o uložení povinnosti souhlasit s odevzdáním věci uložené do úschovy a o vzájemném návrhu o uložení povinnosti žalobkyni souhlasit s vydáním předmětu úschovy, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 1. 2025, č. j. 10 C 79/2024-48 ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 22. 7. 2025, č. j. 10 C 79/2024-81,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně nahradil souhlas žalovaného s vydáním předmětu úschovy uložené do úschovy Obvodního soudu pro [adresa], usnesením [bezpečnostní sbor], [adresa], ze dne 19. 9. 2023, č. j. [spisová značka], žalobci (výrok I.); žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náklady řízení (výrok II.), doplňujícím rozsudkem zamítl vzájemný návrh žalovaného, aby soud nahradil souhlas žalobkyně, tedy společnosti [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO], s vydáním osobního vozidla zn. [název], model [název], reg. zn. [SPZ], VIN: [VIN kód], včetně povinné výbavy, klíče od vozidla s dálkovým ovládáním a osvědčení o registraci vozidla č. [číslo](dále jen „předmět úschovy“ či „vozidlo“), žalovanému, tedy panu [Jméno žalovaného], nar. [datum], bytem [adresa] (výrok I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náklady řízení (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě došlé soudu dne 6. 3. 2024, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud nahradil souhlas žalovaného s vydáním předmětu uloženého do úschovy Obvodního soudu pro [adresa] výše uvedeným usnesením [bezpečnostní sbor]. Žalobkyně tvrdila, že je vlastníkem předmětu úschovy, neboť jako prodávající uzavřela dne 3. 8. 2022 se společností [právnická osoba], IČO: [IČO], se sídlem [adresa], zapsané v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka [číslo] (dále jen „autobazar“ nebo „kupující“), jakožto kupujícím, kupní smlouvu o prodeji vozidla. Kupní smlouva výslovně obsahovala výhradu vlastnického práva ve prospěch žalobkyně, tedy že autobazar nenabude vlastnické právo k vozidlu, dokud neuhradí žalobci kupní cenu. Vozidlo bylo autobazaru předáno a žalobkyně vystavila fakturu k uhrazení kupní ceny, kupní cena nikdy nebyla autobazarem žalobkyni v plné výši uhrazena. Autobazar i přes neuhrazení celé kupní ceny žalobkyni prodal vozidlo žalovanému. S ohledem na podezření ze spáchání trestného činu ze strany autobazaru podala žalobkyně trestní oznámení, následně bylo usnesením [bezpečnostní sbor], [adresa] ze dne 19. 9. 2023, č. j. [spisová značka], rozhodnuto o uložení vozidla a souvisejících věcí (osvědčení o registraci a klíčů) do úschovy nadepsaného soudu. Usnesením soudu I. stupně ze dne 22. 4. 2024, č. j. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 29. 4. 2024, bylo spojeno uvedené řízení s řízením vedeným pod sp. zn. 10 C 79 /2024, kterým se žalovaný domáhal, aby soud nahradil souhlas žalobkyně s vydáním předmětu úschovy s tvrzením, že dne 10. 8. 2022 uzavřel kupní smlouvu jako kupující s autobazarem jako prodávajícím o koupi předmětu úschovy. Žalovaný dovozoval, že k vozidlu nabyl vlastnické právo. K uzavření kupní smlouvy došlo v autobazaru [název], provozovaném [právnická osoba]. Dne 12. 8. 2022 byl žalovaný zapsán do osvědčení o registraci vozidla jako vlastník (do tzv. velkého technického průkazu), dne 12. 8. 2022 rovněž došlo k zápisu žalovaného do Centrálního registru vozidel jako vlastníka vozidla, a žalovaný tak byl považován státními orgány za vlastníka, a byl tak v dobré víře, že je vlastníkem vozidla, přičemž je v Centrálním registru vozidel zapsán jako vlastník dosud. Žalovaný má za to, že je řádným vlastníkem vozidla, neboť vozidlo nabyl na základě řádného titulu, tedy kupní smlouvy, a splnil veškeré své povinnosti, které mu ukládá zákon podle § 2079 odst. 1 o. z., neboť vozidlo od autobazaru převzal a zaplatil za něj sjednanou kupní cenu 1.750.000 Kč a autobazar jako prodávající vozidlo odevzdal a umožnil žalovanému nabýt k němu vlastnické právo.

3. Oba účastníci navrhovali zamítnutí vzájemné žaloby.

4. Soud I. stupně po provedeném dokazování a citaci příslušných zákonných ustanovení včetně německé úpravy kupní smlouvy v [místo] uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k vozidlu od společnosti [název], která byla v registru vozidel [stát] zapsána jako poslední vlastník vozidla na území [stát], na základě kupní smlouvy ([název]) ze dne 23. 3. 2022, když ve smlouvě byl převod vlastnického práva dohodnut a vozidlo bylo žalobkyni předáno. Žalobkyně na základě kupní smlouvy předala vozidlo autobazaru, přičemž uvedená kupní smlouva obsahovala výhradu vlastnického práva k vozidlu tak, že vlastnické právo k němu přejde na autobazar až úplným zaplacením kupní ceny žalobkyni. K úplnému zaplacení kupní ceny však nedošlo, neboť autobazar zaplatil žalobkyni pouze část kupní ceny a žalobkyně se zaplacení zbytku domáhala nejprve žalobou a poté přihlásila pohledávku spočívající v doplacení kupní ceny. Proto také nedošlo k přechodu vlastnického práva z žalobkyně na autobazar. Dále měl za prokázané, že autobazar, poté co převzal od žalobkyně vozidlo, uzavřel taktéž kupní smlouvu s žalovaným, ve které se s ním jako tvrzený vlastník vozidla dohodl na prodeji vozidla za dohodnutou kupní cenu, aniž by měl od žalobkyně zmocnění prodat vozidlo třetí osobě dříve, než k němu na něj přejde vlastnické právo. Autobazar vozidlo převzaté od žalobkyně žalovanému předal a žalovaný autobazaru zaplatil celou dohodnutou kupní cenu.

5. S ohledem na prokázané skutkové okolnosti případu a citovanou judikaturu Nejvyššího soudu se nalézací soud zabýval tím, ve smyslu § 1109 písm. b) o. z., zda žalovaný získal vozidlo od autobazaru v dobré víře, a uzavřel, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný v době uzavírání kupní smlouvy s autobazarem kupní smlouvu neviděl, neměl podezření, že by s vozidlem mohl nastat problém, když následná registrace vozidla na jeho osobu proběhla bez problémů. Nerozuměl tomu, co je napsáno k vozidlu v osvědčení Spolkové republiky Německo, stačilo mu vidět vozidlo vystavené v autobazaru, obecně dostal od autobazaru papíry, ale především vůbec nezjišťoval, zda autobazar může vozidlo prodat, či nikoliv. Soud I. stupně měl za to, že takový přístup žalovaného rozhodně nelze považovat za dostatečný investigativní přístup za situace, kdy jde o koupi ojetého motorového vozidla původem ze zahraničí, a naopak na místě je zvýšená pravděpodobnost, že převodce nemusí být k převodu oprávněn. S ohledem na prokázané skutečnosti soud I. stupně uzavřel, že u žalovaného v době, kdy vozidlo od autobazaru kupoval, dobrá víra v oprávněnost autobazaru k převodu absentovala; žalovaný jednal důvěřivě, což se projevilo nejen v době uzavření kupní smlouvy, ale i později, kdy nedbale spoléhal na to, že pokud byl zapsán do registru vozidel jako vlastník vozidla, je vše v pořádku, byť podle jeho subjektivního názoru tato skutečnost postačovala ke vzniku dobré víry, že autobazar na něj může vozidlo převést. Z výše uvedených důvodů nalézací soud žalobě žalobkyně vyhověl a doplňujícím rozsudkem poté zamítl opačný nárok žalovaného.

6. Proti oběma rozsudkům podal žalovaný včasné a přípustné odvolání, kterým požaduje, aby byly oba rozsudky v celém rozsahu a zrušeny a vráceny soudu I. stupně k dalšímu řízení. Nesprávnost napadeného rozsudku spatřuje v tom, že soud I. stupně na základě zjištěných skutečností a provedených důkazů nesprávně vyhodnotil dobrou víru žalovaného a nesprávně aplikoval § 1109 o. z. Má za to, že výhrada vlastnického práva měla účinky pouze mezi žalobkyní a společností [název]. Žalovanému takové vedlejší ujednání u kupní smlouvy známo nebylo a byl v dobré víře, že autobazar je oprávněn vozidlo prodat. Podotýká, že šlo o renomovaný autobazar, ve kterém se prodávala prémiová vozidla, a žalovaný s ním měl již pozitivní zkušenost z předchozí koupě. Nemohl tedy mít podezření, že by při koupi vozidla bylo něco v nepořádku, a to i s ohledem na cenu, která odpovídala typu vozidla a na následný převod vozidla na žalovaného v Centrálním registru vozidel. Tyto skutečnosti utvrdily dobrou víru žalovaného v oprávněnost autobazaru vozidlo prodat. Má za to, že mu svědčí zákonná ochrana institutu nabytí od neoprávněného dle § 1109 písm. b) o. z. i proto, že vozidlo získal za úplatu od podnikatele při jeho podnikatelské činnosti, v rámci běžného obchodního styku, prokázal dostatek opatrnosti, jakou od něj nelze rozumně při koupi zánovního vozidla vystavovaného v renomovaném autobazaru požadovat. Vozidlo bylo navíc žalovanému ještě v den podpisu kupní smlouvy, včetně všech dokladů, předáno a bylo mu umožněno k němu nabýt vlastnické právo. O 2 dny později byl zapsán jako vlastník vozidla v Centrálním registru vozidel. K otázce investigativní povinnosti kupujícího připomíná, že vozidlo kupoval v postavení spotřebitele od renomovaného podnikatele, což nalézací soud při hodnocení náležité opatrnosti nezohlednil, aniž by přihlédl k okolnostem konkrétního případu, kdy připomíná komentářový výklad § 1110 o. z., dle kterého nadále neobstojí závěry judikatury požadující, aby kupující v případě sebemenších pochybností využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil o oprávnění převodce věc převést. Skutečné, faktické, odevzdání věci pak představuje významnou indicií pro vnitřní přesvědčení nabyvatele, že je vlastníkem věci. Dále zdůraznil další závěry komentářové literatury, podle které by přemíra investigativních povinností mohla vést právě k tomu, čemu má institut nabytí od neoprávněného zabránit, a to ochromení soukromoprávního, zejména pak obchodního styku. Žalovaný má za nespravedlivé, aby větší ochrany požil ten, kdo dobrovolně někomu věc svěřil, aniž by za věc dostal zaplacenou celou kupní cenu než ten, kdo v dobré víře důvěřoval té samé osobě, zaplatil úplnou kupní cenu, a nakonec o vozidlo přišel. Opakuje, že se považuje po právu za vlastníka vozidla, neboť i ve smyslu ustanovení § 1109 písm. b) o. z. nabyl věc za úplatu od někoho, komu vlastník věc svěřil, danou osobou byl podnikatel, k převodu vlastnického práva došlo v rámci běžného obchodního styku při podnikatelské činnosti tohoto podnikatele a předmětem koupě byla věc, která není zapsána ve veřejném seznamu.

7. Žalobkyně ve svém vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že napadené rozsudky považuje za věcně správné a navrhuje jejich potvrzení. Zpochybňuje, že žalovaný při koupi vozidla v autobazaru skutečně vystupoval v postavení spotřebitele, neboť v samotné kupní smlouvě i faktuře k zaplacení vozidla je identifikován jako podnikatel svým DIČ a IČ. Rovněž ve velkém technickém průkazu vozidla je žalovaný uveden jako vlastník podnikatel. Nadto [bezpečnostní sbor] našla vozidlo v [místo] před obchodním domem, ale ve kterém žalovaný v té době pracoval, z čehož také dovozuje, že vozidlo má souvislost s jeho podnikatelskou činností. K dobré víře žalovaného upozorňuje na skutečnost, že to je vždy povinen prokázat nabyvatel, čímž dochází k odchylce od zásady stanovené v ustanovení § 7 o. z. Žalovaný byl při koupi vozidla povinen vynaložit investigativní činnost a o vozidlo v autobazaru se blíže zajímat. Nepopírá, že tato povinnost není bezbřehá, ale rozhodně by měla být alespoň nějaká. V projednávané věci však ze záznamu [bezpečnostní sbor] o výpovědi žalovaného vyplynulo, že žalovanému byl předložen velký technický průkaz, ve kterém byla jako vlastník zapsána německá společnost [název], a nikoliv český autobazar. Upozorňuje i na časovou souslednost, když autobazar měl vozidlo převzít dne 3. 8. 2022, kupní cenu za něj měl zaplatit do 2. 9. 2022, ale dne 10. 8. 2022 už podepsal kupní smlouvu s žalovaným. Má za to, že žalovaný se měl ptát na okolnosti nabytí vozidla autobazarem, neboť tuto investigativní činnost je nutno zejména vynaložit v případech, kdy je zvýšená pravděpodobnost, že převodce nemusí být vlastníkem vozidla, typicky při prodeji ojetých vozů, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2022, sp. zn. 24 Cdo 3166/2021. Žalovaný neprokázal, že by využil jakékoliv prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnické právo k předmětnému vozidlu.

8. Žalobkyně dále zpochybnila právo žalovaného podat další odvolání vzhledem k tomu, že došlo pouze o doplnění rozsudku, kterým byl pouze logicky zamítnut vzájemný návrh. Navrhuje, aby bylo odvolání žalovaného proti doplňujícímu rozsudku odmítnuto.

9. Odvolací soud, poté co zjistil, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou, přezkoumal rozsudky dle § 212 a § 212a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Soud I. stupně provedl dokazování v postačujícím rozsahu, správně zjistil skutkový stav, který nedoznal změn ani v odvolacím řízení, a proto z něj vycházel i odvolací soud. Věc posoudil správně i o stránce právní a v souladu s judikaturou. Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů (§ 132 o. s. ř.) dospěl soud I. stupně k závěrům, se kterými se žalovaný neztotožňuje, sama o sobě důvodnost odvolání nezakládá.

11. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k vozidlu kupní smlouvou uzavřenou se společností [název] dne 23. 2. 2022 a za vozidlo zaplatila kupní cenu. Byla tak jednoznačně oprávněna k převodu vozidla na autobazar. Poté jako prodávající převedla vozidlo kupní smlouvou ze dne 3. 8. 2022 na společnost [právnická osoba], IČO: [IČO], se sídlem [adresa] (autobazar), a to za kupní cenu 1.697.500 Kč splatnou na základě vystavených faktur dne 2. 9. 2022 s výhradou vlastnického práva, že vlastnické právo k vozidlu přechází na autobazar teprve úplným zaplacením kupní ceny vozidla. Vozidlo předala autobazaru s tím, že autobazar již zaplatil žalobkyni část splatné kupní ceny. Dne 10. 8. 2022 uzavřel autobazar a žalovaný kupní smlouvu, na základě které prodal autobazar žalovanému vozidlo za kupní cenu ve výši 1.750.000 Kč, byla také sjednána výhrada vlastnického práva. Z předložených smluv i faktury je zřejmé, že žalovaný je v nich označen jako podnikající osoba IČ a DIČ a vystupoval jako podnikatel. Při koupi vozidla také prohlásil, že se při uzavření smlouvy seznámil s právním a technickým stavem vozidla a je si vědom, že se jedná o použitou věc, zánovní vůz, je se stavem vozidla a jeho opotřebením srozuměn a nemá proti tomu výhrad. Žalovaným byla cena vozidla plně uhrazena a byl na základě dokladů od autobazaru zaregistrován do registru vozidel České republiky jako první vlastník na území ČR. Poté byla věc z důvodu podezření ze spáchání trestného činu autobazarem prověřována [bezpečnostní sbor] a oba účastníci žádali o vydání vozidla, přičemž vozidlo bylo složeno do soudní úschovy.

12. Při vyšetřování věci [bezpečnostní sbor] podal žalovaný vysvětlení a uvedl, že mu byl při prodeji vozidla autobazarem předložen německý technický průkaz a německá kupní smlouva na prodej vozidla, avšak neměl podezření, že by s vozidlem mohl nastat problém, když následná registrace vozidla na jeho osobu proběhla bez problémů. Dále uvedl, že předloženému technickému průkazu moc nerozumněl, takže ho ani nezarazilo, že jeho vlastníkem není autobazar.

13. Ačkoliv žalovaný jako kupující uzavřel dne 10. 8. 2022 s autobazarem kupní smlouvu ohledně předmětného vozidla a uhradil kupní cenu, pak za situace, že při koupi vozidla viděl německý technický průkaz, v němž je jasně uvedeno, že autobazar není vlastníkem vozidla, aniž by mu byla předložena kupní smlouva či jiné zmocnění nebo listina opravňující autobazar k prodeji vozidla, nemohl se spokojit s pouhým prohlášením autobazaru, že je oprávněn k prodeji vozidla. Taková okolnost je totiž objektivně způsobilá zpochybnit dobrou víru nabyvatele, žalovaného, o oprávnění prodávající strany vlastnické právo převést, a to tím spíše, že se nejednalo o nový, nýbrž zánovní vůz a žalovaný měl a mohl pojmout podezření, že autobazar není vlastníkem předmětného vozidla. Měl a mohl postupovat s běžnou péčí a opatrností a požadovat například prokázání vlastnického práva k vozidlu či doklad, na jehož základě mohl autobazar uzavřít za vlastníka kupní smlouvu. Pokud se týká námitky, že žalovaný jednal v postavení spotřebitele, tato skutečnost z obsahu provedených důkazů nevyplývá, neboť jak v kupní smlouvě, tak ve fakturách je žalovaný označen DIČ a IČ a v bodě II. 1 kupní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a autobazarem dne 10. 8. 2022 smluvní strany prohlásily, že tuto smlouvu uzavírají v souvislosti s jejich podnikatelskou činností. Vzhledem k tomu, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalovaný učinil jakýkoli krok k tomu, aby si vlastnictví vozidla ověřil, jednal zcela lehkomyslně, aniž by na tento závěr mohla mít vliv skutečnost, že žalovaný v minulosti uzavřel s autobazarem i jiné kupní smlouvy, jejichž předmětem byla jiná vozidla, jak sám uvedl.

14. Vzhledem k tomu, že žalobkyně prokázala skutečnosti vylučující objektivně posuzovanou dobrou víru žalovaného (§ 7 o. z.), je závěr soudu I. stupně, že zjištěné skutečnosti dobrou víru žalovaného při nabytí předmětného vozidla od neoprávněného objektivně vylučují, správný a soud I. stupně proto nepochybil, když žalobě vyhověl a současně vzájemný návrh žalovaného zamítl.

15. Z uvedených důvodů byl proto rozsudek soudu I. stupně, ve znění doplňujícího rozsudku, jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

16. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalobkyni, která měla úspěch i v této fázi řízení, byla přiznána náhrada nákladů sestávající z odměny advokáta za tři úkony právní služby (2x písemné vyjádření k oběma odvoláním a účast při odvolacím jednání) po 2 300 Kč podle § 6 odst. 1, § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhl. č. 177/1996 Sb., tří paušálních náhrad po 450 Kč (§ 13 odst. 4 cit. vyhlášky) a z 21% náhrady za daň z přidané hodnoty v částce 1.732,50 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem 9.982,50 Kč.