pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. 12 C 241/2019-198

1. Soud I. stupně shora uvedeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu částky [částka] (výrok II.), zavázal žalovanou k zaplacení nákladů řízení žalobci ve výši [částka] (výrok III.) a uložil žalované povinnost zaplatit ČR – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náklady řízení, jejichž výše a lhůta k zaplacení bude stanovena v samostatném rozhodnutí (výrok IV.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky [částka] coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. To bylo zahájeno usnesením Policie ČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 192 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku (dále jen TZ) a skončeno rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], který nabyl právní moci [datum]. Tímto rozsudkem byl žalobce zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu (projednávaný skutek není trestným činem). V souvislosti s trestní stíháním byl žalobce po dobu 42 hodin z [datum] na [datum] omezen na svobodě. Uvedeným způsobem tak došlo k zásadnímu zásahu do jeho práv. Konkrétně byla narušena jeho práva na ochranu osobnosti, na důstojnost, čest, dobré jméno, došlo ke ztrátě důvěry v jeho osobu ze strany širokého okolí, ocitl se ve stavu nejistoty ohledně svého budoucího životního uplatnění, jakož i ohledně setrvání v ČR (je občanem Tuniska a hrozilo mu vyhoštění), bylo zasaženo do svobody vyznání, když bylo negativně zdůrazňováno jeho muslimské vyznání, byl dehonestován před členy rodiny bývalé manželky. Trestní stíhání pro něho představovalo značnou psychickou zátěž, která následně vyvolala jeho zdravotní komplikace spojené se stresem. V zaměstnání nedosahoval potřebných výkonů a přišel tak o bonusy. Svůj nárok uplatnil u žalované k předběžnému projednání dne [datum].

3. Žalovaná konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a žalobci se za nezákonné trestní stíhání omluvila. Požadovala však žalobu zamítnout. Zdůraznila, že intenzitu nemajetkové újmy je třeba v tomto typu odškodnění tvrdit a prokázat, což se v projednávaném případě nestalo. Pověst žalobce utrpěla již dříve v souvislosti s jiným protiprávním jednáním, za něž byl pravomocně odsouzen. Tato skutečnost dle žalované snižuje možnost vzniku újmy na pověsti žalobce. Dále namítala, že žalobce neprokázal tvrzené zdravotní potíže, ani negativní zásah do profesního života, když práci ani zaměstnavatele nezměnil. Pokud jde o údajné zdůrazňování muslimského vyznání žalobce, uvedla, že v průběhu trestního řízení jeho bývalá manželka uvedla, že žalobce pije alkohol, a to přesto, že pochází ze země, kde je Islám hlavním náboženstvím. Dotazy státního zástupce směřovaly právě k vyjasnění této otázky.

4. Soud provedl dokazování zejména listinami, vyslechl žalobce a svědka [příjmení] [jméno]. Vzal za prokázané, že žalobce byl již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne [datum] (právní moc [datum]) pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin dle § 358 odst. 1 TZ (výtržnictví) a byl mu dle § 145 odst. 1 TZ uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na zkušební dobu 3 let. V projednávané věci byl nezákonně trestně stíhán pro týrání osoby žijící ve společném obydlí dle § 192 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Věc skončila rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], který nabyl právní moci [datum]. Tímto rozsudkem byl žalobce zproštěn obžaloby dle § 226 písm. b) trestního řádu (projednávaný skutek není trestným činem). V souvislosti s trestní stíháním byl žalobce po dobu 42 hodin z [datum] na [datum] omezen na svobodě.

5. Soud věc právně posoudil dle zákona č. 82/1998 Sb. § 5 písm. a), § 7 a § 8, a to jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím s přihlédnutím ke stávající judikatuře. Konstatoval, že vznik nemajetkové újmy se v tomto případě nepresumuje, ale je třeba existenci újmy a její intenzity prokázat. Vzal v úvahu, že samotné trestní stíhání je zátěží a výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše jedná-li se o obvinění„ liché“. V projednávané věci dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí. Při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: povaha trestní věci, délka trestního řízení a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce.

6. V daném případě byl žalobce trestně stíhán pro podezření ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 psím. d) trestního zákoníku, za což mu hrozil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání 2 až 8 let. Povahu věci soud hodnotil jako závažnější, neboť ve společnosti je uvedená trestná činnost zpravidla vnímána více negativně. Délku trestního řízení nehodnotil jako nepřiměřenou (9 měsíců), přičemž vzal v úvahu omezení žalobce na svobodě v délce 42 hodin. Pokud jde o dopady do osobnostní sféry žalobce, soud dovodil dopady na jeho pověst v zaměstnání a na výkon jeho práce, kde byl nesoustředěný a jeho pracovní výkon byl horší. Nedostal proto bonusy. Naopak tvrzenou dehonestaci před členy rodiny bývalé manželky, zdravotní komplikace ani hrozbu vyhoštění nevzal za prokázané.

7. Dále soud provedl srovnání s jiným obdobným případem, konkrétně věcí sp. zn. 15 C 280/2014 souzenou rovněž u Obvodního soudu pro Prahu 2. Poškozený zde byl stíhán pro stejný zločin, řízení trvalo 6 měsíců, nebyl stíhán vazebně, nebyly prokázány dopady do pracovního ani rodinného života ani do jeho zdravotní sféry. Nebylo přiznáno finanční odškodnění, ale jen konstatování porušení práva.

8. Poté soud zhodnotil uvedené okolnosti a přiznal žalobci [částka], ve zbytku žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 3 o.s.ř. a rozhodnutí NS sp. zn. 30 Cdo 3378/2013. Dále rozhodl o povinnosti žalované uhradit státu tlumočné.

9. Proti rozsudku, jeho výrokům I., III. a IV. podala žalovaná odvolání. Vyslovila svůj nesouhlas se závěrem soudu, že trestní stíhání znamenalo pro žalobce nepřiměřený zásah do sféry pracovní a reputační. Namítla, že nelze klást k tíži žalované zhoršené pracovní výkony žalobce, neboť ty nejsou v příčinné souvislosti s trestním stíháním. Je třeba vzít v úvahu i skutečnost, že trestní stíhání bylo vyvoláno výpovědí jeho bývalé manželky. Poukázala na to, že v samotné vědomosti nadřízeného žalobce o trestním stíhání žalobce nelze spatřovat dopad do jeho pracovní sféry. Uzavřela, že dle jejího názoru nebyly dopady trestního stíhání do pracovní sféry žalobce prokázány. Uvedla, že žalobce nepravdivě tvrdil, že se obával trestu vyhoštění, i když mu nehrozil a žalobce o tom věděl od svého obhájce. Zdůraznila podmínky srovnávaného případu, kde nebylo přistoupeno k finančnímu odškodnění. Navrhla změnu rozsudku, tj. jeho zamítnutí i co do částky [částka].

10. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl rozsudek potvrdit jako věcně správný. Kromě toho namítl, že žalovaná podala odvolání k věcně nepříslušnému soudu – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 O odvolání, jak uvádí, rozhoduje Městský soud v Praze a tomu odvolání nebylo doručeno. Navíc odvolání nemá náležitosti, když neobsahuje sdělení, čeho se žalovaná domáhá. Žalovaná napadá závěry o skutkové stránce věci a tím zasahuje do zásady volného hodnocení důkazů. Jinak poukázal na již soudem zmiňovaný nález sp. zn. ÚS IV. ÚS 642/2005, který konstatuje, že již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce. Zdůraznil, že i předsudky jsou způsobilé zasahovat do života jednotlivce. Uvedl, že vnímal změnu chování ze strany kolegů a nadřízených z důvodu vedeného trestního stíhání.

11. Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalované rozsudek soudu I. stupně a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 212 a § 212a o.s.ř. postupem podle § 214 odst. 1 o.s.ř. Poté soud dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

12. Námitky žalobce proti podanému odvolání procesního charakteru odvolací soud neshledal důvodnými. Odvolání bylo podáno řádně a včas i věcně příslušnému soudu a obsahovalo všechny zákonem předepsané náležitosti.

13. Soud I. stupně rozhodl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a zcela správně věc právně posoudil dle zákona č. 82/1998 Sb. Odůvodnění jeho rozhodnutí je podrobné a přehledné. Odvolací soud plně sdílí závěry soudu I. stupně i pokud jde o způsob odškodnění.

14. Dle § 7 zákona č. 82/1998 Sb. (dále také jen zákon) právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

15. Dle § 8 odst. 1 zákona nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

16. Dle § 31a odst. 1 a 2 zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřeně zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k majetkové újmě došlo.

17. Zmiňovaný § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž přenechává soudu, aby dle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy a výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. [příjmení] a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání nad rámec konstatování porušení práva je namístě tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

18. Výše zadostiučinění podle § 31a odst. 2 zákona, způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují. Nelze-li nalézt takový případ, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě ČR a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé. Je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (rozsudek NS ČR sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

19. Je třeba upozornit na skutečnost, že v případě vydání nezákonného rozhodnutí není dána vyvratitelná domněnka, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma. Naopak je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce a vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s těmito skutečnostmi. Obecně platí, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život poškozeného a samo o sobě představuje zátěž (viz nálezy ÚS ČR sp. zn. I. ÚS 554/04 a II. ÚS 590/08).

20. Prvotní podmínkou objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, je existence rozhodnutí, jímž v konkrétní věci státní orgán aplikuje obecné pravidlo právní normy na jím posuzovaný případ a rozhoduje tak o oprávněních a povinnostech individuálních subjektů. V důsledku zprošťujícího rozhodnutí lze považovat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání za nezákonné. Dojde-li k vydání zprošťujícího rozhodnutí či k zastavení trestního stíhání, lze obecně konstatovat, že takové trestní stíhání představuje značný zásah do osobnostních práv poškozeného a tento zásah je třeba do určité míry presumovat.

21. Soud I. stupně ve vztahu k nároku žalobce na nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání zcela správně vyjmenoval kritéria, jimiž lze indikovat rozsah způsobené újmy (povaha trestní věci, délka trestního stíhání, hrozící trest, dopad trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného) a věc porovnal s obdobným případem. Dospěl k částce [částka], kterou shledal jako odškodnění přiměřenou.

22. K tomuto závěru se připojuje i odvolací soud s tím, že za dané situace není omluva a konstatování porušení práva dostačující.

23. Svoji povahou se jedná nepochybně o závažnější trestní věc, když žalobci hrozil trest odnětí svobody 2-8 let. Délka řízení nebyla nepřiměřená, neboť trvala 9 měsíců. Trestní stíhání mělo dopad do žalobcovy pověsti v zaměstnání. Navíc byl v důsledku stresu nesoustředěný, podával celkově horší pracovní výkon, což mělo za následek neobdržení bonusů a negativně to ovlivnilo jeho kariérní postup. [příjmení] pracovní sféry trestní stíhání zasáhlo i přímo do jeho osobnostní sféry, a to konkrétně omezením osobní svobody na téměř 2 dny.

24. V porovnání s výše uváděným případem sp. zn. 15 C 280/2014, kde nebylo poskytnuto finanční odškodnění, ale jen konstatováno porušení práva, došlo v projednávané věci prokazatelně k omezení osobní svobody žalobce a dále k vážnému zásahu do jeho pracovní oblasti. Tato skutečnost byla potvrzena nejen slyšeným svědkem [příjmení] [jméno], ale i písemným vyjádřením nadřízeného manažera žalobce, pana [příjmení] [příjmení].

25. Na základě výše uvedených skutečností odvolací soud shledal finanční odškodnění žalobce částkou [částka] z původně požadovaných [částka] za přiměřené a potvrdil dle § 219 o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku I. o věci samé jako věcně správný, a to včetně výroku III. o nákladech řízení mezi účastníky.

26. Ve výroku o nákladech řízení státu IV. napadený rozsudek změnil dle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. tak, že se žalované povinnost k náhradě nákladů řízení státu neukládá. Je tomu tak proto, že jde o náklady tlumočného, které hradí stát.

27. Zamítavý výrok nebyl napaden odvoláním a nabyl proto samostatně právní moci dle § 206 odst. 2 o.s.ř.

28. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl učiněn dle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci byly přiznány náklady právního zastoupení v tomto stadiu řízení, a to za dva úkony právní služby (vyjádření, ú.j. [datum]) dle vyhl. č. 177/1996 Sb. po [částka] a dva režijní paušály na hotové výdaje po [částka], tj. celkem [částka].