o 1 000 000 Kč s příslušenstvím

1. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 80 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % p. a. od 30. 1. 2024 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 920 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p. a. z této částky od 30. 1. 2024 do zaplacení (výrok II.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náklady řízení v částce 47 282,95 Kč (výrok III.).

2. Takto rozhodl již podruhé o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala náhrady škody a nemajetkové újmy na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci (dále též „OdpŠk“), z důvodu jejího nezákonného trestního stíhání. které bylo proti ní vedeno pro drogové delikty páchané v organizované skupině dle § 283 odst. 1, 3 písm. c), 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zák.“) a následně bylo zastaveno jako nepřípustné dle § 11 odst. 2 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řádu soudním (dále jen „tr. řád“).

3. Žalobkyně požadovala původní žalobou částku 1 253 868,50 Kč s příslušenstvím, z toho částku 187 500 Kč za nepřiměřeně dlouhé řízení, částku 1 000 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím a částku 66 368,50 Kč za obhajné (při zohlednění žalovanou dříve uhrazené částky obhajného 14 973,50 Kč).

4. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 12. 9. 2024, č. j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 6. 3. 2025, č. j. [spisová značka], bylo pravomocně rozhodnuto o nároku na zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení a o nároku na obhajné. Předmětem řízení tak zůstal nárok na nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč způsobenou nezákonným trestním stíháním. O tomto nároku bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem.

5. Žalobkyně k tomuto nároku uvedla, že se jednalo o nové trestní stíhání poté, co usnesení o zahájení předchozího trestního stíhání ze dne 26. 10. 2015 bylo jako nezákonné zastaveno. Toto nové trestní stíhání bylo zahájeno usnesením [orgán] - [název] v [adresa] ze dne 25. 11. 2016, č. j. [číslo]. Dne 16. 1. 2018 byla podána obžaloba u Krajského soudu v [adresa]. Trestní stíhání bylo zastaveno jako nepřípustné usnesením téhož soudu ze dne 20. 10. 2022, č. j. [spisová značka], pravomocným dne 22. 2. 2023. Řízení trvalo 6 let 3 měsíce a žalobkyni hrozil trest odnětí svobody 10 až 18 let. Trestní stíhání zasáhlo velmi silně do osobní, rodinné a zdravotní sféry žalobkyně, kdy trpěla syndromem strachu, záchvaty pláče a nespavostí. Pokusila se o sebevraždu a byla hospitalizována na psychiatrii. Své nároky, včetně požadavku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč za nezákonné trestní stíhání, žalobkyně uplatnila u žalované dne 29. 7. 2023. Žalobkyně žije v [stát] od svých 15 let, hovoří spíše [jazyk], česky rozumí obtížně.

6. Žalovaná konstatovala, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí. Odmítla však poskytnout žalobkyni finanční zadostiučinění za nemajetkovou újmu, když za dostatečnou považovala omluvu, kterou žalobkyni poskytla již před zahájením řízení.

7. Soud I. stupně vzal za prokázané, že vůči žalobkyni bylo dvakrát zahájeno trestní stíhání. Nejprve usnesením [orgán], [název] ze dne 26. 10. 2015, č. j. [číslo] pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zák., kterého se měla dopustit jako člen organizované skupiny, kdy tato skupina měla od 1. 12. 2013 do 7. 8. 2014 bez povolení vyvážet z České republiky do [stát] omamné a psychotropní látky. V návaznosti na toto usnesení Okresní soud v [adresa] rozhodl o vzetí stěžovatelky do vazby, jejíž počátek byl ode dne 26. 10. 2015. Stížnosti do obou usnesení byly zamítnuty. Posléze byla obě tato usnesení (včetně usnesení, kterými byla potvrzena) zrušena nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. [spisová značka], a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. [spisová značka]. Krajský soud v [adresa] pak usnesením ze dne 26. 4. 2016 vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Následně bylo proti žalobkyni zahájeno trestní stíhání usnesením ze dne 25. 11. 2016, rovněž pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zák. Soudem nařízený výslech žalobkyně v [stát] neproběhl, neboť žalobkyně se k němu nedostavila, odmítla ve věci samé vypovídat. Dne 17. 1. 2018 byla podána obžaloba ke Krajskému soudu v [adresa]. Žalobkyni se nepodařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení nařízenému na 12. – 13. 6. 2018, stejně tak k hlavnímu líčení nařízenému na 28. – 29. 8. 2018, neboť žalobkyně listiny odmítla převzít. Krajský soud v [adresa] proto vydal dne 12. 9. 2018 příkaz k zatčení a Evropský zatýkací rozkaz. Na základě něj byla žalobkyně dne 10. 10. 2018 zadržena v [stát] a předávací řízení bylo následně vedeno na svobodě. K předání žalobkyně nakonec nedošlo, neboť [název] soud v [adresa] dospěl k závěru, že předcházející pravomocně skončené trestní řízení v [stát] (v rámci něhož žalobkyně byla odsouzena a částečně bylo trestní stíhání proti ní zastaveno) vytvořilo překážku věci rozhodnuté. V návaznosti na to pak bylo zastaveno trestní stíhání proti žalobkyni vedené v České republice, a to usnesením Krajského soudu v [adresa] ze dne 20. 10. 2022, č. j. [spisová značka].

8. Pokud jde o zásah do osobnostní sféry žalobkyně, soud I. stupně vzal za prokázané, že v průběhu trestního stíhání, které je předmětem odškodnění v tomto řízení, se žalobkyně pokusila o sebevraždu, měla sebevražedné tendence, na základě toho strávila poměrně dlouhý čas v nemocnici i na psychiatrickém pozorování, byla jí nasazena antidepresiva, která užívá dodnes. Soud I. stupně dále uvedl, že nejenom samotné trestní stíhání žalobkyně v časovém období od 25. 11. 2016 do 22. 2. 2023, ale i předchozí trestní stíhání žalobkyně od 26. 10. 2015 a dále i předchozí trestní stíhání žalobkyně, za které byla v [stát] fakticky odsouzena a odpykala si trest, vše kumulovaně přispělo k celkovému zásahu do zdravotní sféry žalobkyně. Nicméně dle názoru soudu I. stupně, s největší pravděpodobností, nebýt trestního stíhání zahájeného dne 25. 11. 2016, které trvalo po většinu celkového trestního stíhání žalobkyně, tj. 6 let a 3 měsíce, by pravděpodobně nedošlo k takovému zhoršení celkové situace žalobkyně, zejména v psychické oblasti, a to i s ohledem na předchozí působení orgánů činných v trestním řízení. V roce 2015 byla žalobkyně vzata do vazby, v situaci, kdy se dostavila k výslechu, a ve vazbě zůstala až do rozhodnutí Ústavního soudu o nepřípustnosti jejího vazebního stíhání. Dle soudu I. stupně je proto pochopitelný postoj žalobkyně, kdy další kroky orgánů činných v trestním řízení v České republice shledávala neopodstatněnými, bála se jich, měla velké obavy právě o svůj další osud, o svůj další pobyt na svobodě, netušila, pokud by se dostavila k hlavnímu líčení, zda by nebyla znovu zatčena a stíhána vazebně. Soud I. stupně dospěl k závěru, že právě stres způsobený zásadními pochybeními v první části trestního stíhání na základě usnesení ze dne 26. 10. 2015 umocnil zásahy do osobnostní sféry žalobkyně v situaci, kdy na základě stejných skutků, stejného jednání, které jí bylo dáváno opětovně za vinu, bylo i podruhé zahájeno trestní stíhání, které se nakonec ukázalo opět jako nezákonné. Z toho důvodu soud I. stupně nepřisvědčil argumentaci žalované, že pokud by se žalobkyně řádně dostavovala na předvolání k hlavnímu líčení, resp. k dalším úkonům trestního řízení, nedošlo by k prodloužení celkové délky řízení, nepřipravila by se o rozloučení s umírající matkou, nemusela by se skrývat před orgány činnými v trestním řízení.

9. Dále měl soud I. stupně za prokázané, že žalobkyně měla problémy s dětmi, a to již od prvního trestního stíhání. Z obavy z nového zadržení se skrývala před [stát] úřady, což vedlo k rozkolu s dětmi. Dcera se od ní odstěhovala k příteli. Došlo k zásadnímu narušení rodiny a následně k rozchodu s životním partnerem, který jí byl oporou v době trestního stíhání a který ji v zásadě zachránil před sebevraždou. Žalobkyně byla připravena o možnost rozloučit se se svojí umírající matkou, neboť se obávala návratu do České republiky. Dále soud I. stupně konstatoval, že u žalobkyně nedošlo k zásahu do pracovní sféry ani volnočasových aktivit.

10. V rámci právního posouzení se soud I. stupně nejprve neztotožnil se vznesenou námitkou litispendence ve vztahu k řízení vedenému u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], neboť v uvedeném řízení žalobkyně požaduje odškodnění za první trestní řízení (zahájené dne 26. 10. 2015), zatímco v nyní souzené věci za druhé trestní řízení (zahájené dne 25. 11. 2016).

11. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že žalovaná odpovídá za újmu způsobenou žalobkyni nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání a žalobkyni proto náleží zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a OdpŠk. Pokud jde o výši odškodnění, vyšel ze srovnávací judikatury popsané v bodě 16. odůvodnění napadeného rozsudku. Vysvětlil, že nenalezl rozhodnutí, které by řešilo obdobnou situaci jako v nyní souzené věci. Použil proto rozhodnutí, v nichž byly shledány obdobné zásahy do osobnostní sféry poškozeného. Jako přiměřené a odpovídající ekonomické realitě v České republice považoval zadostiučinění v částce 80 000 Kč. Vyhověl tedy žalobě pouze co do této částky včetně požadovaného zákonného úroku z prodlení a ve zbytku žalobu zamítl.

12. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř.

13. Proti výrokům I. a III. rozsudku podala včasné odvolání žalovaná. Vytkla soudu I. stupně, že při svém rozhodování přehlédl, že žalobkyně není osobou bezúhonnou, neboť pro totožnou trestnou činnost byla ve [stát] pravomocně souzena, dále, že trestní stíhání není jediným a primárním důvodem, pro který byla žalobkyně léčena na psychiatrii, neboť k zásadnímu zhoršení psychického a mentálního stavu žalobkyně došlo v důsledku smrti matky. Dále argumentovala tím, že vztah s dětmi žalobkyně nikdy neměla ideální, tento byl silně narušen vzetím do vazby a pravomocným odsouzením v předchozí věci. Předmětné nezákonné trestní stíhání tak nemohlo mít na již tak zásadně narušený vztah intenzivní vliv. Dle žalované také soud I. stupně zcela opomněl, že nemožnost vídat se s dětmi či nemožnost účasti na pohřbu vlastní matky plyne přímo z chování žalobkyně, která se zcela nedůvodně skrývala před trestním stíháním neznámo kde a oba tyto následky si tak způsobila sama. Poukázala též na skutečnost, že žalobkyně odmítala převzetí listin doručovaných jí v rámci předmětného trestního stíhání. Dle žalované skutečnost, že se žalovaná před trestním stíháním skrývala, nemá být odškodňována, ale naopak by zásadním způsobem měla být pro ni přitěžující. Hrozbu případného omezení svobody si žalobkyně způsobila sama. Žalovaná dále namítla, že žalobkyně se pokusila o sebevraždu v návaznosti rozhodnutí vydané Státním zastupitelstvím v [adresa] dne 6. 5. 2020 o vydání žalobkyně do České republiky. Dle žalované proto došlo k přetržení příčinné souvislosti, neboť nelze klást k tíži žalované skutečnosti, o nichž bylo rozhodováno [stát] soudními orgány. Dále žalovaná soudu I. stupně vytkla, že nelogicky domýšlí příčinnou souvislost mezi nezákonným trestním stíháním dvakrát operované páteře žalobkyně. Žalovaná též nesouhlasila se soudem I. stupně v otázce závěru o rozchodu žalobkyně s jejím partnerem. Dle žalované z účastnického výslechu žalobkyně vyplynulo, že rozpadem partnerského vztahu netrpí. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadené části změnil tak, že žalobu zamítne.

14. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání odmítla argumentaci žalované, že nebylo přihlédnuto k tomu, že žalobkyně není bezúhonnou osobou. Uvedla, že v [stát] byla potrestána obecně prospěšnými pracemi velmi krátkého trvání. Ohledně psychického stavu poukázala na judikaturu, podle které viníka nevyviňuje z odpovědnosti za těžší následek, pokud působí na již porušený základ. Skutečnost, že se žalobkyně nemohla dostavit na pohřeb, si nezavinila tím, že se skrývala, ale byla zaviněna jejím neoprávněným stíháním, a to již druhým. V rámci prvního stíhání byla protiprávně zadržena s následným vzetím do vazby, když se dostavila podat svědeckou výpověď, přestože se český stát zavázal státu [stát] žalobkyni nikterak nestíhat. Tím český stát porušil nejen svůj slib daný [stát], ale i zákon o mezinárodní justiční spolupráci. Žalobkyně proto věděla, že pokud se dostaví do ČR, nebudou žádná její práva zaručena. Počátek obav žalobkyně a ztráta její důvěry v Český stát tak má původ v chování České republiky. Žalovaná nesouhlasila s názorem žalované o přetržení příčinné souvislosti v důsledku vydání rozhodnutí [stát] orgánů o vydání žalobkyně do České republiky, neboť toto bylo vydáno na základě žádosti České republiky. K argumentaci žalované o nedostatku příčinné souvislosti ve vztahu k operacím páteře uvedla, že soud ve svém rozhodnutí vyšel ze zjištění o sebevražedných tendencích žalobkyně, její hospitalizaci na psychiatrii a užívání antidepresiv až do současné doby. Z ničeho nevyplývá, že by soud přihlížel k operacím, nicméně psychika působila i na toto zatížení. Poukázala též na preventivně-satisfakční funkci odčinění nemajetkové újmy vzniklé porušením osobnostních práv popsanou v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

15. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo dle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a odvolání žalované neshledal důvodným.

16. Soud I. stupně správně uzavřel, že se jednalo o nezákonné trestní stíhání a je tedy dána odpovědnost žalované za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím dle § 31a OdpŠk. Současně správně dospěl k závěru, že není dána překážka litispendence ve vztahu k řízení vedenému u Okresního soudu v [adresa] (na bod 13. odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud pro stručnost odkazuje).

17. K odvolacím námitkám žalované odvolací soud uvádí následující:

18. Existence či neexistence bezúhonnosti žalobkyně není podle § 8 OdpŠk právně relevantní pro posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nezákonným trestním stíháním. Skutečnost, že žalobkyně byla dříve odsouzena v [stát], nemění nic na tom, že české orgány zahájily trestní stíhání v rozporu s překážkou věci rozsouzené, jak později konstatoval soud. Přitom Ústavní soud již v rozhodnutích týkajících se prvního nezákonného trestního stíhání žalobkyně upozornil na pravděpodobnou totožnost skutku.

19. Trestní stíhání trvalo 6 let a 3 měsíce, přičemž šlo již o druhé nezákonné trestní stíhání žalobkyně. Samotná délka řízení již byla žalobkyni pravomocně odškodněna. Nicméně soud I. stupně správně přihlédl k tomu, že opakovaný zásah do práv žalobkyně měl akumulovaný negativní dopad na její psychický stav.

20. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že vyhýbání se trestnímu stíhání za daných skutkových okolností nelze žalobkyni přičítat k tíži. Žalobkyně měla oprávněné důvody nedůvěřovat českým orgánům, neboť v rozporu se zákonem č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, byla českými orgány zadržena a vzata do vazby, když se dobrovolně dostavila k podání svědecké výpovědi. Tuto nezákonnost pak musel napravit až Ústavní soud. Argumentace žalované, že žalobkyně si nemožnost návštěvy České republiky, včetně pohřbu matky, způsobila sama tím, že se vyhýbala trestnímu stíhání, zcela přehlíží skutečnost, že trestní[Anonymizováno]stíhání nemělo být vůbec zahájeno a že bylo zastaveno až na podkladě rozhodnutí [stát] orgánů o nevydání žalobkyně pro překážku věci rozhodnuté. Osobní účasti žalobkyně na trestním řízení vůbec nebylo třeba pro rozhodnutí o jeho zastavení.

21. Podle § 7 zákona č. 82/1998 Sb. se náhrada poskytuje za újmu, která je v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. K námitce přetržení příčinné souvislosti odvolací soud shodně jako ve svém předchozím rozhodnutí v této věci uvádí, že příčinná souvislost je dána, vznikla-li škoda či nemajetková újma v důsledku protiprávního jednání škůdce a za pravidelného běhu věcí by bez škůdcova jednání vůbec nenastala. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody (nemajetkové újmy) bez ohledu na původní škodnou událost.

22. V souzené věci bylo původní rozhodnutí [stát] orgánů o vydání žalobkyně do České republiky vydáno na žádost českých orgánů, která byla součástí nezákonného trestního stíhání. Nedošlo tedy k přerušení příčinné souvislosti. Naopak, zásah do psychiky žalobkyně včetně pokusu o sebevraždu byl vyvolán právě postupem českých orgánů. Skutečnost, že žalobkyně měla již před zahájením trestního stíhání psychické problémy a narušené rodinné vztahy, nevylučuje odpovědnost státu za jejich zjištěné prohloubení v důsledku nezákonného postupu státu.

23. Pokud jde o formu odškodnění, odvolací soud souhlasí se soudem I. stupně, že za zjištěného skutkového stavu nepostačuje pouhá omluva a žalobkyni náleží též finanční odškodnění. Soud I. stupně nepochybil, pokud při absenci srovnávací judikatury, která by řešila případ shodující se v podstatných rysech s nyní projednávanou věcí, provedl srovnání se třemi rozhodnutími řešícími jiné případy náhrad nemajetkové újmy z důvodu nezákonného trestního stíhání. Uvedený postup je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017). Soud I. stupně popsal podstatné společné i rozdílné znaky skutkových zjištění a vysvětlil též, jakým způsobem je zohlednil v nyní souzené věci. Odvolací soud se s jeho hodnocením uvedeným v bodě 16. napadeného rozsudku, včetně výsledné přiznané částky, ztotožňuje a pro stručnost na něj odkazuje.

24. Odvolací soud tedy uzavírá, že soud I. stupně provedl všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy, vyvodil z nich odpovídající skutková zjištění a věc správně právně posoudil.

25. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil dle § 219 o. s. ř., včetně správného výroku o nákladech řízení.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že byly přiznány zcela úspěšné žalobkyni. Náklady žalobkyně v odvolacím řízení tvoří dle § 137 o. s. ř. odměna za právní zastoupení advokátem určená dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“). Z tarifní hodnoty 80 000 Kč činí odměna za jeden úkon (vyjádření k odvolání) dle § 9a odst. 2 písm. a), § 7 a. t. částku 4 300 Kč, režijní paušál dle § 13 a. t. za jeden úkon činí 450 Kč, a 21% DPH v částce 997,50 Kč. Náklady řízení celkem činí 5 747,50 Kč.