o zaplacení částky 100 100 Kč s příslušenstvím

1. Žalobkyně se žalobou došlou soudu dne 24. 10. 2024 domáhala na žalované zaplacení náhrady škody a nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena řízením vedeným u [orgán], [adresa], pod sp. zn. [spisová značka]. Požadovala 10 100 Kč za náklady právního zastoupení, 20 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení a 70 000 Kč za negativní dopady trestního řízení do její osobnostní sféry. Tvrdila, že na základě vykonstruovaného trestního oznámení ze dne 23. 3. 2023 [orgán] prováděla prověřování, ona podala vysvětlení, předkládala listiny, byli slyšeni svědci a byl vypracován znalecký posudek, dne 13. 11. 2023 bylo vydáno rozhodnutí o odložení věci, stížnosti proti němu byly zamítnuty, konečné rozhodnutí obdržela 7. 2. 2024. Prověřování bylo dle jejího názoru extenzivní, byla jedinou prověřovanou osobou, zpráva o tom se mezi místními v [adresa] rychle roznesla.

2. Žalovaná namítala, že žalobkyně není aktivně věcně legitimována, neboť nebyla účastníkem trestního řízení, že absentuje odpovědnostní titul podle § 8 a § 13 zákona 82/1998 Sb., trestní oznámení vyplynulo z rodinných sporů o dědictví.

3. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 100 100 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2. 5. 2024 do zaplacení (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 900 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

4. Na základě nesporných skutečností a po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že žalobkyně uplatnila u žalované své nároky dne 16. 4. 2024, žalovaná žádost žalobkyně vypořádala stanoviskem ze dne 15. 10. 2024, odmítla žalobkyni plnit. Ze spisu vedeného [orgán] [adresa], [název], sp. zn.[Anonymizováno][spisová značka] soud I. stupně zjistil, že dne 23. 3. 2023 bylo doručeno Okresnímu státnímu zastupitelství v [adresa] oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, bylo v něm upozorněno na jednání žalobkyně. Dne 13. 4. 2023 byla zahájeny úkony trestního řízení, orgán činný v trestním řízení měl za dostatečně odůvodněný závěr, že se žalobkyně mohla dopustit přečinu zpronevěry podle § 206 odst. 1 trestního zákoníku. V době od 25. 4. 2023 do 24. 7. 2023 podali vysvětlení [jméno FO], [jméno FO], žalobkyně, [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]. Orgánu činnému v trestní řízení bylo vydáno účetnictví, opatřením ze dne 26. 7. 2023 byl přibrán znalec, vypracoval znalecký posudek, který doručil OČTŘ dne 1. 11. 2023. Usnesením ze dne 13. 11. 2023, č. j. [spisová značka], byla věc podle § 159a odst. 1 trestního řádu odložena. Usnesením ze dne 22. 12. 2023, č. j. [spisová značka], byla zamítnuta stížnost proti usnesení ze dne 13. 11. 2023, č. j. [spisová značka].

5. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil po právní stránce. Dospěl k závěru, s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, že žalobkyně nevystupovala v původním řízení ani jako osoba, proti které se trestní řízení vede, ani jako poškozená, ani jako osoba zúčastněná nebo oznamovatel, že žalobkyni nelze považovat za účastníka původního řízení ve smyslu § 7 odst. 1 OdpŠk, resp. opomenutého účastníka podle § 7 odst. 2 OdpŠk. Tyto závěry pak mutatis mutandis platí i pro nárok žalobkyně pramenící z nesprávného úředního postupu, resp. nepřiměřené délky původního řízení. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení má totiž zásadně pouze účastník tohoto řízení, resp. pouze u něho se újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení presumuje. Dotčené trestní řízení bylo skončeno ještě v rámci prověřování, odložením věci podle § 159a trestního řádu. Žalobkyně se tedy nikdy nedostala do postavení osoby, proti které se trestní řízení vede ve smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu. Souhlasil s žalovanou, že trestní řízení se ve fázi prověřování vede „pro skutek“ (nikoliv „proti určité osobě“). V projednávané věci nebylo zahájeno trestní stíhání, přičemž zákon OdpŠk spojuje možnost odškodnění právě se zahájením a vedením trestního stíhání (nikoliv trestního řízení).

6. Dodal, že judikatura sice dovodila právo na účinné vyšetřování, avšak toto se týká zásadně poškozených, v takovém postavení žalobkyně nebyla. Za zcela nepřiléhavý měl poukaz žalobkyně na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022, sp. zn. I ÚS 1029/21, když v té věci bylo trestní stíhání zahájeno a vedeno, Ústavní soud posuzoval otázku, zdali v takovémto případě odpovídá žalovaná i za dopady, které nastaly před samotným formálním zahájením trestního stíhání. V projednávané věci nicméně trestní stíhání zahájeno nebylo, trestní řízení nikdy nepřekročilo fázi prověřování.

7. Dále konstatoval, že k založení odpovědnosti státu za újmu dle zákona, je třeba, aby byly současně splněny kumulativní podmínky: existence odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí; vznik újmy a příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a vzniklou újmou. V projednávané věci absentuje odpovědnostní titul, a to jak ve smyslu § 8 OdpŠk, tak i § 13 OdpŠk. V rámci původního řízení nebylo žádné zrušené rozhodnutí a průběh samotného řízení byl zcela plynulý a průtahů prost. Orgány činné v trestním řízení se s věcí vypořádaly za přibližně 9 měsíců, opatřily si přitom řadu písemných podkladů, vyslechly řadu osob a nechaly zpracovat znalecký posudek. Věc přitom byla skutkově složitější (o čemž svědčí právě rozsah opatřených materiálů, resp. počet vyslechnutých osob). V žádném případě nelze uvažovat o tom, že by toto řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a tudíž představovalo nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 OdpŠk. Také uvedl, že kompenzační řízení není řízením revizním, soudy rozhodující v kompenzačním řízení nemají pravomoc k tomu, aby věcně přezkoumávaly postup orgánů činných v trestním řízení či jeho jednotlivá rozhodnutí v původním řízení, neboť k věcnému přezkumu jsou oprávněny toliko příslušné nadřízené soudy v původním řízení v rámci řízení o opravných prostředcích.

8. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., jejich náhradu přiznal zcela úspěšné žalované, dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.

9. Rozsudek napadla žalobkyně včasným odvoláním. Namítala, že pro odpovědnost státu dle § 13 odst. 2 OdpŠk není významné, zda osoba, jež o sobě tvrdí, že byla poškozena nesprávným úředním postupem, byla účastníkem řízení, podstatné je, zda jí v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem vznikla škoda, sama absence formálního účastenství není pro oprávněnost žalobou uplatněného nároku překážkou (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3175/2015). Byť žalobkyně nebyla po formální stránce účastníkem řízení, byla pouze osobou podezřelou, po faktické stránce se k ní orgány činné v trestním řízení (OČTŘ) chovaly jako vůči osobě obviněné. Přestože sám [orgán] konstatoval, že oznámení tvořily spíše ničím nepodložené domněnky, žalobkyně podávala vysvětlení, předkládala důkazy, bylo po ní požadováno účetnictví a vyšetřování pokračovalo. Dovozovala, že OČTŘ měly vůči ní zahájit trestní stíhání, nebo věc odložit, a to se nestalo. Až po 9 měsících došlo k odložení věci, přičemž prověřování má dle § 159 odst. 1 písm. a) trestního řádu trvat maximálně dva měsíce. Řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, musela poskytovat součinnost. Fáze prověřování se nevede pouze pro skutek, ale i proti osobě pachatele. Tvrdila, že restriktivní výklad podmínky účastenství pro vznik nároku na náhradu škody by vedl k tomu, že OČTŘ nebudou motivovány k dodržování lhůt a budou zbytečně zatěžovat podezřelé. Nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně, že řízení bylo vedeno v přiměřené lhůtě, byť množství důkazů dobu protáhlo, avšak opatření velkého množství důkazů bylo k její újmě, většina důkazů byla nadbytečná, a i fáze prověřování na ni působila stresově. Také tvrdila, že prověřování bylo extenzivní, že trestní řízení ohrožovalo její pověst, zvláště pak pověst jejího manžela, jako [funkce]. Její pověst byla pošramocena, neboť zpráva o trestním řízení a o tom, že je osobou prověřovanou, se roznesla po [adresa], trpěla psychickými obtížemi. Dále dovozovala, že všechny jí uplatněné nároky jsou opodstatněny a navrhla, aby napadený rozsudek byl změněn tak, aby žalobě bylo zcela vyhověno a aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů. V doplnění odvolání opakovaně odkazovala na nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21.

10. Žalovaná ve vyjádření k odvolání souhlasila se závěry soudu I. stupně. Zdůraznila, že žalobkyně nebyla v pozici obviněné osoby, nebylo vůči ní vydáno žádné, tudíž ani nezákonné rozhodnutí. Pokud by měla být osobou, jíž by mělo svědčit právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, tedy osobou aktivně legitimovanou, muselo by být vydáno usnesení o zahájení jejího trestního stíhání, a to se nestalo. Navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

11. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadený rozsudek, včetně řízení, které mu předcházelo dle ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Soud I. stupně ve věci provedl dostatečné dokazování, věc správně posoudil po právní stránce, odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídá požadavkům ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.

13. Soud I. stupně zcela správně konstatoval, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem je dána tehdy, jsou-li kumulativně splněny tři podmínky: 1) existence nezákonného rozhodnutí/nesprávného úředního postupu, 2) vznik škody, 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím/nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Dospěl ke správnému závěru, že žalobkyně nebyla účastnicí původního řízení ve smyslu ust. § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., není dán nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, když žádné nezákonné rozhodnutí nebylo vydáno, ostatně to ani žalobkyní nebylo tvrzeno. Na základě spisu vedeného [orgán] zcela správně dovodil, že prověřování trestního oznámení bylo plynulé a bez průtahů. Správně tedy uzavřel, že v souzené věci není dán odpovědnostní titul, ani v podobě nesprávného úředního postupu.

14. Nutno souhlasit s žalobkyní, že ust. § 13 odst. 2 OdpŠk nevyžaduje, aby osoba, jež o sobě tvrdí, že byla poškozena nesprávným úředním postupem, byla účastníkem řízení, v rámci kterého došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nýbrž podstatné je pouze to, zda poškozenému vznikla škoda (majetková újma vyjádřitelná v penězích), která je v příčinné souvislosti s uvedeným postupem (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3175/2015), avšak nesvědčí jí domněnka vzniku újmy ve smyslu stanoviska Cpjn 206/2010, neboť zásadně se odškodňuje újma způsobená účastníku řízení, jako osobě, která má přímý a imanentní zájem na výsledku řízení. Tato argumentace žalobkyně se ovšem míjí účinkem za situace, kdy soud I. stupně správně zjistil a uzavřel, že v předmětném řízení (prověřování) k žádnému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, neboť bylo plynulé a bez jakýchkoliv průtahů. Argumentace ust. § 159 trestního řádu není pro posouzení této věci významná, jakkoli jsou lhůty tam uvedené pro [orgán] závazné, zákon jejich porušení nijak nesankcionuje ani s nimi nespojuje neplatnost provedených úkonů a umožňuje jejich prodloužení, smyslem těchto lhůt je minimalizovat délku prověřování za aktivní účasti státního zástupce. Pokud jde o argumentaci žalobkyně, že prověřování bylo zbytečně extenzivní, nutno uvést, že je třeba hledat rovnováhu mezi účinným prověřováním a dobou jeho trvání, prověřování je nutno vést tak, aby [orgán] mohl posoudit, zda zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán trestný čin, že jej spáchala konkrétní osoba, a že jsou tudíž dány podmínky k zahájení trestního stíhání, a pokud tomu tak nebude, rozhodnout o odložení věci. Pokud by žalobkyně byla osobou, která podala trestní oznámení, trvala by na důkladném prověření všech rozhodujících skutečností, je-li osobou, která podává vysvětlení, důkladné prověřování má za zbytečné. Nutno také dodat, že oznámení bylo podáno, jak plyne z obsahu spisu, z důvodu nespokojenosti sestry žalobkyně s tím, jak žalobkyně hospodařila s majetkem jejich matky, z obavy, že bude zkrácena v dědickém řízení, a skutečnost, že OČTŘ byl v rámci prověřování zadán znalecký posudek, který důvody oznámení vyvrátil, šla i ku prospěchu žalobkyně, byť se tím doba prověřování prodloužila, nikoli k její tíži.

15. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že v tomto řízení nelze přezkoumávat správnost postupu OČTŘ, vůči němuž míří velká část odvolacích námitek žalobkyně, neboť k tomu slouží opravné prostředky v rámci trestního řízení, nikoli civilní řízení kompenzační.

16. Žalobkyně se opakovaně dovolávala nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 1029/21, soud I. stupně měl tento odkaz za nepřiléhavý, a s tímto se odvolací soud ztotožňuje. Současně poukazuje na odůvodnění tohoto ústavního nálezu, zejména pak bod 41. odůvodnění, v němž Ústavní soud zdůraznil, že „považuje náhradu za škodu (či přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu) vzniklou před zahájením trestního stíhání za výjimku z obecného (judikatorně dovozeného) pravidla, podle kterého se nahrazuje újma vzniklá striktně až po zahájení trestního stíhání. Jinými slovy, k možnosti tvrzení a prokázání škody vzniklé před zahájením trestního stíhání (a s tím souvisejícímu otevření prostoru pro zjišťování skutkového stavu věci) je nezbytné přistupovat restriktivním způsobem, pouze při existenci konkrétních - výjimečných - okolností. Tento nález nekonstituuje univerzální právo každého jednotlivce domáhat se náhrady újmy proti státu jen proto, že vůči němu bylo zahájeno trestní řízení a že se musel podrobit s tím souvisejícím "běžným" úkonům orgánů činných v trestním řízení“. V této projednávané věci ani k zahájení trestního stíhání žalobkyně nedošlo a nebyly zjištěny žádné mimořádné okolnosti, které by mohly prolomit pravidlo o odškodňování újmy vzniklé až po zahájení trestního stíhání. Žalobkyně podala vysvětlení a OČTŘ předložila listiny, v tom nelze spatřovat žádnou mimořádnost.

17. Odvolací soud poukazuje také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2009 sp. zn. 25 Cdo 2303/2009, dle něhož případná pochybení a nedostatky v postupu orgánů činných v trestním řízení, které předcházely vydání rozhodutí o odložení věci, nepředstavují nesprávný úřední postup (§ 13 zák.č. 82/1998 Sb.), a jehož závěry byly aprobovány také rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014 sp. zn. 30 Cdo 1079/2014.

18. Odvolací soud uzavírá, že za situace, kdy není dán odpovědnostní titul ani dle § 8 ani dle § 13 OdpŠk, nemůže být žalobkyně se svojí žalobou uspěšná, a argumentace, že dle jejího subjektivního náhledu bylo prověřování příliš dlouhé a příliš důkladné, jí nárok na náhradu škody či nemajetkové újmy založit nemůže.

19. S ohledem na všechny shora uvedené důvody byl rozsudek soudu I. stupně jako věcněsprávný potvrzen podle ust. § 219 o.s.ř., včetně správného výroku o nákladech řízení.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., úspěšné žalované byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za podání písemného vyjádření k odvolání, dle § 1 odst. 3 písm. a), § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb.