Rozhodnutí 17 Co 232/2024-234

1. Shora uvedeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen platit žalobkyni od [datum] výživné [částka] měsíčně (výrok I.), žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši [částka], do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] (výrok II.).

2. Takto rozhodl o návrhu žalobkyně, která se žalobou došlou soudu dne [datum] domáhala výživného pro nerozvedenou manželku ve výši [částka] měsíčně. Tvrdila, že manželství účastníků bylo uzavřeno dne [datum] ve Vietnamu, manželé bydlí trvale v České republice, za trvání manželství se narodili dva synové. Žalovaný se k ní chová hrubě, slovně i fyzicky ji napadal. Žalobkyně zajišťuje péči o domácnost včetně péče o děti, žalovaný podniká, provozuje prodejnu potravin, neposkytuje jí žádné finanční prostředky, platí náklady spojené s bydlením a na provoz prodejny, jeho výdělek žalobkyně nezná, žalovaný však pronajímá bytovou jednotku, která byla koupena za trvání manželství. Sama žalobkyně pracuje příležitostně s výdělkem [částka] měsíčně, které dává do domácnosti, z důvodu péče o domácnost není schopna dosahovat větších výdělků. Manželství účastníků spěje k rozvodu, požadovaná částka výživného odpovídá v zásadě stejné hmotné a kulturní úrovni manželů.

3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Namítal, že podle rozhodného vietnamského práva nárok na výživné pro žalobkyni jako nerozvedenou manželku není dán, že žalobkyně se ani o domácnost ani o děti nestará, starší syn účastníků je zletilý, soběstačný, s žalobkyní má negativní vztah, mladší syn je dlouhodobě ve Vietnamu u babičky z otcovy strany. Žalobkyně žije na jeho účet, bez snahy o zajištění vlastního příjmu, často a dlouhodobě cestuje do zahraničí, nemá žádná omezení, která by byla na překážku výdělečné činnosti, účastníci žijí fakticky mnoho let odděleně.

4. Soud I. stupně dovodil, že je dána pravomoc soudů České republiky v souladu s ust. čl. 19 odst. 5 Smlouvy mezi ČSSR a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních, publikované pod č. 98/1984 Sb., vyhláška ministra zahraničních věcí (dále jen Smlouva), že rozhodným právem je právo vietnamské, dle čl. 19 odst. 1 Smlouvy.

5. Po provedeném dokazování vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli manželství dne [datum], nejsou rozvedeni, žalobkyně v roce 2021 odletěla do Vietnamu, kde byla 8 měsíců a vrátila se v dubnu 2022. Po návratu již nemohla, tak jako dříve, pomáhat žalovanému v prodejně, kterou provozoval, neboť prodejnu pronajal. Žalobkyně byla v roce 2022 v Singapuru a Malajsii, v roce 2023 byla v Koreji a v Řecku, pracuje pro agenturu se sídlem v Singapuru, která jí platí letenky, hotely a stravu při cestách do zahraničí a v případě, že žalobkyně prodá produkty této agentury, pak získá odměnu, která v roce 2023 do září činila [částka]. Manželé vedli společnou domácnost do července 2021, kdy žalobkyně odletěla na dlouhodobý pobyt do Vietnamu, po jejím návratu již společná domácnost obnovena nebyla. Žalobkyně, pokud je v Česku, bydlí v domě společně se žalobcem, zletilým synem účastníků a synem žalovaného z předchozího vztahu, až na naprosté výjimky nevykonává žádné práce v domácnosti. Žalovanému nepřispívá na bydlení ani na splátky hypotečního úvěru, který byl poskytnut na základě smlouvy podepsané žalobkyní i žalovaným jako společnými dlužníky. Žalobkyně uvedla, že již před dubnem 2022 začala pracovat pro agenturu, současně, že od dubna 2022 do června 2023 byla bez příjmu, od června 2023 má brigádu (úklid) s příjmem [částka] až [částka] měsíčně. Synům žádné výživné neposkytuje, [částka] měsíčně potřebuje pro svoji potřebu (jídlo, telefon, výdaje na dopravu, na diplomatické věci, například na svatby).

6. Zjištěný skutkový stav posoudil soud I. stupně po právní stránce podle čl. 17, 19, 107, 110 až 115 zákona o rodině a manželství Vietnamské socialistické republiky ze dne [datum] v platném znění (dále také jen Zákon). Dospěl k závěru, že podle platného znění Zákona není možné žalobkyni nárok jako výživné pro nerozvedenou manželku přiznat, neboť čl. 107 odst. 1 Zákona sice stanoví vyživovací povinnost mimo jiné mezi manželi, avšak ze systematiky dalších ustanovení čl. 110 – 115 je zjevné, že tato další ustanovení Zákona postupně upravují jednotlivé vyživovací povinnosti vyjmenované v čl. 107 odst. 1, přičemž v čl. 115 je upravena vyživovací povinnost mezi manželem a manželkou až po rozvodu manželství. Vzhledem k tomu, že žádné ustanovení Zákona výživné mezi manželem a manželkou do rozvodu neupravuje, žalobkyni takový nárok nevznikl a ani vzniknout nemohl.

7. Pokud by bylo možno hypoteticky nárok žalobkyně dovodit podle čl. 19 odst. 1 Zákona, dle nějž se manželé mají navzájem o sebe starat a pomáhat si, tak i v tom případě žalobkyně nárok na výživné nemá, neboť dlouhodobě opouštěla společnou domácnost účastníků, jak před podáním žaloby, tak i následně, důvodem její dlouhodobé nepřítomnosti byly jednak dovolené, jednak pracovní pobyty v Singapuru, Koreji, Malajsii, přičemž společnost, se kterou žalobkyně nejpozději od dubna 2022 spolupracovala za účelem prezentace a prodeje jejich produktů, žalobkyni hradila letenky, náklady na hotely a stravu, a v případě, že žalobkyně prodala produkty, dostala i finanční odměnu. Dle výpovědi žalobkyně její odměna měla činit do září 2023 pouze částku [částka], avšak i ostatní hrazené náklady (letenky, hotely, strava apod.) je nutno započítat žalobkyni jako příjem. I kdyby žalobkyni nárok na výživné v řádech několika málo tisíc Kč vznikl, žalovaný tuto svoji povinnost plní tím, že za žalobkyni zcela hradí náklady v souvislosti s bydlením, pokud je žalobkyně v Česku a hradí za oba úvěr. Pokud je žalobkyně v Česku, chodí na brigády s příjmem asi [částka] až [částka] měsíčně, má provizi za případný prodej produktů agentury. Dle čl. 19 odst. 1 Zákona mají manželé mj. také povinnost společně sdílet a vykonávat práce v rodině, přičemž tyto povinnosti žalobkyně neplní.

8. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (o.s.ř.), úspěšnému žalovanému přiznal plnou náhradu nákladů řízení, jejichž rozsah a výši specifikoval dle vyhl. č. 177/1996 Sb. (dále také jen vyhláška). Vycházel z tarifní hodnoty ve výši [částka] (pětinásobek ročního plnění), tomu odpovídající odměnu za úkon právní služby ve výši [částka] dle § 12 odst. 1 vyhlášky zvýšil na dvojnásobek, tj. [částka] za úkon. Za 10 úkonů (§ 11 odst. 1 vyhlášky), dva tzv. půlúkony právní služby (§ 11 odst. 2 vyhlášky), dvanáct paušálních náhrad výdajů po [částka] dle § 13 odst. 4 vyhlášky, 21 % daň z přidané hodnoty ve výši [částka], náhrady za zmeškaný čas na cestě k jednání soudu mimo sídlo advokátní kanceláře, a za cestovné právního zástupce žalovaného v souvislosti s účastí u jednání soudu, stanovil celkovou výši nákladů řízení částkou [částka]. Dodal, že by nebylo ve vztahu k žalovanému správné, aby mu případně náhrada nákladů řízení nebyla nepřiznána, neboť žalobkyně, ač právně zastoupena, nesprávně vyhodnotila rozhodné právo, naopak žalovaný žalobkyní uplatněný nárok aktivně vyvracel, a to včetně argumentace cizím právem.

9. Rozsudek napadla žalobkyně včasným odvoláním. Namítala, že dle vietnamského zákona o rodině a manželství má nárok na výživné manželky a to podle čl. 107 Zákona, když dle bodu 1. tohoto ustanovení existuje vyživovací povinnost mezi manželi a podle bodu 2. v případech, že se osoba mající vyživovací povinnost této povinnosti vyhýbá, zaváže soud tuto osobu platnou tímto zákonem a stanoví vyživovací povinnost. Měla za to, že soud I. stupně nevzal v úvahu čl. 2 bod 1 Zákona, dle něhož jsou si manželé v manželství rovni a čl. 17 Zákona, dle něhož jsou si manžel a manželka rovni a mají stejná práva a povinnosti ve všech rodinných záležitostech. Dovozovala, že příliš restriktivní výklad čl. 107 Zákona by vedl k diskriminaci manželky na úkor jiných oprávněných osob. Uvedla, ve vztahu k čl. 19 Zákona, že ji manžel fyzicky napadal a když v dubnu 2022 zjistil, že podala návrh na svěření nezletilého syna do péče a návrh na rozvod, pronajal bez jejího souhlasu prodejnu potravin a tím jí znemožnil výdělek. Pokud manžel platí hypotéku, má za pronájem prodejny [částka] měsíčně, byly mu vráceny vysoké přeplatky za elektřinu a plyn za rok 2023 a má příjem z podnikání jako fyzická osoba a ze společnosti [právnická osoba]. Namítala, že do jejích příjmů nelze započítávat letenky, stravu a ubytování, neboť to bylo placeno agenturou. Výslovně nesouhlasila s výší přiznaných nákladů řízení žalovanému, s tím, že měl-li soud za to, že nárok na výživné jí podle Zákona nesvědčí, mohl žalobu zamítnout při prvním jednání, nebylo třeba dalších devíti jednání, nesouhlasila se zvýšením odměny na dvojnásobek, neboť nešlo o úkony mimořádně obtížné, ani o použití cizího práva, když Zákon byl přeložen do českého jazyka, dvě porady v [adresa] ([datum] a [datum]) mohly být provedeny telefonicky, nebo u častého jednání soudu, vyjmenovala i další úkony, za které neměla být žalovanému přiznána odměna (doplnění vyjádření a důkazní návrhy ze dne [datum] a [datum], odvolání do místní příslušnosti, s nímž nebyl úspěšný). Dovolávala se aplikace ust. § 150 o.s.ř., protože se jednalo o spor o výživné, manžel ji napadal, pronajal prodejnu, nemohla v ČR s neznalostí češtiny najít práci a manžel dosahuje vysokých příjmů. Navrhla, aby rozsudek soudu I. stupně byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, případně, aby žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

10. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhl potvrzení napadeného rozsudku pro jeho věcnou správnost. Poukazoval na čl. 115 Zákona, v němž je upravena vyživovací povinnost mezi manželi pouze pro dobu po rozvodu, vyložil svůj pohled na logiku vietnamské právní úpravy. Rovněž poukazoval na čl. 118 Zákona, dle něhož vyživovací povinnost netrvá, když je osoba dospělá a je schopna se sama živit. Namítal, že žalobkyně je schopna se sama živit, aktivně pracuje pro agenturu ([název]), v opatrovnickém řízení vyšlo najevo, že v roce 2023 měla příjem cca [částka] měsíčně. Připustil, že žalobkyni jednou fyzicky napadl, čehož lituje, a to když zjistil, že [podezřelý výraz] bere v obchodě tržbu z pokladny pro vlastní potřebu. Prodejnu pronajal, protože manželka na rodinný život rezignovala, na dlouhou dobu odjížděla, on zůstal na vše sám, rozbroje v rodině se podepsaly i na jeho [podezřelý výraz] stavu. Námitky proti výši nákladů řízení měl za liché.

11. Odvolací soud přezkoumal podle ust. § 212 a § 212a o.s.ř. napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněno.

12. Při odvolacím jednání žalobkyně uvedla, že pracuje v prodejně potravin s příjmem cca [částka] měsíčně, dále se oba účastníci shodli na tom, že návrh na rozvod byl podán, zatím nejsou rozvedeni, v opatrovnickém řízení se dohodli na společné výchově nezletilého syna, nezletilý syn žije ve Vietnamu, vychovává ho teta, část roku tráví ve Vietnamu oba rodiče, manželka podala [podezřelý výraz] oznámení, ale nedala souhlas s [podezřelý výraz] stíháním manžela.

13. Soud I. stupně správně dovodil, že dle Smlouvy je dána pravomoc českého soudu k projednání a rozhodnutí této věci, že rozhodným právem je právo vietnamské, ve věci provedl dostatečné dokazování, a byť se odvolací soud s jeho právními závěry zcela neztotožňuje, výsledné rozhodnutí je ve výroku věcně správné.

14. Podle čl. 17 Zákona manželka a manžel si jsou navzájem rovni, v rodině a při výkonu občanských práv a povinností stanovených ústavou, tímto zákonem a dalšími příslušnými zákony mají po všech stránkách stejná práva a povinnosti.

15. Podle čl. 19 Zákona jsou manželé povinni se milovat, být si věrni, respektovat se, navzájem se o sebe starat a pomáhat si, společně sdílet a vykonávat práce v rodině (odst. 1). Manželé jsou povinni žít spolu vyjma případu, že se manželé dohodnou jinak nebo že to vyžaduje jejich povolání, práce, studium, účast na politických, ekonomických, kulturních a společenských akcích a další oprávněné důvody (odst. 2).

16. Podle čl. 107 Zákona podle ustanovení tohoto zákona existuje vyživovací povinnost mezi rodiči [právnická osoba], navzájem mezi sourozenci, mezi prarodiči z otcovy a matčiny strany a vnoučaty, mezi pokrevními tetami a strýci a pokrevními neteřemi a synovci a mezi manželi. Vyživovací povinnost nelze nahradit jinou povinností a nelze ji převést na jinou osobu (odst. 1). V případě, že osoba mající vyživovací povinnost se této povinnosti vyhýbá, pak na žádost osoby, úřadu či organizace, které jsou stanoveny v čl. 119 tohoto zákona, zaváže soud tuto osobu plněním tímto zákonem stanovené vyživovací povinnosti (odst. 2).

17. Podle čl. 115 Zákona ocitne-li se po rozvodu jedna ze stran v obtížné situaci a nedostatku a požádá-li z oprávněného důvodu o výživné, druhá strana je povinna jí výživné podle svých možností poskytovat.

18. Podle čl. 118 odst. 1 Zákona vyživovací povinnost skončí, jestliže vyživovaná osoba nabyla zletilosti a je práceschopná nebo má majetek, z něhož si může zajišťovat obživu.

19. Odvolací soud dospěl, na rozdíl od soudu I. stupně, k závěru, že vyživovací povinnost mezi manželi vietnamský Zákon zná, je upravena v čl. 107 odst. 1 a byť v následujících článcích je blíže upravena jen vyživovací povinnost mezi rozvedenými manželi, nelze hovořit o tom, že by manželce (manželovi) nárok na výživné nemohl vzniknout. Současně má za to, že dle čl. 17 a 19 Zákona nelze vyživovací povinnost dovodit, z nich vyživovací povinnost jako žalovatelný nárok nevyplývá, jde o obecné proklamace. Pokud jde o předpoklady, za nichž je možno výživné manželce (manželovi) přiznat, je třeba se obrátit k čl. 118 odst. 1 Zákona, a ten vyložit tak, že nárok na výživné má osoba nezletilá, osoba, která není schopna se sama živit a která nemá majetek, a vyživovací povinnost skončí (případně ani nevznikne) osobě zletilé, osobě, která je práceschopná a osobě, která má majetek, z něhož může uspokojovat své potřeby.

20. Z uvedeného potom odvolací soud dovodil, na základě skutkových zjištění soudu I. stupně i na základě sdělení žalobkyně u odvolacího jednání, že pracuje a dosahuje výdělku, že žalobkyně vůči žalovanému nemá nárok na výživné, neboť je práceschopná. Žalobkyně pracuje a v rozhodné době pracovala a výdělku dosahovala, ať už v ČR či v cizině. V řízení netvrdila, ani nevyšly najevo žádné objektivní skutečnosti, které by jí v práci bránily jako např. nedobrý [podezřelý výraz] stav. Odvolací soud vzal rovněž v úvahu, že účastnící od roku 2022 společnou domácnost nevedou, žalobkyně o domácnost nepečuje, nepečuje pravidelně a stále ani o nezletilého syna účastníků, který se zdržuje u příbuzných ve Vietnamu. Pokud se nachází v ČR, bydlí ve společném domě účastníků, z titulu spoluvlastnictví, avšak na provoz domu (placení za služby spojené s užíváním) nijak nepřispívá, v tomto směru jí žalovaný určitou pomoc poskytuje. Pokud jde o splácení společného úvěru pouze žalovaným, v tom odvolací soud nevidí plnění vyživovací povinnosti žalovaným, neboť z jeho strany se jedná o plnění ve prospěch společného jmění manželů, které případně mohu účastníci řešit v rámci vypořádání společného jmění po rozvodu.

21. S ohledem na shora uvedené odvolací soud uzavřel, že žalobkyně nárok na výživné pro manželku podle vietnamského Zákona nemá, neboť je práceschopná, rozsudek soudu I. stupně proto jako ve výroku věcně správný, ve výroku I. o věci samé potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

22. Pokud jde o náhradu nákladů řízení, soud I. stupně správně rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. tj. podle úspěchu žalovaného v řízení, správně dovodil, že není důvod k aplikaci ust. § 150 o.s.ř., tedy odepření náhrady nákladů řízení žalovanému, který podání žaloby nezavinil a požadavku žalobkyně se úspěšně ubránil. Odvolací soud neshledal opodstatněnou ani odvolací argumentaci žalobkyně, ve prospěch užití § 150 o.s.ř., neboť skutečnost, že se jedná o spor o výživné, ani subjektivní přesvědčení žalobkyně, že nárok na výživné má, protože neměla možnost pracovat v ČR, pečovala o rodinu a žalovaný má příjmy z podnikání, není tím důvodem zvláštního zřetele hodným, pro který by bylo lze žalovanému náhradu nákladů nepřiznat, ostatně to byla žalobkyně, která poměrně vysokou částkou, kterou na výživném požadovala, výši nákladů řízení vyvolala.

23. Soud I. stupně správně stanovil tarifní hodnotu, z níž je třeba při výpočtu výše nákladů řízení vycházet, jako pětinásobek ročního plnění, dle ust. § 8 odst. 2 vyhl.č. 177/1996 Sb. (dále také jen vyhláška). Rovněž správně dovodil, že je třeba dle ust. § 12 odst. 1 vyhlášky zvýšit odměnu za úkony právní služby na dvojnásobek, z důvodu použití cizího práva, není důvodná námitka žalobkyně, že k tomuto zvýšení by nemělo dojít, neboť Zákon byl přeložen do češtiny, když odměna není zvyšována pro použití cizího jazyka. Odvolací soud ovšem nesouhlasí s tím, aby odměna za všechny úkony právní služby byla dle ust. § 12 odst. 1 vyhlášky navýšena, neboť k provedení všech úkonů právní služby cizí právo použito nebylo. Z tarifní hodnoty [částka] činí odměna za jeden úkon právní služby dle § 7 bod 6 vyhlášky částku [částka].

24. Odvolací soud dle obsahu spisu zjistil, že zástupce žalovaného vykonal celkem [hodnota] úkonů a jeden půlúkon právní služby (odvolání proti rozhodnutí o mezinárodní nepříslušnosti), podle ust. § 11 odst. 1 a 2 vyhlášky. Z uvedených 12 úkonů právní služby bylo pouze u čtyř použito cizí právo, a to v písemném vyjádření ze dne [datum], ze dne [datum], při ústním jednání dne [datum] a při poradě dne [datum]. Ostatních osm úkonů právní služby bylo provedeno bez aplikace cizího práva (převzetí zastoupení, vyjádření ze dne [datum], ústní jednání dne [datum], [datum], [datum], [právnická osoba].2024, vyjádření ze dne [datum] a porada dne [datum]). Žalovanému tedy náleží náhrada nákladů řízení sestávající z odměny za úkony právní služby ve výši [částka] (1x [částka] + 4 x [částka] + 8x [částka]), k tomu 13 režijních paušálů po [částka], tj. [částka] podle ust. § 13 odst. 4 vyhlášky, náhrada za ztrátu času při pěti cestách k soudnímu jednání (5x 6půlhodin x [částka]) ve výši [částka] (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 4 vyhlášky), náhrada daně z přidané hodnoty z odměny a náhrad ve výši [částka] (§ 137 odst. 1, 3 o.s.ř.), náhrada cestovného za pět cest k soudu a zpět v celkové výši [částka] (§ 13 odst. 5 vyhlášky, vyhl. č. 191/2023 Sb., vyhl. č. 398/2023 Sb.), za tři cesty v roce 2023 (3x [částka]) a za dvě cesty v roce 2024 (2x [částka]) a náhrada zaplacené a spotřebované zálohy na důkaz ve výši [částka]. Celkově náklady žalovaného za řízení před soudem I. stupně činí [částka].

25. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. o nákladech řízení změnil podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. co do jejich výše, jinak jej jako správný potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.

26. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., jejich náhrada byla přiznána úspěšnému žalovanému. Náklady žalovaného tvoří odměna za dva úkony právní služby po [částka] (§ 8 odst. 2, § 7 bod 6, § 11 písm. g), k) vyhlášky) za vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání, dva režijní paušály po [částka] (§13 odst. 4 vyhlášky), cestovné [částka] (§ 13 odst. 5 vyhlášky, náhrada za promeškaný čas [částka] (§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 4 vyhlášky), a náhrada daně z přidané hodnoty ve výši [částka] (§ 137 odst. 1, 3 o.s.ř.), celkově se jedná o částku [částka].