o 45 809 Kč s příslušenstvím

1. Soud I. stupně shora označeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení částky 45 809 Kč s úrokem z prodlení od 9. 12. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 300 Kč (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení doplatku přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Krajského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně při stanovení výše zadostiučinění vycházela z částky 107 684 Kč určené podle metodiky Nejvyššího soudu a po odečtení částky 61 875 Kč, kterou jí žalovaná již poskytla, požadovala doplatek 45 809 Kč. Žalobkyně přitom považuje za přiměřenou základní částku zadostiučinění za první dva roky 30 000 Kč a za každý následující rok rovněž 30 000 Kč.

3. Žalovaná ve vyjádření namítala, že nárok byl předběžně uplatněn dne 11. 2. 2025 a že již při předběžném projednání uznala existenci nepřiměřené délky řízení jako nesprávného úředního postupu, přičemž poskytla přiměřené zadostiučinění ve výši 61 875 Kč vypočtené ze základní sazby 15 000 Kč za rok (1 250 Kč za měsíc) s aplikací poloviční sazby za první dva roky a s navýšením o 10 % za postup soudu. Tuto částku považovala za přiměřenou s ohledem na všechny okolnosti věci, zejména běžný význam řízení pro žalobkyni a absenci skutkové či procesní složitosti.

4. Soud I. stupně provedeným dokazováním učinil skutková zjištění, která podrobně popsal v bodech 4., 5. odůvodnění rozsudku, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Uzavřel, že posuzované řízení trvalo od 12. 3. 2020 do 30. 12. 2024, tedy 4 roky a 9 měsíců, přičemž za zjevně nepřiměřený označil zejména průtah spočívající v nečinnosti soudu v období mezi 22. 10. 2020 a 24. 1. 2024, který nebyl odůvodněn složitostí věci ani postupem účastnic.

5. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (OdpŠk), zejména podle § 1 odst. 1, § 2, § 5, § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 až 3 OdpŠk, a dospěl k závěru, že nepřiměřená délka řízení představuje nesprávný úřední postup a zakládá nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jehož výše se určuje s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk. Při určení výše peněžité satisfakce soud I. stupně vyšel ze sjednocujícího stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), a z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva, přičemž odkázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3889/2009, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4540/2009. Jako adekvátní určil základní částku 15 000 Kč za rok trvání řízení, za první dva roky v poloviční výši, což při délce 4 roky a 9 měsíců vedlo k základní částce 56 250 Kč, kterou zvýšil o 10 % pro výraznou nečinnost soudu v období od 22. 10. 2020 do 24. 1. 2024. Důvod pro další korekci neshledal a výslednou částku přiměřeného zadostiučinění stanovil na 61 875 Kč. Jelikož žalovaná žalobkyni již před zahájením řízení dobrovolně poskytla částku 61 875 Kč, soud I. stupně uzavřel, že požadovaný doplatek 45 809 Kč není důvodný, a žalobu včetně požadovaného úroku z prodlení v celém rozsahu zamítl.

6. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal jejich náhradu žalované. Vyšel z toho, že žalovaná byla ve věci zcela úspěšná, a současně zohlednil, že žalovaná plnila v zákonné lhůtě šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku, takže nezavdala svým jednáním důvod pro podání žaloby. Výši náhrady určil podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky [orgán] č. 254/2015 Sb., a to částkou 300 Kč za jeden úkon podle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky.

7. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalobkyně včasné odvolání, rozhodnutí vytýká nesprávné právní posouzení věci a současně nesprávné posouzení skutkových okolností. Žalobkyně namítá především vadné určení výše přiměřeného zadostiučinění, kdy soudu I. stupně vytýká „mechanickou“ aplikaci Stanoviska při určení základní částky ve výši 15 000 Kč bez individuálního zohlednění všech okolností případu a bez dostatečně konkrétního odůvodnění, proč byla zvolena částka blízká spodní hranici rozmezí uvedeného ve Stanovisku. Podle žalobkyně postup soudu nerespektuje požadavek na individualizaci posouzení újmy dle judikatury ESLP a Ústavního soudu, přičemž současně opomíjí i proměnu cenové hladiny a inflaci. Jako klíčovou skutkovou okolnost žalobkyně uvádí, že odškodňované řízení bylo „násobně“ delší, než bylo možné očekávat, přičemž rozhodující část délky řízení tvořil téměř tříletý průtah v postupu soudu Dále žalobkyně namítla nesprávnou modifikaci základní částky, když soud I. stupně zohlednil nečinnost soudu jen navýšením o 10 %. Podle žalobkyně několik let trvající soudní nečinnost představuje mimořádně intenzivní zásah do práva na spravedlivý proces a navýšení o 10 % je nepřijatelně nízké. Na podporu svého názoru uvádí rozsudek odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2020, č. j. 53 Co 46/2020-148, kde bylo z důvodu nekoncentrovaného postupu a průtahů zvýšeno zadostiučinění o 40 %, a dodává, že tento postup byl aprobován usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20. Žalobkyně zdůrazňuje, že odškodňované řízení nebylo složité a soud rozhodl již na druhém nařízeném jednání po zodpovězení jediné právní otázky (promlčení), takže nekoncentrovaný postup a průtahy jsou o to závažnější. Současně namítá, že soud I. stupně nezohlednil význam věci pro žalobkyni, kdy šlo o nárok na náhradu škody vůči členům statutárního orgánu důležitý pro vnitřní poměry žalobkyně. Stejně tak nezohlednil, že pokud soud považoval nárok za promlčený, bylo možné rozhodnout obratem bez průtahů a dalšího dokazování. Žalobkyně navrhla napadený rozsudek změnit tak, že žalobě bude zcela vyhověno, případně rozsudek zrušit a vrátit věc soudu I. stupně k dalšímu řízení.

8. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Požadavek žalobkyně na valorizaci základní částky zadostiučinění odmítla s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024 a nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. P. ÚS 26/25.

9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo, dle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).

10. Odvolací soud vychází ze skutkového stavu, který byl zjištěn soudem I. stupně a který mezi účastníky nebyl sporný. Argumentace žalobkyně obsažená v jejím odvolání směřuje zejména proti právnímu posouzení věci.

11. Dle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, jímž je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, resp. v přiměřené lhůtě, pokud zákon žádnou lhůtu nestanoví.

12. Podle § 31a odst. 1 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.

13. Podle § 31a odst. 2 zákona zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

14. Podle § 31a odst. 3 zákona v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

15. Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je dána tehdy, jsou-li kumulativně splněny tři podmínky: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody či nemajetkové újmy, 3) příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Existence těchto podmínek musí být v řízení poškozeným – žalobcem tvrzena a prokázána. V případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení je třeba nemajetkovou újmu tvrdit (cestou vylíčení rozhodujících skutečností), poté soud vychází z vyvratitelné domněnky, že újma vzniká, popření tvrzení o nemajetkové újmě je potom na žalovaném škůdci. Náhrada nemateriální újmy slouží ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený uveden a v níž byl udržován. Forma a případně výše finančního odškodnění se potom odvíjí od konkrétních okolností případu. Krom délky řízení, kdy se přihlíží k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoli k jednotlivým průtahům v řízení – k době nečinnosti, se zohledňuje složitost případu, chování poškozeného, postup příslušných orgánů, význam řízení pro poškozeného (srovn. Stanovisko).

16. Pokud jde o délku odškodňovaného řízení, odvolací soud přisvědčil závěru soudu I. stupně, že byla nepřiměřená, když řízení trvalo 4 roky a 9 měsíců. Ke shodnému závěru ostatně již v rámci předběžného projednání dospěla žalovaná.

10. Základní částka odškodnění se dle Stanoviska v poměrech České republiky pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, přičemž je nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá, což je vyjádřeno tím, že první dva roky řízení jsou ohodnoceny částkou o polovinu nižší.

10. Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně považuje za přiměřené vyjít ze spodní hranice orientačního rozpětí (15 000 Kč za rok; první dva roky polovičně), neboť se nejedná o případ se znaky, které by typově vyžadovaly posun k vyšší základní sazbě (např. extrémní délka posuzovaného řízení).

11. K požadavku žalobkyně na valorizaci základní částky odvolací soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024 a nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, kterým zamítl stížnost proti uvedenému rozsudku.

12. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2356/2024 provedl analýzu aktuálních rozsudků ESLP a dospěl k závěru, že ESLP přiznávané částky nevalorizoval a v zásadě přiznává částky ve výši, v jaké je přiznával v minulosti. Dále v tomto rozhodnutí vysvětlil, že v době přijetí Stanoviska nastavil základní rozpětí pro odškodnění jednoho roku trvání průtažného řízení velmi štědře, tj. nad rámec částky, kterou by přiznal ESLP, a v současné době neshledal důvod základní rozpětí pro odškodnění porušení práva na přiměřenou délku řízení měnit.

13. Složitost posuzovaného řízení byla standardní. Jednalo se sice o náhradu tvrzené škody proti bývalým členům představenstva žalobkyně z důvodu údajného zanedbání péče řádného hospodáře, nicméně žaloba byla zamítnuta z důvodu promlčení nároku. Současně však závěr o promlčení nebylo možné učinit pouze na základě žalobních tvrzení bez provedení dokazování. Odvolací soud proto neshledal důvod pro zvýšení či snížení základní částky.

14. Rovněž pro jednání poškozené odvolací soud neshledal důvod ke zvýšení či snížení základní částky. Žalobkyně se na nepřiměřené délce řízení nikterak nepodílela a současně nevyvíjela žádnou aktivitu k odstranění průtahů, která by mohla zvyšovat míru její frustrace.

15. Postup orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení odvolací soud shledal neodpovídající procesním pravidlům, neboť došlo k nedůvodnému dlouhému období nečinnosti. Odvolací soud však nepřisvědčil námitce žalobkyně, týkající se dle jejího názoru nedostatečného zvýšení základní částky z důvodu nečinnosti soudu (§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk.

17. Odškodňované řízení trvalo 4 roky a 9 měsíců. Za dobu bezdůvodné nečinnosti je třeba považovat období od 22. 10. 2020 (sdělení soudu o tom, že nebude vydán platební rozkaz) do 26. 9. 2023 (nařízení jednání), tedy období 2 let a 11 měsíců. Období nečinnosti tedy tvořilo cca 60 % celkové délky řízení, což je velmi významná část.

18. Pro úvahu o tom, zda lze uvažovat o zvýšení základní částky za postup soudu, případně v jaké výši, je zásadní skutečnost, že nebýt této nečinnosti, celková délka řízení by nebyla nepřiměřená a žalobkyně by na finanční náhradu nemohla dosáhnout. Přitom před obdobím nečinnosti i po něm řízení běželo plynule a koncentrovaně. V řízení nebyly zjištěny žádné další v excesy postupu soudu (např. opakované rušení rozhodnutí pro procesní vady, nepřezkoumatelnost, nerespektování závazného právního názoru apod.).

19. Pokud jde o závěry rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 53 Co 46/2020, včetně navazujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2481/2020 a Ústavního soudu III. ÚS 3385/20, na něž poukazuje žalobkyně, odvolací soud uvádí, že tyto závěry nejsou aplikovatelné v nyní souzené věci, neboť délka obou řízení je diametrálně odlišná. Ve věci sp. zn. 53 Co 46/2020 totiž trvalo posuzované řízení ke dni rozhodování odvolacího soudu takřka 12 let a v té době ještě nebylo skončeno. Jednalo se tedy o zcela mimořádnou délku řízení. Navíc byl v uvedeném řízení zjištěn též nekoncentrovaný postup soudu a v rozhodnutích odvolacího soudu, kterými byl dvakrát zrušen rozsudek soudu I. stupně, byly konstatovány procesní vady a nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Naopak v nyní souzené věci žádné takovéto další okolnosti zjištěny nebyly.

20. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem I. stupně považuje za zcela dostatečné navýšení základní částky z důvodu postupu soudu o 10 %. Tento závěr odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srovn. usnesení ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1240/2013).

21. Význam řízení pro poškozenou odvolací soud shledal standardní. Žalobkyně ostatně netvrdila žádné zvláštní okolnosti, z nichž by jej bylo možno dovodit. Posuzované řízení z hlediska jeho předmětu nepatří mezi ta, jejichž význam považuje judikatura typově za zvýšený (například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit přednostně). Nebyl tedy důvod pro zvýšení či snížení základní částky podle tohoto kritéria.

22. Odvolací soud tak dospěl ve shodě se soudem I. stupně k závěru, že za řízení trvající 4 roky a 9 měsíců náleží základní částka odškodnění 56 250 Kč s při zvýšení o 10 % je pak přiměřené zadostiučinění v částce 61 875 Kč.

23. Žalovaná uhradila shodnou částku žalobkyni již před podáním žaloby. Nárok žalobkyně na úhradu další částky tak není důvodný.

24. Důvodným není ani nárok na úrok z prodlení. Podle judikatury (srovn. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3359/2022) se stát ocitá v prodlení s poskytnutím náhrady za škodu způsobenou výkonem veřejné moci teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku (§ 15 odst. 2 OdpŠk). Žalovaná žalobkyni uhradila částku 61 875 Kč v průběhu této lhůty, tedy včas.

25. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný, včetně výroku o nákladech řízení.

26. Náhrada nákladů odvolacího řízení byla podle § 142 odst. 1 a § 224 odst. 1 o. s. ř. přiznána žalované, která byla v této fázi řízení zcela úspěšná. Jedná se o paušální náhradu nákladů nezastoupeného účastníka stanovenou podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, za jeden úkon (písemné vyjádření) po 450 Kč.