v Praze. V tomto směru nejprve dovodil, že se jednalo o smlouvu o půjčce a že důkazní břemeno pravosti listiny má ten, kdo z této listiny vyvozuje sobě příznivé následky, tj. oba žalovaní. Ohledně pravdivosti listiny konstatoval, že důkazní břemeno by měla nést žalobkyně, avšak vzhledem k tomu, že již nemá faktický vliv na chod žalované 2) a přístup k ní, nemůže toto důkazní břemeno ohledně pravdivosti listiny unést. Uvedl, že obecně je smlouva o půjčce reálným kontraktem, k jejímuž uzavření dochází fyzickým předáním věci. Žalovanému se však v rámci soudního řízení nepodařilo prokázat uzavření smlouvy, když k tomu pouhé předložení listiny nepostačuje. V řízení nebylo prokázáno, že by smlouva byla uzavřena ke dni [datum], jak tvrdili žalovaní, neboť nebylo prokázáno poskytnutí finančních prostředků k tomuto dni žalovaným 1) žalované 2). Toto měl za prokázané jednak z výslechu žalovaného 1), který v rámci něho popřel, že by peněžní prostředky do žalované 2) vložil jednorázově, a naopak uvedl, že jím byly vkládány průběžně před datem uzavření údajné půjčky, přičemž se jednalo o finanční prostředky ze společného jmění manželů, a potvrdil, že by nebyl schopen takovou částku do žalované 2) vložit jednorázově. Tuto skutečnost dokládají i jeho tvrzení, že měl v úmyslu spolu s žalobkyní jeden z bytů od žalované 2) nabýt a financovat hypotečním úvěrem, k čemuž však nedošlo. Dalším důvodem pro závěr o neunesení důkazního břemena žalovanými ohledně uzavření tvrzené smlouvy o půjčce byly skutečnosti, které byly prokázany žalovanými předloženým výňatkem z účetnictví žalované 2), kdy se jednalo o účetní [podezřelý výraz] realizované k datumu [datum], tedy rok a půl vzdálenému od data uzavření žalovanými tvrzené smlouvy o půjčce, ze kterých bylo možné dovodit, že žalovaný 1) uzavřel z žalovanou 2) dne [datum] smlouvu o půjčce na částku [částka], nikoli však jimi v řízení tvrzenou. Měl prokázáno, že žalovaný 1) finanční prostředky, jež byly předmětem společného jmění manželů, do žalované 2) vkládal za účelem pořizování nemovitostí, protože si tyto nemohli koupit jako fyzické osoby. Žalobkyně a žalovaný 1) se pak ústně domluvili, že do žalované 2) budou vkládat finanční prostředky a prostřednictvím ní budou investovat do předmětných nemovitostí. Je mezi nimi nesporné, že částka v souhrnné výši [částka] byla do žalované 2) vložena. Takto se rovněž ústně domluvili i o údajných „půjčkách“ jim z žalované 2), kdy si vyzvedávali finanční prostředky z výnosů z nemovitostí v rámci žalované 2). Dovodil neformální vztahy žalobkyně a žalovaného 1) vůči žalované 2) a to, že celý proces přesunu finančních prostředků mezi všemi třemi stranami sporu podléhal domluvě mezi žalobkyní a žalovaným 1), dle jejich aktuálních osobních potřeb, a nelze proto zjistit, zda se v konkrétních případech jednalo o půjčku, o prostý vklad společníka, či o jiný druh transakce, když v řízení bylo prokázáno, že žalovaný 1) do žalované 2) finanční prostředky ve výši [částka] nevložil jednorázově, avšak v průběhu let.

7. Spor mezi účastníky měl nalézací soud za výsledek rozpadu manželství žalobkyně a žalovaného 1), kdy sám žalovaný 1) v rámci svého výslechu potvrdil, a to opakovaně, že zástavní právo zřizoval jako reakci na vzniklou situaci a výběr částky [částka] žalobkyní z žalované 2) dne [datum], což činí nevěrohodným tvrzení žalovaného 1) o důvodu zřízení zástavního práva k ochraně majetku žalované 2), která měla vzniknout již v roce 2019, neboť tohoto roku došlo k [podezřelý výraz] činu vůči jiné nemovitosti žalované 2). Zástavním právem však nemovitost zajistil až [datum], tedy v době, kdy bylo žalovanému 1) zřejmé, že jeho manželství s žalobkyní se chýlí ke konci, což zpochybňuje jeho tvrzení o důvodu jeho vzniku v souvislosti s ochranou majetku žalované 2) před neoprávněným zcizením.

8. Soud I. stupně měl za prokázanou antedataci a sepis údajné smlouvy o půjčce ze dne [datum] také ze skutečnosti, že žalovaný 1) uvedl, že v době sepisu této smlouvy neuměl česky a většinou nevěděl co podepisuje, danou verzi smlouvy měla připravit žalobkyně a účetní, když zároveň uvedl, že ani žalobkyně v rozhodné době český jazyk neovládala. V této souvislosti měl za zarážející, že žalobkyně jako věřitele označila pouze žalovaného 1), když do žalované 2) byly vkládány finanční prostředky ze společného jmění manželů. Měl tedy za prokázané, že smlouvu o půjčce napsal sám žalovaný, inspiroval se smlouvu na nalezenou u žalované 2), kterou sám nepovažuje za pravou. Hodnocené smluvní akty jsou výsledkem krachu manželství žalobkyně a žalovaného 1). O tomto závěru ho přesvědčila i účetní rozvaha žalované 2) za rok 2022, která žádný dlouhodobý závazek mezi společníky neeviduje, přičemž závazek údajně trvající 15 let rozhodně nelze považovat za krátkodobý. Co se týče argumentace žalovaných ohledně zisků žalované 2) a navýšení vkladů společníků uzavřel, že z žalovanými předloženého výňatku z účetnictví nelze uzavřít než, že existence tvrzeného závazku z něj nevyplývá, aniž by soud mohl v daném řízení hodnotit řádnost vedení účetnictví žalované 2). Konstatoval, že načerpání finančních prostředků do žalované 2) nijak nerozporuje, neboť to mezi účastníky ani nebylo sporné a k jeho provedení z logiky věci dojít muselo, a to dokonce v rozsahu větším než [částka] s ohledem na kupní cenu pořizovaných nemovitostí žalovanou 2), nikoliv však na základě Smlouvy o půjčce ze dne [datum] a nikoliv jednorázově. Nicméně pokud je zástavní smlouva vázána na tuto konkrétní Smlouvu o půjčce, je třeba existenci smlouvy o půjčce prokázat. V této části dospěl k závěru, že žalovaní neunesli břemeno důkazní, neboť se jim ani po opakovaném poučení soudu nepodařilo prokázat, že smlouva o půjčce uzavřená mezi žalovaným 1) a žalovanou 2) ze dne [datum] je pravá a k jejímu uzavření došlo právě tohoto dne, aniž by došlo k jejímu reálnému naplnění. Nemohlo tak dojít ani k uzavření zástavní smlouvy ze dne [datum]. Tedy pokud se nepodařilo prokázat pravost listiny označené jako Smlouva o půjčce ze dne [datum], nemůže být platná ani zástavní smlouva, neboť jejím titulem, na základě kterého je zřizováno zástavní právo, je titul fakticky neexistující či nikoliv pravý, a takovéto uzavření zástavní smlouvy je absolutně neplatné v souladu s § 580 o. z. Pokud zástavní právo nebylo zřízeno na základě platného titulu, soudu nezbylo než určit, že zástavní právo na nemovitostech nevázne. S ohledem na výše uvedené se formální správností uzavření zástavní smlouvy již nezabýval. O náhradě nákladů řízení rozhodl s odkazem na §142 odst. 1 o. s. ř. dle úspěchu účastníků ve věci.

9. Proti tomuto rozsudku do výroku I. a III. podali včasné přípustné odvolání žalovaní. Upozornili na skutečnost, že všichni účastníci učinili nesporným, že do žalované 2) byla vložena částka ve výši [částka], což odpovídá částce uvedené ve smlouvě o půjčce. Neztotožňují se proto se závěrem soudu I. stupně, že by neprokázali pravost předmětné listiny a jeho postup mají za přepjatě formalistický. V řízení bylo učiněno nesporným a dále dokonce prokázáno, že předmětné peněžní prostředky byly do žalované 2) vloženy, neboť žalovaná 2) žádnými vlastními prostředky nedisponovala. K dispozici měla pouze peněžní prostředky, které jí svěřil žalovaný 1), případně žalobkyně. Upozorňuje také na postoj žalobkyně ve věci, kdy nejprve popírala, že by jakékoliv prostředky byly do žalované 2) vkládány, poté souhlasila s vkladem ve výši [částka], ale začala rozporovat, že by se mělo jednat o půjčku, a tvrdila, že jde o nenávratný vklad společníků. Tuto skutečnost měla prokázat žalobkyně. Soud I. stupně však důkazním břemenem zatížil žalované. Skutečnost, že předmětné peněžní prostředky byly v interním účetnictví žalované 2) vedeny jinak, nemůže jí k tíži žalovaných a rozhodně nelze na základě této skutečnosti být učiněn závěr o neexistenci půjčky. Závěr soudu I. stupně, že se žalovaným nepodařilo prokázat pravost smlouvy o půjčce, není správný, neboť vzhledem k tomu, že k poskytnutí prostředků došlo, došlo ke vzniku závazkového vztahu ze smlouvy o půjčce. Odvolatel v rámci odvolání zopakoval již uvedený motiv zatížení nemovitostí zástavním právem a navrhuje, aby odvolací soud rozsudku soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zamítne a přizná žalovaným právo na náhradu nákladů řízení, nebo jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

10. Žalobkyně se k odvolání nevyjádřila.

11. Odvolací soud, poté co zjistil, že odvolání bylo podáno včas a osobami oprávněnými, přezkoumal rozsudek včetně předcházejícího řízení dle § 212 a § 212a odst. 1, 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Odvolací soud neprve konstatuje, že soud I. stupně podřadil po právní stránce posuzovanou věc pod odpovídající zákonná ustanovení, pokud s ohledem na datum uzavření tvrzené smlouvy o půjčce vycházel s odkazem na § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), z příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do [datum] (dále jen „obč. zák“), upravující smlouvu o půjčce. U tvrzené zástavní smlouvy a výkladu právních jednání správně aplikoval OZ (§ 1312 a § 580 odst. 1).

13. Odvolací soud se ztotožňuje s hodnocením soudu I. stupně i v názoru, že tvrzený právní úkon (dikcí obč. zák.), uzavřený dne [datum], kterým se žalovaný 1) zavázal žalované 2) poskytnout částku [částka], je smlouvou o půjčce, nikoli smlouvou o výpůčce, neboť mělo být ujednáno přenechání věci druhově určené (peněz).

14. Obecně, jak již vysvětlil nalézací soud v napadeném rozsudku, smlouvou o půjčce se věřitel zavazuje dlužníkovi přenechat druhově určené věci na dočasnou dobu a dlužník se zavazuje vrátit věci stejného druhu. Smlouva o půjčce představuje tzv. reálný kontrakt, k jehož uzavření je nezbytné, aby věřitel odevzdal předmět půjčky dlužníkovi. Ke smlouvě o půjčce ve smyslu ustanovení § 657 obč. zák. nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

15. V tomto ohledu není důvodná odvolací námitka žalovaných, že účastníci učinili nesporným že částka [částka] byla do žalované 2) vložena. S touto tvrzenou skutečností se soud I. stupně v rámci řízení zabýval (srov. bod 5 napadeného rozhodnutí – nesporná tvrzení účastníků). Při posouzení, zda skutečně byla tato částka žalované 2) poskytnuta, však nevycházel pouze z nesporného tvrzení účastníků a odvolatelem namítaného nesprávně vedeného interního účetnictví, ale ze všech okolností, které v řízení vyšly najevo, ze kterých poskládal skutečný obraz skutkového stavu tak, jak jej zjistil, včetně toho, že žalovaný 1) a žalobkyně bezformálně do žalované 2) vkládali a čerpali finanční prostředky, přičemž žalovaná 2) byla založena výhradně za účelem nákupu nemovitostí žalobkyní a žalovaným 1), v té době ještě manžely, neboť tito jako cizí státní příslušníci nemohli podle tehdejší legislativy nemovitosti na území České republiky nabývat. Vyšel tedy nejen z účetnictví, ze kterého sice vyplývají vklady částek, ale i z doby pozdější, než byla tvrzená smlouva o půjčce uzavřena, ale také ze skutečností, že smlouvu měla připravovat žalobkyně, která však v dané době česky neuměla, se svou účetní, aniž by žalovaný 1) ovládal český jazyk, z neexistence vedeného dlouhodobého závazku v účetnictví žalované 2), z nemožnosti dispozice s touto částkou ze strany žalovaného 1) v době uzavření smlouvy, což potvrdil sám žalovaný 1). Je sice pravdou, že „reálný charakter smlouvy o půjčce je naplněn i bezhotovostním převodem částky na účet dlužníka nebo dohodou, že peníze, které byly dříve dlužníku předány z jiného právního důvodu, budou od uzavření smlouvy o půjčce tvořit předmět půjčky“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]), nicméně v daném případě taková situace nenastala, žalovaný 1) tvrdil, že peníze vkládal postupně, a z provedeného dokazování je zřejmé, že se tak stalo před i po datu uzavření tvrzené smlouvy o půjčce, tedy nedošlo k reálnému předání tvrzené peněžní částky ke dni uzavření smlouvy o půjčce.

16. V tomto směru, pokud soud I. stupně hodnotí žalovanými tvrzenou pravost a pravdivost listiny, které žalobkyně popírá, v souladu se zákonnými ustanoveními, nemůže jít o přepjatý formalismus.

17. Pokud se týká námitky, že důkazní břemeno ohledně vložení částky [částka] do žalované 2) z titulu vkladu společníka by měla nést žalobkyně, soud I. stupně v tomto směru učinil závěr, že s ohledem na zcela bezformální přístup žalobkyně a žalovaného 1) k žalované 2) nelze zjistit, zda se v konkrétních případech, kdy byly do žalované 2) vkládány prostředky, jednalo o půjčku, prostý vklad společníka nebo jiný druh transakce. Vzhledem k tomu, že nebylo ze strany žalovaného 1) prokázáno, že by k datu uzavření tvrzené smlouvy o půjčce byly peněžní prostředky ve výši [částka] do žalované 2) skutečně vloženy, prokazování skutečností, z jakého právního titulu byla v průběhu let do žalované 2) vložena částka [částka] (či vyšší, jak je zřejmé již jen z ceny žalovanou 2) nabývaných nemovitostí), nebylo pro danou věc nijak podstatné. Nutno zdůraznit, že soud I. stupně neučinil závěr, že by ze strany ostatních účastníků nebyly vkládány do žalované 2) žádné částky, učinil pouze závěr, že částka [částka] nebyla ze strany žalovaného 1) do žalované 2) vložena na základě jím tvrzené smlouvy o půjčce ze dne [datum] jako závěr podstatný pro existenci akcesorické smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem specifikovaným v bodě 1 tohoto rozsudku, datované dnem [datum].

18. Zástavní právo je právem akcesorickým. Z akcesorické povahy zástavního práva plyne, že zástavní právo se může vztahovat jen k takové pohledávce (v takové výši), která skutečně vznikla.

19. Vyplývá z toho, že zástavní právo platně vznikne na základě zástavní smlouvy, jen jestliže platně vznikla také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit. Jestliže pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, ve skutečnosti platně nevznikla (například proto, že nedošlo k uzavření smlouvy, podle které měla pohledávka vzniknout, že je taková smlouva neplatná apod.), není tu zástavní právo, i kdyby samotná zástavní smlouva byla bezvadná. Není-li tu tedy pohledávka, která má být zajištěna zástavním právem, není to důvodem neplatnosti zástavní smlouvy; tato okolnost má za následek, že podle zástavní smlouvy – ačkoliv jde o platný právní úkon a i když, jde-li o nemovitost, bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí – zástavní právo nevznikne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze sp. zn. [spisová značka] či [spisová značka]).

20. V daném případě soud I. stupně uzavřel, že nebyla platně uzavřena tvrzená smlouva o půjčce, neboť žalovaní neprokázali, že by skutečně došlo ke dni uzavření této smlouvy k plnění deklarované částky. Nepřesně ale konstatoval, že nemůže být platná ani zástavní smlouva. Z výše uvedeného je však zřejmé, že samotná skutečnost, že platně nevznikla pohledávka, pro kterou bylo zástavní právo zřízeno, nemá vliv na platnost zástavní smlouvy, ale na vznik zástavního práva, což ostatně soud I. stupně správně vyjádřil ve výroku I. napadeného rozsudku.

21. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.) bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaní v odvolacím řízení nebyli úspěšní. Ty se sestávají z odměny právního zástupce žalobkyně stanovené dle § 9 odst. 3 písm. a), § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“) z tarifní hodnoty [částka] ve výši [částka] za 1 úkon právní služby (odvolací jednání) a 1 paušál podle ust. § 13 odst. 4 AT ve výši [částka] za jeden úkon. S ohledem na to, že právní zástupce je plátcem DPH (viz osvědčení o plátci), náleží mu s odkazem na ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. i DPH ve výši 21 % z těchto částek. Celkem se jedná o částku [částka], kterou odvolací soud stanovil, v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř., zaplatit žalovaným k rukám právního zástupce žalobkyně ve lhůtě stanovené dle § 160 odst. 1 o. s. ř.).