o uznání a výkon rozhodnutí, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 33 C 185/2020-175,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl návrh žalobce na uznání výše citovaného cizozemského rozhodnutí (výrok I.), a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení žalované ve výši [částka] (výrok II.).

2. Rozhodl tak v řízení, v němž se žalobce domáhal uznání výše citovaného rozhodnutí soudu Ruské federace o rozdělení společného majetku žalobce a žalované coby rozvedených manželů. Součástí tohoto majetku byla rovněž bytová jednotka [číslo] v obci [obec], k. ú. [část obce] (včetně souvisejícího spoluvlastnického podílu na nebytové jednotce [číslo] v rozsahu [číslo]). Za účelem uplatnění rozhodnutí v řízení před příslušným katastrálním úřadem žádal žalobce formální uznání rozhodnutí zdejším soudem.

3. Žalovaná se podanému návrhu bránila s tím, že v dané věci byla dána pravomoc českých soudů a nikoli soudů Ruské federace. Jde o nemovitou věc v České republice, navíc oba účastníci měli bydliště na území České republiky a žalobce do Ruské federace odjel toliko za účelem podání předmětného návrhu a nikoli s úmyslem trvale se tam vrátit. Předkládané rozhodnutí ruského soudu nadto není vykonatelné, neboť na jeho podkladě by nemohl být proveden zápis vlastnického práva ani v Ruské federaci.

4. Soud prvního stupně po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že bylo vydáno rozhodnutí Okťabrského obvodního soudu města Rostov na [jméno] ze dne [datum], věc [číslo] [rok], které nabylo právní moci dne [datum] a jímž bylo rozhodnuto o rozdělení společného jmění manželů (žalobce a žalované) s tím, že jejich podíly jsou shodně ve výši ½ na bytové jednotce [číslo] obec Praha a k. ú. [část obce] včetně příslušenství a na spoluvlastnickém podílu o velikosti [číslo] na nebytové jednotce [číslo] obec Praha a k. ú. [část obce] včetně příslušenství. Jako vlastník těchto nemovitých věcí je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná. Žalovaná má povolený dlouhodobý pobyt v České republice od [datum] do [datum], žalobce měl povolen dlouhodobý pobyt v České republice od [datum] do [datum] a byl zde zaměstnán od [datum] u [právnická osoba] s. r. o.; tento pracovní poměr byl ukončen ke dni [datum] ze strany žalobce ve zkušební době bez udání důvodu. Dne [datum] žalobce odeslal Ministerstvu vnitra své povolení k dlouhodobému pobytu. V průběhu měsíců říjen [rok] a únor [rok] žalobce poptával zaměstnání na území České republiky, dne [datum] podepsal pracovní smlouvu se společností [právnická osoba] a v souvislosti s tím mu byl opětovně povolen dlouhodobý pobyt v České republice na období od [datum] do [datum].

5. Po právní stránce soud prvního stupně vyšel z ustanovení § 16 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZMPS“) a konstatoval, že i když se cizí rozhodnutí v majetkových věcech zásadně uznávají bez dalšího řízení (odst. 1 cit. ust.), lze je na návrh uznat i zvláštním rozhodnutím (odst. 2 cit. ust.). Dále pak vyšel ze Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, vyhlášené pod [číslo] Sb. (dále jen„ Smlouva“). Konstatoval, že tu nejde o výlučnou pravomoc danou umístěním předmětné nemovité věci (Čl. 37 Smlouvy), nýbrž o rozhodnutí týkající se majetkových vztahů mezi manžely (Čl. 25 Smlouvy). Neztotožnil se s námitkou žalované, že předmětné rozhodnutí není vykonatelné, neboť je zjištěno, že toto rozhodnutí je v právní moci a vzhledem k absenci pariční lhůty (nejde tu o plnění) je současně i vykonatelné. Naopak s námitkou žalované, že tu byla dána příslušnost českých soudů s ohledem na bydliště obou účastníků, se soud prvního stupně ztotožnil, když dospěl k závěru, že odcestování žalobce z České republiky nebylo (s ohledem na časovou souslednost jednotlivých výše popsaných kroků žalobce) vedeno úmyslem změnit bydliště (naopak zde zamýšlel dále setrvat), nýbrž pouze účelově dosáhnout možnosti projednání návrhu na vypořádání společného jmění manželů před ruskými soudy a podle ruského práva. Jde tak o simulované jednání s cílem vyloučit pravomoc českých soudů, k němuž se podle ustanovení § 5 ZMPS nepřihlíží. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že relevantní bydliště obou žalobců bylo v České republice (Čl. 25 odst. 1, 5 Smlouvy), ve věci tedy byla dána výlučná pravomoc českých soudů; rozhodnutí ruského soudu v dané věci pak podle ustanovení Čl. 60 písm. e) Smlouvy nelze uznat.

6. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na náhradu přiznal procesně úspěšné žalované. Výši přiznané náhrady určil součtem odměny její zástupkyně (advokátky) a paušální náhrady jejích hotových výdajů podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ AT“) v souvislosti s celkem 8 zjištěnými úkony právní služby.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž namítá, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, pokud rozhodl bez nařízení jednání. Ustanovení § 16 odst. 2 ZMPS sice takový postup umožňuje, nejde však o povinnost soudu takto postupovat. V nyní řešené věci naopak bylo nařízení jednání třeba, neboť žalovaná byla v řízení od počátku velmi aktivní, předkládala řadu důkazů, a je tedy nepochybné, že tu je mezi účastníky zřetelný spor. Ostatně i Obvodní soud pro Prahu 9, u nějž byl návrh původně podán, jednání nařídil. Nadto je žalobce přesvědčen, že byla porušena zásada rovnosti stran, když mu nebyla doručována podání žalované (replika ze dne [datum] a další dvě následná doplňující podání), z nichž (případně z důkazů k nim připojených) pak soud prvního stupně při svém rozhodnutí vycházel. Naproti tomu žalované byla veškerá žalobcova podání vždy soudem zaslána. Za nestandardní považuje žalobce též vyhlášení rozsudku bez toho, aby byli obesláni účastníci, jimž bylo písemné vyhotovení rozhodnutí doručeno až měsíc poté. Za nesprávný považuje žalobce rovněž závěr soudu prvního stupně o výlučné pravomoci českých soudů v dané věci (řešené předmětným cizozemským rozhodnutím). Ze soudem prvního stupně správně citovaného ustanovení Čl. 25 Smlouvy neplyne příslušnost výlučná, nýbrž fakultativní, neboť ji nelze předem jednoznačně určit; je totiž závislá na konkrétních okolnostech v konkrétní okamžik. Smlouva proto připouští podle okolností věci pravomoc jak českých, tak i ruských soudů (to plyne rovněž ze soudem prvního stupně citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 22 Cdo 6067/2016). Byl-li by správný závěr soudu prvního stupně o výlučné pravomoci českých soudů, pak byl na ní ostatně nemohl ničeho změnit ani návrat žalobce do Ruské federace. Nemůže tak jít o obcházení zákona ve smyslu ustanovení § 5 ZMPS, které nadto není v dané věci aplikovatelné, neboť je třeba postupovat podle Smlouvy. Pokud žalovaná zpochybňuje pravomoc ruského soudu, jde o paradoxní postup za situace, kdy u tamního soudu sama podala vzájemný návrh a na předmětném řízení aktivně participovala. Pokud jde o skutkový stav věci, ten nebyl dle žalobce vůbec zjištěn (nebylo totiž provedeno dokazování, což je možné toliko při jednání, které však nebylo nařízeno) a závěry soudu prvního stupně jsou nesprávné. Návrat žalobce do Ruské federace nebyl motivován snahou přenést pravomoc na ruské soudy, nýbrž byl veden respektem k právní úpravě pobytu cizinců na území České republiky. Nakolik byl pobyt v České republice žalobci povolen za účelem soužití se žalovanou, a toto soužití bylo ukončeno k [datum] (žalovaná následně vyměnila vložku zámku ke vstupním dveřím původního společného obydlí), nemohl být tento účel povoleného pobytu nadále plněn. Úmysl žalobce zdržovat se nadále v Ruské federaci je dále podtržen jeho žádostí o zrušení povoleného pobytu jeho syna (společného se žalovanou). Nadto i žalovaná měla dříve deklarovaný úmysl vrátit se do Ruské federace, v obchodním rejstříku měla vedeno bydliště v Ruské federaci (až do [datum]). Zpět do České republiky se pak žalobce vracel proto, že žalovaná tento svůj dřívější úmysl nerealizovala a žalobce se chtěl podílet na výchově společného nezletilého syna. Žalobce nesouhlasí ani s výkladem pojmu„ společné bydliště“, jak jej podal soud prvního stupně (tj. jako bydliště na území téhož smluvního státu). Žalobce proto navrhl změnu napadeného rozhodnutí tak, že předkládané cizozemské rozhodnutí bude uznáno.

8. Žalovaná ve svém vyjádření s napadeným rozsudkem naopak souhlasí. Otázka nařízení jednání byla v souladu s ustanovením § 16 odst. 2 ZMPS zcela v kompetenci soudu prvního stupně, přičemž tato možnost není omezena toliko na nesporná řízení. Oba účastníci navrhovali pouze listinné důkazy, z nichž lze i bez nařízení jednání vycházet (obdobně srov. kupř. ustanovení § 115a o. s. ř.). Procesní postup Obvodního soudu pro Prahu 9 není v tomto směru nijak relevantní. Nemůže být řeč ani o porušení rovnosti účastníků, neboť soud není povinen doručovat účastníkům veškerý obsah soudního spisu a ani veškerá písemná podání. Soud prvního stupně doručil žalobci vše, co mu být doručeno mělo, žalobci pak nic nebránilo v případném nahlédnutí do spisu, při němž by mohl jeho případný další obsah zjistit (ostatně sama žalovaná tak opakovaně činila). Nadto důvody, pro které soud návrh žalobce zamítl, byly žalovanou uplatňovány již od samého počátku, nešlo tedy o důvody nově zmíněné až v žalobcem uváděném podání; totéž platí o důkazech (listinách), z nichž soud prvního stupně vyšel. Ke skutkové stránce věci žalovaná uvedla, že podstatný je odjezd žalobce z České republiky před uplynutím platnosti uděleného pobytového povolení (tedy aniž by musel), aby se následně vrátil zpět krátce poté, co dosáhl vydání rozhodnutí, jehož uznání v České republice se nyní domáhá. Manželé se do České republiky přestěhovali s úmyslem zde společně bydlet, za tím účelem zde zakoupili byt, žalobce tu měl zaměstnání. Jeho odchod do Ruské federace v listopadu 2016 byl náhlý a zcela překvapivý, neměl tam zajištěné bydlení (bydlel u rodičů) ani zaměstnání (je s podivem, že by si žalobce se svým vzděláním a praxí nezajistil odpovídající zaměstnání s dostatečným předstihem, hodlal-li by v Ruské federaci pobývat skutečně dlouhodobě), neměl tam žádné zázemí. V České republice měl žalobce v letech 2015 a 2016 také daňový domicil. Žalobce ani nemohl očekávat návrat žalované se synem do Ruské federace, což mu muselo být zřejmé nejméně z průběhu opatrovnického řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 9. Tvrzení žalobce o tom, že jeho následný návrat zpět do České republiky byl motivován péči o syna, je pak vyvraceno tím, že žalobce na něj po dobu více než 2 let (od listopadu [rok] do února [rok]) neplatil výživné, až do června [rok] jej ani nenavštívil, později byly realizovány styky otce s nezletilým v asistované podobě. K právní stránce věci žalovaná uvedla, že je správným závěr soudu týkající se výlučné pravomoci českých soudů, naopak výklad předkládaný žalobcem považuje za nesprávný; i v případě ustanovení Čl. 25 odst. 1 až 3 Smlouvy jde totiž o pravomoc výlučnou, neboť v žádném z tam řešených případů nelze fakultativně zvolit pravomoc soudů druhé smluvní strany (to připouští toliko odst. 4 ve spojení s odst. 5 cit. ust.). K aplikaci ustanovení § 5 ZMPS žalovaná připomněla též ustanovení § 2 ZMPS, podle něhož se úprava obsažená v tomto zákoně použije právě i v situacích smluvní úpravy, a to v jejích mezích. Předmětné zákonné ustanovení pak není konkrétní kolizní normou (která by byla se Smlouvou v rozporu), nýbrž v zásadě vyjadřuje interpretační zásadu, která je jako taková mezinárodnímu právu soukromému (a právu obecně) imanentní, neboť obcházení zákona (právní úpravy obecně) je nežádoucí. Ze strany žalobce šlo přitom o snahu dosáhnout nejen jurisdikce ruských soudů, nýbrž současně i aplikace právní úpravy pro něj příznivější (ruská právní úprava nepřihlíží k vnosu žalované). Žalovaná proto navrhla, aby podané odvolání bylo„ zamítnuto“.

9. Odvolací soud na tomto místě konstatuje, že o podaném odvolání již dříve rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 Co 328/2021-232, kterým podanému odvolání vyhověl a napadený rozsudek změnil tak, že rozhodnutí Okťabrského obvodního soudu města Rostov na [jméno] ze dne [datum] ve věci [číslo] [rok], ve znění usnesení o opravě překlepu ze dne [datum] a ve spojení s usnesením k odvolání Rostovského oblastního soudu ze dne [datum] ve věci [číslo] [rok], se uznává, a současně rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů řízení žalovaného před soudy obou stupňů. Tento rozsudek však byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 20 Cdo 1375/2022-307, a věc byla vrácena zdejšímu odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán závazným právním názorem vysloveným v rozhodnutí dovolacího soudu.

10. Odvolací soud nyní znovu shrnuje, že odvolání je přípustné (§ 202 o. s. ř. a contrario), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal proto ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl opětovně k závěru, že odvolání žalobce je opodstatněné.

11. S ohledem na výše citované kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu na tomto místě odvolací soud nejprve znovu rekapituluje argumentaci obsaženou již v předchozím (zrušeném) rozhodnutí, která však nebyla ze strany dovolacího soudu zpochybněna.

12. Odvolací soud takto k procesní stránce věci uvádí, že soud prvního stupně postupoval zcela správně, pokud o podaném návrhu rozhodl bez nařízení jednání jen na základě účastníky předložených listin. Takový postup je výslovně připuštěn ustanovením § 16 odst. 2 ZMPS a není důvodu, aby jej nebylo možno aplikovat i v nyní projednávané věci. Lze přitakat žalované v tom směru, že účastníky nebyly navrhovány žádné důkazy, které by vyžadovaly přímou interakci soudu kupř. se svědkem, samotné listiny pak mohou být zdrojem skutkových zjištění i bez toho, aby jimi byl formálně proveden důkaz při nařízeném jednání (srov. kupř. postup podle ustanovení § 115a o. s. ř.). Z tohoto pohledu není relevantní, je-li mezi účastníky spor či nikoli, ani to, že k nařízení jednání původně přistoupil jiný (místně nepříslušný) soud prvního stupně.

13. Správným byl rovněž postup soudu prvního stupně, pokud tento nezasílal účastníkům navzájem veškerá podání druhé strany. Soud je povinen zaslat tomu kterému účastníku ze zákona pouze určitá procesně významná podání (zejména žalobu, změnu žaloby, jakož i další významné návrhy meritorní i procesní, k nimž má druhá strana právo se vyjádřit, a opravné prostředky), nikoli však veškerá. Bylo-li by tomu tak, potom by ad absurdum v zásadě nebylo možno nikdy přikročit k rozhodnutí, neboť soud by byl nucen namísto rozhodnutí sporu stále jen přeposílat účastníkům navzájem jejich řetězící se podání. Naopak, k rozhodnutí je třeba přistoupit bez zbytečného odkladu tehdy, kdy je zřejmá argumentace obou stran, jež současně dostaly možnost na argumentaci protistrany reagovat. To je splněno zásadně již v okamžiku, kdy bylo žalobci doručeno první vyjádření žalované, a kdy tedy žalobce měl možnost na ně reagovat. Byla-li i tato jeho reakce ještě dále doručena také žalované, odpovídá to procesnímu postavení obou účastníků, neboť ve sporném řízení náleží zásadně poslední slovo právě tomu, kdo je v postavení žalovaného. Žalobci přitom vskutku nic nebránilo v tom, aby se s případným dalším (novým) obsahem spisu sám aktivně seznámil. Lze nicméně souhlasit se žalovanou, že obsahem jejího vyjádření z března 2021 (včetně navazujících podání) nebyla žádná nová (a tedy pro žalobce překvapivá) argumentace; pokud jde o nově předkládané listiny, soud prvního stupně na nich své rozhodnutí nezaložil. Lze tedy shrnout, že žalobce měl možnost vyjádřit se k veškeré obranné argumentaci žalované, jakož i k veškerým předkládaným listinám, na nichž soud prvního stupně své rozhodnutí založil. Není proto namístě hovořit o jakémkoli krácení procesních práv žalobce, a tedy ani o procesní vadě.

14. K právní stránce věci odvolací soud považuje za nutné uvést, že i v tomto ohledu s podstatnou částí závěrů soudu prvního stupně souhlasí. Především tento soud správně vyšel z ustanovení § 16 ZMPS ohledně možnosti výslovného uznání i takového rozhodnutí, jež se jinak uznává neformálně (to je i případ nyní předkládaného rozhodnutí ruského soudu, jež je dle své povahy rozhodnutím o majetkové věci).

15. Dále pak soud prvního stupně správně vyšel ze Smlouvy a v té souvislosti se správně zabýval tím, zda tu není překážka uznání podle ustanovení Čl. 60 Smlouvy, která by v zásadě mohla spočívat jen ve výlučné pravomoci českých soudů podle písm. e) cit. ust. (jiná překážka nebyla účastníky tvrzena a neplyne ani z obsahu spisu).

16. Pro posouzení pravomoci je pak rozhodující ustanovení Čl. 25 Smlouvy, neboť tu jde o majetkové vztahy manželů. Tato úprava má přednost před kolizní normou plynoucí z ustanovení Čl. 37 Smlouvy, řešícího toliko obecně vlastnické právo k nemovitým věcem, (srov. k tomu i soudem prvního stupně přiléhavě citovanou judikaturu dovolacího soudu).

17. Z citovaného ustanovení Čl. 25 Smlouvy plyne, že hraničním určovatelem je primárně společné bydliště manželů na území jedné smluvní strany (odst. 1), případně shodné státní občanství manželů, pokud má jeden z nich bydliště na území druhé smluvní strany (odst. 2), eventuálně poslední společné bydliště za situace popsané v odst. 3 cit. ust. Tato ustanovení určují použitelné právo, odst. 5 cit. ust. pak shodně s tím určuje i pravomoc soudů té které smluvní strany. Z posledně citovaného ustanovení pak plyne, že pouze v případě popsaném v odst. 4 cit. ust. je dána (fakultativně) pravomoc soudů obou smluvních stran.

18. Právě uvedené nelze vykládat jinak, než jak to správně učinil soud prvního stupně, tj. že společným bydlištěm ve smyslu odst. 1 cit. ust. je třeba rozumět vskutku právě bydliště obou účastníků na území té které smluvní strany (byť nejde stricto sensu o společné bydliště na téže adrese), což plyne právě i ze systematického výkladu ve spojení s odst. 2 cit. ust. (za situaci opačnou oproti„ společnému“ bydlišti je označena situace, kdy má jeden z manželů bydliště na území druhé smluvní strany).

19. Lze tedy jednoznačně uzavřít, že pro určení rozhodného práva (a tím též pravomoci soudů té které smluvní strany) je v dané věci rozhodující buď bydliště obou účastníků na území České republiky (pak by byla dána pravomoc českých soudů podle odst. 1 a 5 cit. ust.), nebo bydliště alespoň jednoho z účastníků na území Ruské federace (pak by byla dána pravomoc ruských soudů podle odst. 2 a 5 cit. ust.). Takto určená pravomoc je v každém případě výlučná, neboť za daných okolností není možné dovodit současně také pravomoc soudů druhé smluvní strany, účastníci si v tomto ohledu nemohou vybrat (jen tehdy by šlo o pravomoc fakultativní).

20. Po skutkové stránce pak není pochyb (v tomto ohledu jsou tvrzení účastníků nesporná) o tom, že oba účastníci jsou občany Ruské federace. Žalovaná měla v době předcházející řízení, v němž byla vydána uznávaná cizozemská rozhodnutí, bydliště v České republice (a má je tu dosud). Žalobce měl své bydliště rovněž v České republice, v listopadu 2016 před započetím předmětného cizozemského řízení se nicméně odstěhoval zpět do Ruské federace a po skončení tohoto řízení se vrátil opět do České republiky. Za těchto okolností bylo třeba zabývat se otázkou, zda tato změna bydliště (která by s ohledem na výše citovanou právní úpravu zakládala pravomoc ruských soudů k rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů) byla skutečná, nebo zda šlo z změnu pouze účelovou s cílem dosáhnout jurisdikce ruských soudů.

21. Dosavadní úvahy odvolacího soudu v tomto směru byly ze strany soudu dovolacího označeny za (prozatím) nepřiměřené s tím, že je třeba zabývat se v tomto ohledu časovou sousledností jednotlivých žalobcových kroků (i v souvislosti s průběhem řízení v Ruské federaci), jeho úmyslem se v Rusku trvale zdržovat a rovněž jeho motivací pro účelové obejití kolizních norem (žalovaná v tomto směru namítala, že ruská úprava vypořádání majetkového společenství manželů nepřihlíží ke vnosům jednoho z manželů).

22. K tvrzené motivaci žalobce při podání návrhu k ruskému soudu je třeba již na podkladě samotných uznávaných rozhodnutí uvést, že argumentaci stran nemožnosti zohlednit při vypořádání vnosy jednoho z manželů je třeba odmítnout jako lichou. Z odůvodnění těchto rozhodnutí je totiž zřejmé, že právě i vnosy žalované se ruské soudy k jejímu vzájemnému návrhu výslovně zabývaly, přičemž důvodem neúspěchu žalované nebyla skutečnost, že by zohlednění jejích vnosů bránila ruská právní úprava vypořádání, nýbrž že její tvrzené vnosy nebyly v řízení dostatečně prokázány. Totéž vyplývá z přehledu judikatury Nejvyššího soudu Ruské federace [číslo] (2017), z nějž plyne, že na majetek, který sice byl nabyt během trvání manželství, ale z prostředků, které patřily jednomu z manželů osobně, se režim společného jmění manželů nevztahuje, resp. podíly stran sporu (manželů, jejichž majetek je vypořádáván) na vypořádávaném majetku podléhají proporcionálnímu rozdělení s přihlédnutím k osobnímu vkladu peněžních prostředků jen jednoho z manželů a vkladu společných prostředků obou manželů.

23. K vážnosti úmyslu žalobce opustit Českou republiku odvolací soud uvádí, že považuje za zcela nepochybné, že v samém počátku byl tento odchod vyvolán neshodami mezi oběma účastníky (tehdy manželi), které vyústily až v opuštění společné domácnosti ze strany žalobce, doprovázené výměnou zámku ze strany žalované na počátku listopadu [rok]. V tomto kontextu pak není podle názoru odvolacího soudu nepřiměřeným odchod žalobce (odlet dne [datum] na základě letenky zakoupené dne [datum]) do jeho vlasti, kde měl určité zázemí (především své rodiče), a to bez ohledu na to, že nějaké zázemí měl i zde v České republice (zejména pracovní; pokud jde o jeho rodinné zázemí, to zde následkem rozpadu vztahu se žalovanou pozbyl). O vážnosti žalobcova úmyslu pak svědčí i dobrovolné ukončení pracovního poměru (o tom po faktické stránce není mezi účastníky sporu) a v tomto smyslu tedy přetrhání ekonomických vazeb zde v České republice.

24. Vážnost žalobcova úmyslu dle názoru odvolacího soudu nezpochybňuje, že žalobce měl své bydliště (místo, na němž se hodlal zdržovat trvale, resp. dlouhodobě s výhradou změny poměrů) před opuštěním České republiky skutečně zde (tato skutečnost je mezi účastníky rovněž nesporná), neboť rozpadem vztahu účastníků vskutku došlo k relevantní změně poměrů, která byla objektivně způsobilá žalobcovy úmysly (nejen co do jeho budoucího bydliště) významně ovlivnit a také je zjevně ovlivnila.

25. Žalobce v té souvislosti mohl podle názoru odvolacího soudu skutečně vycházet i z toho, že sama žalovaná v počátku jejich společného pobytu v České republice avizovala předpokládaný návrat do Ruské federace (poté, co se„ rozjede“ projekt zde v České republice; srov. záznam z pohovoru se žalovanou na Velvyslanectví České republiky v Moskvě ze dne [datum]), koneckonců pobyt obou účastníků i jejich nezletilého syna v České republice byl z povahy věci (jde o cizince) pouze dočasný.

26. Žalobce vážnost svého úmyslu vrátit se trvale do Ruska konstantně potvrzoval nejen v rámci své argumentace v tomto řízení, ale i v dalších souvisejících řízeních. Shodně kupř. vypovídal v rámci opatrovnického řízení (srov. protokol ze dne [datum rozhodnutí] ve věci sp. zn. [spisová značka]) i v trestní věci vedené pod [číslo jednací] (srov. úřední záznam Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie [obec] III, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality, ze dne [datum]). Totéž žalobce deklaroval i v dřívějších řízeních vedených před ruskými soudy (ve dnech [datum] a [datum], jak uváděla koneckonců i sama žalovaná v rámci svého podnětu adresovaného dne [datum] Ministerstvu vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky).

27. [jméno] nepodstatné dle názoru odvolacího soudu je i to, že také sama žalovaná po odchodu žalobce zpět do Ruska považovala jeho odchod za trvalý a vnímala rovněž snahu žalobce o to, aby se do Ruska vrátil také nezletilý syn účastníků. Touto argumentací žalované (obavou, že žalobce odveze nezletilého syna do Ruska a už jej nevrátí) byl odůvodněn její návrh na vydání předběžného opatření ze dne [datum], kterému bylo vyhověno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [spisová značka]; jím bylo žalobci zakázáno vycestovat s nezletilým synem mimo území České republiky.

28. V tomto kontextu je relevantní i to, že oba účastníci coby rodiče nezletilého syna [jméno] si navzájem udělili souhlas s vycestováním, a to časově omezený na dobu do [datum] (srov. souhlas žalované ze [datum] a souhlas žalobce z téhož dne, obojí ve formě notářských dokumentů pod [číslo] a [číslo]). Po svém návratu do Ruska nicméně žalobce již dne [datum] tento svůj souhlas odvolal (srov. jeho prohlášení ve formě notářského dokumentu pod [číslo]), o čemž informoval rovněž příslušné úřady (srov. sdělení [ulice] správy Ministerstva vnitra Ruské federace pro Rostovskou oblast ze dne [datum] a [datum]) a již dne [datum] rovněž žalovanou (e-mailem z téhož dne i doporučenou zásilkou EMS, srov. podací poštovní dokument z téhož dne). Zároveň také žalobce inicioval žádostí doručenou dne [datum] zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu syna účastníků, o čemž bylo rozhodnuto Ministerstvem vnitra České republiky, odborem azylové a migrační politiky, oddělení pobytu cizinců [obec] I., pod [číslo jednací] dne [datum rozhodnutí]. Žalobce se pak domáhal u ruského soudu určení bydliště nezletilého dítěte po rozvodu rodičů; Obvodní soud pro Okťabrskyj obvod města Rostov na [jméno] však rozhodl dne [datum rozhodnutí] pod č. j. 2-2212/17 tak, že toto bydliště určil v místě bydliště matky.

29. V tomto kontextu naopak není významné, že (zda) byl žalobce v roce 2016 daňovým rezidentem v České republice. Tento status je dán již jen jeho pobytem v České republice po dobu více než poloviny kalendářních dnů v daném roce (srov. § 2 odst. 4 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů) a jakákoli změna žalobcových životních plánů v listopadu téhož roku se na tomto statusu nemohla již nijak projevit.

30. Bez významu je i to, že žalobce měl možnost tu i nadále pracovat, nebo že byl pro takové zaměstnání zde kvalifikován (srov. kupř. osvědčení o rekvalifikaci vydané [právnická osoba] dne [datum], osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice vydané Vysokou školou ekonomickou v [obec] dne [datum]). Své zaměstnání zde totiž ukončil (srov. pracovní hodnocení [právnická osoba] ze dne [datum]), což svědčí naopak právě pro úmysl žalobce zde nadále nepobývat.

31. V souvislosti se zaměstnáním žalobce pak nelze úmysl žalobce vrátit se do Ruska zpochybnit ani tím, že v době návratu (který nebyl dlouhodobě plánovaný, nýbrž vyvolaný akutně v návaznosti na konfliktní ukončení partnerského vztahu účastníků) neměl v Rusku zajištěnou práci ani bydlení (bydlel proto u svých rodičů). Žalobce nicméně následně činil kroky směřující k jeho integraci v novém bydlišti, od ledna [rok] byl evidován Správou státní služby zaměstnanosti obyvatelstva Rostovské oblasti (srov. potvrzení ze dne [datum]) a pobíral podporu v nezaměstnanosti až do [datum], kdy nastoupil do nově získaného zaměstnání u OOO„ AGROSYNDIKAT“ (srov. potvrzení tohoto zaměstnavatele z [datum]).

32. Obdobně není namístě přikládat podstatný význam ani skutečnosti, že žalobce formálně neukončil své povolení k pobytu na území České republiky. Předně je třeba zdůraznit, že uplatňování soukromého a veřejného práva je vzájemně nezávislé (§ 1 odst. 1 o. z.); formální status žalobce coby osoby s povoleným pobytem na území České republiky proto nemůže mít sám o sobě význam pro určení jeho skutečného bydliště coby skutečnosti významné pro vypořádání majetkových vztahů bývalých manželů. Pokud žalobce neodevzdal průkaz o povolení k pobytu nejméně 3 dny před plánovaným odjezdem, pak z důkazů předložených samotnou žalovanou (srov. e-mail Ministerstva vnitra České republiky, odboru azylové a migrační politiky, ze dne [datum]) vyplývá, že tuto povinnost lze splnit i dodatečně (kupř. zasláním dokladu poštou; žalobce tak učinil počátkem března [rok]). Daná skutečnost pak v konečném důsledku fakticky svědčí pouze o tom, že žalobce měl možnost vrátit se po dobu trvající platnosti stávajícího povolení (srov. sdělení Ministerstva vnitra, odbor azylové a migrační politiky, ze dne [datum]), resp. do doby vrácení průkazu ([datum]), opět do České republiky; této možnosti však žalobce nevyužil.

33. Konečně není úmysl žalobce vrátit se natrvalo do Ruska zpochybněn ani argumentací žalované v tom směru, že žalobce si i poté ponechal český řidičský průkaz. Opět i zde nelze odhlížet od okolností, za nichž žalobce bez dlouhodobé přípravy opouštěl Českou republiku, což vedlo následně k tomu, že teprve později až ve své vlasti začal řešit s tím související záležitosti. Šlo o řadu věcí, k nimž patřilo jak soudní řízení o rozvodu manželství a vypořádání majetkového společenství účastníků coby rozvedených manželů, tak i hledání zaměstnání a v neposlední řadě i spory týkající se nezletilého syna účastníků (včetně snahy žalobce o jeho návrat zpět do Ruska). Za těchto okolností pak není namístě klást žalobci jakkoli k tíži, že otázku výměny řidičského průkazu (která je nepochybně v pořadí priorit až na nižších příčkách) akutně neřešil; poté, co se (teprve následně, srov. dále) rozhodl opět k návratu do České republiky, by již taková výměna postrádala smysl; je proto logické i pochopitelné, že k ní v konečném důsledku nedošlo.

34. Jakkoli byl odchod žalobce do Ruské federace přinejmenším kvapný, a tedy bez dlouhodobé přípravy, nelze mu nicméně v tomto ohledu vytýkat (jak argumentuje žalovaná), že v posledních dnech před faktickým odjezdem si zajistil některé dokumenty (včetně kupř. výpisu z katastru nemovitostí), potřebné pro další vyřizování záležitostí souvisejících s rozchodem účastníků. Ostatně právě i to, že si žalobce tyto dokumenty – byť takto narychlo – zajistil, svědčí o tom, že se zpět do České republiky již vracet nehodlal.

35. V souvislosti s návratem žalovaného opět do České republiky v roce [rok] je třeba předeslat, že sám o sobě tento jeho návrat nevylučuje, že by žalobce po svém odchodu do Ruska hodlal trvale pobývat právě tam a úmysl vrátit se do České republiky v té době neměl.

36. Pokud jde o související argumentaci účastníků, žalobce svůj návrat do České republiky vysvětloval snahou být nablízku svému nezletilému synovi, zatímco žalovaná tuto motivaci zpochybňovala; tvrdila naopak, že důvodem bylo toliko ruské soudní řízení, z nějž vzešla nyní uznávaná rozhodnutí.

37. Shodně se zde uplatňovanou argumentací nicméně žalobce konstantně vypovídal kupř. již v průběhu opatrovnického řízení (srov. protokol ze dne [datum rozhodnutí] ve věci sp. zn. 61 Nc 2630/2016), kde rovněž motivaci svého návratu opět do České republiky podrobně vysvětloval právě tím, že v návaznosti na rozhodnutí ruských soudů týkajících se [anonymizováno] nezletilého syna mu bylo zřejmé, že nezletilý se do Ruska za ním nepřestěhuje a nezbývá tedy, než aby se žalobce vrátil zpět za ním. Obdobně rovněž tento důvod uvedl při své výpovědi v trestní věci vedené pod [číslo jednací] (srov. úřední záznam Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie [obec] III, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor obecné kriminality, ze dne [datum]), kde rovněž uváděl, že mu žalovaná odmítá syna předávat.

38. Pokud jde o rozhodnutí ruských soudů ve věci nezletilého syna účastníků, bylo Obvodním soudem pro Okťabrskyj obvod města Rostov na [jméno] dne [datum rozhodnutí] pod č. j. 2-2212/17 rozhodnuto tak, že bydliště nezletilého po rozvodu manželství rodičů určil v místě bydliště matky. Následně pak tentýž soud dne [datum] rozhodl o povolení vycestování nezletilého z Ruské federace do České republiky i bez notářsky ověřeného souhlasu otce (žalobce). V návaznosti na to se žalobce začal pokoušet o dohodu se žalovanou (srov. návrh na uzavření dohody o placení alimentů z [datum]). V témže období řešil se žalovanou doručení narozeninových dárků pro nezletilého (srov. e-maily z 8., 9. a [datum]).

39. Tomu odpovídá i časová návaznost období, kdy žalobce začal pohledávat zaměstnání v České republice (srov. e-mail [právnická osoba] ze dne [datum], [právnická osoba] z [datum], [právnická osoba] z [datum]); nakolik s těmito nabídkami nebyl žalobce úspěšný, reagoval na další nabídky v průběhu února následujícího roku (srov. odmítavé e-mailové odpovědi [adresa] [adresa] [anonymizováno] z [datum], [právnická osoba], ze dne [datum] a [právnická osoba], z [datum]). V tomto období byl také ukončen žalobcův aktuální pracovní poměr v Rusku (srov. potvrzení OOO„ AGROSYNDIKAT“ ze dne [datum]), přičemž následně byl žalobce do získání pracovního povolení v České republice evidován v období března až června [rok] opět u Správy státní služby zaměstnanosti obyvatelstva Rostovské oblasti (srov. potvrzení tohoto úřadu z [datum]).

40. Teprve v této souvislosti žalobce opětovně požádal o vydání zaměstnanecké karty, která mu byla vydána s platností od [datum] do [datum], a to na základě doložené pracovní smlouvy ze dne [datum] uzavřené se společností [právnická osoba] (srov. sdělení Ministerstva vnitra, odbor azylové a migrační politiky, ze dne [datum], jakož i cit. pracovní smlouva), se sjednaným předpokládaným dnem nástupu do práce (s ohledem na nutnost získání zaměstnanecké karty) ke dni [datum]. Fakticky žalobce nastoupil do pracovního poměru u tohoto zaměstnavatele ke dni [datum] (srov. sdělení zaměstnavatele policejnímu orgánu ze dne [datum]).

41. I v České republice se žalobce dále pokoušel o zajištění styku s nezletilým synem, přičemž z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], je zjištěno, že (asistovaný) styk s nezletilým mu byl umožněn, a to k jeho návrhu; předtím byl styk v asistované podobě realizován na základě předběžného opatření nařízeného usnesením téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací].

42. Z hlediska argumentace žalované v tom směru, že žalobce se svým návratem do České republiky vyčkával na skončení předmětného soudního řízení v Ruské federaci, je podstatné, že podle přehledu řízení byla uznávaná rozhodnutí napadena stížnosti u Nejvyššího soudu Ruské federace. Ten stížnost přijal až [datum] a rozhodl o ní (zamítnutím) dne [datum].

43. Za podstatné nepovažuje odvolací soud skutečnosti svědčící o tom, že žalobce měl před listopadem 2016 (opuštěním České republiky) své bydliště právě zde, ostatně o tom není mezi účastníky sporu. Významné není ani bydliště žalované (o jejím faktickém bydlišti v České republice není sporu; evidenční adresa v Rusku na tom nemůže ničeho změnit a z hlediska určení pravomoci ruských soudů postačuje zjištění bydliště v Ruské federaci pouze u jednoho z účastníků) a nezletilého syna účastníků, jakož ani hodnocení žalobce coby otce. Pro věc je bez významu rovněž to, jaký výklad (cizího i tuzemského) práva podávají jiné subjekty než ty, které jsou k tomu povolány (tj. soudy, případně jiné příslušné orgány). Důkazy navržené k prokázání těchto skutečností jsou proto nadbytečné a odvolací soud je z toho důvodu neprovedl.

44. Lze proto na tomto místě shrnout, že oba účastníci, státní občané Ruské federace, měli v České republice povolen dlouhodobý pobyt (žalobce konkrétně do konce března [rok]), po rozchodu účastníků v listopadu [rok] se však žalobce vrátil zpět do Ruské federace, kde proběhlo řízení, ze kterého vzešlo rozhodnutí, jehož uznání se nyní žalobce domáhá. Následně se pak žalobce v roce [rok] vrátil zpět do České republiky, kde získal zaměstnání a v souvislosti s tím rovněž nové pobytové povolení.

45. V souvislosti s odchodem žalobce z České republiky zpět do Ruské federace v listopadu [rok] pak je zjištěno, že tento odchod byl motivován konfliktním rozpadem manželství účastníků. Jakkoli žalobce mohl zde v České republice objektivně setrvat přinejmenším do března následujícího roku, kdy mu končila platnost stávajícího pobytového povolení, je z okolností věci zřejmé, že se rozhodl jinak, ukončil zde svůj dosavadní pracovní poměr a odjel do své vlasti; takto věc vnímala ostatně i sama žalovaná, když se snažila i prostřednictvím návrhu na vydání předběžného opatření zamezit tomu, aby žalobce vzal s sebou do Ruska (a už jej do České republiky nevrátil) též nezletilého syna účastníků. Vážnost jeho úmyslu zdržovat se tam nadále již trvale není vyloučena tím, že v době návratu neměl žalobce v Rusku zajištěné bydlení ani práci (návrat vyvolaný akutní situací konfliktního rozchodu účastníků nebyl předem plánovaný); jeho kroky po návratu nicméně svědčí o jeho úmyslu nadále v Ruské federaci zůstat. Žalobce zde hledal a našel zaměstnání a měl zřetelnou snahu rovněž o navrácení nezletilého syna účastníků také zpět do Ruska (odvolal souhlas s vycestováním, podnikl kroky ke zrušení synova pobytového povolení v České republice). Teprve poté, co byl s touto svou snahou neúspěšný v řízeních před ruskými soudy (které určily bydliště syna v místě bydliště matky /žalované/ a které svým rozhodnutím nahradily žalobcův souhlas s vycestováním nezletilého syna účastníků do České republiky), začal zvažovat a podnikat kroky ke svému návratu do České republiky. Nelze odtud ovšem dovozovat, že by žalobce měl úmysl navrátit se opět do České republiky již v době, kdy se odsud odstěhoval do Ruska, tj. že by jeho odchod do Ruska měl být dočasný právě jen kvůli založení pravomoci ruských soudů.

46. Nadto je zjištěno i to, že založením pravomoci ruských soudů by žalobce nezískal výhodu tvrzenou ze strany žalované (v podobě nemožnosti zohlednit vnos jejího výlučného majetku do společného jmění). Pokud by mělo jít o výhodu v podobě místa soudu (žalobci bližšího oproti žalované), pak nelze pominout, že žalovaná se nejen tohoto řízení aktivně účastnila (včetně podání vlastní vzájemné žaloby), ale sama v Rusku zahajovala i další soudní řízení (týkající se nezletilého syna účastníků). Lze proto dovozovat, že sama o sobě geografická vzdálenost překážku v přístupu k soudu pro žalovanou vskutku nepředstavovala.

47. Za této situace pak ani pozdější žalobcův návrat do České republiky není možno vykládat tak, že žalobce měl tento úmysl již při svém odjezdu do Ruska, nadto když žalobce zřetelně vysvětlil důvody, které ho k tomuto kroku (až následně) vedly, zatímco protiargumentace žalované (že žalobce vyčkával skončení ruského soudního řízení) je z pohledu zjištěných skutečností lichá. Snaha žalobce být v blízkosti jeho nezletilého syna je podpořena řadou skutečností popsaných výše (nejprve snaha o návrat syna do Ruska, následně snaha o kontakt se synem, a to i v podobě asistovaného styku za situace, kdy matka styk v jiné podobě či širším rozsahu neumožňovala). V tomto ohledu není bez dalšího významné, že (zda) žalobce na svého nezletilého syna platil výživné, neboť neplnění této zákonné povinnosti jednak nemůže zpochybnit úmysl žalobce setrvat po návratu do Ruska ve své vlasti i nadále a jednak je daleko spíše odrazem konfliktu mezi oběma účastníky (rodiči nezletilého), kvůli němuž právě žalobce trval na soudním určení výše své vyživovací povinnosti. Naproti tomu argumentace žalované postrádá logický základ za situace, kdy na jedné straně tvrdí, že žalobce hodlal v Rusku setrvat právě jen do skončení předmětného soudního řízení (a kroky k návratu do České republiky činil až poté, co ruské soudy poprvé pravomocně rozhodly, přičemž s těmito kroky ustal po zrušení předchozích rozhodnutí Nejvyšším soudem Ruské federace), ale na straně druhé pomíjí, že definitivně si žalobce podmínky pro návrat do České republiky (v podobě uzavřené pracovní smlouvy) zajistil již před právní mocí nyní uznávaného prvostupňového ruského rozhodnutí a do České republiky se vrátil podstatně dříve, než bylo v konečném důsledku rozhodnuto o mimořádném opravném prostředku u Nejvyššího soudu Ruské federace (k tomu došlo až v prosinci [rok]).

48. Závěrem odvolacího soudu na tomto základě tedy je, že odchod žalobce z České republiky zpět do Ruska v listopadu [rok] byl vážně míněnou změnou jeho bydliště, byť později přehodnocenou následkem nepříznivého vývoje sporů se žalovanou v souvislosti s jejich společným nezletilým synem, a nikoli změnou jen fingovanou, účelově motivovanou pouze snahou získat pro sebe výhodnější jurisdikci.

49. Z právě uvedeného pak plyne, že za daných okolností byla podle ustanovení Čl. 25 odst. 2 Smlouvy dána pravomoc ruského soudu, neboť oba účastníci jsou ruskými státními občany a bydliště žalovaného bylo v rozhodné době (ke dni zahájení předmětného řízení) v Ruské federaci, přičemž není důvod, aby zdejší soudy k této skutečnosti nepřihlížely.

50. Pokud jde o další námitku, kterou žalovaná vůči uznávanému rozhodnutí uplatnila, a to námitku nedostatku vykonatelnosti uznávaného rozhodnutí, vypořádal se s ní soud prvního stupně zcela správně, a odvolací soud nemá, co by jeho závěrům vytknul. Je zřejmé, že tu jde o rozhodnutí soudu, který měl k jeho vydání pravomoc, a toto rozhodnutí nabylo právní moci. Ani po materiální stránce tu není žádná překážka jeho vykonatelnosti, neboť je bez pochybností zřejmé, o jakou věc (bytovou jednotku a podíl na nebytové jednotce) se jedná a jakým způsobem je o nich rozhodnuto. Je evidentní, že na předmětné adrese (uvedené ve výroku uznávaného rozhodnutí) se jiné jednotky téhož čísla nenacházejí (nadto je konkrétní označení katastrálního území i číselné označení zastavěného pozemku zřetelně uvedeno v odůvodnění rozhodnutí) a zcela zřetelný je rovněž způsob jejich vypořádání mezi účastníky (oběma rovným dílem). V dalším pak odvolací soud bez výhrad odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí (srov. bod 22 napadeného rozsudku).

51. Pokud pak žalovaná namítala nedostatek vykonatelnosti předmětných rozhodnutí podle ruského práva plynoucí z toho, že ve výroku rozhodnutí není výslovný pokyn příslušnému úřadu k provedení konkrétního registračního úkonu, nelze této námitce přisvědčit. I pokud by obecně byl takový pokyn soudu z pohledu ruského práva potřebný, nelze přehlédnout, že v nyní řešené věci nebylo lze takový pokyn kterémukoli ruskému úřadu adresovat (proto by nebylo namístě jej do rozhodnutí uvádět). Registrujícím úřadem totiž je z pohledu ruského soudu zahraniční orgán (zdejší katastrální úřad), jemuž však ruský soud z povahy věci jakékoli pokyny udělovat nemůže; pokud by to učinil, pak právě takový pokyn (a nikoli samo meritorní rozhodnutí o vypořádání) by byl nevykonatelný. Ani tato argumentace žalované tedy není opodstatněná.

52. Odvolací soud proto (opětovně) dospěl k závěru, že uznání předkládaných rozhodnutí ruského soudu v České republice ničeho nebrání. Z toho důvodu přistoupil ke změně napadeného rozsudku (§ 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) tak, že tato rozhodnutí se uznávají.

53. Současně s tím pak odvolací soud v souladu s ustanovením § 224 odst. 2 rozhodl o náhradě nákladů celého dosavadního řízení. Na jejich náhradu má podle ustanovení § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo procesně úspěšný žalobce. Náklady žalobce v tomto řízení sestávají z odměny jeho zástupkyně (advokátky) ve výši [částka], tj. po [částka] podle ustanovení § 7 AT (z tarifní hodnoty [částka] podle ustanovení § 9 odst. 1 AT) za úkony spočívající v převzetí věci, sepisu písemného podání ve věci samé ze dne [datum], sepisu odvolání; polovina uvedené částky pak náleží za návrh na nařízení předběžného opatření. Ke každému z těchto úkonů náleží advokátovi též paušální náhrada hotových výdajů po [částka] podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 AT, tj. celkem ve výši [částka]. K souhrnu těchto částek je dále třeba přičíst 21% DPH, neboť zástupkyně žalobkyně vykonává advokacii jako společník [právnická osoba], advokátní kancelář, jež j registrována coby plátce této daně. Nákladem na straně žalobce jsou pak konečně také zaplacené soudní poplatky, a to ve výši [částka] za podaný návrh, dále [částka] za nařízené předběžné opatření a [částka] za podané odvolání. V té souvislosti odvolací soud pro úplnost dodává, že nepřehlédl, že žalobce fakticky na soudním poplatku za návrh zaplatil více ([částka]), soudní poplatek však podle Pol. 4 bod 1 písm. c) Sazebníku soudních poplatků činí právě jen [částka]. Rozdíl pak představuje přeplatek, k jehož vrácení je povinen soud prvního stupně. V tomto rozsahu tedy nejde o účelně vynaložený náklad žalobce, k jehož náhradě by mohla být povinna žalovaná. Celkem proto náklady žalobce činí [částka]; tuto částku je třeba zaplatit ve lhůtě 3 dnů (§ 160 odst. 1 o. s. ř.), a to k rukám advokátky (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).