o vyklizení bytu

1. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost vyklidit bytovou jednotku č. [číslo], o velikosti 1+1, o výměře 43,10 m2 v [číslo]. nadzemním podlaží domu čp. [číslo] stojícího na pozemku parc. č. [číslo], k.ú. [adresa], [adresa], vše zapsáno na LV [číslo] u Katastrálního úřadu pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], pro k.ú. [adresa], obec [adresa] a předat ho vyklizený žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 5 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala vyklizení uvedené bytové jednotky s odůvodněním, že žalovaný ji užívá bez právního důvodu poté, co skončil jeho nájem založený smlouvou ze dne 5. 12. 2022, která byla uzavřena na dobu jednoho roku. Žalobkyně dne 4. 12. 2023 informovala žalovaného o tom, že [funkce] [právnická osoba] neschválila prodloužení nájmu. Současně jej vyzvala k vyklizení bytu do 29. 2. 2024. Žalovaný byt nevyklidil a nadále jej užívá.

3. Žalovaný se žalobou nesouhlasil. Namítal, že byt obývá od roku 2001 a od roku 2011 pak se svou partnerkou a jejich společným synem. Jinou možnost bydlení nemají. V minulosti žádali o odkoupení bytu do svého vlastnictví, případně uzavření nájemní smlouvy na dobu neurčitou. Původně žalovaný přislíbil se z bytu odstěhovat do konce letních prázdnin v roce 2024, nicméně rodině se nepodařilo najít jiné adekvátní bydlení. Proto žalovaný očekával, že bude vyhověno jeho žádosti o uzavření nové nájemní smlouvy.

4. Soud I. stupně vyšel po provedeném dokazování ze skutkového závěru, že žalobkyni byla svěřena správa předmětné bytové jednotky, která je ve vlastnictví [právnická osoba]. Žalovaný byl nájemcem této jednotky na základě smlouvy o nájmu bytu uzavřené mezi účastníky dne 5. 12. 2022, a to na dobu jednoho roku. [funkce] [právnická osoba] usnesením ze dne 28. 11. 2023 neschválila prodloužení předmětné nájemní smlouvy s ohledem na to, že žalovaný dlouhodobě neplnil podmínky nájemní smlouvy. O tom byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 4. 12. 2023, byl rovněž vyzván k předání bytu nejpozději k 29. 2. 2024 a byl informován o tom, že bylo schváleno uzavření dohody o dvou splátkách dluhu na nájemném v celkové výši 124 264 Kč. Ke dni vyhlášení napadeného rozsudku žalovaný byt nevyklidil.

5. Po právní stránce soud I. stupně vztah účastníků posoudil podle § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), o nájmu. Dospěl k závěru, že nájem bytu zanikl uplynutím doby, na niž byl sjednán. Vyložil, že za situace, kdy žalobkyně odmítla se žalovaným uzavřít novou smlouvu, soud musí respektovat autonomii její vůle. Žalovanému byla dána lhůta k vyklizení do 29. 2. 2024 a žalovaný následně sám přislíbil byt vyklidit do konce prázdnin roku 2024. Svému slibu však nedostál a byt užívá nadále bez právního důvodu. Žalobě tak soud I. stupně vyhověl.

6. Náhradu nákladů řízení soud I. stupně přiznal úspěšné žalobkyni dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a to za zaplacený soudní poplatek a 3 úkony nezastoupeného účastníka dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

7. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalovaný včasné odvolání. V něm uvedl, že mu byla udělena mezinárodní ochrana – azylant. Byt mu byl poskytnut jako azylový již v roce 2001. V této souvislosti žalovaný v odvolání citoval obecné informace z internetových stránek [orgán], oddíl Azyl a uprchlictví, o pravidlech pro přiznávání statusu azylanta. Dále citoval z internetového portálu provozovaného Integračním centrem [adresa] informace o možnosti získat podporu od státu v rámci Státního integračního programu (SIP), a to mimo jiné pomoc s hledáním bydlení, hrazení nákladů na stěhování a základní vybavení. V odvolání dále poukázal na to, že již v podání z 6. 8. 2024 souhlasil s vystěhováním z předmětného bytu, avšak jen za podmínky zajištění náhradního bydlení. Zdůraznil, že nemá jinou možnost bydlení. Dále uvedl, že nárok na zajištění náhradního bydlení vyplývá ze zákona o pobytu cizinců na území ČR a zákona o azylu, když adresu trvalého pobytu je nutné evidovat u [orgán]. Při jednání odvolacího soudu žalovaný dále argumentoval tím, že je osobou zvláště zranitelnou ve smyslu § 6 zákona č. 175/2025 Sb., o poskytování některých opatření v podpoře bydlení. Obce jsou pověřeny výkonem podpory zranitelných osob a pobírají za to od státu finanční prostředky. Žalobkyně je veřejnoprávní korporací, měla by proto poskytnout žalovanému bytovou náhradu. Pokud žalovaný nebude mít stálé bydlení, nemůže pobírat sociální dávky. Dále uvedl, že den před konáním jednání odvolacího soudu podal k žalobkyni žádost o povolení splátek dluhu, neboť má pouze nepravidelné příjmy. Navrhl zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k novému rozhodnutí.

8. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně. Uvedla, že žalovaný v době trvání nájmu dlouhodobě neplatil nájemné a úhrady spojené s užíváním bytu. Pouze krátce před vyhlášením napadeného rozsudku doplatil část dluhu, nyní již opět nic neplatí. Jeho dluh v současné době přesahuje částku 260 000 Kč. Žalobkyně jej opakovaně informovala o tom, že z důvodu jeho nedisciplinovanosti nájem nebude prodloužen. K argumentaci žalovaného přednesené při jednání odvolacího soudu uvedla, že žádné finanční prostředky od státu na bydlení žalovaného neobdržela. Proti žalovanému probíhá exekuční řízení.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo, dle § 212, § 212a o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a dospěl ke správným skutkovým zjištěním, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje.

11. Jedná se o věc s cizím prvkem, neboť žalovaný je státním příslušníkem [stát]. Soud I. stupně správně mlčky dovodil svou mezinárodní příslušnost, která při neexistenci dvoustranné mezinárodní smlouvy vyplývá z článku 24 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Brusel I. bis), neboť předmětem řízení je nemovitost. Rozhodným právem je právo české, které účastníci sjednali ve smlouvě, a jeho použití v dané věci tak vyplývá z článku 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I).

12. Pro posouzení věci je podstatné, že nájem bytu byl sjednán na dobu určitou ve smyslu § 2204 o. z. a skončil uplynutím doby, na niž byl ujednán, tj. 4. 12. 2023. Skončením nájmu vznikla žalovanému povinnost byt vyklidit a odevzdat žalobkyni (§ 2292, § 2293 o. z.). Nárok žalobkyně na vyklizení bytu je tedy zcela v souladu s § 1040 o. z., který stanoví, že kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

13. Pro úplnost odvolací soud uvádí, že k obnovení nájmu podle § 2285 o. z. nedošlo, neboť žalobkyně žalovaného dopisem z 4. 12. 2023 informovala o neprodloužení nájmu a vyzvala jej k vyklizení bytu.

14. K odvolací argumentaci žalovaného, že souhlasil s vystěhováním za podmínky zajištění náhradního bydlení, odvolací soud uvádí, že povinnost pronajímatele poskytnout bytovou náhradu po skončení nájmu bytu na dobu určitou z žádného ustanovení občanského zákoníku nevyplývá.

15. Odvolací soud se dále zabýval námitkami žalovaného založenými na jeho postavení azylanta a na tvrzení, že mu má být zajištěno náhradní bydlení, resp. že bez „stálého bydlení“ nemůže pobírat sociální dávky. Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, upravuje mimo jiné státní integrační program a azylová zařízení jako nástroje veřejné správy v oblasti integrace osob s mezinárodní ochranou. Z uvedeného zákona plyne, že podpora v rámci Státního integračního programu je koncipována jako pomoc v počátcích integrace (zaměřená mj. na bydlení) a je časově omezená. Jedná se však o podporu s hledáním bydlení, nikoli ubytování jako takové. Tyto skutečnosti samy o sobě vylučují závěr, že by z postavení azylanta plynul soukromoprávní nárok na poskytnutí (natož bezplatného) bydlení v obecním bytě, nebo že by vyklizení bylo možné podmínit poskytnutím bytové náhrady.

16. Ani poukaz žalovaného na povinnost evidovat adresu pobytu nemůže založit jeho právo setrvat v bytě bez právního důvodu, popřípadě nárok na náhradní byt. Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, výslovně stanoví, že z ohlášení místa pobytu cizince na území nevyplývají žádná práva k objektu ani k vlastníkovi nemovitosti, v níž je cizinec k pobytu přihlášen (§ 93 odst. 3).

17. K argumentaci žalovaného založené na zákoně č. 175/2025 Sb., o poskytování některých opatření v podpoře bydlení, odvolací soud uvádí, že tento předpis upravuje veřejnoprávní systém poradenství a podpůrných opatření v bydlení, včetně vymezení pojmu zvláštní zranitelnosti (§ 6) a výkonu státní správy prostřednictvím kontaktních míst (§ 10 a § 12). Jde o rámec veřejné správy a podpory, nikoli o právní úpravu, která by v soukromoprávním vztahu pronajímatele a nájemce založila povinnost pronajímatele poskytnout bytovou náhradu nebo omezila právo domáhat se vyklizení bytu po skončení nájmu. Pokud žalovaný tvrdí, že bez stálého bydlení nebude moci pobírat sociální dávky, tato okolnost je právně irelevantní pro posouzení, zda mu svědčí soukromoprávní titul k užívání bytu a zda žalobkyně má povinnost poskytnout bytovou náhradu. Taková povinnost z citované právní úpravy nevyplývá. Na tomto závěru nic nemění skutečnost, že žalobkyně je [právnická osoba], tedy [právnická osoba].

18. Odvolací soud neshledal ani rozpor uplatněného nároku s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3, § 8 o. z. Žalobkyně se domáhá vyklizení bytu poté, co nájem sjednaný na dobu určitou skončil a žalovaný byt přes výzvy, opakovaně dodatečně poskytnuté lhůty a své přísliby neodevzdal. Jde tedy o standardní výkon oprávnění domáhat se ochrany vlastnického práva. Zohlednění osobních a sociálních poměrů žalovaného, včetně jeho tvrzení o dopadech na čerpání dávek, nemůže samo o sobě založit povinnost žalobkyně poskytnout bytovou náhradu ani vyloučit vyklizení.

19. Odvolací soud tedy z výše uvedených důvodů napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř., a to včetně správného výroku o nákladech řízení.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 o. s. ř. a jejich náhrada byla přiznána úspěšné žalobkyni. Její náklady jsou tvořeny paušální náhradou nákladů nezastoupeného účastníka stanovenou dle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za jeden úkon (účast u jednání). Výši náhrady odvolací soud stanovil v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 tak, aby svou výší odpovídala paušální náhradě nákladů dle § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, tj. částce 450 Kč.