pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. 37 C 118/2021-30 (32)

1. Žalobce se žalobou došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne [datum] domáhal odškodnění újmy na zdraví, požadoval zaplacení částky [částka]. Tvrdil, že dne [datum], kdy byl občanem bývalé [příjmení] demokratické republiky, byl zatčen při pokusu přejít hranice z Československa do SRN, byl postřelen československými pohraničníky, byl převezen do Vojenské nemocnice [obec] a poté byl předán bezpečnostním orgánům NDR. Usnesením Okresního soudu v Domažlicích ze dne [datum rozhodnutí] č.j. 0 Nt 4904/2019-20 byla vyslovena jeho účast na soudní rehabilitaci ve vztahu k nezákonnému omezení osobní svobody od 21. do [datum]. Dne [datum] požádal žalovanou o odškodnění mimo jiné i za zdravotní újmu, žalovaná mu sice dne [datum] přiznala odškodnění ve výši [částka], avšak zdravotní újmu odmítla odškodnit, s tím, že nebyla vyčíslena ani doložena. Žalobce si nechal vypracovat bodové ohodnocení újmy, které žalované zaslal dne [datum], nebylo mu plněno. Jeho zdravotní poškození bylo vyčísleno na 1 905 bodů, požadoval náhradu v žalované výši, když za jeden bod žádal [částka], hodnotu bodu odvíjel od částky, kterou žalovaná přiznala jinému poškozenému [příjmení]. [příjmení] v kauze z roku 1983.

2. Žalovaná měla za nesporné, že žalobce byl soudně rehabilitován v souvislosti s tím, že jako občan NDR byl během pokusu o překročení státní hranice z ČSSR do SRN zadržen československými pohraničníky a přitom byl postřelen. Souhlasila s tím, že nevyhověla požadavku žalobce na zaplacení náhrady škody (bolestného a ztížení společenského uplatnění) v celkové výši [částka], když žalobce k prokázání svého nároku předložil lékařskou zprávu MUDr. [jméno] [příjmení] z [obec] a některé položky ve zprávě měla za sporné, neměla za zřejmou souvislost chirurgické náhrady kolena vpravo v roce [rok] a operační náhrady kolena v roce 2017 s postřelením v roce [rok], posuzující lékař poškozeného nevyšetřil, vycházel pouze z přiložené dokumentace, provedl výpočet podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. kde je hodnota bodu [částka], toto nařízení je však určeno pro odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání, což není tento případ. Mělo by se vycházet z hodnoty bodu [částka] dle vyhl. č. 32/1965 Sb. Dodala, že v žalobcem odkazovaném případě (J.Seifert) k navýšení hodnoty bodu přistoupila vzhledem k specifickým okolnostem dané věci. Navrhla zamítnutí žaloby.

3. Žalobce vzal žalobu zpět co do zaplacení částky [částka], představující zcela náhradu ztížení společenského uplatnění v rozsahu 1 200 bodů a náhradu bolestného v rozsahu 335 bodů (sporné položky bodového hodnocení), žádal odškodnění v rozsahu nesporných 370 bodů po [částka] za bod a zvýšení odškodnění na pětinásobek, nadále požadoval zaplacení částky [částka]. Navýšení odškodnění odůvodnil tím, že v jeho případě došlo k porušení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, že osoby, které se porušení měly dopustit, když mu nebylo umožněno opustit území ČSSR, jsou trestně stíhány (bývalý premiér [jméno] [příjmení], bývalý minstr vnitra [jméno] [příjmení] a bývalý tajemník ÚV [příjmení] [jméno] [příjmení]).

4. Soud I. stupně usnesením ze dne [datum rozhodnutí] č.j. 37 C 118/2021-28 řízení co do částky [částka] zastavil podle ust. § 96 odst. 2 o.s.ř.

5. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka], do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), žalobu co do zaplacení částky [částka] zamítl (výrok II.), žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

6. Na základě provedeného dokazování a nesporných tvrzení účastníků vyšel ze zjištění, že žalobce žádostí podanou u žalované dne [datum] požadoval odškodnění mimo jiné škody na zdraví, nebylo mu vyhověno neboť škoda na zdraví nebyla vyčíslena ani doložena, ani po doložení bodového ohodnocení dne [datum] žalovaná jeho nárok neuznala. Žalobce byl účasten soudní rehabilitace v souvislosti s nezákonným omezením osobní svobody na území ČSSR v době od 21. do [datum], dne [datum] byl při pokusu o přechod státní hranice postřelen československými pohraničníky. V příčinné souvislosti se zásahem pohraničníků utrpěl újmu na zdraví v rozsahu 370 bodů (tříštivá nitrokloubní zlomenina dolního konce kosti stehenní = 250 bodů, hluboká rána zasahující ke kosti =10 bodů, rána pronikající ke kloubu =10 bodů, reoperace v roce 1990 = 90 bodů, rána pronikající ke kloubu v souvislosti s reoperací = 10 bodů).

7. Zjištěný skutkový stav posoudil po právní stránce podle ust. § 1 odst. 2, § 23 odst. 1 písm. b), odst. 4 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku (o.z.), § 3 odst. 2, § 6 odst. 2, § 7 odst. 1, 2, 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. ve znění účinném do 28.1.1993, § 9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Dospěl k závěru, že na projednávanou věc je třeba aplikovat vyhl.č. 32/1965 Sb., s ohledem na okamžik, kdy mělo ke škodní události resp. vzniku bolesti dojít, k škodní události, jakož i k vzniku bolesti (včetně reoperace) došlo přede dnem [datum], náhradu za bolest je tudíž nutno stanovit ve výši [částka] za jeden bod, dle § 7 odst. 1 vyhl.č. 32/1965 Sb. ve znění účinném do 28.1.1993, v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.11.2013 sp. zn. 25 Cdo 2315/2013 a na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28.7.2020 sp. zn. 12 Co 64/2020. Takto dospěl k závěru, že odškodnění bolestného činí [částka] (370 bodů x [částka]). Dodal, že pokud žalovaná někomu vyplatila vyšší částku odškodnění (případ J. [příjmení]), nelze z toho dovozovat, že vyšší částka by měla náležet i žalobci, že nařízení vlády č. 276/2015 Sb. na souzenou věc nedopadá, neboť se týká odškodnění pracovních úrazů a nemocí z povolání.

8. K požadavku žalobce na přiznání pětinásobku základního odškodnění (§ 7 odst. 3 vyhl.č. 32/1965 Sb.) dovodil, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že odškodnění nelze navyšovat pouze z důvodu časového odstupu od předmětného zranění, že žalobci v dřívějším uplatnění nároku fakticky nic nebránilo, že mimořádné zvýšení odškodnění přichází v úvahu jen ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele. Dospěl k závěru, že výjimečnost případu žalobce nelze dovodit z faktu, že v jeho případě byl porušen Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, když samotné porušení této mezinárodní smlouvy bylo předpokladem pro účast žalobce na soudní rehabilitaci, nejde o okolnost, která by žalobcův případ individualizovala a která by představovala kritérium pro aplikaci § 7 odst. 3 vyhl.č. 32/1965 Sb. Výjimečnost žalobcova případu a důvod pro aplikaci § 7 odst. 3 vyhl.č. 32/1965 Sb. nepředstavuje ani jeho tvrzení o trestním stíhání bývalého premiéra, ministra vnitra či bývalého tajemníka ÚV KSČ. Výjimečnost svého případu, resp. okolnosti zvláštního zřetele hodné ve smyslu § 7 odst. 3 vyhl.č. 32/1965 Sb. žalobce neuvedl.

9. Soud I. stupně uzavřel, že žalobu shledal důvodnou co do [částka], v tomto rozsahu jí vyhověl, co do zbytku žalobní požadavek zamítl.

10. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 a § 146 odst. 2 o.s.ř., dovodil, že žalobce byl úspěšný co do [částka] (co do základu bolestného uspěl), neúspěšný co do [částka] a dospěl k závěru, že za situace kdy žalovaná byla neúspěšná jen v nepatrné části, náleží jí plná náhrada nákladů řízení, jejichž výši stanovil dle vyhl.č. 254/2015 Sb.

11. Rozsudek, výrok II. a III., napadl žalobce včasným odvoláním, z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Konstatoval, že je nesporné, že žalobci bylo československými pohraničníky způsobeno zranění, když se pokoušel opustit ČSSR, že byl plně rehabilitován dle zákona č. 119/1990 Sb. a vzniklo mu právo na náhradu újmy na zdraví, že sporné je, jak má být odškodnění vypočteno. Původně vycházel z toho, že žalovaná obdobně rehabilitovanému a podobně zraněnému J. [příjmení] přiznala odškodnění [částka] za jeden bod, soud jej však upozornil, že bude vycházet z vyhlášky č. 32/1965 Sb., z hodnoty 1 bod za [částka] a bude počítat jen ty body, kde je nesporná souvislost mezi tehdejším zraněním a současným zdravotním stavem (370 bodů). Žalobu vzal proto částečně zpět a k posouzení zbyla částka [částka]. Byla mu přiznána částka [částka], neboť soud odmítl aplikovat § 7 odst. 3 vyhl.č. 32/1965 Sb. Namítal, že v dřívějším uplatnění nároku mu bránila skutečnost, že věznění uprchlíci z NDR byli v ČR rehabilitováni až v roce 2018, že došlo k porušení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, ze strany soudu je tato skutečnost bagatelizována, že vedoucí představitelé tehdejšího režimu jsou trestně stíháni, i kvůli jeho zranění (nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 1886/21), což jeho případ silně individualizuje. Soudu I. stupně vytýkal, že vycházel z vyhlášky č. 32/1965 Sb., která byla vydána za zcela jiných mzdových a cenových poměrů, opomněl vyšší právní normy, jimiž měl své úvahy korigovat. Dovolával se § 1 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. a § 2958 o.z., dle nichž by se mu mělo dostat přiměřeného hmotného odškodnění resp. náhrada škody na zdraví by měla být určena dle zásad slušnosti. Dovozoval, že aplikace dávno zrušené vyhlášky takové odškodnění nezaručuje, že je to výsměch žalobci, který utrpěl vážné zranění, s jehož následky se doposud potýká. Navrhl, aby napadený výrok II. rozsudku soudu I. stupně byl změněn tak, aby mu částka [částka] byla přiznána a aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, z podnětu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o.s.ř.), postupem podle ust. § 214 odst. 3 o.s.ř., když účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili, resp. proti tomuto postupu neměli žádné námitky, a dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé není důvodné.

13. Soud I. stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci, který ostatně nebyl sporný, věc správně posoudil po právní stránce, podrobně se vypořádal se vší argumentací účastníků, odůvodnění napadeného rozsudku vyhovuje požadavkům ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.

14. Soud I. stupně dospěl ke správnému závěru, že je dán nárok žalobce na náhradu škody na zdraví (bolestného), který mu vznikl v příčinné souvislosti s postřelením pohraničníky při pokusu o přechod státní hranice v červenci 1989, podle ust. § 23 odst. 1 písm. b), odst. 4 zákona o soudní rehabilitaci, ve spojení se zákonem č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (obč. zák.), že výši náhrady škody je třeba stanovit dle vyhl.č. 32/1965 Sb. ve znění účinném do 28.1.1993, neboť škoda (bolest z původního zranění včetně bolesti z reoperace provedené v roce 1990) vznikla v této době, kdy hodnota jednoho bodu byla stanovena částkou [částka].

15. Argumentace žalobce, že na věc by neměla být aplikována dávno zrušená vyhláška č. 32/1965 Sb. a měl by být aplikován o.z. není na místě, odporuje přechodným ustanovením o.z. (§ 3079 odst. 1) a přechodným ustanovením vyhlášky č. 440/2001 Sb. (§ 9).

16. Soud I. stupně také řešil, zda jsou dány podmínky a důvody k aplikaci ust. § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. tedy k navýšení odškodnění za bolest. Správně dovodil, že odškodnění nelze navyšovat jen z důvodu časového odstupu od poškození, tedy z důvodu, že z dnešního pohledu je hodnota bodu dle použité vyhlášky nízká a rovněž správně konstatoval, že zvýšení odškodnění dle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. je možné jen v případech hodných zvláštního zřetele, při existenci mimořádných okolností. Žalobce výjimečné okolnosti hodné zvláštního zřetele, které by měly vést ke zvýšení odškodnění, spatřoval v tom, že došlo k porušení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, že vedoucí představitelé tehdejšího režimu jsou trestně stíháni, a na tomto stanovisku setrval i v rámci odvolání. Soud I. stupně dospěl ke správnému závěru, že uváděné skutečnosti důvodem pro zvýšení odškodnění za bolest být nemohou a odvolací soud se s jeho názorem ztotožňuje. Je třeba uvést, že předmětem řízení je odškodnění bolesti, nikoli odškodnění zásahu do jiných osobnostních práv (lidská důstojnost, čest, dobrá pověst), že důvody pro mimořádné zvýšení náhrady bolestného by mohly spočívat např. v intenzivní, extrémní až mučivé bolesti mající souvislost s původním zraněním a s reoperací v roce [rok], nic takového ovšem ani z tvrzení žalobce, ani z jím předložených listin nevyplývá (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 3940/2016, ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 25 Cdo 1096/2013). Pokud žalobce namítá, že odškodnění, kterého se mu soudem I. stupně dostalo, není přiměřené a není slušné a spravedlivé, tyto námitky zjevně odvozuje od nízké výše odškodnění ze současného pohledu, k tomu je nutno opět uvést, že odškodnění nelze navyšovat jen z důvodu odstupu času a nutno také souhlasit se soudem I. stupně, že žalobci nic nebránilo v tom, aby podal návrh na rehabilitaci dříve než s odstupem 30 let, potom by se i výše odškodnění jevila jinak.

17. S ohledem na všechny shora uvedené důvody dospěl odvolací soud k závěru, že rozhodnutí soudu I. stupně je správné, proto bylo v zamítavém výroku II. jako věcně správné potvrzeno podle ust. § 219 o.s.ř.

18. Jiný náhled má odvolací soud na rozhodnutí o nákladech řízení. Vychází z toho, že žalobce v řízení uplatnil dva nároky, na náhradu ztížení společenského uplatnění (ZSU) a bolestného, s jedním nárokem – bolestné - uspěl, s druhým – ZSU - nikoli, je proto na místě o nákladech řízení rozhodnout podle ust. § 142 odst. 2 ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo. Výrok III. o nákladech řízení proto změnil podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., za situace, kdy žalobce s odvoláním neuspěl a žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.