Rozhodnutí 17 CO 33/2022-341

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl, že ze společného jmění žalobce a žalované se přikazuje do výlučného vlastnictví žalobce bytová jednotka [číslo] umístěná v 2. nadzemním podlaží budovy [adresa], postavené na pozemku parc. [číslo] spoluvlastnický podíl ve výši id. [číslo] na společných částech budovy [adresa], postavené na pozemku parc. [číslo] spoluvlastnický podíl ve výši id. [číslo] na pozemku parc. [číslo] zapsáno na [list vlastnictví] pro katastrální území Košíře, obec Praha (výrok I.), závazek vůči společnosti [právnická osoba], [IČO], se sídlem [adresa], ze smlouvy o hypotečním úvěru [číslo] přebírá výlučně žalobce (výrok II.), žalobce je povinen uhradit žalované na vypořádacím podílu částku [částka] do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.), žalobce je povinen zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 jednu polovinu nákladů státu, jejichž výše bude přesně vyčíslena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.), žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 5 jednu polovinu nákladů státu, jejichž výše bude přesně vyčíslena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).

2. Soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná opustila Českou republiku a žalobce se staral o domácnost a dceru účastníků, též se významně zasloužil o udržení majetkové hodnoty (bytu), který mu proto byl přikázán do vlastnictví. Sporná mezi účastníky byla zejména cena bytu, a dále tvrzení žalobce o jeho„ vnosech“ do společného jmění manželů (dále jen„ SJM“). Masu SJM tvořila částka [částka] představující bytovou jednotku jako aktivum, dále zůstatek na hypotečním úvěru ke dni [datum] [částka] 771, [částka] jako pasivum, dále bylo třeba zohlednit vnosy žalobce do SJM ve výši [částka] a [částka]. Soud proto od aktiva ve výši [částka] odečetl pasivum [částka], dospěl tak k částce [částka], a jako spravedlivé se mu potom jevilo upravit vypořádací podíl v důsledku disparity podílů v poměru 70: 30 ve prospěch žalobce, tzn. vypořádací podíl žalované činí 30 % z částky [částka], tj. částku [částka], od které soud odečetl vnosy žalobce. Výsledný vypořádací podíl, jejž bylo žalobci uloženo zaplatit žalované, tak činí [částka] O nákladech státu (znalečném) rozhodl soud podle § 148 odst. 1 o.s.ř., a rozhodl o povinnosti každého z účastníků nést tyto náklady jednou polovinou, s tím, že výše bude vyčíslena samostatným usnesením, neboť usnesení o znalečném dosud není v právní moci. O nákladech řízení účastníků rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., když k podání žaloby byl aktivně legitimován kterýkoliv z bývalých manželů, a nelze tudíž hovořit o procesním úspěchu některého z nich.

3. Proti uvedenému rozsudku, a to pouze proti výrokům IV., V. a VI., podal včasné odvolání žalobce. Namítl, že rozhodnutí o náhradě nákladů v řízení o vypořádání SJM je dle konstantní judikatury ovládáno zásadou úspěchu ve věci ve smyslu § 142 odst. 1 o.s.ř., a za daných okolností byl v řízení plně úspěšný žalobce, když soud vyhověl jeho návrhu, aby soud vycházel z disparity podílů 70:30 ve prospěch žalobce. Žalobce odkázal zejména na nález Ústavního soudu I. ÚS 1441/11 ze dne [datum] a na usnesení Nejv. soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22 Cdo 3345/2013, a uvedl, že analogicky lze aplikovat i závěry rozhodnutí Nejv. soudu 22 Cdo 2059/2015, dle nichž pokud všichni spoluvlastníci souhlasí se zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví, ale sporný mezi nimi je jen způsob vypořádání, pak při řešení otázky úspěchu ve věci soud musí vycházet z toho, co bylo mezi účastníky sporné. V této věci byla sporná otázka disparity podílů, jíž se žalovaná bránila, naopak žalobce navrhoval disparitu 70:30 ve prospěch žalobce a bylo mu vyhověno, což je jeho plný procesní úspěch. Žalobce poukázal též na rozhodnutí Nejv. soudu sp. zn. 22 Cdo 3331/2014, 22 Cdo 2767/2017 a 22 Cdo 935/2017. Soud I. stupně nesprávně aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., jakož i § 148 odst. 1 o.s.ř., když zásadu úspěchu ve věci nepromítl ani do výroků o náhradě nákladů státu. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku IV. zrušil, ve výroku V. aby jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit státu náklady řízení, jejichž výše bude stanovena v samostatném usnesení, a ve výroku VI. aby jej změnil tak, že žalované uloží zaplatit žalobci plnou náhradu nákladů řízení za 16 úkonů právní služby včetně DPH. Dále žalobce požadoval náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích, včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), aniž za tímto účelem nařizoval jednání (§ 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř.) a neshledal odvolání důvodným.

6. Podle § 142 odst. 1 o.s.ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Podle § 142 odst. 3 o.s.ř. i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.

7. Podle § 148 odst. 1 o.s.ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.

8. Žalobci je třeba přisvědčit, že nepřiznání náhrady nákladů řízení o vypořádání SJM žádnému z účastníků, z důvodu, že„ k podání žaloby byl aktivně legitimován kterýkoliv z bývalých manželů a nelze tudíž hovořit o procesním úspěchu některého z nich“, je v rozporu s konstantní judikaturou.

9. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1441/11 je základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání SJM zásada úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.). Toto základní pravidlo lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), nebo přiznání náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svých chováním nezavdal příčinu k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů (§ 143 o. s. ř.). Použití § 150 o. s. ř. nelze považovat za pravidlo, odůvodněné typem věci, ale za výjimku ze zásady úspěchu ve věci danou důvody hodnými zvláštního zřetele, jež vyvstaly v konkrétní individuální při.

10. Soudní judikatura se zabývala i otázkou, co se v řízení o vypořádání SJM považuje za procesní úspěch. Obecně lze říci, že úspěch ve sporu je třeba posuzovat podle jeho výsledku v těch částech uplatněného nároku, ve kterých mezi účastníky nebyla shoda.

11. Dle usnesení Nejv. soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22 Cdo 3331/2014, by v řízení o vypořádání SJM měla být rovnost podílů pouze jedním z hledisek při posuzování úspěchu účastníka zejména za situace, kdy je spor o uplatnění tzv. disparity podílů. Při rozhodování o nákladech řízení je třeba přihlížet i k výši požadované a skutečně přiznané výše vypořádacího podílu a zohlednit výsledek sporu mezi účastníky o to, které věci (majetkové položky) náleží do společného jmění manželů a které nikoliv.

12. V daném případě mezi účastníky nebyl spor o to, jaké hodnoty mají být v řízení vypořádány a komu mají připadnout. [příjmení] byl o výši ceny bytu a o vnosy žalobce do SJM, jež se měly projevit ve výsledné výši vypořádacího podílu. Z obsahu spisu vyplývá, že v průběhu řízení žalobce navrhoval, že žalované zaplatí vypořádací podíl [částka], žalovaná požadovala [částka], později (po doplnění znaleckého posudku, jímž byla prokázána rozhodná cena bytu [částka]) žalobce navrhoval disparitu podílů 70:30 ve prospěch žalobce a uplatňoval tvrzení o vnosech do SJM ve výši [částka], navrhoval, aby výše vypořádacího podílu činila [částka]. Žalovaná disparitu podílů i tvrzení o vnosech zpochybňovala, požadovala vypořádací podíl ve výši [částka].

13. Odvolací soud shledal, že v dané věci je na místě úspěch účastníků posuzovat nikoli dle jejich původních návrhů (které činili bez znalosti skutečné ceny bytu, jež byla stanovena v průběhu řízení znaleckým posudkem a byla ovlivněna i délkou trvání řízení), ale dle jejich procesních stanovisek uplatňovaných poté, co jim výše ceny bytu již byla známa. Při tom nelze přehlédnout, že se soud I. stupně sice přiklonil k uplatnění disparity podílů manželů na SJM, již navrhoval žalobce (a jež je jedním z hledisek při posuzování úspěchu účastníka – viz rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3331/2014), zároveň však byl žalobce neúspěšný s tvrzeními o řadě svých vnosů (z nichž byla prokázána jen část). Úspěšnost účastníků v těchto dílčích otázkách se potom promítla do celkové výše vypořádacího podílu.

14. Celkový procesní úspěch účastníků je proto třeba dovodit z toho, nakolik soudem stanovená výše vypořádacího podílu odpovídá návrhům účastníků. Protože výsledný vypořádací podíl byl stanoven částkou [částka], což je téměř o [částka] (o [částka]) více, než navrhoval žalobce, a téměř o [částka] (o [částka]) méně, než navrhovala žalovaná, lze uzavřít, že ve sporu byli oba účastníci přibližně stejně úspěšní a neúspěšní.

15. Z tohoto důvodu byla aplikace § 142 odst. 2 o.s.ř. a rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků věcně správné, stejně tak bylo správné na základě výsledků řízení dle § 148 odst. 1 o.s.ř. uložit účastníkům zaplacení nákladů státu rovným dílem. Pochybení lze shledat v tom, že ač bylo rozhodnutí o konečné výši nákladů státu vyhrazeno samostatnému usnesení, lhůta k plnění byla stanovena tři dny od právní moci rozsudku.

16. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve výrocích IV. a V. změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. jen ohledně lhůty k plnění, kterou stanovil v délce tří dnů od právní moci samostatného usnesení, jímž bude výše nákladů určena, jinak jej v těchto výrocích podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, ve výroku VI. jej podle § 219 o.s.ř. potvrdil jako věcně správný.

17. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., když v tomto odvolacím řízení byla procesně úspěšná žalovaná, které však žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.