pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 C 102/2022-10

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně rozhodl, že žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] s 9 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od [datum] do zaplacení, se zamítá (výrok I.) a že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka] (uvedený nárok žalobkyně byl vyloučen k samostatnému projednání z řízení vedeného u soudu I. stupně pod sp. zn. 12 C 171/2021).

3. Soud I. stupně vzal za prokázané, že žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok u žalované dne [datum]. Ohledně předmětného trestního stíhání žalobkyně bylo prokázáno, že rozsudkem ze dne [datum] byla žalobkyně zproštěna obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Tento rozsudek nabyl právní moci dne [datum], kdy bylo při veřejném zasedání odvolacího soudu vyhlášeno usnesení, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti prvostupňovému zproštění obžaloby. Mezi stranami bylo nesporné, že při vyhlašování konečného rozhodnutí dne [datum] nebyla osobně přítomna žalobkyně, ale byl přítomen její obhájce.

4. Po konstatování, že žalobkyně splnila podmínku předběžného uplatnění nároku dle § 14 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) se soud zabýval vznesenou námitkou promlčení. S odkazem na ust. § 32 odst. 3 OdpŠk, § 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk a § 35 odst. 1 OdpŠk uvedl, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání se promlčuje ve speciálně konstruované promlčecí době, jejíž počátek se odvíjí od vědomosti poškozeného (zde žalobkyně), že došlo k nemajetkové újmě. Žalobkyně byla pravomocně zproštěna obžaloby dne [datum], kdy se tak nejpozději dozvěděla o tvrzené nemajetkové újmě způsobené nezákonným vedením trestního stíhání, a kdo za ni odpovídá. Od uvedeného dne počala běžet zákonná 6 měsíční promlčecí doba, která uplynula dne [datum] (úterý). Žalobkyně uplatnila u žalované svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy až dne [datum], tedy po marném uplynutí promlčecí doby, a proto i žaloba doručená soudu dne [datum] byla podána až po marném uplynutí promlčecí doby. Na tom ničeho nemění skutečnost, že se žalobkyně osobně neúčastnila veřejného zasedání u odvolacího soudu, neboť byl přítomen její obhájce, který v zastoupení získal informaci o zamítnutí odvolání státního zástupce a o datu právní moci zmíněného rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 764/2014 ze dne 18. 2. 2015). Díky přítomnosti obhájce došlo k nabytí právní moci téhož dne. Jen stěží si lze představit, že by se obžalovaná žalobkyně, která se z veřejného zasedání soudu omluvila, obratem neinformovala u svého obhájce o výsledku řízení a vyčkala až doručení písemného vyhotovení rozhodnutí. Podle usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 606/17, již samotná vědomost obhájce o zprošťujícím rozsudku zakládá vědomost jeho klienta o vzniku nemajetkové újmy, což odpovídá smyslu právní úpravy obhajoby v trestním řízení a obsahuje v sobě i požadavek, aby se poškozený řádně staral o svá práva, přinejmenším, aby se nechal informovat svým obhájcem o výsledku svého trestního řízení. Dále se soud zabýval tím, zda je vznesení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Konstatoval, že žalovaná v civilním řízení není v pozici vrchnostenské, a je jejím právem, jako jakéhokoliv jiného účastníka řízení, se vznesenému žalobnímu návrhu bránit, včetně námitky promlčení. Zákon OdpŠk je vzhledem k občanskému zákoníku ve vztahu speciality, jenž se nepromítá jen do odlišné úpravy promlčecích lhůt, ale také (v neprospěch žalované) ve stanovení přísné objektivní odpovědnosti žalované bez možnosti liberace. Právní úprava je tedy vyvážená. Námitka promlčení může být v rozporu s dobrými mravy pouze ve zcela výjimečných případech, kdy je opodstatněné prolomit právní jistotu účastníků (viz rozhodnutí Nejv. soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, též rozhodnutí Nejv. soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3825/2011). V daném případě takové výjimečné okolnosti nejsou dány, když z žádného tvrzení žalobkyně neplyne, že by se žalovaná dopustila jednání, které by znemožnilo žalobkyni podat žádost (resp. žalobu) včas či že by žalovaná jinak zneužila běhu promlčecí doby v neprospěch žalobkyně. Argumentace žalobkyně odkazem na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1532/16, není přiléhavá, neboť ten se týkal jiné skutkové situace (kdy písemné vyhotovení zprošťujícího rozsudku s odůvodněním bylo doručeno až osm měsíců od jeho právní moci, tj. po uplynutí promlčecí lhůty, přičemž po vyhlášení nebyl zprošťující výrok v jednací síni ústně nijak odůvodněn). V nyní posuzovaném řízení byl obhájce žalobkyně přítomen při vyhlášení usnesení o zamítnutí odvolání státního zástupce, přičemž písemné vyhotovení usnesení bylo doručeno ještě v rámci běhu promlčecí lhůty. Soud tedy dospěl k závěru o promlčení nároku, proto žalobu zamítl.

5. Výrok o nákladech řízení byl odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř. a § 151 odst. 3 o.s.ř., žalované byla přiznána náhrada dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 2 úkony po [částka] (učiněné po vyloučení nároku z původního řízení).

6. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, odůvodněné tím, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení. K promlčení nároku nedošlo, a i kdyby došlo, námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. V předmětné trestní věci bylo pravomocně rozhodnuto odvolacím soudem při veřejném zasedání dne [datum], kdy bylo odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obžalovaných zamítnuto, a žalobkyně tak byla zproštěna obžaloby. Žalobkyně, která dlouhodobě žije v zahraničí, se veřejného zasedání nezúčastnila, přítomen byl toliko její obhájce. Usnesení odvolacího soudu bylo žalobkyni prostřednictvím jejího obhájce doručeno dne [datum]. Soud I. stupně nesprávně počítal začátek běhu promlčecí doby, když trestní stíhání přestává v právní sféře poškozeného působit až poté, co je řízení definitivně skončeno, tedy až po marném uplynutí lhůty, ve které může protistrana uplatnit dovolání. V dané věci podal nejvyšší státní zástupce již jednou úspěšné dovolání v neprospěch žalobkyně, a že nebylo podáno dovolání v její neprospěch opakovaně, se žalobkyně dozvěděla až ze stejnopisu dovolání, jež jí bylo prostřednictvím obhájce doručeno dne [datum]. Kdyby šestiměsíční promlčecí doba počítaná (podle soudu I. stupně) od veřejného vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, skončila dříve, než lhůta dovolací (tedy kdyby dovolání bylo stranám doručeno např. až po 5 měsících), musel by poškozený podat žádost o náhradu s předpokladem, že dovolání v jeho neprospěch nebude podáno, a pokud by se tak stalo, musel by ji vzít zpět a po skončení dovolacího řízení podat znovu, což by nebylo slučitelné s požadavkem předvídatelnosti práva. Žalobkyně poukázala na nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1191/08. Výklad zastávaný soudem I. stupně by zakládal nelogický a neodůvodněný rozdíl mezi během promlčecí doby v občanském soudním řízení a v trestním řízení, když by za stejné situace, tedy v případě veřejného vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž byl poškozený osobně přítomen, v řízení civilním tato šestiměsíční doba započala až doručením písemného vyhotovení rozhodnutí, kdežto v řízení trestním již jeho vyhlášením. Fakt právní moci rozhodnutí není z hlediska působení trestního stíhání ve sféře poškozeného vůbec významný. V řízení nebylo postaveno najisto, ani nebylo zjišťováno, kdy se žalobkyně o úspěšném výsledku odvolacího řízení dozvěděla. Obhájce má v trestním řízení zvláštní postavení a není pouhým alter ego obviněného. Má povinnost klienta o výsledku řízení informovat, není však stanoveno, že tak musí učinit okamžitě, např. ten samý den. Žalobkyně žije trvale v zahraničí a informace jí byly obhájcem poskytovány v rámci pravidelných telefonických porad přibližně dvakrát měsíčně, nelze tak vyloučit, že se o výsledku řízení dozvěděla až se zpožděním. Soud nevysvětlil, proč by žalobkyně, žijící v zahraničí, měla sledovat a aktivně zjišťovat, jak bylo o odvolání veřejné žaloby proti zprošťujícímu rozsudku rozhodnuto. Žalobkyně nadto netvrdí, že se o výsledku veřejného zasedání dozvěděla až z písemného vyhotovení rozhodnutí, ale že se o něm dozvěděla až během telefonické konzultace se svým obhájcem. Je neakceptovatelná úvaha, že působení trestního stíhání v osobnostní sféře žalobkyně zaniká tím, že se o jeho skončení dozví obhájce, nikoli žalobkyně sama. Promlčecí doba šesti měsíců je velice krátká a její nedodržení v rozsahu několika dní, a to z omluvitelného důvodu (odvození počátku jejího běhu nikoli od ústního vyhlášení konečného rozhodnutí, ale od doručení jeho stejnopisu) by mělo být tolerováno. Námitka promlčení proto měla být posouzena jako rozporná s dobrými mravy, obdobně jako v případě, jehož se týká nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1532/16 (šlo o situaci, kdy stěžovatelka požádala o náhradu pět měsíců poté, co jí bylo doručeno zprošťující rozhodnutí). Soud I. stupně se vůbec nevypořádal s judikaturou Ústavního soudu, kterou žalobkyně argumentovala, což by měl zhojit odvolací soud. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, a žalobkyni přizná náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

7. Žalovaná uvedla, že napadený rozsudek je správný a odvolání žalobkyně nedůvodné. S odvolací argumentací se vypořádal již soud I. stupně, napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu. Z judikatury Nejv. soudu vyplývá, že v případě zproštění obžaloby počíná promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 OdpŠk běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nabyl právní moci (viz např. usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 962/2012). Argumentace žalobkyně obsažená v 9. odstavci jejího odvolání (o tom, že by mohla za určitých okolností promlčecí lhůta uplynout dříve, než lhůta dovolací) je lichá, protože k takové situaci zde nedošlo, a správná není ani úvaha, že„ fakt právní moci rozhodnutí není z hlediska působení trestního stíhání … vůbec významný“, je to právě naopak. Nejvyšší soud vyřešil i otázku, jaký vliv má přítomnost či nepřítomnost obviněného a jeho obhájce při vyhlášení zprošťujícího rozsudku na počátek běhu promlčecí lhůty, a to v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 764/2014, v němž rozlišuje situaci, kdy je vyhlášení zprošťujícího rozhodnutí přítomna osoba trestně stíhaná nebo její právní zástupce, od situace, kdy vyhlášení rozsudku není přítomen ani jeden z nich, a subjektivní promlčecí lhůta začíná běžet až dnem následujícím po řádném doručení rozhodnutí. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1191/08 není v této věci přiléhavý, naopak správnost rozsudku soudu I. stupně potvrzuje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1532/16, jehož závěry žalobkyně dezinterpretuje. Tento nález řešil specifickou situaci, kdy stěžovatelka obdržela písemné vyhotovení rozsudku s odůvodněním až s odstupem 8 měsíců, a s odůvodněním rozhodnutí se tedy mohla seznámit až po uplynutí šestiměsíční (promlčecí) lhůty. V tomto případě však bylo žalobkyni usnesení doručeno (jak vyplývá z odvolání) dne [datum], ze šestiměsíční lhůty pro uplatnění nároku tak stále zbývalo více než pět měsíců, což je dle Ústavního soudu dostatečně dlouhá doba. S námitkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy se soud I. stupně vypořádal, žalobkyně navíc ani netvrdí žádné relevantní skutečnosti odůvodňující závěr, že promlčecí doba uplynula bez jejího zavinění a že podání žaloby před uplynutím promlčecí doby po ní nebylo možno spravedlivě vyžadovat. Nárokem žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou téhož trestního řízení se odvolací soud již zabýval v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 19 Co 265/2022-199, jímž potvrdil prvostupňový rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta z důvodu promlčení. V uvedeném rozsudku se odvolací soud vypořádal v zásadě s totožnými námitkami žalobkyně a uvedl judikaturu vyšších soudů, potvrzující správnost napadeného rozhodnutí. Žalovaná proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání při nařízeném jednání napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.) a aniž doplňoval dokazování, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Soud I. stupně učinil správná a dostatečná skutková zjištění (jež odvolatelka ostatně nijak nezpochybňuje) a dospěl na jejich základě ke správnému právnímu závěru.

10. V případě nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním řízením je třeba počátek subjektivní šestiměsíční promlčecí doby podle § 32 odst. 3 OdpŠk posuzovat v souladu s § 32 odst. 1 věta druhá OdpŠk, dle nějž je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Dle konstantní judikatury (např. rozsudek Nejv. soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 962/2012, rozsudek Nejv. soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1291/2017) má stejné účinky jako zrušení pravomocného rozhodnutí i zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, a byla-li osoba trestně stíhaná zproštěna obžaloby nebo bylo-li trestní stíhání proti ní vedené zastaveno, počíná promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první OdpŠk běžet dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nebo usnesení o zastavení trestního stíhání nabylo právní moci.

11. Z uvedeného vyplývá, že i z hlediska počátku běhu promlčecí doby je významný právě okamžik právní moci zprošťujícího rozhodnutí, nikoli až okamžik uplynutí lhůty pro podání mimořádného opravného prostředku (např. dovolání), který se podává proti rozhodnutí pravomocnému.

12. V daném případě je dnem, kdy zprošťující rozsudek nabyl právní moci, den vyhlášení usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti zprošťujícímu rozsudku a proti němuž není přípustný řádný opravný prostředek, tedy [datum]. Ode dne následujícího počala v souladu s výše uvedenou judikaturou běžet šestiměsíční promlčecí doba dle § 32 odst. 3 věta první OdpŠk, jež uplynula dnem [datum] (k přerušení promlčecí doby za jejího trvání nedošlo). Závěr soudu I. stupně, že žaloba byla podána až po uplynutí promlčecí doby, byl proto správný.

13. Poukazovala-li žalobkyně na hypotetickou situaci, kdy by promlčecí doba uplynula dříve než lhůta dovolací a dovolání by bylo následně podáno, tak o takovou situaci se v dané věci nejedná, když dovolání v neprospěch žalobkyně proti zprošťujícímu rozhodnutí, jež nabylo právní moci dne [datum], podáno nebylo. Bylo proto nadbytečné se takovou hypotetickou situací zabývat.

14. Námitka, že přijatý výklad týkající se počátku promlčecí doby zakládá neodůvodněný rozdíl mezi během promlčecí doby v občanském soudním a trestním řízení, byla též nedůvodná. Odpověď na otázku, kdy se rozhodnutí považuje ve vztahu k účastníku řízení (poškozenému) za doručené či oznámené ve smyslu § 32 odst. 1 věta druhá OdpŠk, totiž vyplývá vždy z příslušných procesních předpisů, tedy z občanského soudního řádu pro řízení občanskoprávní a z trestního řádu pro řízení trestní, a v závislosti na znění těchto předpisů může být určujícím okamžikem pro počátek běhu promlčecí doby buď okamžik doručení rozhodnutí (ač účastníci byli přítomni jeho vyhlášení) nebo okamžik jeho vyhlášení.

15. Na trestní řízení se uplatní závěry rozsudku Nejv. soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1362/2013, dle nichž se od okamžiku oznámení, respektive vyhlášení rozhodnutí, bude počítat běh promlčecí lhůty podle § 32 odst. 1 věty druhé v případě, že vyhlášením nabývá rozhodnutí právní moci, neboť tím okamžikem bude naplněn i předpoklad nezákonného rozhodnutí.

16. Z nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1191/08, jejž se dovolávala žalobkyně, potom v dané věci nelze vycházet právě proto, že se týká nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím vydaným v občanském soudním řízení (o omezení způsobilosti k právním úkonům), nikoli v řízení trestním, proto v uvedeném případě počala subjektivní promlčecí doba běžet dnem doručení zrušovacího rozhodnutí.

17. Pokud jde o námitku, že vyhlášení rozhodnutí dne [datum] byl přítomen pouze právní zástupce (obhájce) žalobkyně, nikoli žalobkyně osobně, tak nelze opomenout, že podle § 137 odst. 2 tr. řádu má-li osoba, jíž je třeba usnesení oznámit, obhájce, popřípadě zmocněnce, stačí, že usnesení bylo vyhlášeno buď oné osobě, anebo jejímu obhájci. Judikatura Nejv. soudu i Ústavního soudu je v posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby v případě, kdy vyhlášení zprošťujícího rozhodnutí není přítomen přímo obviněný, ale jeho obhájce, konstantní, se závěrem, že pro počátek běhu promlčecí doby postačí, je-li vyhlášení rozhodnutí přítomen obhájce obviněného. Lze odkázat např. na usnesení Nejv. soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2623/2012, usnesení Nejv. soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 764/2014, a též na usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 606/17, na něž odkazoval soud I. stupně. Uvedené usnesení Ústavního soudu případně poukazuje na smysl právní úpravy obhajoby v trestním řízení a na požadavek, aby se poškozený (zde žalobkyně) staral o svá práva a nechal se informovat svým obhájcem o výsledku svého trestního řízení.

18. Jak probíhala komunikace mezi žalobkyní a jejím obhájcem následně po vyhlášení usnesení ze dne [datum], tedy již z hlediska běhu promlčecí doby nebylo významné, a odvolací soud se proto touto otázkou dále nezabýval.

19. Není žádného důvodu v daném případě považovat vznesenou námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy. Námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy jen proto, že je uplatněna státem. Soud I. stupně poukázal na rozsáhlou judikaturu Nejv. soudu, z níž vyplývá, že uplatnění námitky promlčení se příčí dobrým mravům jen ve výjimečných případech, kdy je tato námitka výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil.

20. V daném případě žalovaná k marnému uplynutí promlčecí doby nijak nepřispěla, před uplynutím promlčecí doby u ní nárok žalobkyně na zadostiučinění nebyl ani předběžně uplatněn. Nejedná se o případ újmy způsobené nezákonným rozhodnutím vydaným v řízení, které po změně nebo zrušení nezákonného rozhodnutí nadále pokračovalo (po pravomocném zproštění žalobkyně obžaloby již trestní řízení dále nepokračovalo). A konečně, nejde ani o případ obdobný případu řešenému v nálezu Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 1532/16, kdy bylo písemné vyhotovení konečného rozhodnutí ve věci obviněnému doručeno až po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby dle § 32 odst. 3 OdpŠk. V daném případě bylo písemné vyhotovení konečného rozhodnutí z trestního řízení žalobkyni doručeno dne [datum], proto i kdyby s úvahami o případném uplatnění nároku na náhradu újmy vyčkávala na doručení písemného vyhotovení tohoto usnesení, stále jí zbývala lhůta přesahující 5 měsíců, v níž mohla svůj nárok předběžně uplatnit u žalované (s následkem stavení běhu promlčecí doby podle § 35 odst. 1 OdpŠk).

21. S ohledem na vše shora uvedené shledal odvolací soud napadené rozhodnutí, jímž byl žalobní nárok zamítnut, věcně správné. Správně a v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. rozhodl soud I. stupně též o náhradě nákladů řízení. Proto odvolací soud napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o.s.ř. v celém rozsahu.

22. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., když v odvolacím řízení byla zcela procesně úspěšná žalovaná, jíž vznikly náklady nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o.s.ř. a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., za 3 úkony (písemné vyjádření, příprava na jednání, účast u odvolacího jednání) po [částka], celkem [částka].