o zaplacení 160 000 000 Kč s příslušenstvím,

1. Žalobci se žalobou ze dne 5. 1. 2023 domáhali na žalované zaplacení částky 160 000 000 Kč s úrokem z prodlení, jako náhrady za nemovitosti v katastrálním území [adresa] (původně zapsané ve vložce [číslo] pozemkové knihy pro katastrální území [adresa]). Uvedli, že jejich právní předchůdci, praotec žalobců [tituly před jménem] [jméno FO], narozený dne [datum], matka žalobce a) [jméno FO]), narozená dne [datum] a matka žalobců b) a c) [jméno FO] (provdaná [jméno FO]), narozená dne [datum], byli spoluvlastníky nemovitostí zapsaných ve vložce [číslo] pozemkové knihy katastrálního území [adresa], jmenovitě pozemku p. č. [číslo] o výměře 565 m2, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. [číslo] a dále pozemku parc. č. [číslo] o výměře 3 583 m2, zahrada, vše vedené v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zapsané na LV č. [číslo] v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa] (dále jen „Nemovitosti“). Nemovitosti byly po 29. září 1938 zkonfiskovány [stát], v rámci dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. byla vyslovena neplatnost převodů na [stát]. Následně tyto Nemovitosti nabyla včetně příslušenství Československá republika zákonem č. 127/1948 Sb., kterým československý stát nabývá pro [stát] a [stát] vlastnická práva k některým nemovitostem a movitostem. Zákon č. 127/1948 Sb. předpokládal, že za tento majetek, pokud nešlo o majetek konfiskovaný, poskytne československý stát náhradu ve výši obecné ceny dle výměru, který vydá [orgán]. Náhrada dle tohoto výměru je pak splatná do 60 dnů po vydání výměru o náhradě. Výměr pro stanovení náhrady nebyl vydán. Žalobci proto zahájili správní řízení dne 29. 6. 2017, ve kterém požadovali, aby [orgán] vydalo shora popsaný výměr. [orgán] návrh zamítlo rozhodnutím č. j. [číslo] ze dne 10. 4. 2019. Rozklad žalobců byl zamítnut [orgán] č. j. [číslo] ze dne 3. 1. 2020. Dle názoru žalobců tak žalovaná záměrně zmařila podmínku splnění splatnosti nároku žalobců, nárok na náhradu za Nemovitosti se stal splatným ke dni 6. 3. 2020.

2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě uvedla, že vlastnické právo právních předchůdců žalobců nebylo po 2. světové válce obnoveno. Skutečnost, že dekret č. 5/1945 Sb. zneplatnil veškeré majetkové převody nezakládá bez dalšího obnovení vlastnického práva, neboť to bylo třeba uplatnit žalobou. Žalobci neprokázali, že by tento nárok byl uplatněn, tedy neprokázali, že jim svědčí aktivní legitimace k podání žaloby. Uplatnila námitku promlčení, neboť i kdyby bylo obnoveno vlastnické právo právních předchůdců k Nemovitosti, mohli uplatnit restituční nárok pouze v restitučním řízení dle zák. č. 87/1991 Sb. a lhůta pro uplatnění takového nároku ke dni podání žaloby marně uplynula.

3. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu žalobce a) na zaplacení částky 80 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 7. 3. 2020 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu žalobce b) na zaplacení částky 40 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 7. 3. 2020 do zaplacení (výrok II.), zamítl žalobu žalobce c) na zaplacení částky 40 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 7. 3. 2020 do zaplacení (výrok III.), žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 1 050 Kč, resp. 525 Kč, resp. 525 Kč (výroky IV., V. a VI.).

4. Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že dědičkami po [tituly před jménem] [jméno FO] byly jeho dcery [jméno FO] a [jméno FO], každá jednou polovinou, že dědici po [jméno FO] jsou [jméno FO] a [jméno FO] /žalobci b), c)/, že dědicem po [jméno FO] je [Jméno žalobce A] /žalobce a)/. Rozhodnutím [orgán] č. j. [číslo], ze dne 10. 4. 2019 byla zamítnuta žádost žalobce o vydání výměru o náhradě podle zákona č. 127/1948 Sb. Rozhodnutím [orgán] č. j. [číslo] ze dne 3. 1. 2020 byl zamítnut rozklad žalobce a rozhodnutí č. j. [číslo] bylo potvrzeno. Na pozemku parc. č. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří, katastrální území [adresa], obec [adresa], stojí budova č. p. [číslo] a jako vlastník je evidována [stát]. Vlastníkem pozemku parc. č. [číslo], zahrada, katastrální území [adresa], obec [adresa], je [stát]. Dle knihovní vložky č. [číslo] katastrální obce [adresa], týkající se katastrálního čísla [číslo] a [číslo], podáním ze dne 15. 7. 1936 se vložilo vlastnické právo [tituly před jménem] [jméno FO] (1/2) a [jméno FO] (1/2); podáním ze dne 3. 7. 1937 se vložilo vlastnické právo [tituly před jménem] [jméno FO] (2/16), [jméno FO] (3/16) a [jméno FO] (3/16); podáním ze dne 25. 5. 1939 se poznamenal zákaz zcizení a zatížení bez svolení [jméno FO]; podáním ze dne 19. 12. 1939 se poznamenalo zabavení 5/8 [tituly před jménem] [jméno FO] s platností od 16. 3. 1939 k účelu převzetí [stát] prostřednictvím [orgán]; podáním ze dne 9. 4. 1941 a 21. 12. 1944 se zaneslo vlastnické právo [stát]; podáním ze dne 27. 2. 1948 se poznamenala [orgán]; podáním ze dne 21. 6. 1948 se vkládá vlastnické právo pro [stát]. [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] byli v roce 1939 spoluvlastníky Nemovitostí. Nemovitosti však byly v letech 1939 – 1941 zabaveny [stát]. Po skončení války byla na Nemovitosti prohlášena [orgán]. Po nabytí účinnosti zákona č. 128/1946 Sb. podal [tituly před jménem] [jméno FO] návrh k Okresnímu soudu [adresa], domáhal se vydání Nemovitostí zpět, toto řízení bylo zastaveno v roce 1950 pro nesoučinnost žadatele. Nemovitosti byly zákonem č. 127/1948 Sb. nabyty pro [stát] a [stát] jako válečná kořist. Nemovitosti nebyly oficiálně konfiskovány. Žalobci ani jejich právní předchůdci nebyli do dnešního dne odškodněni.

5. Zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně po právní stránce podle § 1 odst. 1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb., dle § 1 zákona č. 128/1946 Sb., dle § 1 odst. 1 písmeno B, č. 1., odst. 2 zákona č. 127/1948 Sb. dle § 1 odst. 1, § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.

6. Konstatoval, že podstata sporu spočívá v posouzení nároku žalobců, kteří se domáhají nápravy majetkové křivdy, ke které došlo v roce 1948, kdy byl majetek znárodněn československým státem. Dospěl k závěru, že jakkoli žalobci uvádí, že majetkový převod ve prospěch okupačních orgánů [stát] byl v důsledku vydání „[nazev] dekretů“ neplatný, měli žalobci příležitost nápravy tvrzených křivd v rámci řízení zahájeném dle restitučního zákona č. 87/1991 Sb. Žalobci se však snaží tyto předpisy de facto obcházet podáním žaloby na základě § 5 odst. 1 zákona č. 127/1948 Sb., čímž vytváří samostatné restituční řízení bez řádného právního rámce. Právě pro případy těchto křivd (způsobené v období let 1948 až 1990) totiž zákonodárce přijal zvláštní restituční zákony. Těmito zákony chtěl zákonodárce zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. V restitučních věcech je sice v důsledku toho nezbytné postupovat citlivě, nicméně uspokojení restitučního nároku musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, ale pouze v takto stanovené omezené míře. Na projednávanou věc dopadá zákon č. 87/1991 Sb., odčinitelnou křivdu (resp. restituční titul) totiž nepředstavuje samotné znárodnění, ale až následné neposkytnutí náhrady (nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 192/96). Ani skutečnost, že k odnětí věc došlo na základě zvláštního právního předpisu sama o sobě nebrání tomu, aby došlo k uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3218/2011, a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1385/13).

7. Dekret prezidenta republiky č. 124/1945 Sb. ve svém § 2 výslovně předpokládal, že k výmazu zápisu přechodu práva dojde na základě návrhu vlastníka, cesta k vrácení majetku právním předchůdcům žalobců spočívala ve využití zákona č. 128/1946 Sb., k obnovení vlastnického práva nedocházelo ex lege, nýbrž na základě rozhodnutí soudu. Touto cestou se i právní předchůdce žalobců vydal. Polemika stran poválečného (ne)obnovení vlastnického práva mezi žalobci a žalovanou je v zásadě bezvýznamná, podstatné je, že fakticky tento majetek právním předchůdcům žalobců vrácen nikdy nebyl, cesta k jeho vrácení se uzavřela s účinností zákona č. 127/1948 Sb., tj. dne 4. 6. 1948, resp. poté již bylo lze poskytovat náhradu podle § 5 tohoto zákona. Žalobci měli postupovat podle zákona č. 87/1991 Sb. a uplatnit svůj nárok u příslušného orgánu moci veřejné. Žalobci promeškali zákonem stanovenou lhůtu k uplatnění restitučního nároku, doposud nepodali žádost o finanční náhradu u příslušného ústředního orgánu.

8. Odmítl konstrukci žalobců, že se na ně zákon č. 87/1991 Sb. vůbec nevztahuje, že své právo mohou uplatnit kdykoliv, a jakkoliv je příběh právních předchůdců žalobců mimořádně bolestivý a politováníhodný, pokud by jejich argumentace byla přijata, stalo by se tak v rozporu s ústředními principy právního státu – principem právní jistoty a principem, že bdělým patří právo. K lhůtě pro uplatnění restitučního nároku se vyjádřil Nejvyšší soud, který uvedl, že osoba oprávněná realizuje svoje právo na vydání finanční náhrady podle § 13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. tím, že jej v zákonem stanovené lhůtě jednoho roku uplatní u příslušného ústředního orgánu státní správy. Tato lhůta je přitom lhůtou prekluzivní (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1050/2003, ze dne 26. 6. 2003). Žalobu zamítl, neboť obchází restituční zákony.

9. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., jejich náhradu přiznal úspěšné žalované. Výši nákladů žalované stanovil podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., v celkové výši 2 100 Kč (za 7 úkonů po 300 Kč a žalobcům uložil povinnost k náhradě nákladů podle podílu každého z nich na předmětu sporu.

10. Rozsudek napadli žalobci včasným odvoláním. Namítali, že Nemovitosti nebyly konfiskovány podle [nazev] dekretů, že zastavení řízení vedeného podle zákona č. 128/1946 Sb. je nerozhodné, neboť jeho pokračování po přijetí zákona č. 127/1948 Sb. postrádalo jakýkoli smysl, že jejich nárok vyplývá ze zákona č. 127/1948 Sb. a to až do dnešního dne. Aby mohl být použit zákon č. 87/1991 Sb., bylo by třeba tvrdit a prokázat, že byly splněny podmínky pro jeho použití, žalovaná však takové skutečnosti netvrdila ani neprokazovala. Setrvali na názoru, že zákon č. 87/1991 Sb. se na projednávanou věc nevztahoval a nevztahuje, křivda, která by měla být tímto zákonem napravena, nenastala. Také tvrdili, že o neposkytnutí náhrady za odebrané Nemovitosti nebylo rozhodnuto v rozhodném období dle zák. č. 87/1991 Sb., ale až 3. ledna 2020, zamítavým rozhodnutím [orgán] ve správním řízení, které předcházelo tomuto řízení a bylo nezákonné a nemravné. Opakovaně tvrdili totéž a sice, že jejich nárok byl a je dán dle zákona č. 127/1948 Sb., že restituční předpisy na něj nedopadají, restituční předpisy nemohly mařit a limitovat práva vycházející ze zákona č. 127/1948 Sb. Navrhli zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.

11. Žalovaná naopak trvala na potvrzení napadeného rozsudku pro jeho věcnou správnost, odvolání žalobců měla za liché. Uvedla, že nikdy nesporovala, že Nemovitosti, za něž se žalobci domáhají náhrady, byly odňaty dle zákona č. 127/1948 Sb. československým státem a byly předány do vlastnictví tehdejšímu [stát], nesporovala, že právní předchůdci žalobců činili kroky směřující k potvrzení jejich vlastnického práva, které jim bylo odňato v době [Anonymizováno], ani že zákon č. 127/1948 Sb. předpokládal vydání výměru k poskytnutí náhrady za odňatý majetek, k čemuž nedošlo. Souhlasila se závěrem soudu I. stupně, že se žalobci svých nároků měli domáhat dle zák. č. 87/1991 Sb., není na soudu v tomto řízení, aby posuzoval úspěšnost či neúspěšnost žalobců v restitučním řízení. Podstatné je, že po skončení období nesvobody se žalobci mohli domáhat svého nároku cestou restituce, to neučinili, přičemž k uplatnění finančního nároku dle zák. č. 87/1991 Sb. byla stanovena prekluzívní lhůta, která marně uplynula.

12. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo dle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

13. Odvolací soud účastníky seznámil s obsahem rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 5. 2022, č. j. [spisová značka], kterým byla zamítnuta kasační stížnost žalobce [jméno FO], ve věci správního rozhodnutí o vydání výměru o náhradě podle zák. č. 127/1948 Sb., s obsahem rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. 3. 2025, č. j. [spisová značka], jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce [Jméno žalobce A] domáhal v řízení podle V. části o.s.ř. nahrazení rozhodnutí [orgán], a to tak, aby vydalo výměr o náhradě za odňaté pozemky.

14. Žalobci v odvolacím řízení také tvrdili, že se soud I. stupně nezabýval otázkou, zda měli existující nárok dle zák. č. 127/1948 Sb., že existence tohoto nároku vylučuje aplikaci restitučního zákonodárství. Pokud žalovaná hovořila o promlčení nároku, to by mohlo nastat až po jeho splatnosti, podle zák. č. 127/1948 Sb. byla splatnost náhrady do 60 dnů po vydání výměru, a výměr nebyl vydán, tudíž nemohla nastat ani splatnost, ani promlčení.

15. Žalovaná uvedla, že i Ústavní soud v obdobných věcech vyslovil, že poškozené osoby měly postupovat cestou restituce.

16. Soud I. stupně ve věci provedl dostatečné dokazování, správně zjistil skutkový stav, který ostatně mezi účastníky nebyl sporný, věc správně posoudil po právní stránce.

17. Žalobci se domáhají finanční náhrady za Nemovitosti odňaté jejich právním předchůdcům dle zák. č. 127/1948 Sb., s tím, že jim za ně nebyla finanční náhrada vyplacena. I dle názoru odvolacího soudu měli svůj nárok uplatnit dle restitučních předpisů, zákona č. 87/1991 Sb., který se vztahuje na zmírnění následků majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v době od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.

18. Podle ust. § 13 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. písemnou žádost o finanční náhradu je třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději ve lhůtě jednoho roku nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci.

19. Lhůta stanovená v § 13 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb. je lhůtou hmotněprávní prekluzivní (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16.12.1998 sp. zn. 23 Co 1460/98).

20. V obdobné věci, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12.2.2013 sp. zn. 23 Co 3218/2011, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23.7.2013 sp. zn. III. ÚS 1385/13, dospěly tyto soudy k závěru, že za situace, kdy byla způsobena křivda odnětím nemovitostí, které mělo být kompenzováno náhradou předvídanou zák. č. 127/1948 Sb., k jejímuž vyplacení však nedošlo, se měli poškození domáhat náhrady cestou restitučních předpisů (zák. č. 87/1991 Sb.), neboť právě restitučním zákonodárstvím se demokratická společnost snažila alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd. Uplatněním nároku podle jiných právních předpisů nelze restituční – speciální zákon obcházet.

21. Žalobci zjevně zmeškali zákonnou prekluzívní lhůtu (§ 13 odst. 3 zák. č. 87/1991 Sb.) k uplatnění restitučního nároku, nyní se snaží ať už cestou správní žaloby, žaloby podle V. části o.s.ř., či cestou žaloby v tomto řízení, restituční zákon obejít. Takový postup však není možný. V tomto řízení nelze řešit, zda by žalobci splnili všechny předpoklady nastavené zák. č. 87/1991 Sb. k úspěchu v restitučním řízení, to je ostatně nerozhodné za situace, kdy nárok na finanční náhradu dle zák. č. 87/1991 nebyl v prekluzívní lhůtě uplatněn.

22. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně o nedůvodnosti žaloby, odvolací argumentace není s to správností napadeného rozhodnutí otřást. Rozsudek soudu I. stupně byl proto jako věcně správný potvrzen podle ust. § 219 o.s.ř. včetně správných výroků o nákladech řízení.

23. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., úspěšné žalované byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů za 3 úkony, za písemné vyjádření k odvolání, za přípravu k jednání a za účast u odvolacího jednání dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a vyhl. č. 254/2015 Sb., po 300 Kč. Povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení byla každému z žalobců uložena podle jejich podílu na předmětu sporu.