o návrhu na uznání cizího soudního rozhodnutí

1. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl návrh, kterým se žalobkyně domáhala uznání rozhodnutí [adresa] soudu ve městě [adresa] v Ruské federaci, č. [spisová značka], ze dne 24.6.2024, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného [Jméno žalovaného], narozeného [Datum narození žalovaného], bytem [Adresa žalovaného], hradit ve prospěch [Jméno žalobkyně], narozené [Datum narození žalobkyně], bytem [Adresa žalobkyně], výživné na jejich nezletilého syna [jméno FO], narozeného [datum] měsíčně ¼ výdělku a (nebo) jiného příjmu, a to od [datum] do dosažení zletilosti, tj. do [datum] a o povinnosti vybrat od žalovaného státní poplatek ve výši 150 rublů do místního rozpočtu v celém rozsahu, na území České republiky (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 6 655 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [Jméno advokáta] (výrok II.).

2. Žalobkyně se domáhala uznání cizozemského rozhodnutí, požadovala, aby na území České republiky bylo uznáno rozhodnutí [adresa] soudu ve městě [adresa] v Ruské federaci, č. [spisová značka], ze dne 24. 6. 2024 (dále také jen ruské rozhodnutí), které se stalo vykonatelným dnem jeho vydání a kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného platit výživné na nezletilého syna [jméno FO] ([jméno FO]) [jméno FO], ve výši ¼ výdělku žalovaného a nebo jiného příjmu žalovaného měsíčně, a to od [datum] do dosažení zletilosti a dále byla žalovanému uložena povinnost uhradit státní poplatek ve výši 150 rublů do místního rozpočtu. Odkazovala na čl. 54 odst. 1 písm. a) dvoustranné mezinárodní smlouvy uveřejněné vyhláškou č. 95/1983 Sb. o Smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (dále také jen „mezinárodní smlouva“) s tím, že se jedná o rodinnou věc majetkové povahy, pro případ, že by soud neaplikoval mezinárodní smlouvu, dovozovala postup podle § 16 odst. 1 zákona č. 91/2012 o mezinárodním právu soukromém (ZMPS), event. uznání rozhodnutí zvláštním výrokem.

3. Žalovaný namítal, že návrh byl českému soudu podán žalobkyní přímo, v rozporu s čl. 55 mezinárodní smlouvy, když žalobkyně nemá na území České republiky bydliště nebo přechodný pobyt, měla návrh podat prostřednictvím soudu (ruského), který ve věci rozhodl v prvním stupni. Dále namítal, že z předložených dokladů nevyplývá, že by byl v řízení řádně zastoupen, za situace, kdy se jej osobně neúčastnil, že doložení takového potvrzení je obligatorním požadavkem mezinárodní smlouvy (čl. 55 odst. 3). Tvrdil, že uznání cizího rozhodnutí brání, pokud o téže věci je vedeno řízení u českého soudu a toto řízení bylo zahájeno dříve, než bylo zahájeno řízení v cizině, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož uznání se navrhuje, že bylo vedeno řízení u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Namítal, že není dána materiální vzájemnost, neboť rozhodnutím [adresa] okresního soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne 25. 7. 2025 bylo odmítnuto uznání rozsudku Obvodního soudu pro [adresa], o svěření nezletilého do péče otce a ruským soudem byl zamítnut jeho návrh na návrat nezletilého do České republiky, že uznání rozhodnutí by se zjevně příčilo veřejnému pořádku, neboť nezletilý byl rozhodnutím českého soudu svěřen do péče otce, matce byla stanovena povinnost hradit výživné, vycestování nezletilého do Ruské federace proběhlo z iniciativy žalobkyně bez souhlasu žalovaného, v kontaktu s nezletilým mu brání.

4. Žalobkyně k námitkám žalovaného uvedla, že všechny obligatorní náležitosti pro podání návrhu dle čl. 55 mezinárodní smlouvy splnila, sice se aktuálně zdržuje na území Ruské federace, ale má stále hlášeno bydliště na území České republiky, v obvodu Obvodního soudu pro [adresa] na adrese [adresa], na této adrese účastníci vlastní nemovitost – bytovou jednotku, na této adrese se zdržuje žalovaný, má zde i místo podnikání. V řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, které žádá uznat, byl žalovaný řádně předvolán i řádně zastoupen svým právním zástupcem, tj. řízení se účastnil. Vyslovila názor, že není dána překážka litispendence, neboť není dána totožnost předmětu řízení, že není dán ani rozpor s veřejným pořádkem (krajní korektiv), rozhodnutí, které žádá uznat bylo vydáno v souladu s nejlepším zájmem nezletilého a ochrana tohoto zájmu je zaručena rovněž českým právním řádem. Samotná skutečnost, že zdejší opatrovnický soud rozhodl odlišně od zahraničního soudu nezakládá bez dalšího neslučitelnost s veřejným pořádkem, zejména nebyla-li tato vyživovací povinnost fakticky naplňována, došlo ke změně okolností, žalobkyně plní zcela svoji vyživovací povinnost. Měla za to, že není dána ani překážka nedostatečné vzájemnosti, neboť smluvní strany mezinárodní smlouvy se zavázaly ke vzájemnému uznávání rozhodnutí justičních orgánů v majetkových a nemajetkových věcech.

5. Soud I. stupně dovodil, že je dána jeho mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí věci podle čl. 56 odst. 1 mezinárodní smlouvy, jako soudu smluvní strany, na jejímž území má být rozhodnutí vykonáno, že je dána i jeho místní příslušnost, neboť v obvodu tohoto soudu může nastat skutečnost, která má pro uznání rozhodnutí význam, konkrétně v obvodu tohoto soudu má být výkonem postihnut majetek žalovaného, který má bydliště v obvodu Obvodního soudu pro [adresa]. Konstatoval, že cizí rozhodnutí v majetkových věcech se uznávají bez dalšího řízení, jak by tomu mohlo být i v tomto případě, nicméně je možné cizí rozhodnutí uznat ve zvláštním řízení v případě, kdy žalobkyně trvá na uznání rozhodnutím soudu, proto ve věci rozhodl, rozsudkem bez nařízení jednání v souladu s § 16 odst. 3, 4 ZMPS.

6. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně žádala uznání ruského rozhodnutí vydaného dne 24. 6. 2024 na základě žaloby podané dne 23. 8. 2023, kterým byla žalovanému uložena povinnost hradit žalobkyni výživné na jejich nezletilého syna [jméno FO], že rozhodnutí o vymáhání výživného se vykonává okamžitě, proti rozhodnutí bylo přípustné odvolání, ke dni 7. 8. 2024 rozhodnutí nenabylo právní moci, žalovaný byl v řízení zastoupen. Dne 29. 11. 2023 byl vydán Centrálním obvodním soudem města [adresa] rozsudek č. [spisová značka] ve věci návrhu žalovaného o navrácení nezletilého nezákonně přemístěného do Ruské federace z místa bydliště nezletilého v České republice, návrh byl zamítnut s odůvodněním, že nezletilý se již plně přizpůsobil životu v Ruské federaci. Dne 25.7.2025 bylo vydáno [adresa] obvodním soudem rozhodnutí č. [spisová značka] ve věci výkonu rozhodnutí zahraničního soudu na území Ruské federace, návrh žalovaného na výkon rozhodnutí vydaného Obvodním soudem pro [adresa] dne 18. 7. 2023 na území Ruské federace byl zamítnut s odůvodněním, že výkon rozhodnutí je v rozporu se zájmy nezletilého. Účastníci řízení mají ve spoluvlastnictví v režimu manželé cizího práva – nemovitost na adrese [adresa], žalovaný má na této adrese evidované sídlo v rámci svého živnostenského oprávnění. Na základě návrhu otce ze dne 1. 12. 2022 Obvodní soud pro [adresa] rozhodl rozsudkem ze dne 18. 7. 2023 č. j. [spisová značka] o úpravě poměrů k nezletilému [jméno FO] tak, že nezletilého svěřil do péče otce a matce uložil povinnost hradit výživné, rozsudek nabyl dne 20. 9. 2023 právní moci. Návrh matky podaný dne 25. 9. 2023 na změnu výchovy nezletilého [jméno FO] byl rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 5. 12. 2023, č. j. [spisová značka] zamítnut, rozsudek nabyl dne 18. 1. 2024 právní moci.

7. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil po právní stránce, dle čl. 54, 56, 60 mezinárodní smlouvy.

8. Dospěl k závěru, že je dána překážka uznání podle čl. 60 písm. d) mezinárodní smlouvy, dle něhož uznání může být odmítnuto, jestliže bylo již o téže věci mezi týmiž účastníky na území smluvní strany, kde má být rozhodnutí uznáno nebo vykonáno, vydáno dříve rozhodnutí, které nabylo právní moci, nebo jestliže orgán této smluvní strany zahájil dříve řízení v téže věci, že existence pravomocného rozhodnutí českého soudu o témže právním poměru představuje důvod pro odepření uznání. Vycházel z judikatury Nejvyššího soudu ČR o totožnosti věci (rozsudek ze dne 24. 3. 1999 sp. zn. 25 Cdo 1751/98). Uzavřel, že uznání ruského rozhodnutí brání rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 18. 7. 2023, vydaný v téže věci, tj. ve věci týkající se výživného nezletilého a plnění vyživovací povinnosti rodiče mezi týmž účastníky, který nabyl dne 20. 9. 2023 právní moci, a kterým byl nezletilý svěřen do péče otce a matce bylo stanoveno výživné. Žalobkyně se domáhá uznání ruského rozhodnutí vydaného až dne 24. 6. 2024. Z důvodu, že o téže věci bylo českým soudem dříve vydáno jiné pravomocné rozhodnutí, návrh zamítl. Dodal, že již detailně neposuzoval další důvody pro odepření uznání ruského rozhodnutí, nicméně i z dalších důvodů by bylo možné dospět k totožnému závěru, při aplikaci korektivu veřejného pořádku, když matka bez souhlasu otce změnila místo bydliště nezletilého, přestěhovala jej do Ruské federace, nerespektovala rozhodnutí českých soudů a pochybnosti budí rovněž otázka existence materiální vzájemnosti, když soudy Ruské federace odmítly uznat rozhodnutí českých soudů.

9. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., jejich náhradu přiznal úspěšnému žalovanému a jejich rozsah a výši specifikoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu.

10. Rozsudek napadla žalobkyně včasným odvoláním. Shrnula, že rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 18. 7. 2023 byl nezletilý [jméno FO] svěřen pro dobu do a po rozvodu manželství rodičů (žalobkyně a žalovaný) do péče žalovaného a jí byla stanovena vyživovací povinnost na nezletilého ve výši 3 000 Kč měsíčně, že ruským rozhodnutím ze dne 24. 6. 2024 byla žalovanému stanovena vyživovací povinnost na nezletilého ve výši ¼ výdělku nebo jiných příjmů měsíčně, od [datum] do zletilosti syna [jméno FO], tj. do [datum], že se domáhá uznání a výkonu ruského rozhodnutí. Uvedla, že stěžejním a v zásadě jediným důvodem, pro který byla žaloba zamítnuta, je údajná existence překážky dle čl. 60 písm. d) mezinárodní smlouvy. Namítala, že soud I. stupně nezohlednil skutečnost, že rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 24. 7. 2025, který nabyl právní moci dne 11. 9. 2025, byl zrušen výrok II. rozsudku ze dne 18. 7. 2023, kterým jí byla stanovena vyživovací povinnost na nezletilého, tím odpadla překážka pro uznání ruského rozhodnutí, již neexistuje dřívější pravomocné rozhodnutí českého soudu, které by uznání ruského rozhodnutí bránilo. Soudem I. stupně zjištěný skutkový stav nemůže obstát, řízení bylo zatíženo vadou, jež měla za následek nesprávné rozhodnutí. Navrhla zrušení rozsudku soudu I. stupně a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, případně jeho změnu tak, aby žalobě bylo vyhověno, ruské rozhodnutí bylo uznáno a prohlášeno za vykonatelné na území ČR a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení.

11. Žalovaný ve vyjádření k odvolání zopakoval svoji argumentaci, že návrh byl žalobkyní podán v rozporu s čl. 55 mezinárodní smlouvy, že z předložených dokladů nevyplývá, že byl v řízení u ruského soudu řádně zastoupen. Dále tvrdil, že překážka uznání ruského rozhodnutí z důvodu dřívějšího rozhodnutí českého soudu stále trvá, nezletilý byl českým rozhodnutím svěřen do jeho péče a postup, kdy by výživné mělo být hrazeno k rukám matky je absurdní, že uznání ruského rozhodnutí by se příčilo českému veřejnému pořádku. Navrhl, aby odvolání žalobkyně bylo zamítnuto.

12. Žalobkyně se v replice k vyjádření žalovaného vyjádřila k otázce svého bydliště v Ruské federaci i v České republice, namítala, že se žalovaný ruského řízení aktivně účastnil prostřednictvím svého právního zástupce, že českým rozhodnutím ze dne 24. 7. 2025 byla její formální vyživovací povinnost zrušena.

13. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo dle ust. § 212 a § 212a odst. 1, 5 o. s. ř., provedl dokazování listinami a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

14. Účastníci v průběhu odvolacího jednání souhlasně prohlásili, že ruské rozhodnutí ze dne 24. 6. 2024 je rozhodnutím konečným, nebyl proti němu podán opravný prostředek.

15. Žalobkyně v průběhu odvolacího jednání uznala, že nebylo správné vycestovat s nezletilým bez souhlasu žalovaného do Ruské federace, v této souvislosti poukazovala na v té době složité vztahy mezi účastníky, nicméně měla za důležité, aby jejímu návrhu bylo vyhověno, v zájmu nezletilého, který chce v Ruské federaci zůstat, a dovozovala, že po všech soudních rozhodnutích (českých i ruských) nyní může dojít k spravedlivému uspořádání poměrů účastníků.

16. Žalovaný v rámci odvolacího jednání uvedl, že ruské rozhodnutí není vykonatelné, když výživné, které by měl hradit není určeno pevnou částkou, že není dána aktivní legitimace žalobkyně k vybrání státního poplatku, než byla vyživovací povinnost matky zrušena rozhodnutím českého soudu, podal v Rusku návrh na výkon předcházejícího rozhodnutí českého soudu o péči a výživném.

17. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 18. 7. 2023 č.j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 20. 9. 2023, byl nezletilý [jméno FO] pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů svěřen do péče otce, matce byla uložena povinnost platit na výživu nezletilého 3 000 Kč měsíčně k rukám otce. V té době matka s nezletilým pobývala na území Ruské federace (od července 2022) a v Rusku probíhalo návratové řízení.

18. Dle protokolu o jednání ze dne 24. 7. 2025 ve věci sp. zn. [spisová značka] otec uvedl, že má v Rusku právníka a s tím věc řeší.

19. Rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 24. 7. 2025 č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 11. 9. 2025, bylo výživné určené matce rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 18. 7. 2023 č. j. [spisová značka] zrušeno. V té době byla zamítnuta žádost otce o navrácení nezletilého do České republiky, bylo určeno jeho bydliště v Ruské federaci, matka o nezletilého osobně pečovala a zajišťovala všechny jeho potřeby, a povinnost matky platit výživné k rukám otce existovala jen formálně a v kolizi s vyživovací povinností otce dle rukého rozhodnutí.

20. Rozhodnutím [adresa] okresního soudu v [adresa], věc č. [spisová značka], ze dne 24. 6. 2024, bylo vyhověno návrhu žalobkyně vymáhat od žalovaného, ve prospěch [Jméno žalobkyně], výživné na jejich nezletilého syna [jméno FO], měsíčně ve výši ¼ výdělku a (nebo) jiných příjmů, a to od [datum] do dosažení zletilosti [jméno FO], tj. do [datum], a vybrat od žalovaného státní poplatek ve výši 150 rublů do místního rozpočtu. Rozhodnutí bylo okamžitě vykonatelné, bylo možno proti němu podat odvolání, nabylo platnosti 18. 2. 2025. Žalobkyně (matka) podala dne 23. 8. 2023 žalobu o vymáhání výživného na nezletilé dítě. Dne [datum] bylo manželství účastníků rozpuštěno, dne 15. 9. 2022 vydal smírčí soudce soudní příkaz k vymáhání výživného od žalovaného, ve prospěch žalobkyně, na podporu syna [jméno FO], dne 8. 9. 2022 podal žalovaný (otec) návrh na zrušení soudního příkazu k vymáhání výživného, soudní usnesení ze dne 15. 9. 2022 bylo dne 4. 4. 2023 smírčím soudcem zrušeno. Na soudním jednání byla žalobkyně zastoupena zástupkyní [jméno FO]., žalovaný byl zastoupen zástupcem [jméno FO]., žalovaný nebyl přítomen, byl řádně uvědoměn a zajistil účast svého zástupce, který za něj namítal proti opodstatněnosti vznesených nároků.

21. Rozsudkem Centrálního obvodního soudu města [adresa] ze dne 29. 11. 2023 věc č. [spisová značka] byla zamítnuta žádost žalovaného vůči žalobkyni o navrácení protiprávně přemístěného dítěte do země trvalého pobytu (do České republiky). Žalovaný byl řádně předvolán, k soudnímu jednání se nedostavil a vyslal svého zástupce [jméno FO]. Věc byla posouzena dle Úmluvy o občanských aspektech mezinárodních únosů dětí podepsané v Haagu dne 25. 10. 1980 a Haagské úmluvy z 19. 10. 1996. Soud shledal, že došlo k protiprávnímu přemístění nezletilého [jméno FO] do Ruska, využil výjimky, kdy není povinen nařídit navrácení dítěte, spočívající v tom, že dítě žije v Rusku déle než rok, tamnímu životu se přizpůsobilo a vyslovilo přání zůstat s matkou na území Ruské federace.

22. Rozhodnutím [adresa] oblastního soudu ze dne 25. 7. 2025 věc č. [spisová značka] byl zamítnut návrh žalovaného na nucený výkon rozhodnutí Obvodního soudu [adresa] ze dne 18. 7. 2023 na území Ruské federace. Žalovaný byl o čase a místě soudního řízení řáně vyrozuměn, nedostavil se, jednal prostřednictvím zástupce [jméno FO]. Věc byla posouzena dle mezinárodní smlouvy, se závěrem, že jsou dány důvody pro odmítnutí výkonu cizozemského rozhodnutí, spočívající v tom, že matka byla zbavena možnosti účastnit se řízení, nucený výkon českého rozhodnutí by byl v rozporu se zájmem nezletilého, který má ústavní práva občana Ruské federace, porušením veřejného pořádku, a existuje pravomocné rozhodnutí ruského soudu ze dne 24. 6. 2024.

23. Rozhodnutím [adresa] okresního soudu v [adresa] ze dne 7. 5. 2024 případ č. [spisová značka], které nabylo právní moci dne 3. 9. 2024, bylo určeno místo bydliště nezletilého [jméno FO], u matky [Jméno žalobkyně]. Žalovaný se k jednání nedostavil, čas a místo projednání případu mu byly oznámeny, byl zastoupen zástupcem.

24. Účastníci mají ve spoluvlastnictví jako manželé cizího práva byt na adrese [adresa].

25. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně a žalovaný byli manželé, společně žili v České republice na adrese [adresa], kde se nachází bytová jednotka v jejich spoluvlastnictví, rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 18. 7. 2023 byl nezletilý [jméno FO] pro dobu do i po rozvodu manželství rodičů svěřen do péče otce, matce byla uložena povinnost platit výživné k rukám otce, matka nezletilého v červenci 2022 protiprávně přemístila na území Ruské federace, rozsudkem ze dne 29. 11. 2023 byla zamítnuta žádost žalovaného o navrácení nezletilého do České republiky, ruským rozhodnutím ze dne 24. 6. 2024 bylo rozhodnuto o vyživovací povinnosti otce-žalovaného ve prospěch matky-žalobkyně na nezletilého [jméno FO], rozhodnutím ze dne 7. 5. 2024 bylo určeno místo bydliště nezletilého v Rusku, rozhodnutím ze dne 25. 7. 2025 byl zamítnut návrh žalovaného na výkon českého rozsudku ze dne 18. 7. 2023 na území Ruské federace a rozsudkem českého soudu ze dne 24. 7. 2025 byl zrušen výrok o povinnosti matky platit výživné k rukám otce v rozsudku ze dne 18. 7. 2023.

26. Podle ust. § 16 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém (dále také jen ZMPS) uznání cizího rozhodnutí v majetkových věcech se nevyslovuje zvláštním výrokem. Cizí rozhodnutí je uznáno tím, že český orgán veřejné moci k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí českého orgánu veřejné moci. Je-li proti tomu namítána výhrada veřejného pořádku nebo i jiný důvod pro odepření uznání, ke kterým nemohlo být bez dalšího přihlédnuto, přeruší se řízení a je určena lhůta k zahájení řízení, pro které se odstavec 2 použije obdobně. Po jeho pravomocném ukončení nebo po marném uplynutí uvedené lhůty se v přerušeném řízení pokračuje.

27. Podle ust. § 16 odst. 2 ZMPS cizí rozhodnutí v ostatních věcech se uznávají na základě zvláštního rozhodnutí, jestliže tento zákon nestanoví, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení. I v případě, že se cizí rozhodnutí uznávají bez dalšího řízení, lze je na návrh uznat zvláštním rozhodnutím. Vyslovit uznání je místně příslušný okresní soud, který je obecným soudem toho, kdo uznání navrhuje, jinak okresní soud, v jehož obvodu nastala nebo může nastat skutečnost, pro kterou má uznání význam, jestliže zákon nestanoví něco jiného. Soud o uznání rozhoduje rozsudkem; jednání nemusí nařizovat.

28. Podle čl. 54 odst. 1 vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 95/1983 Sb. o smlouvě mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních (dále také jen mezinárodní smlouva či Smlouva) smluvní strany za podmínek stanovených v této smlouvě uznávají a vykonávají tato rozhodnutí vydaná na území druhé smluvní strany: a) rozhodnutí justičních orgánů v občanských, pracovních a rodinných věcech majetkové povahy, jakož i soudem schválené smíry v těchto věcech (dále jen "rozhodnutí"), b) rozhodnutí soudů v trestních věcech týkající se náhrady škody.

29. Podle čl. 55 odst. 1 Smlouvy návrh na výkon rozhodnutí se podává u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni. Tento soud postoupí návrh způsobem stanoveným v článku 3 soudu příslušnému o návrhu rozhodnout. Má-li navrhovatel výkonu rozhodnutí bydliště nebo přechodný pobyt na území smluvní strany, kde má být rozhodnutí vykonáno, může být návrh podán také přímo u příslušného soudu této smluvní strany.

30. Podle čl. 55 odst. 2 Smlouvy náležitosti návrhu na výkon rozhodnutí se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území má být výkon proveden.

31. Podle čl. 55 odst. 3 Smlouvy k návrhu se připojí:

a) rozhodnutí nebo ověřený opis tohoto rozhodnutí spolu s potvrzením o nabytí právní moci a vykonatelnosti nebo o vykonatelnosti před nabytím právní moci, pokud to nevyplývá z rozhodnutí samého,

b) potvrzení o tom, že účastník, proti kterému bylo rozhodnutí vydáno a který se řízení nezúčastnil, byl řádně a včas předvolán k řízení a v případě procesní nezpůsobilosti byl řádně zastoupen.

32. Podle čl. 55 odst. 4 Smlouvy návrh na výkon rozhodnutí a jeho přílohy je třeba opatřit ověřeným překladem do jazyka dožádané smluvní strany; zasílají se s potřebným množstvím stejnopisů tak, aby jeden stejnopis zůstal u justičního orgánu, který bude rozhodovat o výkonu, a každý účastník dostal jeden stejnopis.

33. Podle čl. 56 odst. 1 Smlouvy k uznání a nařízení výkonu rozhodnutí ve věcech uvedených v článku 54 je dána pravomoc soudu smluvní strany, na jejímž území má být rozhodnutí vykonáno.

34. Podle čl. 56 odst. 2 Smlouvy soud, který rozhoduje o uznání a nařízení výkonu rozhodnutí, se omezí na zjištění, zda jsou splněny podmínky stanovené touto smlouvou. Zjistí-li, že tyto podmínky jsou splněny, nařídí výkon rozhodnutí.

35. Podle čl. 60 Smlouvy uznání a výkon rozhodnutí uvedených v článku 54 může být odmítnut, jestliže:

a) podle právního řádu smluvní strany, na jejímž území bylo rozhodnutí vydáno, nenabylo právní moci nebo není vykonatelné, s výjimkou rozhodnutí, která jsou vykonatelná před nabytím právní moci;

b) podle právního řádu třeba jen jedné smluvní strany marně uplynula lhůta k výkonu rozhodnutí;

c) navrhovatel nebo odpůrce se nezúčastnil řízení v důsledku toho, že jemu nebo jeho zástupci nebylo včas a řádně doručeno předvolání nebo v důsledku toho, že předvolání bylo učiněno pouze veřejnou vyhláškou nebo jiným způsobem, který není v souladu s ustanoveními této smlouvy;

d) bylo již o téže věci mezi týmiž účastníky na území smluvní strany, kde má být rozhodnutí uznáno nebo vykonáno, vydáno dříve rozhodnutí, které nabylo právní moci, nebo jestliže orgán této smluvní strany zahájil dříve řízení v téže věci;

e) podle ustanovení této smlouvy, a v případech touto smlouvou neupravených, podle právního řádu smluvní strany, na jejímž území má být rozhodnutí uznáno a vykonáno, je k řízení ve věci dána výlučná pravomoc jejích orgánů.

36. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že je dána pravomoc českého soudu k projednání a rozhodnutí věci dle čl. 56 odst. 1 Smlouvy, i se závěrem, že je dána jeho místní příslušnost dle ust. § 16 odst. 2 věta třetí ZMPS, neboť v jeho obvodu se nachází majetek žalovaného i jeho bydliště, tedy v tomto obvodu může nastat skutečnost (např. návrh na nařízení exekuce - § 45 odst. 2 exek. řádu), pro kterou má uznání význam.

37. Soud I. stupně však ve věci rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť přehlédl, že české rozhodnutí ze dne 18. 7. 2023 o vyživovací povinnosti žalobkyně k nezletilému synovi, které dle jeho závěrů bránilo uznání ruského rozhodnutí na území ČR, již v době jeho rozhodnutí v této věci bylo pravomocně zrušeno, tedy že překážka uznání dle čl. 60 písm. d) smlouvy odpadla.

38. Odvolací soud nesdílí pochybnosti soudu I. stupně o rozporu uznání ruského rozhodnutí s českým veřejným pořádkem, ani o (ne)existenci materiální vzájemnosti. Není v rozporu s veřejným pořádkem, je-li žádáno uznání rozhodnutí, kterým byla žalovanému uložena povinnost platit výživné na nezletilého syna, za situace, kdy o nezletilého pečuje žalobkyně a žalovaný k němu dobrovolně vyživovací povinnost neplní. Uznání, resp. neuznání ruského rozhodnutí nemůže být nástrojem k potrestání matky za to, že nezletilého protiprávně přemístila do Ruské federace, že se nepodrobila rozhodnutí českého soudu a že ruským soudem nebylo návrhu žalovaného na navrácení nezletilého do ČR vyhověno. Odepření uznání ruského rozhodnutí by mělo nepříznivý následek pro nezletilého, když zamítnutím návrhu na uznání ruského rozhodnutí by bylo matce odepřeno je vykonat cestou exekuce. Smlouva upravuje pouze soudní výkon rozhodnutí, v exekučním řízení lze rozhodnutí vydané soudem v Ruské federaci vykonat tehdy, došlo-li k jeho uznání (viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.5.2021 sp. zn. 20 Cdo 3282/2020, ze dne 1. 7. 2016 sp. zn. 20 Cdo 1349/2016). Otázku vzájemnosti nelze posuzovat dle výsledku ruského rozhodnutí o neuznání českého rozsudku na území Ruské federace. Ruský soud se k vzájemnosti uznávání rozhodnutí jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany dle mezinárodní smlouvy přihlásil, přičemž na základě konkrétních zjištění dospěl k závěru, že s ohledem na vyjmenované důvody nelze rozhodnutí českých soudů na území Ruské federace uznat, z pro žalovaného nepříznivého výsledku ruského rozhodnutí o neuznání českého rozhodnutí však nelze dovozovat, že vzájemnost neexistuje.

39. Žalovaný namítal, že návrh v této věci byl k soudu podán v rozporu s čl. 55 odst. 1 Smlouvy. K tomu je nutno uvést, že v tomto článku Smlouvy je popsán způsob, kterak se má návrh dostat k soudu výkonu. Návrh může být podán u soudu, který rozhodnutí vydal, a poté cestou justičních orgánů smluvních stran ([orgán]) předán soudu státu výkonu, návrh může být podán soudu státu výkonu přímo, má-li žalobce na území tohoto státu bydliště nebo pobyt. Dle názoru odvolacího soudu má žalobkyně bydliště příp pobyt i v České republice, kde s žalovaným spoluvlastní bytovou jednotku, tedy mohla návrh podat českému soudu přímo. I kdyby však podmínka bydliště žalobkyně v ČR nebyla splněna, nebylo by možné z tohoto důvodu návrh zamítnout. Návrh byl českému soudu jako soudu státu výkonu podán a bylo by přepjatým formalismem jeho zamítnutí jen proto, že byl podán přímo a nikoli prostřednictvím justičních orgánů.

40. Žalobkyně spolu s návrhem předložila listiny v souladu s čl. 55 odst. 3, 4 Smlouvy. Ruské rozhodnutí obsahuje potvrzení o nabytí právní moci a vykonatelnosti, konečně i účastníci shodně uvedli, že se jedná o rozhodnutí konečné, nebyl proti němu podán opravný prostředek. Žalovaný byl dle textu rozhodnutí k jednání řádně a včas předvolán a jak přímo z tohoto rozhodnutí, tak i z dalších ruských rozhodnutí, vyplývá, byl zastoupen zvoleným zástupcem, který za něj opakovaně jednal nejen v rámci řízení, v němž bylo předmětné ruské rozhodnutí vydáno, ale i v dalších věcech. Není třeba předložení potvrzení o tom, že byl žalovaný řádně zastoupen, když tento požadavek se vztahuje na osoby procesně nezpůsobilé, což žalovaný není.

41. Námitka žalovaného, že ruské rozhodnutí není vykonatelné, neboť neobsahuje konkrétní částku výživného, ale výživné je určeno zlomkem výdělku nebo jiného příjmu, není opodstatněna. V této souvislosti odvolací soud odkazuje na rozhodnutí Okresního soudu v Chebu ze dne 20. 10. 1977 sp. zn. E 3769/77, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 26/83, na něž je odkazováno také ve Stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 1987 Cpjf 27/86, a které hovoří o tom, že cizí rozhodnutí, jímž bylo stanoveno výživné zlomkem, případně procentem mzdy (jiného obdobného příjmu) osoby, která má výživné plnit, lze vykonat podle ustanovení československého občanského soudního řádu, a dále popisuje, jak by mělo být ve výkonu rozhodnutí postupováno.

42. Možno uzavřít, že odvolací soud neshledal žádný důvod, pro který by uznání ruského rozhodnutí, pokud jde o výživné pro nezletilého, mohlo být odmítnuto dle čl. 54 a následujících, zejména pak dle čl. 60 Smlouvy.

43. S ohledem na všechny shora uvedené důvody odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku I. podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. změnil tak, že se rozhodnutí [adresa] okresního soudu v [adresa], v Ruské federaci, věc č. [spisová značka], ze dne 24.6.2024, kterým bylo rozhodnuto vymáhat od [Jméno žalovaného] narozeného [Datum narození žalovaného], ve prospěch [Jméno žalobkyně], narozené [Datum narození žalobkyně], výživné na jejich nezletilého syna [jméno FO], narozeného [datum], měsíčně ve výši ¼ výdělku a (nebo) jiných příjmů, a to od [datum] do dosažení zletilosti [jméno FO], tj. do [datum], uznává na území České republiky.

44. Podle § 219 o. s. ř. bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu I. stupně, pokud jde o uznání ruského rozhodnutí v rozsahu vymožení státního poplatku od žalovaného ve výši 150 rublů, souhlasí s argumentací žalovaného, že v této části žalobkyně není legitimována k výkonu, a tudíž její požadavek na uznání rozhodnutí i v tomto rozsahu je nedůvodný. Zde se jedná o státní poplatek, ve prospěch místního rozpočtu, který je vymáhán soudem či jiným příslušným orgánem, nikoli účastníkem řízení.

45. Nad rámec odvolací soud dodává, že z návrhu je zřejmé, že se žalobkyně domáhá uznání cizozemského rozhodnutí na území České republiky dle § 16 ZMPS, nikoli prohlášení vykonatelnosti dle § 19 ZMPS, z její strany se jednalo jen o formulační nepřesnost, konečně Smlouva ani žádné ustanovení o prohlášení rozhodnutí za vykonatelné neobsahuje.

46. S ohledem na změnu napadeného rozsudku rozhodl odvolací soud o nákladech řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím podle § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. Jejich náhradu přiznal žalobkyni podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť měla neúspěch jen ve zcela nepatrné části. Náklady žalobkyně za řízení před soudem I. stupně tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, a náhrada právního zastoupení podle vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále také jen vyhláška). Jde o odměnu za tři úkony právní služby (převzetí věci, podání návrhu a písemné vyjádření ze dne 25. 8. 2025) podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky, po 2 300 Kč dle § 9 odst. 1, § 7 vyhlášky z tarifní hodnoty 30 000 Kč, tři režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky a náhradu daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 1, 3 o.s.ř. ve výši 1 732,50 Kč, celkově 11 982,50 Kč. Náklady žalobkyně za odvolací řízení tvoří náhrada zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč, odměna za dva úkony právní služby (podání odvolání a účast u odvolacího jednání) podle § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky po 2 300 Kč dle § 9 odst. 1, § 7 vyhlášky z tarifní hodnoty 30 000 Kč, dva režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 vyhlášky a náhrada daně z přidané hodnoty dle § 137 odst. 1, 3 o.s.ř. ve výši 1 155 Kč, celkově 8 655 Kč. Žalobkyni nebyla přiznána odměna za 1 úkon právní služby, za repliku k vyjádření žalovaného, neboť se jednalo o úkon neúčelný, obsahující jen opakování již uplatněné argumentace.