o odvolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 42C 194/2016-442, ve znění opravného usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 42C 194/2016-455,

1. Shora označeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.), a žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky [částka], spolu s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] ve výši [částka], s úrokem z prodlení ve výši [částka] od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok IV.), to vše poté, kdy výrokem I. připustil změnu žaloby tak, že žalobkyně po žalovaném domáhá zaplacení [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od [datum] do zaplacení (výrok I.) a řízení zčásti zastavil, a to co do kapitalizovaného úroku z prodlení z částky [částka] ve výši 8,05% ročně od [datum] do [datum], přesahující částku [částka] (výrok II.) Výrokem V. uložil soud I. stupně žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Takto soud I. stupně rozhodl v řízení o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] na náhradu majetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí v řízení sp. zn. 17 C 697/2010 u Okresního soudu [okres]. V tomto řízení třetí osoba ([jméno] Panuš) tvrdila, že je vlastníkem nemovitosti - pozemku parc. č. st. [číslo] s budovou [adresa] – rodinný dům, v k. ú. [část obce], obec Plzeň, a domáhala se proti žalobkyni, která byla v té době zapsána jako vlastník těchto nemovitostí, určení svého vlastnictví. Této žalobě bylo vyhověno (rozsudkem Okresního soudu [okres] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 17C 697/2010-99, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 14 Co 359/2011-160, dovolání žalobkyně odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 30 Cdo 544/2012-304); žalobkyně, jíž nesvědčil právní titul k užívání nemovitostí, byla nucena nemovitosti vyklidit.

3. Žalobkyně, která předmětné nemovitosti koupila od [jméno] [příjmení] (jehož nabývacím titulem byl převod práva, zajišťující půjčku [částka], poskytnutou na 1 měsíc panem [příjmení] panu [příjmení]) za částku 2, [částka], se domohla vydání rozhodnutí (rozsudek Okresního soudu Plzeň- město, ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 17C 355/2011-81, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 13 Co 421/2013-127), v němž byla panu [příjmení] uložena povinnost vrátit žalobkyni kupní cenu 2, [částka] (s úrokem ze prodlení v zákonné výši a zaplatit náklady řízení [částka]).

4. Žalobkyně dále tvrdila, že rozsudek Okresního soudu [okres] ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 17C 697/2010-99, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 14 Co 359/2011-160, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 30 Cdo 544/2012-304, na jejichž základě byl obnoven zápis vlastnického práva pana [příjmení] k předmětným nemovitostem, byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], č.j. I. ÚS 2219/12-224; zrušená rozhodnutí tedy představují nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk. V pokračujícím řízení Okresního soudu [okres], sp. zn. 17C 697/2010, byla žaloba pana [příjmení] proti žalobkyni zamítnuta, vzhledem k tomu, že pan [příjmení] ztratil aktivní legitimaci k žalobě o určení svého vlastnictví k předmětným nemovitostem, neboť je v mezidobí (dne [datum]) prodal.

5. Žalobkyně tvrdila, že jí vznikla škoda ve výši a) zaplacené kupní ceny za nemovitost 2, [částka]; žalobkyně se sice domohla uložení povinnosti panu [jméno] [příjmení] kupní cenu vrátit, ale exekuce vedená k vymožení této částky je prozatím bezvýsledná, protože povinný byl delší dobu ve výkonu trestu a nemá žádný majetek, b) zaplacené kupní ceny za movité věci – vybavení nemovitosti [částka], c) ušlý zisk z pronájmu nemovitostí [částka] podle nájemní smlouvy s dohodnutou dobou nájmu do [datum] s čistou výší nájmu [částka] měsíčně, kdy vzhledem k nucenému vyklizení ke dni [datum] ztratila příjem z této nemovitosti minimálně do konce dohodnuté doby nájmu, tj. do [datum], tzn. za 39 měsíců, d) za zhodnocení nemovitosti v letech 2008 – 2011 stavebními úpravami [částka], e) nákladů právního zastoupení a uložené povinnosti nahradit náklady řízení protistranám v řízeních, která vedla za účelem obnovení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, resp. v exekuci, která proti ní byla vedena poté, kdy dobrovolně nemovitosti nevyklidila; jde o tyto náklady: náklady práv. zastoupení před soudem I. st. [částka], náklady řízení před odvolacím soudem [částka], náklady právního zastoupení na žalobu na vydání bezdůvodného obohacení proti panu [příjmení] [částka], náhrada nákladů protistraně [částka], náhrada nákladů o určovací žalobě [částka], náklady za převzetí právního zastoupení pro dovolací řízení [částka], zpracování dovolání [číslo], SOP za podání dovolání [číslo], náklady na návrh na přiznání odkladného účinku dovolání za převzetí věci [částka] a zpracování návrhu na odkl. účinek dovolání [částka], převzetí zastoupení v řízení o ústavní stížnosti [částka], ústavní stížnost [částka], práv. konzultace [datum], [částka], práv. konzultace [datum] [částka], znalecký posudek k ocenění předmětných nemovitostí před jejich koupí od [jméno] [příjmení] [částka], h) náklady na podání exekučního návrhu proti E.Janečkovi za převzetí věci [částka] a za návrh na nařízení exekuce [částka], náklady na návrh na přiznání odkladného účinku dovolání za převzetí věci [částka] a zpracování návrhu na odkl. účinek dovolání [částka], za návrh na vklad do KN [částka], zaplacené náklady exekucí protistran dle vyčíslení exekutorů [datum] EÚ [obec], Mgr. [příjmení] [číslo] [datum] EÚ [obec], JUDr. D. [příjmení] [částka].

6. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne [datum] podala žádost o předběžné projednání shora uvedených nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“), kterou žalovaná vyřídila žádost stanoviskem ze dne [datum], nárokům žalobkyně však nevyhověla. Žalovaná namítala, že nároku žalobkyně na zaplacenou kupní cenu za předmětnou nemovitost ve výši [částka], za movité věci [částka] a na náhradu nákladů v daném exekučním řízení nelze vyhovět, protože exekuční řízení vedené proti [jméno] [příjmení] nebylo dosud skončeno, a nelze tedy vyloučit, že žalobkyně získá příslušnou částku od povinného; stát by jako poslední dlužník připadal v úvahu až v případě, kdy by nebylo možné uspokojit nárok žalobkyně od dlužníka [jméno] [příjmení]. Vznik škody ve výši [částka] za zhodnocení nemovitosti nebyl žalobkyní prokázán; nárok na vydání bezdůvodného obohacení je nutno uplatnit proti [jméno] [příjmení], jemuž byla navrácena zrekonstruovaná nemovitost. Státu tedy předchází dva dlužníci žalobkyně, konkrétně [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. [příjmení] [jméno] [příjmení] žalobkyně disponuje exekučním titulem na vydání bezdůvodného obohacení, vůči dlužníku [jméno] [příjmení] žalobkyně žádné nároky vůbec neuplatnila. Pokud jde o nárok žalobkyně na náhradu ušlého zisku ve výši [částka], případná škoda nevznikla žalobkyni v příčinné souvislosti s vydanými rozhodnutími, nýbrž v důsledku prodeje nemovitosti osobou, která nebyla jejím vlastníkem. Nároky na náhradu nákladů právního zastoupení, resp. nároky na náhradu nákladů řízení nejsou důvodné proto, že je žalobkyně mohla uplatnit v rámci procesních předpisů ovládajících řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí. Tím spíše pak nejsou důvodné nároky na náhradu nákladů exekuce protistrany v exekučních řízeních vedených proti žalobkyni pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] ve výši [částka]; žalobkyně byla v těchto řízeních osobou povinnou, byla jí uložena povinnost k náhradě těchto nákladů a nárok na náhradu škody žalobkyni nevznikl.

7. Soud I. stupně zjistil skutkový stav tak, jak jej tvrdila žalobkyně; dále zjistil, že žalobkyně koupila předmětné nemovitosti od [jméno] [příjmení], který je nabyl o cca 2 měsíce dříve, přičemž nabývacím titulem byl převod práva, zajišťující vrácení dluhu [částka] z půčky, poskytnuté panem [příjmení] panu [příjmení]. Na základě sdělení Okresního státního zastupitelství [okres] žalobkyni ze dne [datum] byly smlouvy o půjčce a o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, uzavřené mezi [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], jednoznačně lichvářské a nemravné. [jméno] [příjmení] byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu a vydírání a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a k trestu zákazu činnosti - sjednávání a zprostředkování půjček a dalších finančních produktů, a to po dobu 10 let.

8. Žalobkyně vede jako oprávněná proti [jméno] [příjmení] jako povinnému exekuci podle rozsudku Okresního soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 17C 355/2011-81, pro [částka] s příslušenstvím a náklady řízení [částka], u Exekutorského úřadu Kladno pod sp. zn. [spisová značka]. Soudním exekutorem bylo žalobkyni sděleno, že ve věci byly vydány exekuční příkazy na postižení movitých a nemovitých věcí povinného; exekuční řízení nebylo skončeno, došlo k částečnému uspokojení žalobkyně, a to v rozporu jejím tvrzením, že již nelze očekávat ze strany povinného vymožení jakéhokoliv plnění (z tohoto důvodu následně vzala žalobkyně žalobu částečně zpět).

9. Právní posouzení: Žalobkyně předběžně uplatnila nárok u žalované podle § 14 odst. 1, 3 OdpŠk dne [datum], uspokojen nebyl, proto věc může být projednána před soudem (§ 15 odst. 2 OdpŠk).

10. Soud I. stupně především dospěl k závěru, že v řízení Okresního soudu [okres] sp. zn. 17 C 697/2010 byla vydána 3 rozhodnutí, která byla posléze zrušena Ústavním soudem (rozsudek Okresního soudu [okres] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 C 697/2010 – 99, rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 14 Co 359/2011 – 160 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, č. j. 30 Cdo 544/2012 – 304), tedy došlo k vydání nezákonných rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk a žalobkyni z tohoto důvodu svědčí odpovědnostní titul podle OdpŠk.

11. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v řízení uplatnila více nároků, soud I. stupně zkoumal podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu u každého z nich.

12. Pokud jde o nárok na náhradu škody za zaplacenou kupní cenu za nemovitost 2, [částka] a v ní umístěné movité věci ve výši [částka], dospěl k závěru, že částku 2, [částka]„ lze považovat za škodu, která vznikla žalobkyni následkem nezákonného rozhodnutí“, avšak osobou, která za uvedenou škodu primárně odpovídá, je [jméno] [příjmení], nikoliv stát. Pokud jde o kupní cenu [částka] za věci movité – vybavení nemovitosti, nelze vznik této škody přičítat vydání nezákonných rozhodnutí, nýbrž jednání žalobkyně, která věci v nemovitosti ponechala; ohledně této části kupní ceny byla tedy nečinností žalobkyně přetržena příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vzniklou škodou. Nadto žalobkyně náhradu škody proti škůdci [jméno] [příjmení] exekučně vymáhá, a ač v průběhu řízení tvrdila, že se již nepodaří žádnou část její pohledávky na povinném vymoci, bylo toto její tvrzení vyvráceno, když došlo k částečné úhradě vymáhaného dluhu, v důsledku čehož vzala žalobkyně rovněž žalobu částečně zpět.

13. Soud I. stupně dále uvedl, že pokud došlo ke zrušení nezákonného rozhodnutí (o určení vlastnictví pana [příjmení] k nemovitosti), žalobkyni nic nebránilo, aby se domáhala vydání bezdůvodného obohacení po panu [příjmení], neboť ten se na úkor žalobkyně obohatil o„ cenu, kterou utržil za prodej nemovitosti“. Žalobkyně tedy nevyužila všech prostředků, které mohla využít, aby se domohla náhrady škody po primárních dlužnících.

14. Vzhledem k zásadě, že stát je až posledním dlužníkem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu, jedno vydané pod sp. zn. 25 Cdo 1158/2004 a sp.zn. 30 Cdo 3967/2013), soud I. stupně uzavřel, že s ohledem na probíhající a částečně dosud úspěšné exekuční řízení proti povinnému [jméno] [příjmení] a vzhledem k tomu, že žalobkyně nevyužila možností domáhat se vydání bezdůvodného obohacení proti panu [příjmení], nevznikla„ odpovědnost státu za nevymahatelnou pohledávku“ a uvedené nároky byly uplatněny proti státu předčasně.

15. Pokud jde o nárok na zaplacení částky [částka], odpovídající zhodnocení nemovitosti stavebními úpravami, je zřejmé, že toto zhodnocení bylo ve prospěch pana [příjmení], kterému byla nemovitost na základě nesprávného rozhodnutí soudů vrácena a který se tak bezdůvodně obohatil, když získal nemovitost ve větší hodnotě, než původně na základě jím napadené kupní smlouvy prodal panu [příjmení]. Žalobkyni škoda nevznikla, neboť má nárok na vydání bezdůvodného obohacení proti panu [příjmení]. Odpovědnost státu za tuto tvrzenou škodu není dána.

16. Pokud jde o nárok na náhradu ušlého zisku za pronájem nemovitosti (za 39 měsíců po [číslo]) v celkové výši [částka], soud I. stupně neshledal příčinnou souvislost vzniku tvrzené škody s vydáním nezákonného rozhodnutí, jímž byl určen vlastníkem nemovitosti pan [příjmení]. Soud I. stupně uvedl, že„ žalobkyně neztratila možnost s nemovitostí nadále disponovat v důsledku předmětného nezákonného rozhodnutí, nýbrž v důsledku jednání [jméno] [příjmení], který v mezidobí, než byla nezákonná rozhodnutí zrušena, převedl vlastnictví předmětné nemovitosti na třetí osobu, čímž de facto zmařil reparaci právních vztahů v následném řízení, protože v opačném případě by byla nemovitost žalobkyni vrácena. Jestliže se následně ukázalo, že [jméno] [příjmení] nebyl oprávněn s nemovitostí disponovat, je nutné vzít v úvahu i jeho odpovědnost za následný ušlý zisk z pronájmu dané nemovitosti. Žalobkyně se však ani po jednom z obou zúčastněných ušlého zisku nedomáhala“.

17. Ohledně uplatněných nároků na náhradu nákladů řízení, která žalobkyně zahajovala za účelem obnovy zápisu svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, resp. za účelem vrácení uhrazené kupní ceny za nemovitosti, soud I. stupně dospěl ohledně převážné části těchto nároků k závěru, že nebyly uplatněny důvodně. Náklady řízení Obvodního soudu [okres] sp. zn. 17 C 697/2010 žalobkyně měla možnost uplatnit (a uplatnila) v tomto řízení na základě procesních předpisů, proto nepředstavují škodu, která žalobkyni vznikla v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí (§ 31 odst. 1,2, OdpŠk). Pokud jde o žalobkyní uplatněný nárok na zaplacení náhrady za návrh na katastr nemovitostí ve výši [částka], tento soud I. stupně žalobkyni nepřiznal jako neúčelný, neboť byl žalobkyní vynaložen na zcela zjevně nedůvodný návrh na zápis poznámky spornosti, a to v době, kdy již neprobíhala soudní řízení, jejichž vedení je důvodem pro zápis takové poznámky. Další řízení z před katastrálním úřadem za účelem zabránění převodu nemovitosti na dalšího nabyvatele, bylo zahájeno rovněž nedůvodně, v době, kdy již byla nemovitost převedena na jinou osobu. Pokud jde o náklady na podání exekučního návrhu proti [jméno] [příjmení] v celkové výši [částka], žalobkyně tento nárok vymáhá v exekučním řízení, řízení probíhá a navzdory přesvědčení žalobkyně o nevymahatelnosti dané pohledávky se nadále daří dluh postupně vymáhat. Nárok byl uplatněn předčasně. Pokud jde o zaplacení nákladů exekuce protistrany dle vyčíslení exekutorů Mgr. [příjmení] a JUDr. [příjmení] v celkové výši [částka], soud I. stupně neshledal příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem této škody; náklady zanikly výlučně zaviněním žalobkyně, která nesplnila povinnost uloženou jí soudním rozhodnutím vyklidit předmětnou nemovitost. Pokud jde o nárok na zaplacení nákladů protistrany ([částka]) v řízení o žalobě na určení vlastnického práva žalobkyně proti žalované paní [příjmení], která nabyla nemovitosti koupí od pana [příjmení], v němž nebyla žalobkyně úspěšná, soud I. stupně neshledal příčinnou souvislost vzniku této škody s vydáním nezákonného rozhodnutí, když platební povinnost byla žalobkyni uložena na základě pravomocného rozhodnutí soudu, nikoli na základě nezákonných rozhodnutí soudů v řízení Okresního soudu [okres], sp. zn. 17 C 697/2010. Pokud jde nárok na náhradu výdajů na tvrzené právní konzultace ve dnech [datum] a [datum] v celkové výši [částka], žalobkyně neprokázala, že tyto úkony přímo směřovaly k odstranění nezákonného rozhodnutí, tedy není dána příčinná souvislost s vydáním nezákonného rozhodnutí.

18. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobu zamítl v části, v níž žalobkyně uplatnila shora uvedené nároky.

19. Soud I. stupně naopak uzavřel, že v důsledku vydání nezákonných rozhodnutí vznikla žalobkyni škoda odpovídající vynaloženým nákladům řízení, a to: a) ve výši [částka] + [částka] v řízení Okresního soudu Plzeň- město, sp. zn. 17C 355/2011, v němž se žalobkyně domohla proti [jméno] [příjmení] uložení povinnosti vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2, [částka]; b) [částka] v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení Okresního soudu Plzeň- město, sp. zn. 17C 697/2010, neboť prostřednictvím ústavní stížnosti došlo„ k nápravě nesprávných rozhodnutí soudů“; c) [částka] + [částka] vynaložené v řízení Okresního soudu Plzeň- město, sp. zn. 17C 697/2010 jako náklady dovolacího řízení; v něm sice žalobkyně nebyla úspěšná, šlo však o náklady vynaložené na vyčerpání opravných prostředků jako podmínky pro podání (úspěšné) ústavní stížnosti; d) [částka] odpovídající nákladům na znalecký posudek k ocenění předmětné nemovitostí před zakoupením předmětné nemovitosti žalobkyní; náklady vynaložila zbytečně, když následně pozbyla v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí, jímž bylo určeno vlastnictví [jméno] [příjmení]; z tohoto důvodu žalobě vyhověl v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení celkem [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně z této částky od [datum] do zaplacení.

20. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. odst. 2 o. s. ř.; soud I. stupně přiznal převážně úspěšné žalované přiznal právo na náhradu 97,13 % nákladů nezastoupeného účastníka řízení (§ 151 odst. 3 o.s.ř., vyhláška č. 254/2015 Sb.), které jí v řízení vznikly ve výši paušální náhrady [částka] za 11 úkonů právní služby po [částka], tj. [částka].

21. Tento rozsudek soudu I. stupně napadli včasným a přípustným odvoláním oba účastníci řízení.

22. Žalobkyně podala odvolání proti zamítavému výroku o věci samé (IV.) a proti nákladovému výroku (V.). Odvolací důvody podřadila ustanovení § 205 odst. 2 písm. b), písm. c), písm. d), písm. e) a písm. g) o.s.ř.

23. Žalobkyně především namítala, že vyhlášený rozsudek byl co do částky, ohledně níž bylo žalobě vyhověno, resp. ohledně níž byla zamítnuta, korigován opravným usnesením; takto podle názoru žalobkyně došlo ke změně rozhodnutí postupem, který je vyhrazen (§ 164 o.s.ř.) pro opravu chyb v počtech a psaní. Rozhodnutí soudu I. stupně by mělo být zrušeno již z tohoto důvodu. Podle názoru žalobkyně z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 17 C 697/2010 a z nálezu Ústavního soudu ČR I. ÚS 2219/12 ze dne [datum] zcela jednoznačně vyplývá, že žalobkyně se stala na základě své dobré víry vlastnicí nemovitostí, o jejichž určení vlastnictví byl veden spor. To ostatně potvrdil i Okresní soud Plzeň-město, když v rozsudku č. j. 17 C 697/2010-269 ze dne [datum rozhodnutí] (v dalším řízení po zrušení předchozího rozhodnutí Ústavním soudem) konstatoval, že žalobkyně (zde žalovaná [číslo]) byla v dobré víře při nabývání předmětných nemovitostí, která se odvíjela jak od zápisu v katastru nemovitostí, tak od skutečnosti, že nemovitost byla prodávána realitní kanceláří. Vytýkala proto soudu I. stupně, že nevzal dostatečně v úvahu, že v důsledku nezákonných rozhodnutí soudů bylo žalobkyni toto vlastnické právo odňato a že se jí nepodaří vymoci částku 2, [částka] odpovídající kupní ceně za nemovitost, která jí byla přiznána jako náhrada bezdůvodného obohacení proti [jméno] [příjmení]. Ten je v podstatě nemajetný, trestně stíhán, je mu uložena náhrada škody v trestním řízení vůči poškozeným ve výši několika milionů Kč a jediný majetek, který byl dosud nalezen, nepostačuje ani k náhradě příslušenství základní pohledávky žalobkyně na náhradu kupní ceny nemovitostí. Úvaha soudu v napadeném rozsudku, že se žalobkyně měla domáhat vydání bezdůvodného obohacení po [jméno] [příjmení] s ohledem na to, že inkasoval kupní cenu za prodej předmětných nemovitostí, je v rozporu s principem ochrany dobré víry jak [jméno] [příjmení], tak žalobkyně. [příjmení] [jméno] [příjmení], tak osoba, na niž vlastnické právo k nemovitostem převedl, byli při prodeji těchto nemovitostí v dobré víře; jediná osoba, vůči níž žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení (odpovídajícího kupní ceně za nemovitost), byl [jméno] [příjmení]. Žalobkyně toto právo uplatnila, avšak vzhledem k osobě povinného, který je trestně stíhán a odsouzen k náhradě škody poškozeným jeho trestnou činností, nemá reálné vyhlídky na uspokojení pohledávky. Dnes je zcela zřejmé, že žalobkyni nebude ani jednou z uvedených osob uhrazena náhrada škody, kupní cena včetně příslušenství a všech prostředků, které vynaložila v souvislosti s koupí nemovitosti a s neúspěšnými pokusy získat zpět vlastnictví, či alespoň uhrazenou kupní cenu. Po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby s ohledem na předpokládanou další bezvýslednost vedené exekuce proti [jméno] [příjmení] navrhla zastavení exekuce a tím přišla o pořadí v řadě exekučních věcí vedených proti [jméno] [příjmení]. Žalobkyně má za to, že v řízení před soudem I. stupně bylo prokázáno, že její pohledávku vůči [jméno] [příjmení] nelze jako přímý nárok uspokojit, tedy že jí vznikla škoda spočívající ve ztrátě majetku, za kterou stát jako tzv. poslední dlužník odpovídá z titulu vydání nezákonného rozhodnutí. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnou zamítavého výroku o věci samé (IV.) žalobě zcela vyhověl. Žalobkyně dále navrhla změnu výroku V. o nákladech řízení mezi účastníky tak, že jí bude přiznána náhrada nákladů„ dle předložené specifikace“ ve výši [částka].

24. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně.

25. Žalovaná podala odvolání proti vyhovujícímu výroku o věci samé (III.) a proti nákladovému výroku (V.), z důvodu uvedeného v § 205 odst. 2, písm. g) o.s.ř. Vytýkala soudu I. stupně, že nesprávně posoudil otázku odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu, pokud žalobkyni přiznal nárok na náhradu škody za náklady řízení o vydání bezdůvodného obohacení, které vedla proti [jméno] [příjmení], v celkové výši [částka] ([číslo] + [částka]). Je sice pravdou, že povinný je momentálně ve výkonu trestu odnětí svobody a pohledávky za ním jsou prozatím nedobytné, avšak exekuce z daného důvodu ještě nebyly zastaveny, takže žalobkyni škoda v podobě uvedených nákladů řízení dosud nevznikla. Nárok na náhradu škody ve výši [částka], jako nákladů na řízení před Ústavním soudem, jehož zásahem došlo k odstranění nezákonného rozhodnutí ve věci, byl přiznán v rozporu s § 31 odst. 2 OdpŠk, podle něhož náhradu nákladů řízení může poškozený uplatnit jako škodu jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů, anebo jestliže mu náhrada nákladů takto již nebyla přiznána; k vypořádání nákladů řízení účastníků tedy slouží zásadně samo řízení, v němž tyto náklady účastníkům vznikly. Zákon [číslo] Sb., o Ústavním soudu, obsahuje vlastní úpravu ohledně nákladů řízení před tímto soudem. Z ustanovení § 62 odst. 3) citovaného zákona je zřejmé, že náklady řízení, jež před tímto soudem účastníkovi vzniknou, si hradí účastník sám, pokud tento zákon nestanoví jinak. Výjimka z této obecné zásady je pak uvedena v § 62 odst. 4) citovaného zákona, dle kterého může Ústavní soud ČR v odůvodněných případech podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi jeho náklady řízení, což se v případě žalobkyně nestalo a tato to dokonce ani nenavrhla. V takovém případě podle názoru žalované došlo k přetržení příčinné souvislosti. Nárok na náhradu nákladů na dovolací řízení v celkové výši [částka] ([číslo] + [částka]) rovněž nebyl uplatněn důvodně. Soud I. stupně se dostatečně nezabýval prokázáním vzniku škody v této výši. K prokázání vzniku škody v této výši postačoval soudu I. stupně nečitelný doklad o vybrání hotovosti z účtu, příjmový pokladní doklad na částku [částka], přičemž nebylo prokázáno zaplacení žalobkyní, a pokladní složenka na [částka] o zaplacení zálohy za blíže nespecifikované právní služby pro Mgr. [příjmení]. Žalovaná má za to, že na základě daných dokladů nelze bez dalšího dospět k závěrům učiněným soudem, tedy že by žalobkyně prokázala vznik škody a že by za ni měla žalovaná odpovídat. Nárok na náhradu škody spočívající v nákladech na vypracování znaleckého posudku byl přiznán nedůvodně, neboť posudek byl zpracován za účelem ocenění nemovitosti při nákupu, tedy před vydáním nezákonných rozhodnutí. Již vzhledem k uvedeným časovým souvislostem nemůže být dána příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a uskutečněním tohoto výdaje žalobkyní. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil ve výroku III. tak, že se žaloba s návrhem na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni [částka] s příslušenstvím zamítá.

26. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení mu předcházející podle § 212 a § 212a o.s.ř.

27. Odvolací soud vycházel z odvolání žalobkyně ani žalovaného fakticky nenapadených skutkových zjištění soudu I stupně.

28. Soud I. stupně dovodil existenci odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk, vydaného v řízení Okresního soudu Plzeň- město, sp. zn. 17 C 697/2010); žalobu (ohledně většiny uplatněných nároků) zamítl na základě závěru, že stav majetku žalobkyně se sice snížil vynaložením kupní ceny za nemovitost, nákladů na stavební úpravy a nákladů na rozhodnutí Ústavním soudem, avšak pokud se žalobkyně domáhá náhrady této škody po primárním dlužníku (E. [příjmení]), resp. po jiném dlužníku (panu [příjmení], jehož majetek- předmětná nemovitost, měl být činností žalobkyně byl zhodnocen), nevznikla jí škoda spočívající ve ztrátě majetku, kterou by měl stát podle § 7 OdpŠk nahradit jako tzv. poslední dlužník. Soud I. stupně správně vymezil tři podmínky vzniku odpovědnostního nároku vůči státu podle OdpŠk. Nelze mu nic vytknout, ani pokud dovodil splnění podmínky existence nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. V daném případě bylo pravomocné rozhodnutí zrušeno Ústavním soudem; přestože poté bylo v řízení pokračováno, je dán odpovědnostní titul odpovídající nezákonnému rozhodnutí, bez ohledu na další průběh řízení, v němž bylo toto nezákonné rozhodnutí vydáno (srov. rozsudek Velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 31 Cdo 1954/2019-249, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo]). Soud I. stupně však nevzal dostatečně v úvahu, že další průběh řízení, v němž došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, může být významný z hlediska posouzení příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou újmou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 190/2013); v některých případech je proto nutno zohlednit výsledek řízení (typicky tam, kde rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno z procesních, nikoli z věcných důvodů). Jde o situace, kdy se zrušené rozhodnutí přes jeho nezákonnost ve výsledku ukáže být po věcné stránce správným; tj. pokud bylo takové rozhodnutí zrušeno, ale jeho výrok byl totožný s výrokem konečného rozhodnutí ve věci. V takovém případě pak žalobci nemohla vzniknout škoda spočívající ve snížení jeho majetkového stavu v důsledku rozhodnutí soudu, byť v mezidobí zrušeného pro nezákonnost. O takový případ se jedná v souzené věci. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2219/12, jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město, určující, že vlastníkem předmětné nemovitosti je [jméno] [příjmení], vyplývá ve vztahu k tomuto řízení pouze to, že„ Rozhodnutí obecných soudů byla zrušena proto, že zcela opominuly možnost, že by stěžovatelka (žalobkyně) sporné vlastnické právo mohla nabýt nikoliv derivativně (nemožnost derivativního nabytí vlastnictví nezpochybňuje ani Ústavní soud), nýbrž originárně, na základě své dobré víry. Soudy se vůbec nezabývaly otázkou naplnění stěžovatelčiny dobré víry, a to ani k její námitce. Proto jejich rozhodnutí nevycházejí z dostatečně zjištěného skutkového stavu, z kompletních a ucelených skutkových zjištění a jejich právní závěry nelze aprobovat“. Ústavní soud dodal, že„ ve vlastnických sporech vycházejících z případů nabytí nemovitosti evidované v katastru od nevlastníka nelze bez dalšího akcentovat princip, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než sám, nýbrž je rovněž třeba chránit dobrou víru nabyvatele nemovitosti. Tato dobrá víra otevírá cestu k uznání jeho vlastnického práva, pro něž je esenciální, nikoliv však jedinou podmínkou (při zhodnocení všech dalších okolností tak nakonec nemusí k uznání vlastnického práva dobrověrného nabyvatele dojít). Posuzování dobré víry nabyvatele nemovitosti má tudíž v řízení před soudem zásadní význam“. Z uvedeného vyplývá, že meritorní rozhodnutí vydaná v řízení Okresního soudu Plzeň- město, sp. zn. 17 C 697/2010 určující, že vlastníkem předmětné nemovitosti je [jméno] [příjmení], byla pro nezákonnost zrušena z procesních, nikoli z věcných důvodů. Ústavní soud shledal nezákonnost všech zrušených rozhodnutí v tom, že právní posouzení věci obecnými soudy bylo neúplné, tedy nesprávné, nikoli v tom, že jimi nebyla poskytnuta ochrana vlastnického práva žalobkyně. Nelze tedy uzavřít, že rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni byla zrušena proto, že žalobě o určení vlastnického práva [jméno] [příjmení] k předmětné nemovitosti nemělo být vyhověno. Otázka dalšího vývoje řízení byla proto relevantní pro posouzení příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí (o určení vlastnictví [jméno] [příjmení] k předmětné nemovitosti) a snížením stavu majetku žalobkyně, k němuž došlo vynaložením kupní ceny za nemovitost, nákladů na stavební úpravy a nákladů na zrušení, resp. změnu rozhodnutí, které bylo posléze zrušeno Ústavním soudem. Žalobkyně v odvolání vychází z toho, že vyhlášením nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2219/12, jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město určující, že vlastníkem předmětné nemovitosti je [jméno] [příjmení], došlo k „ restituci jejího vlastnictví k nemovitosti“, resp. že se Ústavní soud v odůvodnění nálezu pro tento závěr vyslovil. V citovaném nálezu však nebyl ve vztahu k věci souzené Okresním soudem Plzeň- město vysloven žádný závazný právní názor k otázce, kdo je vlastníkem předmětné nemovitosti. Otázka, zda vlastnické právo pana [příjmení] k předmětné nemovitosti (které nepozbyl vzhledem k absolutní neplatnosti nabývacího titulu [jméno] [příjmení]) obstojí vedle originárně (na základě dobré víry v katastrální zápis) vzniklého vlastnického práva žalobkyně, nebyla v dalším řízení Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 17C 697/2010 již řešena, vzhledem k tomu, že žalobce ([jméno] Panuš) nemovitost prodal. Pro účely posouzení příčinné souvislosti vzniku škody na majetku žalobkyně s vydáním nezákonných rozhodnutí v řízení Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 17C 697/2010, odvolací soud řešil tuto otázku jako předběžnou. Odvolací soud vycházel z bodu 58. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2219/12, podle něhož„ dobrá víra nabyvatele musí obecně požívat totožné ústavní ochrany jako vlastnické právo původního vlastníka, neboť vychází z fundamentálních principů právní jistoty a ochrany nabytých práv a souvisí též s nezbytnou důvěrou jednotlivců v akty veřejné moci. Dochází tak v takových případech ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. Nelze-li v konkrétním případě zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu“. Jak uvádí Ústavní soud v citovaném nálezu, při řešení kolize vlastnických práv je nutno na základě okolností jednotlivého případu zachovat maximum z obou dotčených práv, přičemž je zřejmé, že je nemožné chránit daná dvě práva současně, neboť se vzájemně vylučují. Buď tedy bude poskytnuta ochrana dobrověrnému nabyvateli a uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka, nebo bude uznáno vlastnické právo původního vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. V každém konkrétním případě je potřeba zohlednit jak určité obecné skutečnosti a souvislosti, dopadající na všechny případy řešeného typu, tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu. Za objektivní okolnosti považuje Ústavní soud poskytnutí ochrany dobrověrnému nabyvateli na základě důvěry v zápis vlastnictví v katastru nemovitostí, neboť nelze snižovat důvěru jednotlivců v akty veřejné moci. Za individuální okolnosti případu, které je třeba podle Ústavního soudu zohlednit při posouzení poskytnutí ochrany dobrověrnému nabyvateli, je pak třeba považovat např.: délku doby, která uběhla od vadného zápisu (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu) do katastru nemovitostí, než se původní vlastník začal domáhat svého práva, a okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu došlo. Podle Ústavního soudu, pokud dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, což nejsou zcela ojedinělé případy, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici. V převážné většině takových případů totiž bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházející podvodnému jednání. Ze spisu Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 17 C 697/2010, odvolací soud zjistil, že v řízení po zrušení rozhodnutí, určujícího vlastnictví [jméno] [příjmení] k předmětné nemovitosti, se soud (nad rámec odůvodnění zamítavého rozhodnutí ztrátou aktivní legitimace [jméno] [příjmení]) zabýval otázkou případného meritorního výsledku řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně, vycházejíc z důvěry v pravdivost zápisu vlastnictví k předmětné nemovitosti [jméno] [příjmení] v katastru nemovitostí, nabyla vlastnictví k ní originárním způsobem. Současně na základě kritérií vymezených Ústavním soudem pro řešení střetu vlastnických práv v obdobných případech uvedl, že výsledkem řízení by bylo bývalo vyhovění žalobě a určení vlastnického práva pana [příjmení]; vzal v úvahu především okolnosti převodu vlastnického práva [jméno] [příjmení] na [jméno] [příjmení], vysvětlení, že [příjmení]„ přišel o dům“ na základě zajištění půjčky od [jméno] [příjmení] ve výši [částka] převodem práva k nemovitosti v hodnotě 2, [částka] a že se domáhal určení svého vlastnického práva až cca po dvou letech proto, že se obával [jméno] [příjmení], který měl pověst násilníka a po dlouhou dobu si nebyl ani vědom možnosti, jak situaci zvrátit. Na straně žalobkyně vzal v úvahu, že disponuje exekučním titulem (na vydání kupní ceny) proti [jméno] [příjmení], který je zapsán jako vlastník několika nemovitostí. Obdobně o otázce možného výsledku řízení Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 17 C 697/2010 uvažoval odvolací soud; nad rámec výše uvedených skutečností vzal dále v úvahu okolnosti, za nichž došlo k absolutně neplatnému převodu vlastnického práva [jméno] [příjmení] k předmětné nemovitosti na [jméno] [příjmení]; pozici žalobkyně jako dobrověrné nabyvatelky vůči původnímu vlastníku [jméno] [příjmení] velmi oslabuje jak typ nabývacího titulu (zajišťovací převod práva), tak skutečnost, že mezi zápisem vlastnického práva [jméno] [příjmení] k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí a uzavřením kupní smlouvy se žalobkyní uplynuly cca 2 měsíce, a dále skutečnost, že prodávajícího [jméno] [příjmení] (jak vyplývá z přednesu právní zástupkyně žalobkyně před odvolacím soudem) provázela pověst člověka, který„ připravoval chudé lidi o bydlení“ a za související trestnou činnost byl posléze i odsouzen. Z uvedeného vyplývá, že pokud by bylo v dalším řízení (po zrušení původního rozhodnutí o určení vlastnictví [jméno] [příjmení] k předmětné nemovitosti) došlo k vydání meritorního rozhodnutí, došlo by i k legalizaci následku tohoto rozhodnutí (zápisu vlastnictví [jméno] [příjmení] v katastru nemovitostí jako vlastníka předmětné nemovitosti). Mezi tvrzenou škodou, která měla žalobkyni vzniknout a nezákonností původního rozhodnutí o určení vlastnictví [jméno] [příjmení] k předmětné nemovitosti proto nemůže být dán poměr příčiny a následku. Vzhledem k absenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a (nezpochybňovanou) nezákonností původního rozhodnutí o určení vlastnictví [jméno] [příjmení] k předmětné nemovitosti je vyloučen vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou tímto (byť formálně nezákonným) rozhodnutím. Pokud z tohoto důvodu není dána odpovědnost státu, není přiléhavá ani obrana žalované, že odpovědnost státu nevznikla vzhledem k absenci vzniku škody, dovozované z faktu, že žalobkyně může dosáhnout uspokojení přímých nároků proti fyzickým, resp. právnickým osobám. V řízení nebylo ani tvrzeno, že pravděpodobné předlužení dlužníka žalobkyně, pana [jméno] [příjmení], je důsledkem nezákonného rozhodnutí vydaného ve věci určení vlastnictví [jméno] [příjmení] k předmětné nemovitosti. Pokud z uvedených důvodů nebyly splněny všechny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za konkrétní nezákonné rozhodnutí, jsou nedůvodné veškeré nároky, které žalobkyně vůči státu v tomto řízení vznesla.

29. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku o věci samé (IV.) podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil a ve vyhovujícím výroku o věci samé (III.) podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že žaloba se rovněž ve zbývajícím rozsahu zamítá.

30. Vzhledem ke změně rozhodnutí soudu I. stupně bylo podle § 224 odst. 1,2 o.s.ř. opětovně rozhodováno o nákladech řízení před soudem I. stupně. Plně neúspěšná žalobkyně je podle § 142 odst. 1 o.s.ř. povinna zaplatit žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované jak náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně tak náhradu nákladů odvolacího řízení (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).

31. Výše náhrady nákladů řízení žalovaného byla určena podle § 151 odst. 3 o.s.ř., ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), c), vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve výši [částka] za jeden procesní úkon. Za řízení před soudem I. stupně se jedná o 11 úkonů specifikovaných v odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, celkem náhrada [částka]. Za řízení odvolací se jedná o tyto 3 úkony: odvolání, příprava na ú.j. dne [datum], a účast u tohoto jednání, celkem náhrada [částka].