o omluvu a zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaslat k rukám právního zástupce žalobkyně omluvu v tomto znění: „Vážená paní doktorko, v důsledku nezákonného ochranného opatření [orgán] jste byla po dobu 5 dnů (od 29.8.2021 do 3.9.2021), vystavena nezákonně samoizolaci a byla zejména omezena Vaše svoboda pohybu. Za nezákonný zásah do Vašich práv se tímto omlouváme. [orgán]." (výrok I.), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované omluvy, specifikované ve výroku I. tohoto rozsudku ve vztahu „i k dalším právům“ a zaplacení částky 100 000 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně ode dne 10.5.2022 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 699,93 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnými opatřeními [orgán], v jejichž důsledku se musela po dobu 5 dnů (od 29. 8. 2021 do 3. 9. 2021) podrobit nezákonné izolaci po svém návratu z [stát].

3. Soud I. stupně o věci ponejprv rozhodl rozsudkem č.j. [spisová značka] ze dne 16. 3. 2023, jímž žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v [adresa] č.j. [spisová značka] ze dne 19. 10. 2023. Odvolací soud v tomto rozsudku dospěl k závěru, že opatření [orgán] ze dne 17. 8. 2021 č.j. [číslo] a ze dne 30. 8. 2021 č.j. [číslo], na jejichž základě se žalobkyně podrobila samoizolaci, představovala nezákonná rozhodnutí ve smyslu § 5 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) a aktivní věcná legitimace žalobkyně domáhat se náhrady újmy způsobené těmito rozhodnutími vyplývá z toho, že se proti těmto opatřením bránila návrhem na zrušení části opatření dle § 101a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního („s.ř.s.“), žalobkyně však neprokázala žádné specifické okolnosti týkající se dopadu nezákonného opatření do své osobnostní sféry a v důsledku nezákonného rozhodnutí jí nevznikla nemajetková újma. K dovolání žalobkyně byly shora uvedené rozsudky soudu I. a II. stupně rozsudkem Nejv. soudu č.j. [spisová značka] ze dne 3. 12. 2024 zrušeny a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

4. Dovolací soud konstatoval, že skutečnost, že žalobkyně byla po svém návratu ze zahraničí nucena strávit pět dní v samoizolaci, by každý člověk posuzoval jako újmu, která sice svojí intenzitou není srovnatelná s výkonem vazby, trestu odnětí svobody či trestu domácího vězení (neobsahuje difamující složku), ale přesto je natolik citelná, že ji nelze pokládat za bagatelní. Na straně žalobkyně vznikla taková újma, jež by nastala u kteréhokoliv člověka, jenž je po dobu pěti dnů omezen tak, že musí setrvávat, byť s výjimkami v opatření uvedenými, ve svém obydlí. Vznik nemajetkové újmy způsobené zásahem do práva na svobodu pohybu v důsledku pětidenní samoizolace může být vyvrácen či bagatelizován na základě konkrétních okolností případu, žádné takové však žalovaná netvrdila ani neprokazovala, ani v řízení jinak nevyšly najevo. Dovolací soud dále shledal neurčitost žalobního petitu v části týkající se požadované omluvy, když žalobkyně požadovala omluvu za omezení práva svobody pohybu a konstatování, že byla porušena její „další práva“, aniž konkrétně uvedla, jaká její další práva měla být ochrannými opatřeními porušena.

5. Žalobkyně následně na výzvu soudu upřesnila, že kromě zásahu do práva na svobodu pohybu u ní došlo rovněž k zásahu do svobody podnikání a do práva na respektování soukromého a rodinného života. Doplnila další tvrzení a důkazní návrhy, soud I. stupně poté doplnil dokazování a rozhodl napadeným rozsudkem.

6. V něm vzal za prokázané, že žalobkyně je advokátka, dne 29.7.2021 odcestovala do [stát], poté začalo platit ochranné opatření z 30.7.2021 č.j. [číslo], které mimo jiné nařizovalo povinnost samoizolace osobám vracejícím se ze zemí s vysokým rizikem onemocnění COVID-19. Mezi těmito zeměmi bylo dle seznamu č.j. [číslo] i [stát]. Žalobkyně napadla ochranné opatření u správního soudu dne 3.8.2021. Poté bylo ochranné opatření z 30.7.2021 nahrazeno s účinností od 23.8.2021 ochranným opatřením ze dne 17.8.2021, č.j. [číslo], a to následně ochranným opatřením ze dne 10. 9. 2021, č.j. [číslo], přičemž tato opatření obsahovala totožná ustanovení týkající se samoizolace osob vracejících se ze zemí s vysokým rizikem COVID19. Žalobkyně se vrátila do České republiky 29.8.2021, téhož dne podstoupila test na přítomnost viru SARS-CoV-2, který vyšel negativní (výsledky žalobkyně obdržela 30. 8. 2021), přesto byla dle v té době platného ochranného opatření povinna podrobit se samoizolaci po dobu 5 dnů. Rovněž test RT-PCR, který žalobkyně absolvovala dne 3.9.2021, byl negativní. Rozsudkem Městského soudu v [adresa] ve věci č.j. [spisová značka] ze dne 20.10.2021 bylo zrušeno ochranné opatření [orgán] ze dne 10. 9. 2021, č. j. [číslo] v části I. 4, písm. d) ve slovech „nejdříve 5. den“ a v části I. 4, písm. e), a to s účinností od 1. 11. 2021, 00:00 hodin (tzn. v ustanoveních o 5denní samoizolaci). Žalobkyně se správní žalobou domáhala též vyslovení nezákonnosti mimořádného opatření č.j [číslo], mj. v části týkající se hudebních, tanečních, herních a podobných společenských klubů a diskoték, heren a kasin. Žalobkyně je od 1. 7. 2014 vlastníkem nemovitosti v k.ú. [adresa]: polyfunkčního domu [adresa], s využitím mj. obchody, kanceláře a taneční studio.

7. Soud I. stupně s odkazem na judikaturu Nejv. soudu (rozhodnutí č.j. 30 Cdo 1339/2022-133 ze dne 10.8.2022) a Ústavního soudu (nález ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3319/22) dospěl k závěru, že opatření, na jejichž základě se žalobkyně podrobila samoizolaci, je třeba považovat za nezákonná rozhodnutí ve smyslu OdpŠk a žalobkyni je třeba považovat ve vztahu k těmto opatřením za účastníka řízení ve smyslu § 7 OdpŠk, má tedy aktivní věcnou legitimaci domáhat se náhrady újmy způsobené těmito opatřeními. Naproti tomu nelze žalobou uplatněný nárok posuzovat dle zákona č. 240/2000 Sb., krizového zákona (viz rozsudek Městského soudu v [adresa] ze dne 17. 2. 2022, č. j. [spisová značka]).

8. Dále soud I. stupně věc posuzoval dle ustanovení OdpŠk, poukázal na to, že újmu, která měla žalobkyni vzniknout v souvislosti s odpovědnostním titulem, potvrdil ve svém rozhodnutí dovolací soud, a zabýval se tím, zda v důsledku porušení práva na svobodu pohybu vznikla žalobkyni nemajetková újma, k jejímuž odškodnění je namístě poskytnout vedle požadované omluvy peněžité zadostiučinění. Dospěl k závěru, že nelze vycházet z odškodnění poskytovaného v případech nezákonného trestního stíhání a nezákonné vazby (na které odkazovala žalobkyně), v nichž došlo k zásahům do osobnostní sféry poškozených v nepoměrně vyšším rozsahu jak co do délky, tak co do intenzity zásahu oproti samoizolaci v trvání 5 dní. Výkon vazby se nedá srovnat se samoizolací v domácím prostředí, navíc dle ochranných opatření byly ze samoizolace výjimky, ať již za účelem cest k obstarávání základních životních potřeb a k zajištění péče o děti, o zvířata, využívání nezbytných finančních a poštovních služeb, doplnění pohonných hmot, samoizolace se rovněž nevztahovala na osoby očkované proti předmětnému onemocnění apod. V případech nezákonné vazby či výkonu trestu odnětí svobody se poskytuje finanční zadostiučinění 500 až 1 500 Kč denně, v tomto případě však narozdíl od vazby byla žalobkyně ve svém domovském prostředí, bez omezení kontaktu telefonicky či jinými prostředky na dálku se svým okolím i rodinou. Intenzita omezení pohybu v důsledku samoizolace tak zdaleka nedosahuje intenzity omezení pohybu v důsledku vazby či výkonu trestu odnětí svobody. Proto se jeví jako přiměřené odškodnění požadovaná omluva, kterou soud žalobkyni přiznal co do části týkající se omezení pohybu žalobkyně. Požadavek na peněžité odškodnění a na omluvu za zasažení dalších práv žalobkyně (práva na podnikání a na rodinný život) soud neshledal důvodný. Žalobkyně na výzvu soudu doplnila tvrzení, že v důsledku izolace přišla o klienty a o potenciální klienty, kteří vyžadovali urychleně osobní schůzku, a že se jako majitelka nemovitosti na adrese [adresa] nemohla stýkat se svými nájemci a dalších 5 dní řešit své záležitosti. Přes poskytnuté poučení žalobkyně svá tvrzení s odvoláním na mlčenlivost advokáta odmítla jakkoliv doložit, a to i ve vztahu k osobám, které se jejími klienty nestaly. Dle soudu je nepravděpodobné, že by na klienty neměla vliv měsíční nedostupnost advokátky během dovolené, zatímco pětidenní nedostupnost osobní v době probíhající pandemie by na jejich případy měla tak zásadní vliv, že by se rozhodli s žalobkyní ukončit nebo nenavazovat právní vztahy. Neprokázána zůstala i tvrzení, že žalobkyně potřebovala osobně kontaktovat své nájemníky (včetně nájemníka, který v její nemovitosti provozuje taneční školu). Žalobkyně sice předložila doklad o vlastnictví nemovitosti, v níž je taneční škola, to však nic nedokládá o provozu taneční školy v dané době, natož o potřebě osobního kontaktu se žalobkyní. I tvrzení, že žalobkyně je zvyklá vést velmi aktivní život, chtěla si jít zatančit, hrát golf, zajít do restaurace apod. zůstala v obecné rovině a žalobkyně je neprokázala.

9. O nákladech řízení rozhodl soud I. stupně dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), když shledal, že žalobkyně byla úspěšná jen co do části požadované omluvy, zatímco co do druhé části omluvy a peněžitého zadostiučinění byla neúspěšná. Soud tedy vycházel z toho, že žalobkyně byla úspěšná co do 25 % a žalovaná co do 75 %, žalovaná má proto právo na náhradu 50 % svých nákladů. Žalované vznikly náklady nezastoupeného účastníka za 11 úkonů po 300 Kč, a 50 % z této částky dle soudu I. stupně činí 699,93 Kč.

10. Proti výrokům II. a III. uvedeného rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Namítla, že soud v rozsudku opomněl několik listinných důkazů, zejména projekt rekonstrukce Polyfunkčního domu [adresa], z nějž vyplývá, že v lednu 2021 žalobkyně dokončila rekonstrukci objektu a prostory byly zkolaudovány pro provoz tanečního studia, z dokumentu je zřejmá i vášeň žalobkyně pro sportovní tanec. Dále rozsudkem Nejv. správního soudu č.j. [spisová značka] ze dne 5. 8. 2022 mělo být prokázáno, že žalobkyně závodně tančí. Soud tyto listiny k důkazu provedl, ale patřičné skutečnosti z nich nevyvodil. Žalobkyně v řízení upřesnila, že omluvu požaduje i za omezení svobody podnikání a zásah do práva na respektování soukromého a rodinného života, zásahy do těchto dalších práv byly neoddělitelně spjaty s omezením svobody pohybu žalobkyně. Žalobkyně je aktivním společenským člověkem (advokátkou, podnikatelkou, sportovní tanečnicí, matkou 2 dospělých dětí, apod.) a svoboda pohybu je instrumentem k realizaci dalších práv, jako je podnikání a interakce s dalšími osobami. Soud omezení žalobkyně bagatelizuje, přitom právě proto, že byla žalobkyně předtím měsíc mimo území ČR, bylo pro ni důležité využít hned první dny po návratu k osobním kontaktům pro udržení a rozvoj svého podnikání i dalších mezilidských vztahů. Každý průměrný člověk (zejména aktivní podnikatel) by pětidenní povinnost zůstat pouze doma pociťoval jako intenzivní omezení svobody podnikat a práva na soukromý a rodinný život. Omluva zde není dostatečnou satisfakcí, případ žalobkyně není méně závažný, než nezákonné trestní stíhání nebo nepřiměřená délka řízení. U nepřiměřené délky řízení se vychází z vyvratitelné domněnky, že znamená pro stěžovatele morální újmu, jen výjimečně za ni ESLP nepřiznává zadostiučinění v penězích a dle judikatury Nejv. soudu by i snížený význam předmětu řízení měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému. Odvolací soud by se měl vyjádřit k tomu, co je v kontextu protiepidemiologických opatření již dost závažným zásahem do práv jednotlivce, aby si to „zasloužilo“ náhradu nemajetkové újmy v penězích. Soud se nevypořádal s odkazem žalobkyně na rozsudek ESLP ve věci [jméno FO] a další proti [stát] ze dne 3. 10. 2013 č. [číslo], kdy panu [jméno FO] byla poskytnuta náhrada nemajetkové újmy 10 000 EUR za to, že byl nezákonně zadržen a bylo mu znemožněno zúčastnit se pokojné demonstrace. Omezení pana [jméno FO] se přitom podobala omezením, jimž byla podrobena žalobkyně. I pro děti je zpravidla nejtvrdší trest domácí vězení. Žalobkyně jako advokátka byla od počátku přesvědčena o nezákonnosti postupu [orgán], což zvyšovalo intenzitu dopadu zásahu do jejích práv a vyvolávalo pocit nejistoty a beznaděje. V dané době (září 2021) opravňoval negativní výsledek PCR testu (ale i antigenního testu) k návštěvě stravovacích provozoven i kulturních akcí, žalobkyně měla po návratu ze zahraničí rovněž negativní výsledek PCR testu, přesto musela strávit 5 dní doma v izolaci. Samoizolace sice znala některé výjimky, ale ty bylo nutné vykládat restriktivně, za porušení hrozil trest až 3 miliony Kč. [orgán] vůči žalobkyni aplikovalo institut, který nemá oporu v zákoně, proto je na místě žalobkyni poskytnout řádnou finanční satisfakci. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích II. a III. změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu, a přizná žalobkyni také náhradu nákladů odvolacího řízení.

11. Žalovaná k odvolání uvedla, že přestože tvrzenou újmu nepovažuje za odškodnitelnou ve smyslu OdpŠk, rozhodla se rozsudek soudu I. stupně akceptovat a omluva stanovená soudem již byla žalobkyni zaslána. Dotčená mimořádná opatření vycházela z DOPORUČENÍ RADY (EU) 2020/1475 ze dne 13. října 2020 o koordinovaném přístupu k omezení volného pohybu v reakci na pandemii COVID-19, na jehož základě byla zveřejňována mapa, v níž byly barevně označovány členské státy EU dle míry rizika nákazy. [stát] bylo v dané době v tzv. červené kategorii, tedy s vysokým rizikem nákazy, a navíc se šířila tzv. [Typ] varianta, více riziková pro zdraví. Krátká izolace v domácím prostředí se tedy jevila jako nejvhodnější a nejjistější způsob zamezení šíření nemoci po návratu z vysoce rizikových oblastí. Pravidla pro návrat z jednotlivých zemí platila již před vycestováním žalobkyně, žalobkyně se přesto rozhodla odjet do země s vysokým rizikem nákazy, po návratu jí tedy byla nařízena domácí samoizolace po dobu 5 dnů. Tvrzení žalobkyně o důsledcích samoizolace (že přišla o klienty, nemohla být v přímém kontaktu s nájemci atd.) nebyla prokázána, navíc se již z povahy věci nejedná o újmu, kterou by každá jiná osoba ve stejném postavení objektivně vnímala úkorně. Mělo být v zájmu žalobkyně a projevením ohleduplnosti neriskovat po návratu šíření nemoci mezi ostatní osoby. Je stěží uvěřitelné, že by klienti, kteří skutečně měli zájem o právní služby žalobkyně, nebyli ochotni spojit se s žalobkyní e-mailem, telefonicky, či prostřednictvím videokonference, eventuálně vyčkat pár dnů na osobní schůzku. Totéž platí pro tvrzení žalobkyně, že po dobu 5 dnů nemohla navštívit svou nemovitost, kterou zčásti pronajímala pro taneční účely. Předně tato činnost byla vzhledem k pandemii výrazně omezena, nadto rozhodla-li se žalobkyně vycestovat na celý měsíc, období 5 dnů nemohlo hrát výraznější roli, v naléhavých případech mohla žalobkyně komunikovat elektronicky či telefonicky. Žalovaná proto navrhla, aby byl rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích potvrzen a aby soud žalované přiznal náhradu nákladů řízení.

12. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání při nařízeném jednání rozsudek soudu I. stupně v rozsahu napadených výroků II. a III., včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.) a aniž doplňoval dokazování, dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

13. Skutková zjištění soudu I. stupně byla správná a pro posouzení dané věci dostatečná. Žalobkyně ani přes poučení dle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř., jež jí bylo poskytnuto soudem I. stupně při jednání dne 6. 5. 2025, neprokázala svá tvrzení o specifických okolnostech dopadu samoizolace do své osobní sféry (neprokázala svá tvrzení o ztrátě klientů či potenciálních klientů, o potřebě setkat se právě v uvedených 5 dnech osobně s nájemci či dalšími osobami v rámci svého podnikání), neuvedla ani tvrzení o tom, v účasti na jakých konkrétní aktivitách (tanečních či sportovních akcích, schůzkách, rodinných setkáních atd.) jí právě 5denní samoizolace zabránila. Vzhledem k absenci těchto konkrétních tvrzení bylo irelevantní zabývat se dále prokazováním skutečností, zda žalobkyně v dané době pronajímala taneční studio (to by samo o sobě ještě nevedlo k závěru, že právě v daných 5 dnech se žalobkyně potřebovala osobně setkat s jeho nájemcem) a zda se žalobkyně věnuje sportovnímu tanci či jiným volnočasovým aktivitám (ani z toho by ještě nebylo možné dovodit, že právě v uvedených 5 dnech samoizolace žalobkyni zabránila zúčastnit se konkrétní taneční soutěže či jiné akce).

14. Odvolací soud již v předchozím rozhodnutí dospěl k závěru, že s ohledem na judikaturu[Anonymizováno]Nejvyššího soudu (zejména rozsudek ze dne 21. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 414/2023) a Ústavního soudu (nález ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3319/22) je třeba i opatření obecné povahy vydaná [orgán] považovat za rozhodnutí ve smyslu OdpŠk bez ohledu na to, pro jak rozsáhlé území byla vydána. Postavení účastníka řízení ve smyslu § 7 OdpŠk lze přiznat osobě, která byla žalobcem v řízení před správním soudem, v němž bylo dané správní rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno. Protože se žalobkyně proti opatřením [orgán], na jejichž základě byla povinna se podrobit samoizolaci, bránila návrhem na zrušení části opatření dle § 101a odst. 1 s.ř.s., je třeba ji ve vztahu k těmto opatřením považovat za účastníka řízení ve smyslu § 7 OdpŠk a je tím dána její aktivní věcná legitimace domáhat se náhrady újmy způsobené těmito opatřeními. Rovněž již v předchozím rozhodnutí odvolací soud shledal (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3319/22) nezákonnost předmětných opatření ze dne 17. 8. 2021 a 30. 8. 2021, když tato opatření byla nahrazena opatřeními novějšími, jež obsahovala totožná ustanovení o „samoizolaci“, a právě obsahově totožná část pozdějšího opatření ze dne 10. 9. 2021, týkající se samoizolace, byla zrušena rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 20. 10. 2021 sp. zn. [spisová značka]. Závěry správního soudu o nezákonnosti části opatření ze dne 10. 9. 2021 lze proto vztáhnout i na korespondující části opatření ze dne 17. 8. 2021 a ze dne 30. 8. 2021. Žalobkyně napadala návrhem na částečné zrušení již opatření původní, a důvodem, proč nedošlo ke zrušení těchto opatření (a proč žalobkyně svůj návrh ve správním soudnictví postupně měnila) bylo právě opakované nahrazování starších opatření opatřeními novějšími.

15. Argumentace žalované v rámci odvolacího řízení se z velké části vztahovala ke zdůvodnění vydání ochranných opatření – tyto argumenty však měly své místo v rámci řízení o správní žalobě, soud v tomto řízení již vycházel ze skutečnosti, že ochranné opatření bylo částečně pro nezákonnost zrušeno. Podmínka odpovědnosti státu spočívající v existenci odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí) byla tedy v dané věci naplněna.

16. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Bylo proto třeba se zabývat tím, zda v příčinné souvislosti se shora uvedeným odpovědnostním titulem došlo u žalobkyně ke vzniku nemajetkové újmy.

17. Dle odborné literatury i judikatury spočívá nemajetková újma v oprávněně úkorném pocitu poškozeného, do jehož práv bylo zasaženo (např. v duševních útrapách). Zatímco v případě porušení práva na přiměřenou délku řízení se vychází z vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy (srov. stanovisko Nejv. soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010), mimo oblast újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení není třeba vznik nemajetkové újmy dokazovat v situacích, kdy je zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena. Odvolací soud byl vázán právním názorem Nejv. soudu vysloveným v rozsudku č.j. [spisová značka] ze dne 3. 12. 2024, že žalobkyni v důsledku 5denní samoizolace nemajetková újma vznikla, neboť každý člověk postižený touto situací by takovou újmu pociťoval. Tato újma nebyla vyvrácena ani bagatelizována žádnými konkrétními okolnostmi daného případu (samu skutečnost, že k samoizolaci žalobkyně došlo v době pandemie Covid-19, dovolací soud za okolnost vyvracející nebo bagatelizující újmu žalobkyně nepovažoval). Všechny podmínky pro odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně byly proto v dané věci splněny.

18. Odvolací soud dospěl k závěru, že kromě zásahu do svobody pohybu došlo u žalobkyně v důsledku samoizolace i k zásahu do svobody podnikání a do práva na respektování soukromého a rodinného života, neboť jak v rámci podnikání, tak v rámci soukromého a rodinného života dochází za normálních okolností též k osobnímu setkávání s dalšími osobami, a v tomto byla žalobkyně krátkodobě omezena. Újma žalobkyně z tohoto omezení vyplývající spočívá v úkorném pocitu, že i kdyby se chtěla zúčastnit pracovní nebo rodinné osobní schůzky či setkání, tak po dobu 5 dní nemohla.

19. S ohledem na shora uvedené dospěl odvolací soud k závěru, že omluva, která žalobkyni již byla poskytnuta na základě rozhodnutí soudu I. stupně, nevyvažuje plně veškerou újmu žalobkyně, neboť v ní nejsou zmíněny zásahy do dalších dotčených práv žalobkyně, a je třeba poskytnout omluvu též za zásahy do těchto dalších práv. Omluvu za zásah do všech dotčených práv žalobkyně potom již považuje odvolací soud za přiměřené zadostiučinění plně nahrazující (ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk) veškerou nemajetkovou újmu žalobkyně v důsledku její 5denní samoizolace.

20. Žalobkyně poskytnutí omluvy sama požadovala, je zřejmé, že omluva ze strany žalované je pro ni významná, a dle odvolacího soudu omluva jako dostatečné zadostiučinění odpovídá okolnostem konkrétního případu: tomu, že nad rámec základní újmy spočívající v úkorném pocitu svého omezení žalobkyně žádné konkrétní dopady nezákonného opatření do své sféry neprokázala, i tomu, že její omezení trvalo jen po dobu 5 dnů a že je intenzitou nelze srovnávat se zásahem způsobeným nezákonným trestním stíháním, vazbou ani domácím vězením. Poslední zmíněnou skutečnost konstatoval i dovolací soud ve svém shora zmíněném rozhodnutí; odvolací soud dodává, že rozdíl v intenzitě zásahu není dán jen tím, že u samoizolace chybí difamující složka, ale i tím, že zde oproti nezákonnému trestnímu stíhání není stav nejistoty ohledně výsledku řízení a že podmínky samoizolace omezují dotčenou osobu nesrovnatelně méně než vazba či trest odnětí svobody (samoizolace byla vykonávána v domácím prostředí, s neomezenou možností komunikace na dálku a existovala z ní řada výjimek stanovených přímo mimořádným opatřením).

21. Zcela nepřípadné bylo srovnávat újmu způsobenou 5denní samoizolací s újmou způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, již vzhledem k tomu, že újma způsobená nepřiměřeně dlouhým řízením spočívá v dlouhodobé (několik let trvající) nejistotě o výsledku řízení, naopak zde zásah trval po předem stanovenou dobu 5 dní a nejistota o výsledku řízení zde nebyla. Není opodstatněné dovozovat, že u žalobkyně byla intenzita zásahu vyšší proto, že je advokátkou - profese advokáta jistě neznamená vyšší zranitelnost při setkání s nezákonným rozhodnutím.

22. Výrazně skutkově odlišná byla situace žalobkyně od případu pana [jméno FO], jímž se zabýval ESLP v rozhodnutí č. [číslo] ze dne 3. 10. 2013 ([jméno FO] a další proti [stát]). [jméno FO] byl ze strany ESLP finančně odškodněn za újmu způsobenou porušením práva na spravedlivý proces a porušením svobody shromažďování a sdružování, k nimž došlo tím, že aby mu bylo zabráněno v účasti na nepovolené protivládní demonstraci, byl zadržen [orgán], odvezen na [orgán] a tam proti němu bylo zahájeno a vedeno řízení o správním deliktu.

23. Ze všech shora uvedených důvodů byl požadavek na poskytnutí zadostiučinění v penězích nedůvodný. Odvolací soud nespatřuje důvod pro to, aby se nad rámec okolností konkrétního případu vyjadřoval k tomu, jaké hypotetické okolnosti by odůvodnily poskytnutí finančního zadostiučinění.

24. S ohledem na vše shora uvedené odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. v části týkající se požadované omluvy změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, že žalované uložil poskytnout žalobkyni omluvu též za zásah do svobody podnikání a do práva na respektování soukromého a rodinného života. V části výroku II. týkající se požadavku na zadostiučinění v penězích odvolací soud napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný.

25. O nákladech řízení před soudem I. stupně rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. V souladu s judikaturou Nejv. soudu (např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3223/2013 z 10. 2. 2015, usnesení sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 ze dne 5. 2. 2014) je na žalobkyni třeba nahlížet jako na plně procesně úspěšnou, přestože jí soud přiznal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě omluvy, a nikoli též požadované zadostiučinění v penězích.

26. V řízení před soudem I. stupně vznikly žalobkyni náklady řízení v celkové výši 38 653,84 Kč: soudní poplatek 2 000 Kč, odměna advokáta dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a.t.“) za 5 úkonů právní služby dle § 11 odst. 1 a.t. učiněných do 31. 12. 2024 (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby, písemná replika z 2. 7. 2022, sepis odvolání z 1. 6. 2023, sepis dovolání z 2. 12. 2023) z tarifní hodnoty 50 000 Kč (viz § 9 odst. 4 písm. a) ve znění do 31. 12. 2024) 5 x 3 100 Kč, odměna advokáta za 3 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a.t. učiněné počínaje 1. 1. 2025 (písemné podání z 31. 3. 2025, účast u jednání dne 6. 5. 2025, písemné podání ze dne 12. 5. 2025) z tarifní hodnoty 30 000 Kč (viz § 9a odst. 2 písm. b) a.t. ve znění od 1. 1. 2025) 3 x 2 300 Kč, 5 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. ve znění do 31. 12. 2024, 3 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. ve znění od 1. 1. 2025, cestovné dle § 13 odst. 5 a.t. za cestu k jednání soudu dne 6. 5. 2025 ([adresa]-[adresa] a zpět, 414 km, os. automobilem [název] s kombin. spotřebou 7,7 l na 100 km, dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. prům. cena PHM 35,80 Kč/l a zákl. náhrada 5,80 Kč/km) 3 542,43 Kč, náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a.t. ve znění od 1. 1. 2025 za 10 půlhodin po 150 Kč, 21 % DPH z nákladů právního zastoupení 6 361,41 Kč.

27. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyni vznikly v odvolacím řízení náklady v celkové výši 12 756,34 Kč: odměna advokáta dle § 9a odst. 2 písm. b) a.t. ve znění od 1. 1. 2025 (z tarifní hodnoty 30 000 Kč) za 2 úkony právní služby dle § 11 odst. 1 a.t. (sepis odvolání, účast u jednání odvolacího soudu 23. 10. 2025) 2 x 2 300 Kč, 2 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a.t. ve znění od 1. 1. 2025, cestovné k jednání soudu ([adresa]-[adresa] a zpět, 414 km, os. automobilem [název] s kombin. spotřebou 7,7 l na 100 km, dle vyhlášky č. 475/2024 Sb. prům. cena PHM 35,80 Kč/l a zákl. náhrada 5,80 Kč/km) 3 542,43 Kč, náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a.t. ve znění od 1. 1. 2025 za 10 půlhodin po 150 Kč, 21 % DPH z nákladů právního zastoupení 2 213,91 Kč.

28. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobkyně.